ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1607.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1607/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2009 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2008, sp. zn. 3 To 577/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 18/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. října 2007, sp. zn. 89 T 18/2007, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a byl mu za tento trestný čin a za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 11 T 196/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2007, sp. zn. 7 To 295/2007, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. listopadu 2005, sp. zn. 2 T 146/2005, trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 2 T 82/2005, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem ve věznici s ostrahou. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 2 T 82/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud dále rozhodl o nároku poškozeného J. M. na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že:
v době od měsíce června 2003 do 16. září 2005 v B., ve společně obývaných bytech, opakovaně fyzicky a zejména psychicky týral poškozené J. M., a jeho manželku Z. M., a to tím způsobem, že oběma opakovaně vyhrožoval, že je udá na policii a sociální odbor, neboť se nestarají o děti, dále různými újmami na zdraví a zabitím, přičemž nejméně v jednom případě při výhrůžkách ohrožoval J. M. kuchyňským nožem, rozbíjel věci v bytě a nutil poškozené prodávat bytové zařízení, odmítal se vystěhovat z jejich nájemního bytu a vodil do bytu proti jejich vůli cizí osoby, které v bytě přespávaly a od kterých inkasoval peníze na nájem, jež použil na hraní v automatech, každý měsíc po nich vyžadoval vydání peněžních prostředků rodiny a pokud mu peníze nechtěli dát, křičel na ně, vulgárně jim nadával a vyhrožoval, že pokud mu peníze nedají, udělá jim ze života peklo, děti pošle do domova a fyzicky je zlikviduje, přinutil je odevzdat mu peníze z důchodového pojištění J. M. a pojištění dcery K. s tím, že tyto použije na úhradu dlužného nájemného, což neučinil a peníze použil pro vlastní potřebu, nutil je do nevýhodných výměn bytů, přičemž peníze takto získané si ponechal, přinutil pod pohrůžkou násilí Z. M. namluvit kazetu s kompromitujícím obsahem a později jí vyhrožoval, že ji předá policii a přehraje soudu, poškozenou Z. M. nutil pod pohrůžkou násilí prodávat po zastavárnách kradené věci, fyzicky je týral tak, že do nich strkal, cloumal s nimi, v lednu 2005 napadl J. M. tak, že jej chytil za košili, strčil jej do komory, kde upadl na zem, komoru zamkl a vyhrožoval, že ho tam nechá zamčeného týden, v dubnu 2005 fyzicky napadl Z. M., kdy ji bil po celém těle, hlavou jí bouchal o kuchyňskou linku, shodil ji na podlahu, kde do ní kopal a šlapal po ní, v důsledku čehož jí způsobil podlitiny a naraženiny a poškozené tekla z nosu a čela krev, kdy jeho jednání mělo za následek psychický kolaps manželů M., kteří se báli chodit domů, byli zneurotizováni, měli poruchy spánku, vzhledem ke svému nízkému intelektu se nebyli schopni obviněnému vzepřít a měli z něho strach a takovéto jednání působilo na jejich psychiku negativně a působilo jim tíseň a újmu, kdy poškozená Z. M. v přímé souvislosti s dlouhodobou zátěžovou situací podmíněnou chováním obžalovaného utrpěla psychickou poruchu, a to akutní reakci na stres a poruchu přizpůsobení, v důsledku čehož musela být v době od 13. dubna 2005 do 15. května 2005 hospitalizována v Psychiatrické léčebně Brně-Černovicích a v případě poškozeného J. M. došlo v důsledku jednání obžalovaného ke zhoršení jeho psychického stavu, které si vyžádalo jeho hospitalizaci v lůžkovém psychiatrickém zařízení B.-Č., a to v době od 14. dubna 2005 do 27. května 2005.
Napadeným usnesením ze dne 7. května 2008, sp. zn. 3 To 577/2007, rozhodl Krajský soud v Brně tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože pro takové rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky. Soudy především pochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a ve skutkové větě rozsudku zároveň uvedly, že se tohoto jednání dopouštěl od roku 2003. S argumentací odvolacího soudu, že se v posuzovaném případě jedná o trestný čin trvající, se dovolatel neztotožnil. Trestný čin podle §215a tr. zák. byl do trestního zákona zaveden až v průběhu roku 2004, pokud tedy jednání obviněného v roce 2003 naplňovalo znaky některého z trestných činů uvedených v trestním zákoně, mělo být kvalifikováno podle těchto skutkových podstat. Dovolatel dále namítl, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadami formální logiky. Většina provedených důkazů hovoří ve prospěch obviněného a ve svém důsledku zpochybňují jeho vinu posuzovaným trestným činem. Výpovědi jednotlivých svědků si vzájemně odporují a jsou vnitřně rozporné (např. ohledně prodeje bytového zařízení poškozených, rozbíjení vybavení bytů, údajného odmítnutí obviněného se z bytu poškozených vystěhovat, ubytovávání cizích osob v bytě poškozených, vydání peněz z pojištění poškozených, nevýhodných výměn bytů, nahrávky s obsahem kompromitujícím poškozenou Z. M., prodeje kradených věcí, uzamčení poškozeného J. M. v komoře, napadení poškozené Z. M., apod.). To mimo jiné budí pochybnost o jejich věrohodnosti. Dovolatel dále namítl, že svědkyně J. V. získala většinu informací z doslechu, popřípadě se jedná toliko o domněnky. Její tvrzení jsou nepravdivá a jsou vyvrácena dalšími ve věci provedenými důkazy. Výpověď poškozeného J. M. stojí proti svědeckým výpovědím ostatních členů rodiny, zejména poškozené Z. M. Věrohodnost tohoto svědka je zpochybňována i jeho otevřeně nepřátelským vztahem k obviněnému. Poškozený je nadto osobou nízké mentální úrovně (byl podán návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům). Dcera poškozených K. M. je osobou velice snadno ovlivnitelnou, která již byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Soud naopak bezdůvodně neuvěřil svědecké výpovědi D. K. a syna poškozených P. M. Hodnocení osoby obviněného soudem nelze považovat za nestranné, a v některých ohledech je i účelové. Dovolatel se vyjádřil též k dalším ve věci provedeným důkazům, když namítl, že soud nesprávně vycházel z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 11 T 196/2006, a ze znaleckého posudku MUDr. Z., jehož závěry jsou v přímém rozporu se svědeckými výpověďmi poškozených. Soudy se nijak nevypořádaly s obhajobou obviněného, ani s některými ve věci navrženými důkazy. Nijak opodstatněn není ani závěr soudu, že jednání obviněného bylo zvláště surové nebo dlouhodobé. V posuzovaném případě pak nemohla být naplněna ani subjektivní stránka tohoto trestného činu, když se nepodařilo prokázat, že by obviněný o příkoří poškozených věděl. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že se obviněný většinou svých dovolacích námitek ocitl mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové (dovolatel nahrazuje ve věci učiněná skutková zjištění vlastní verzí skutkového děje). Je přitom zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze zcela konkrétních skutkových zjištění, která v rozhodnutích vyložily a odůvodnily, a o která následně opřely právní posouzení skutku. Mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci přitom není žádný nesoulad. S námitkami obviněného, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno podle §215a tr. zák., neboť skutková podstata tohoto trestného činu byla do trestního zákona vložena až novelou účinnou od 1. června 2004, se již řádným způsobem vypořádal odvolací soud. Soudní praxe přitom vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání námitky, které již použil v předcházejícím řízení, a se kterými se soudy řádně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (např. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck pod č. T 408). Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Většina dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, směřuje vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o námitkách obviněného ve vztahu ke způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy (svědecké výpovědi poškozených, J. V., D. K., znalecký posudek MUDr. Z., rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 11 T 196/2006, aj.) a v důsledku toho podle dovolatele dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním o pachatelství obviněného posuzovaným trestným činem.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména z celé řady svědeckých výpovědí (poškozeného J. M., poškozené Z. M., dcery poškozených K. M., syna poškozených P. M., J. V. a částečně též z výpovědi D. K.), znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se specializací psychologie dětí, mládeže a dospělých, syndrom zavrženého rodiče, MUDr. M. Z. a listinných důkazů (pokladních dokladů, výpisů ze sporožirového účtu poškozeného, aj.). Pokud jde o obviněným zpochybňovanou věrohodnost některých slyšených svědků (zejména poškozeného J. M., K. M., J. V.), soudy se i touto otázkou velice důkladně zabývaly, a dospěly k závěru, že jejich věrohodnost nebyla nijak oslabena (str. 5- 8 rozsudku soudu prvního stupně). Na podkladě těchto důkazů pak soudy dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného (str. 3 - 13 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 a 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Pokud naopak soudy některým svědeckým výpovědím neuvěřily, pak tento svůj postup řádně a logicky zdůvodnily (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pokud se měl trestné činnosti dopouštět již od roku 2003 a tato skutková podstata trestného činu byla do trestního zákona doplněna až zákonem č. 91/2004 Sb., účinným od 1. června 2004, a jeho jednání nenaplňuje tento trestný čin ani po subjektivní stránce. V tomto směru dovolací soud shledal, že se sice jedná o posouzení otázky správnosti právního posouzení skutku, avšak dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, a v páchání takového činu pokračuje po delší dobu.
V obecné rovině lze říci, že týráním ve smyslu ustanovení §215a tr. zák. je takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s osobou blízkou (§89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný v době od června 2003 do září 2005 opakovaně fyzicky a zejména psychicky týral poškozené J. M. a Z. M., s nimiž sdílel byt, a to mimo jiné tak, že jim vyhrožoval udáním na policii a sociální odbor pro nedostatečnou péči o jejich děti, újmou na zdraví a zabitím (minimálně jednou s nožem), rozbíjel jim zařízení bytu, nutil je bytové zařízení prodávat, přiměl je k vystěhování z jejich nájemního bytu, do bytu jim vodil cizí osoby, od nichž pak vybíral peníze za ubytování, pod pohrůžkou fyzické újmy opakovaně požadoval vydání peněžních prostředků rodiny, pod pohrůžkou násilí přiměl poškozenou prodávat po zastavárnách odcizené věci, do poškozených strkal, cloumal s nimi, poškozeného napadl a zavřel jej do komory s tím, že jej tam nechá zavřeného týden, poškozenou napadl tak, že jí opakovaně udeřil hlavou o kuchyňskou linku, shodil ji na zem, kde do ní kopal a šlapal po ní, v důsledku čehož poškozená utrpěla podlitiny a naraženiny. Poškození, kteří se s ohledem na svůj nižší intelekt nebyli schopni obviněnému vzepřít, trpěli obavami z návratu domů a poruchami spánku. Poškozená Z. M. pak v důsledku této dlouhodobé zátěžové situace utrpěla psychickou poruchu, a to akutní reakci na stres a poruchu přizpůsobení, v důsledku čehož byla po dobu jednoho měsíce hospitalizována v psychiatrické léčebně. U poškozeného J. M. došlo ke zhoršení jeho psychického stavu a následně též k více než měsíční hospitalizaci na lůžkovém oddělení psychiatrické léčebny.
Z těchto okolností případu je patrné, že jednání obviněného vykazuje znaky týrání ve smyslu §215a tr. zák., neboť obviněný jednal vůči poškozeným tak, že s nimi po delší dobu fyzicky i psychicky zle nakládal, přičemž vzhledem k délce trvání a intenzitě nakládání, bylo toto způsobilé vyvolat stav, který poškození pociťovali jako těžké příkoří (obviněný naplnění formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu ani nijak relevantně nezpochybnil). Závažnost jednání obviněného, resp. způsob, jakým poškození toto jednání pociťovali, vyplývá jednak z jejich výpovědí, a dále pak z výpovědí dětí poškozených K. a P. M. a svědkyně J. V., z nichž vycházely i soudy v dovolání předcházejícím řízení. Z výpovědí poškozených a dalších svědků vyplynulo, že jednání obviněného vůči poškozeným bylo poměrně hrubé a ponižující. Obviněný poškozeným opakovaně (prakticky každodenně) vyhrožoval udáním příslušným úřadům, způsobením fyzické újmy nebo i zabitím (nejméně v jednom případě přitom poškozeného J. M. ohrožoval kuchyňským nožem), a to pokud se nepodřídí jeho nařízením a přáním, do bytu poškozených vodil cizí lidi, od nichž pro vlastní potřebu inkasoval peníze za nájem, poškozeným rozbíjel a rozprodával bytové zařízení, opakovaně s nimi cloumal a strkal do nich a nakonec je i fyzicky napadl. Obviněný tímto postupně získal v rodině dominantní postavení a zcela ovládl chování poškozených, kteří se s ohledem na svůj nižší intelekt a psychické problémy nebyli schopni vymanit z jeho vlivu. Pro posouzení jednání obviněného není bez významu ani skutečnost, že oba poškození byli v důsledku psychického strádání hospitalizováni (oba po dobu více než jednoho měsíce) na oddělení psychiatrické léčebny. U poškozeného J. M. jednání obviněného vedlo dokonce k myšlenkám na odchod od rodiny a sebevraždu (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Obviněný svým jednáním naplnil i znak „pokračování v páchání takového činu po delší dobu“ coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, když se tohoto jednání dopouštěl po velice dlouhou dobu - více než dva roky (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Lze přitom připomenout, že judikatura považuje za pokračování v takovém jednání po delší dobu už období několika měsíců (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, nebo rozhodnutí ze dne 15. října 2008, sp. zn. 8 Tdo 1215/2008, obě rozhodnutí jsou dostupná na adrese www.nsoud.cz).
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). Při zkoumání, zda obviněný jednal v úmyslu porušit nebo ohrozit zákonem chráněné zájmy (zájem na ochraně osob společně obývajících byt nebo dům), je proto třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů. V posuzovaném případě o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §215a tr. zák. svědčí zejména způsob (podrobně popsaný výše), jakým obviněný poškozené fyzicky a psychicky napadal. Obviněný, s vědomím nižší intelektuální úrovně poškozených a jejich psychických obtíží, postupně ku vlastnímu prospěchu zcela vědomě opanoval rozhodování o rodinných záležitostech poškozených. Soudy proto nikterak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že se obviněný posuzovaného jednání dopustil úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého /§4 písm. a) tr. zák./.
Pokud dovolatel namítl, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno podle §215a tr. zák., když se jej měl dopouštět již od června roku 2003 (tj. v době, kdy tato skutková podstata nebyla v trestním zákoně upravena), Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. je svou povahou, jak ve svém rozhodnutí správně uvedl již odvolací soud, trestným činem trvajícím. Jeho podstata spočívá v udržování protiprávního stavu, který pachatel tohoto trestného činu vyvolal nebo vznikl bez jeho přičinění. Tyto trestné činy se právně posuzují jako jediný trestný čin, a to i tehdy, pokud se pachatel dopustil části jednání před změnou trestního zákona. Podmínkou je, aby útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona byly podle tohoto zákona trestné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1993, sp. zn. Tzn 12/93, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 11 Tdo 250/2008, dostupné na adrese www.nsoud.cz). A to je právě posuzovaný případ obviněného. Část jednání, kterého se obviněný dopustil do 31. května 2004, bylo totiž možno kvalifikovat i podle právní úpravy účinné do uvedeného data jako trestný čin (trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., popř. trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.). Posouzení jednání obviněného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. tedy bylo zcela namístě.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Pokud jde o první alternativu tohoto dovolacího důvodu, kterou obviněný v dovolání výslovně uplatnil tvrzením, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky, procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004).
Již z formulace dovolacích námitek obviněného vyplývá, že jimi zpochybňuje toliko způsob, jakým byl přezkum ze strany odvolacího soudu proveden, a nikoli to, že k přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně vůbec nedošlo. Z obsahu spisu pak vyplývá, že tento dovolací důvod v posuzovaném případě ani naplněn být nemůže (odvolací soud poté, co přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, a správnost postupu řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo, odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl). Nelze tedy než konstatovat, že dovolání obviněného se o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, opírá pouze formálně, a obviněný podal dovolání ve skutečnosti z jiného, než zákonného důvodu.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík