ECLI:CZ:NS:2003:11.TDO.28.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 28/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2003 dovolání podané obviněným Ing. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 6 To 250/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 18 T 245/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 18 T 245/2001, byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 6 To 250/2002, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., za který jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zařazením podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 11. 10. 2002, jeho obhájci dne 14. 10. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Bruntále dne 11. 10. 2002.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, částečně změněných odvolacím soudem, se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 4. 7. 2001 kolem 16.30 hod. na silnici I/45 mezi obcemi Z. – L. a K., okr. B., jako řidič osobního automobilu Škoda Octavia, majitelky M. P., nepřizpůsobil rychlost jízdy momentální povětrnostní situaci, takže při průjezdu mírnou levotočivou zatáčkou za hustého deště vlivem nepřiměřené rychlosti nejméně 110 km/hod. a rovněž proto, že měl na přední nápravě vozidla namontovány pneumatiky neumožňující rychlou jízdu na mokrém povrchu, dostal s vozidlem smyk, který nevyrovnal, vozidlo se otočilo kolem svého těžiště o více jak 180 stupňů proti původnímu směru pohybu a přitom vjelo do protisměru, kde zadní část vozidla narazila do přední části protijedoucího osobního automobilu zn. Škoda 105L, řízeného Z. N., který jel vozidlem rychlostí 50-60 km/hod. a při tomto střetu utrpěly osoby jedoucí ve vozidle Škoda 105l v rozsudku podrobně specifikovaná zranění.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 9. 12. 2002 dovolání, jímž napadl výrok o vině. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí soudu nalézacího spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že krajským soudem nebylo, pokud jde o právní stránku důsledně posouzeno, zda byla předmětná dopravní nehoda kryta jeho zaviněním. K otázkám příčin dopravní nehody byly zpracovány dva znalecké posudky, přičemž soudy obou stupňů se v podstatě shodly na tom, že jediným podkladem pro jejich rozhodování je znalecký posudek Ing. M., jehož dílčí závěry nebyly ničím zpochybněny. Přesto se tyto závěry nepromítly do právního hodnocení soudů. Soud prvního stupně konstruoval porušení některých ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. (chybně uvedeno 131/2000 Sb.), aniž by to odpovídalo důkazní situaci. Odvolací soud pak konstatoval, že obviněný porušil ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem a povětrnostním podmínkám a rovněž jiným okolnostem, které je možno předvídat. Stejně tak dovodil údajné porušení ustanovení §4a zák. č. 361/2000 Sb. a své právní závěry týkající se porušení předpisů o dopravě shrnul do závěru, že sice není dáno jeho zavinění podle §224 odst. 3 tr. zák., vyžadující hrubé porušení předpisů v dopravě, nicméně, že takto zjištěný skutkový stav je nutno podřadit pod §224 odst. 2 tr. zák. Soudy prvního i druhého stupně se však nedostatečně vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu. Krajský soud se výslovně otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu nezabýval a v tomto směru není s čím polemizovat, neboť konstatoval pouze porušení zák. č. 361/2000 Sb. Jestliže by totiž skutkové okolnosti byly posuzovány z hlediska jednotlivých kritérií zavinění ve formě nedbalosti, nemohl by dospět k závěru, že toto bylo u něj dáno. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že v místě levotočivé zatáčky, ve které došlo ke střetu vozidel, se nachází zásadní konstrukční vada spočívající v nepředvídatelném lomení silnice, kde vzniká v době silnějšího deště hlubší vrstva vody, jež je rozhodujícím faktorem pro vznik tzv. aquaplaningu. Soudy současně nezjistily žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že jel riskantním způsobem. Zásadní pochybení soudů spočívá také ve zjištění, že k nehodě došlo rovněž proto, že měl na přední nápravě vozidla namontovány pneumatiky neumožňující rychlou jízdu na mokrém povrchu. Znalec Ing. M. naopak uvedl, že montáž pneumatik na vozidle byla v souladu s technickými požadavky dle zákona a vliv na vznik aquaplaningu byl obecný. Zároveň konstatoval, že na směrovou nestabilitu vozidla nemělo téměř žádný vliv použití různých značek pneumatik na přední a zadní nápravě vozidla. Dovolatel proto shrnul, že všechny okolnosti případu potvrzují závěr, že možnost vzniku nehody nebylo možno očekávat a proto mu její zavinění nelze přičítat.
Dále dovolatel namítl, že soudy obou stupňů učinily nesprávné závěry v právní kvalifikaci posuzovaného jednání s ohledem na zjevné nenaplnění materiální podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák., jež podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace. Krajský soud zcela mechanicky, bez ohledu na možné zavinění a další okolnosti případu hodnotil také otázku naplnění materiální podmínky podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty. Přitom, jak již uvedl výše, při standardním přechodu lomení silnice by k autonehodě nedošlo a rychlost vozidla, jež řídil o mnoho nepřekračovala kritickou hranici pro ztrátu adheze. Vzhledem k tomu, že soud se prakticky vůbec nezabýval naplněním subjektivní stránky trestného činu, logicky z tohoto pochybení také vychází nedostatečné zhodnocení všech kritérií společenské nebezpečnosti podle §3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména hlediska zavinění a jiných okolností mající vztah k osobě pachatele.
Z uvedených skutečností dovolatel dovozuje pochybení soudů obou stupňů, pokud jej uznaly vinným trestným činem ublížení n zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a to s ohledem na nedostatek naplnění nedbalostní formy zavinění, byť ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. a rovněž tak s ohledem na nesprávné posouzení podmínky použití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce Krnov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství podrobně vyjádřila Nejvyšší státní zástupkyně. Konstatovala, že dovolatelem uplatněná argumentace odpovídá použitému dovolacímu důvodu. K první dovolatelově námitce uvedla, že vychází-li ze závěrů znalce o důvodech vzniku smyku na vozovce, pak dovolatel mohl nehodě předejít, pokud by se pohyboval pod kritickou hodnotou rychlosti, znamenající za daných podmínek vznik tzv. aquaplaningu. Ten však jel rychlostí nepovolenou a nepřizpůsobenou extrémním okolnostem jízdy, což je okolnost, kterou v porovnání s ostatními příčinami dopravní nehody mohl ovlivnit a tak nehodě předejít. Profil vozovky jakožto startovací moment nastalé nehody tak nebyl vlivem výlučným, který by přerušoval příčinnou souvislost mezi dovolatelovým jednáním a způsobeným následkem. Závěr o riskantnosti dovolatelovy jízdy považuje za zcela správný. Pokud jde o předvídatelnost jeho jednání ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., má zato, že při jízdě na okresní silnici za hustého deště a snížené viditelnosti více jak stokilometrovou rychlostí dovolatel jako řidič s ohledem na jeho zkušenosti v tomto směru, nesporně měl předvídat zcela reálnou možnost vzniku technicky nezvládnutelné situace s možností vzniku nehody obecného charakteru a s tím spojenými následky. Nelze proto přisvědčit jeho námitce, že s ohledem na nepředvídatelné poměry na vozovce nemohl vyvinout vyšší než obvykle potřebnou míru opatrnosti. Vzhledem k velmi riskantnímu způsobu jízdy mohl vědět, že jakákoliv překážka na silnici může být spojena minimálně s vážným ohrožením životních hodnot dalších účastníků provozu. Nadto všeobecně známý stav komunikací okresního typu nota bene za přívalového deště mohl dovolatele vést ke zcela reálnému předpokladu vzniku nehody, odvratitelnému jen snížením rychlosti jízdy. Nepřijímá tedy závěr, že za daných okolností nemohl vyvinout vyšší míru opatrnosti. Jeho povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem tak byly dány současně. Pokud jde o druhou námitku obsaženou v dovolání, nelze podle názoru státní zástupkyně nedostatkem znaku ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. vzhledem k výše uvedenému argumentovat, neboť zmíněná konstrukční vada vozovky nemůže stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání ovlivnit tak, jako již zmíněný způsob jeho jízdy a především pak závažnost fatálních a jiných následků na zdraví poškozených. Právní kvalifikaci jednání dovolatele, tak jak byla učiněna odvolacím soudem, proto považuje za správnou a námitky vůči ní za nedůvodné. Z výše popsaných důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž vyjádřila souhlas, aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání podané v této trestní věci splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř., tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. ř., pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě. První část námitek dovolatele, spočívajících ve zpochybnění zjištění existence nedbalostního zavinění, totiž prvotně směřuje vůči hodnocení některých provedených důkazů soudy obou stupňů a z toho vyplývajících závěrů ohledně příčiny vzniku skutkového (nehodového) děje. Dovolatel zde nejprve uvádí subjektivní popis skutkového děje (založený na odlišném hodnocení důkazů – zejména znaleckých posudků z oboru dopravy), od kterého následně vyvozuje právní závěry odlišné od závěrů soudů prvního a druhého stupně. Nelze však přehlédnout, že již jím uvedený popis průběhu skutku koliduje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, uvedenými ve výroku o vině a podrobněji rozvedenými v odůvodnění rozsudku. Z těchto je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že příčinou smyku vozidla obviněného a následného nárazu do vozidla poškozených bylo nepřizpůsobení rychlosti jízdy momentální povětrnostní situaci (tedy nepřiměřená rychlost nejméně 110 km/hod.) současně s užitím pneumatik neumožňujících rychlou jízdu na mokrém povrchu. Naopak obviněný v rámci svých námitek dochází k závěru, že příčinou uvedeného děje byla toliko konstrukční vada vozovky. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Pokud se tedy námitky obviněného primárně odvíjí od jím tvrzených jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy v předcházejícím řízení, není dovolací soud oprávněn k nim přihlížet, neboť jak již bylo řečeno, je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán a nelze je dovoláním v těchto souvislostech napadat.
Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítáno, že soudy obou stupňů učinily nesprávné závěry v právní kvalifikaci posuzovaného jednání s ohledem na zjevné nenaplnění materiální podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák., jež podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace.
Nejvyšší soud pak dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:
Formální podmínkou pro aplikaci §224 odst. 2 tr. zák. je skutečnost, že obviněný spáchal čin uvedený v §224 odst. 1 tr. zák. proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo (v posuzovaném případě) uloženou mu podle zákona. Nenaplnění této podmínky obviněný nenamítá.
Materiální podmínku potom stanoví §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak je patrné i z dosavadní judikatury, která se zabývala výkladem posledně citovaného ustanovení, již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. tedy není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, např. tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. I když význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci, nepřiměřeně rychlá jízda (v poměru k objektivním okolnostem v daném místě a čase) na kluzké vozovce či v zatáčce však patří typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za takovéto závažné porušení důležité povinnosti, uložené podle zákona (srov. stan. č. I/1996 Sb. rozh. tr., stan. č. 36/1984 sb. rozh. tr., str. 198-199). Konečně je třeba, ve shodě s názorem odvolacího soudu, v rámci hodnocení stupně nebezpečnosti předmětného činu poukázat ještě na zvlášť závažné následky jím způsobené.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že v posuzované trestní věci nelze vzhledem k intenzitě, s jakou byla naplněna formální okolnost podmiňující ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. použití vyšší trestní sazby podle §224 odst. 2 tr. zák., bez dalších významných skutečností dovodit, že by konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, kvalifikovaného jinak jako trestný čin ublížení na zdraví ve smyslu §224 tr. zák., neodpovídal dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů této kvalifikované skutkové podstaty.
Tento závěr nemůže být změněn ani na základě argumentů uvedených obviněným v dovolání, opětovně se vztahujících k proklamovanému nenaplnění znaků subjektivní stránky trestného činu (absence zavinění). Tyto námitky byly již výše odmítnuty a Nejvyšší soud i zde vychází ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, včetně okolností významných pro posouzení existence zavinění.
Vzhledem ke shora uvedenému výkladu je zřejmé, že v dané věci byly naplněny podmínky aplikace ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., a to jak formální tak zejména materiální a odvolací soud tedy v tomto smyslu posoudil předmětné jednání obviněného zcela v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud tak, vycházeje z údajů obsažených ve spisu, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch