ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.192.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 192/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2010 dovolání podané obviněným R. Ř. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 6 To 207/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 97/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 6 To 207/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 46 T 97/2008, byl R. Ř. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., za který byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 22. 9. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 9.30 hodin v P., ul. R., na sjezdu z dálnice D1 směrem k obchodnímu domu OBI před světelnou křižovatkou vystoupil z vozidla tovární značky Audi A4 Avant, černé barvy, přistoupil k vozidlu tovární značky Škoda Felicie, bílé barvy, které řídil poškozený S. J., otevřel dveře, zeptal se ho, zda nemá blinkr a hned poté jej udeřil do obličeje, následně se vrátil ke svému vozidlu a z místa činu odjel, v důsledku fyzického napadení poškozený utrpěl zlomeninu nosních kůstek s nevelkým posunem úlomků, zranění si vyžádalo lékařské ošetření a omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 6 To 207/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Martiny Cachové dovolání , kterým napadl zamítavý výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného odvolání obviněného proti rozsudku, přestože v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /§265b odst. 1 písm. l) tr. ř./. Dále obviněný odkázal na §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a uvedl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání, neboť nesprávně hodnotily provedené důkazy. Odvolací soud nakonec připustil, že incident mezi obviněným a poškozeným mohl být vyvolán agresivním a riskantním způsobem jízdy poškozeného a také jeho výsměšným gestem, což ve svém důsledku zvyšuje pravděpodobnost nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a svědka M. Obviněný zopakoval svou verzi skutkového děje, kterou se v průběhu řízení snažil prosadit, s tím, že soudy jednoznačně stranily policistům. Připomněl, že soudní znalec při výslechu uvedl, že k poranění poškozeného mohlo dojít i úderem dlaně, zejména hranou dlaně, předloktím nebo loktem, a to jak úmyslně či neúmyslně v obraně i v útoku. To podle obviněného nepřímo potvrzuje jeho verzi.
Dále obviněný podrobněji popsal svou skutkovou verzi spočívající v tom, že poškozený jej měl napadnout jako první, a dodal, že je všeobecně známo, že policisté ve služebních vozidlech bez označení PČR nedodržují pravidla silničního provozu a chovají se vůči ostatním nadřazeně. Obviněný trvá na tom, že poškozeného neudeřil do obličeje s úmyslem mu způsobit škodu na zdraví, ale pouze odrážel jeho náhlý útok na svoji osobu.
Dále obviněný namítl, že orgány činné s trestním řízení nemají žádný zákonný důvod po té, co byl v přípravném řízení vyslechnut jako obviněný, předkládat soudům úřední záznam o jeho podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. Soud nesmí k tomuto záznamu přihlížet, avšak pokud je obsažen ve spise, zcela jistě se s ním seznámí a na jeho rozhodování to může mít skrytý vliv. Tento postup se jeví jako protizákonný, neboť záznam je citován také v obžalobě. Státní zástupce si navíc z tohoto záznamu vybírá pouze pasáže podporující verzi obžaloby. Dále pak obviněný cituje ze zvukové nahrávky hlavního líčení, kde soud při odůvodnění rozsudku rovněž zmínil, že obviněný byl vyslechnut nejprve na úřední záznam a poté, co byl řádně vyslechnut, popírá, že by se dopustil takového napadení. Odvolací soud se však touto námitkou obviněného nezabýval.
Obviněný je přesvědčen, že mu nebyl prokázán úmysl poškozeného zranit a jeho jednání je třeba kvalifikovat v mezích nutné obrany. Soudy měly proto postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo. Obviněný pak dále namítl, že jeho jednání ani nevykazuje stupeň nebezpečnosti předpokládaný ustanovením §3 odst. 2 tr. zák., protože nebyl nikdy soudně trestán a v místě bydliště požívá zcela nezávadné pověsti. Pokud by se skutku dopustil, jednalo by se o ojedinělé vybočení z jeho řádného života.
Obviněný má také za to, že trest, který mu byl vyměřen, je nepřiměřeně přísný. Sám v odvolacím řízení navrhoval, aby mu byl uložen trest peněžitý. Odvolací soud však jeho návrhu nevyhověl s odůvodněním, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil a senát odvolacího soudu se jej tak nemohl dotázat na jeho výdělkové a majetkové poměry, které jsou podle §54 odst. 1 tr. zák. rozhodujícím kritériem pro určení výměry peněžitého trestu. Odvolací soud přitom již před zahájením veřejného zasedání musel vědět, že se bude chtít na tyto poměry obviněného dotázat. Přesto konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a to za situace, kdy mu předvolání nebylo řádně doručeno.
O termínu konání veřejného zasedání se obviněný dozvěděl pouze od svého obhájce. V danou dobu se obviněný nacházel mimo republiku, proto požádal obhájce senát, aby se veřejné zasedání konalo v nepřítomnosti obviněného, aniž tušil, že odvolací senát bude chtít vyslýchat obviněného k jeho majetkovým poměrům. I sám obhájce převzal předvolání k veřejnému zasedání dne 4. 6. 2009 a měl na přípravu k jednání „hraničních“ šest dnů. Obviněný pak citoval pasáž ze zvukového záznamu veřejného zasedání, ze které vyplývá, že odvolací soud uvažoval před nařízením, resp. před veřejným zasedáním, o uložení peněžitého trestu, ale tento nemůže ukládat, protože se obviněný nedostavil a nelze se ho zeptat na jeho majetkové poměry. Následně odvolací soud hodnotí trest uložený soudem prvního stupně tak, že se nejeví jako nepřiměřeně přísný. Obviněný má za to, že co se týká jeho majetkových poměrů, mohl odvolací soud považovat za dostačující protokol o jeho výslechu ze dne 30. 10. 2008, ale chtěl-li jej k této otázce vyslechnout, měl jej řádně předvolat.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 6 To 207/2009, a současně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 46 T 97/2008, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že se nejprve vyjádří k námitkám, které mají podle obviněného zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Poté, co vysvětlil podstatu tohoto dovolacího důvodu, konstatoval nejprve, že v daném případě nepřicházela v úvahu aplikace §263 odst. 4 tr. ř. Protože státní zástupce nedisponuje informací, zda obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán nebo o něm byl pouze vyrozuměn, vyjádřil se k oběma alternativám. Pokud by obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn a v rámci tohoto vyrozumění by se předseda senátu vyjádřil, že účast obviněného u veřejného zasedání není nutná, pak podle státního zástupce by bylo možno podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pokud by takto nebylo postupováno, bylo by nutno dovolání obviněného v principu vyhovět a pro tento případ státní zástupce navrhl zrušit usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu.
Situaci je však podle státního zástupce třeba posoudit i z dalších hledisek a vyhodnotit argument dovolatele, že vyrozumění o veřejném zasedání mu nebylo vůbec doručeno. Podle státního zástupce by za situace, kdy by byly splněny podmínky pro uložení zásilky, nastala po deseti dnech od uložení podle §64 odst. 2 tr. ř. fikce doručení. I pak by bylo možno dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Pokud fikce doručení v daném případě nenastala, navrhl státní zástupce zrušit usnesení odvolacího soudu. Sdělení obviněného, že se o konání veřejného zasedání dověděl od svého obhájce, by nemohlo nedostatek doručení zhojit ani v případě, že obhájce požádal senát odvolacího soudu, aby veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného. Konečně k námitce obviněného, že odvolací soud ve veřejném zasedání vyjádřil původní záměr obviněného vyslechnout k jeho majetkovým poměrům z důvodu možného uložení peněžitého trestu, státní zástupce upozornil, že tímto odvolací soud sám zpochybnil, zda může v předmětné věci správně rozhodnout o trestu bez přítomnosti obviněného, čímž mohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod.
Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám, které zřejmě obviněný mínil podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve opět vyložil podstatu tohoto dovolacího důvodu. Zdůraznil, že obviněný prioritně předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi skutkového děje, přičemž opomíjí podstatnou část skutkových zjištění a polemizuje se způsobem, kterým soudy hodnotily provedené důkazy. Zcela v rozporu s hmotně právní povahou citovaného dovolacího důvodu je tvrzení dovolatele o porušení procesní zásady in dubio pro reo. Až sekundárně pak obviněný uvádí, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, a to především po subjektivní stránce, neboť mu nebyl prokázán úmysl poškozeného zranit. Takto pojaté námitky však nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů.
Pod citovaný dovolací důvod je však možno podřadit námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil materiální stránku trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. K této námitce státní zástupce s poukazem na ustálenou judikaturu uvedl, že skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, jsou dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného, který je vyšší než nepatrný. Státní zástupce poukázal na učiněná skutková zjištění a zdůraznil, že obviněný řešil nastalou dopravní situaci naprosto nepřijatelným způsobem vyplývajícím zřejmě z jeho pocitu nadřazenosti nad řidiči, kteří řídí vozidla méně prestižních značek a nižších kubatur. Nelze rozhodně dospět k závěru, že by jednání obviněného neodpovídalo ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Proto je tato námitka zjevně neopodstatněná.
Konečně se stání zástupce vyjádřil také k dovolacímu důvodu podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř. a poté, co vysvětlil podstatu tohoto dovolacího důvodu, uzavřel, že dospěje-li dovolací soud v předmětné trestní věci k závěru o důvodnosti námitek, které dovolatel vznesl v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., pak může dospět také k závěru o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Ohledně námitek obviněného označeným jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněnému ani jiným dovolacím důvodům až na jednu z nich neodpovídají. K tomuto dovolacímu důvodu je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný převážně uplatnil právě námitky, jimiž se snaží zpochybnit ve věci učiněná skutková zjištění, přičemž je třeba říci, že za tímto účelem poněkud dezinterpretuje jak tato skutková zjištění, tak i závěry odvolacího soudu vyjádřené v odůvodnění jeho rozhodnutí. Uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá ani námitka, že soudu neměl být předložen úřední záznam o podání vysvětlení obviněného podle §158 odst. 5 tr. ř. Jedinou relevantní námitkou z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka nenaplnění materiální stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný ji zakládá na argumentaci, že nebyl dosud soudně trestán a v místě bydliště požívá zcela nezávadné pověsti. Taková argumentace by ovšem vedla k neudržitelnému závěru, kdy by nebylo možno pro trestný čin odsoudit nikoho, kdo nebyl už dříve odsouzen (resp. kdo alespoň nebyl potrestán za přestupek apod.). Fakt, že obviněný nebyl dosud soudně trestán, nemůže sám o sobě snížit stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu natolik, že by byl nižší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný svým jednáním způsobil poškozenému újmu na zdraví, která jej omezila v obvyklém způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne. Tento závěr vyplývá jak z výpovědi poškozeného, tak i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Znalec uvedl, že ke konsolidaci zlomeniny nosních kůstek dochází obvykle za deset až čtrnáct dní a po tuto dobu byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Hranice sedmidenního omezení poškozeného v obvyklém způsobu života je přitom v soudní praxi považována za určující pro posouzení, zda skutek je trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. V daném případě není možné dospět k závěru, že by stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Uvedené námitky obviněného by s ohledem na to, co k nim bylo uvedeno, byly samy o sobě důvodem k odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. – bylo by podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. – šlo by o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se dále zabýval podáním z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a shledal námitku obviněného, že nebyl k veřejnému zasedání řádně předvolán, důvodnou. V obecné rovině je třeba k tomuto dovolacímu důvodu nejprve uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř.
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
Z obsahu trestního spisu je patrné, že obviněný se v době konání veřejného zasedání nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu (podle dovolání v tu dobu pobýval v cizině). Z předkládací zprávy založené na č. l. 107 se podává, že podle pokynu předsedy senátu měl být k veřejnému zasedání konanému dne 11. 6. 2009 předvolán. V protokolu o veřejném zasedání (č. l. 110) je u obžalovaného uvedeno: „nikdo, doručení není vykázáno“. Dále je z protokolu patrné, že obhájce soudu sdělil, že obviněný je mimo republiku a žádá, aby veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, o konání veřejného zasedání byl informován před více než pěti dny a připravovali se na něj společně. Následně bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Na č. l. 116 je založena nedoručená obálka adresovaná obviněnému, ze které je zřejmé, že adresát nebyl zastižen a dne 4. 6. 2009 byla zásilka uložena na poště a adresátovi byla zanechána výzva k vyzvednutí. Podle razítka pošty na zadní straně byla nevyzvednutá zásilka vrácena zpět soudu dne 22. 6. 2009.
Jak již bylo zmíněno, podle obsahu spisu měl být obviněný k veřejnému zasedání předvolán. Podle §64 odst. 1 tr. ř. se předvolání doručuje obviněnému do vlastních rukou, přičemž podle §64 odst. 4 tr. ř. je předvolání obviněného k veřejnému zasedaní jednou z písemností, které nelze uložit, tedy v jejich případě nemůže nastat fikce doručení. Předvolání k veřejnému zasedání nebylo tedy obviněnému řádně doručeno.
Nedostatek doručení nemůže být zhojen ani prohlášením obhájce obviněného, že obviněný byl o konání veřejného zasedání informován pět dní předem a žádá o jeho konání ve své nepřítomnosti (srov. č. 52/1975 Sb. rozh. tr.). Navíc, pokud odvolací soud ve veřejném zasedání vyslovil původní záměr vyslýchat obviněného k jeho majetkovým poměrům z důvodu možnosti uložení peněžitého trestu, pak skutečně zpochybnil možnost věc bez přítomnosti obviněného rozhodnout. Tento záměr ostatně vyplývá přímo z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde na str. 5 uvádí „Pokud jde o návrh obžalovaného na uložení peněžitého trestu, ten nemohl být akceptován, protože obžalovaný se k veřejnému zasedání nedostavil a senát odvolacího soudu se jej nemohl dotázat na jeho výdělkové a majetkové poměry, které jsou podle §54 odst. 1 tr. zák. rozhodujícím kritériem pro určení výměry peněžitého trestu“.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod také ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný citoval druhou z uvedených alternativ v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli tento dovolací důvod v tomto případě naplněn nebyl, jak vyplývá z výše uvedeného, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a tudíž lze uzavřít, že i uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného R. Ř. je v uvedených směrech opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze se bude znovu zabývat odvoláním obviněného. V dalším řízení je povinen postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch