ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.18.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 18/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2007 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2006, sp. zn. 9 To 296/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 5 T 70/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 31. března 2006, sp. zn. 5 T 70/2005, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Odvolání obviněného J. S. bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud projednáním odvolání v jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání konaného dne 29. června 2006 mu odňal právo na obhajobu. Odvolací soud porušil obhajovací práva dovolatele, když mu neumožnil účastnit se veřejného zasedání dne 29. června 2006, neboť předvolání k tomuto veřejnému zasedání nepřevzal on, ale správkyně domu, ve kterém má hlášen trvalý pobyt (ta je také podepsaná na poštovní doručence).
Dále pak (ovšem evidentně již nad rámec uplatněného dovolacího důvodu) poukázal na to, že dovolání směřuje pouze proti výroku o trestu, protože uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, když ke zvolené právní kvalifikaci skutku výhrady nemá. Dovolatel zdůraznil, že jeho dluh na výživném vznikl nanejvýš zaviněním ve formě nepřímého úmyslu, když byl v tíživé ekonomické situaci. Přesto se pokoušel o alespoň jeho částečnou úhradu a v době, kdy žil s matkou nezletilé ve společné domácnosti, částečně hradil i náklady spojené s bydlením. Od počátku roku 2006 výživné již pravidelně hradí a nyní již splatil celý dluh vůči Městskému úřadu ve Vyškově. Vyjma předchozího odsouzení, které ve svém rozhodnutí zohlednil i nalézací soud, se dovolatel nedopustil žádného jiného trestného činu ani přestupku, vede řádný občanský život a v současnosti si intenzivně hledá zaměstnání.
V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám rozhodl tak, že se mu ukládá trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu.
Z obsahu písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl uplatněn důvodně. Za situace, kdy z obsahu odvolání obviněného vyplývaly nové skutečnosti, nebylo možno jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozumívat, ale bylo nutno jeho přítomnost u něj zajistit předvoláním ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. Pokud se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil, nebylo možno jej konat, když řádné předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu vyžaduje jiný postup v doručování. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Na základě porovnání obsahu podaného dovolání s důvody skutečně zakládajícími zákonný dovolací důvod předvídaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je v prvé řadě třeba učinit závěr, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitky obviněného stran údajné nepřiměřenosti uloženého trestu.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, však nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je potom nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze dále odkázat na již konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pro úplnost však lze dodat, že z obsahu spisu vyplývá, že soudy při ukládání trestu zohlednily všechna zákonná kritéria uvedená zejména v ustanoveních §23 a §31 tr. zák. a na základě toho důvodně dospěly k závěru, že uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřichází u obviněného v úvahu. Nebylo přitom možno nechat bez povšimnutí tu skutečnost, že obviněný se posuzované trestné činnosti dopustil též ve zkušební době podmíněného odsouzení a že jeho předchozí odsouzení se rovněž týkalo trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. K okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného potom soudy přihlédly v rámci úvah o výměře ukládaného trestu, když obviněnému uložily trest v dolní hranici zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k jakýmkoliv výtkám na adresu obou soudů, přičemž v podrobnostech lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění jejich rozhodnutí.
Naproti tomu obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud dne 29. června 2006 konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, když mu řádně nedoručil předvolání k veřejnému zasedání (předvolání převzala sousedka obviněného). Námitky obviněného však nemohou obstát.
Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřichází v úvahu. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvoláván, jak uvádí ve svém dovolání, ale byl o jeho konání pouze vyrozumíván. Pokud je v předkládací zprávě Krajskému soudu v Brně (č. l. 76) ve vztahu k obviněnému místo vzoru 7a, kterým se označuje vyrozumění o veřejném zasedání, uveden vzor 7b, tj. žádost o doručení předvolání obžalovanému ve vazbě v případech, v nichž je přítomnost obžalovaného nutná (viz sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 20/2004 – Org., Sbírky instrukcí a sdělení, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení), jedná se jen o písařskou chybu.
Obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručováno poštou, a to na adresu jeho trvalého bydliště. Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen, zásilka proto byla dne 12. června 2006 předána správkyni domu (viz dodejka č. l. 76).
Vyrozumění o veřejném zasedání není podle ustanovení §64 odst. 1 tr. ř. zásilkou, kterou je obviněnému nutno doručit do vlastních rukou. Na doručování proto lze ve smyslu ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. přiměřeně aplikovat předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení, tj. zejména ustanovení §46 a násl. o. s. ř. o doručování fyzickým osobám, podle nichž není–li adresát zásilky na adrese svého bydliště zastižen, doručí doručující orgán zásilku tak, že ji předá vhodné fyzické osobě, bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá. Pokud nelze takovým způsobem zásilku doručit, doručující orgán zásilku uloží (§46 odst. 3 o. s. ř.). Doručení zásilky není účinné v případě, že se obviněný na adrese, kam bylo doručováno, nezdržoval.
Obviněnému bylo doručováno na adresu, kterou sám jako adresu pro doručování písemností zvolil (úřední záznam č. l. 37 a č. l. 62) a v místě doručení se i zdržoval. Na uvedenou adresu bylo obviněnému v průběhu trestního stíhání běžně poštou doručováno (např. obžaloba Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově, rozsudek Okresního soudu ve Vyškově atd.), přičemž obviněný zásilky vždy převzal osobně.
Obviněný adresu, na kterou mu bylo doručováno, výslovně uvedl jak v odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově (č. l. 75), tak v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně (č. l. 92). Dále je v této souvislosti třeba zdůraznit, že se jedná o adresu, kterou obviněný současně opakovaně označil jako svou adresu pro účely doručování ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. §63 odst. 2 tr. ř., §64 odst. 2 tr. ř.).
Obviněný tedy byl o konání veřejného zasedání dne 29. června 2006 řádným způsobem a včas vyrozuměn, přesto se k odvolacímu soudu nedostavil a svou neúčast ani neomluvil. Za těchto okolností byl akceptovatelný postup odvolacího soudu, pokud rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud dále otázkou, zda k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tak i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nedošlo tím, že odvolací soud provedl v průběhu veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného důkaz přečtením zprávy M. ú. V., odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 13. 6. 2006.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud k zajištění (umožnění) účasti obviněného na veřejném zasedání zvolil formu pouhého vyrozumění, čímž dal obviněnému ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. jednoznačně najevo, že jeho přítomnost na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez jeho přítomnosti.
Takový postup odvolacího soudu v situaci, kdy hodlá v průběhu veřejného zasedání provádět dokazování, lze nepochybně pokládat za zásah do shora zmíněného práva obviněného, neboť v takovém případě je nutno obviněného k veřejnému zasedání předvolat (a nikoliv jej pouze o jeho konání vyrozumět), aby se mohl vyjádřit k případně provedeným důkazům. Pokud se tak nestalo, tak bylo třeba se zabývat tím, zda toto porušení obhajovacích práv obviněného se v posuzované věci dotýká podstaty principu spravedlivého soudního procesu v takové míře a takovým způsobem, aby řízení jako celek pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
V posuzovaném případě se před nalézacím soudem konalo hlavní líčení dne 31. března 2006, kterého se obviněný osobně zúčastnil. Měl tak možnost vyjádřit se nejen k podané obžalobě (obviněný využil svého práva a nevypovídal, proto byl pouze přečten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení), ale též k dalším prováděným důkazům, tj. zejména k výslechu matky nezletilé dcery - svědkyně E. S., a k listinným důkazům (č. l. 70). Obviněný potom nebyl přítomen veřejnému zasedání před odvolacím soudem dne 29. června 2006, v němž byl proveden důkaz zprávou Městského úřadu ve Vyškově ze dne 13. června 2006 (č. l. 77).
Odvolací soud vyšel při svém rozhodování plně ze skutkových zjištění nalézacího soudu, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení. Význam zprávy Městského úřadu ve Vyškově, kterou si odvolací soud vyžádal, byl pouze podpůrný, protože jí byla pouze ověřována správnost aktuální výše dluhu obviněného na výživném.
Poznatky, které odvolací soud z provedeného důkazu získal, v tomto směru pouze potvrdily to, co bylo nalézacím soudem zjištěno již v průběhu hlavního líčení (viz sdělení M. ú.V. ze dne 18. dubna 2005 a ze dne 26. září 2005). Zpráva městského úřadu, která byla jako důkaz provedena na veřejném zasedání dne 29. června 2006, tedy vůbec nebyla nějakým rozhodujícím či jediným důkazem, z něhož by odvolací soud čerpal svá skutková zjištění. Ostatně skutečnost, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činil v rozhodném období obviněným zaviněný dluh na výživném na jeho nezletilou dceru částku 22 600 Kč vůči M. ú. V. není předmětem jakýchkoli pochybností, a to ani ze strany dovolatele.
I když dovolatel shora uvedenou vadu v postupu odvolacího soudu v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vůbec nevytýkal, lze konstatovat, že konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 29. června 2006 bez přítomnosti obviněného nelze ani za výše popsaných okolností pokládat za tak závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být i věcně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti potom Nejvyšší soud shledal, že je dovolání obviněného J. S. zjevně neopodstatněné, a proto je podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, neboť takové rozhodnutí bylo možno učinit již na podkladě obsahu spisu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík