ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.612.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 612/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 o dovolání obviněného B. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 9. srpna 2005, sp. zn. 13 To 257/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 29/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 20 T 29/2005, byl obviněný B. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem pro to bylo zjištění, že dne 8. 1. 2005 v dopoledních hodinách před nákupním centrem G. v P. napadl poškozenou M. B., která se vracela z nákupu ke svému autu tak, že jí nejprve zabránil nasednout do auta a poté se jí snažil vytrhnout z ruky igelitovou nákupní tašku, ve které měla nákup, peněženku a osobní doklady, protože se však M. B. intenzívně bránila, chvíli se přetahovali do doby, než se utrhla ucha tašky, která zůstala v rukou obviněného a ten se dal z místa činu na útěk, přičemž obviněný byl již pro zvlášť závažný trestný čin pravomocně odsouzen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 7. 7. 2004 pod sp. zn. 28 T 15/97 a uložený trest z části odpykal, přičemž dne 29. 4. 2004 byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn na zkušební dobu čtyř let.
Odvolání obviněného, jakož i státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněného, byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný B. N. prostřednictvím svého obhájce včas dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů konstatoval, že v průběhu dosavadního řízení nebyla provedeným dokazováním vyvrácena jeho obhajoba spočívající v tvrzení, že se mu za vinu kladeného trestného činu vůbec nedopustil. V této souvislosti poukázal na rozpory ve výpovědích poškozené M. B., a to především ohledně doby spáchání činu, vytkl, že soud se nijak nezabýval tím, že výpověď svědka P. a jeho manželky o jejich vzájemných telefonních hovorech neodpovídá opatřeným výpisům ohledně provozu příslušných mobilních telefonů. Dále pak namítl, že poškozená B., která jej rozpoznala jako pachatele posuzovaného trestného činu, mohla být ovlivněna tím, že před rekognicí in natura jí byly ukazovány fotografie dotčených osob. Naproti tomu soudy neprávem zpochybnily svědectví jeho družky P. K., která potvrdila, že v době spáchání činu se nacházel doma. Dále pak soudům vytkl, že neprovedly výslech svědkyně K., která mohla potvrdit jeho přítomnost na jiném místě, než na místě spáchání posuzovaného trestného činu, a stejně tak nebyl vyslechnut svědek B., který je známým svědka P. a jehož popis odpovídá popisu pachatele tak, jak jej podala poškozená B. V důsledku těchto pochybení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci a bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu. Dále pak namítl, že soudy nesprávně dospěly k závěru, že se předmětného trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, neboť nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy uvedená v §41 odst. 1 tr. zák., a to s přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 701/01 a sp. zn. IV. ÚS 396/03. V tomto kontextu dovolatel zdůraznil, že byl v minulosti odsouzen pouze jednou, a to pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., přičemž se jednalo o odsouzení za zkratkovité jednání při potyčce s poškozeným. K tomuto jednání se doznal, akceptoval trest odnětí svobody ve výši jedenáct let, přičemž v jeho výkonu se choval vzorně. Proto také došlo k jeho podmíněnému propuštění. Ke spáchání předchozího trestného činu došlo dne 24. 10. 1996 a z výkonu trestu byl propuštěn dne 11. 5. 2004. Od té doby téměř tři čtvrtě roku žil řádným způsobem. Dále pak zdůraznil, že podstata jeho trestné činnosti spočívala v tom, že poškozené vytrhl igelitovou tašku s nákupem. Jedná se sice o závažný trestný čin, ovšem použití §41 odst. 1 tr. zák. je krajně přísné a nespravedlivé. Ostatně i soudy připouští, že intenzita jeho násilného jednání vůči poškozené nebyla příliš vysoká. Dále bylo třeba přihlédnout i k výši vzniklé škody, jakož i k tomu, že jeho čin neměl žádné další závažnější následky. S ohledem na výši škody nepřevyšující 5.000,- Kč by bylo možno jeho čin posuzovat jen jako přestupkové jednání. V závěru dovolání shrnul, že v minulosti byl pouze jednou soudně trestán, mezi spácháním předchozího trestného činu a nyní posuzované trestné činnosti uplynulo více jak devět let, přičemž dřívější trestný čin spáchal ve zjevném afektu, ve výkonu trestu se choval vzorně a nyní posuzovaný čin není doprovázen žádnými okolnostmi zvyšujícími jeho společenskou nebezpečnost. Proto má za to, že jej nebylo možno uznat vinným trestným činem loupeže spáchaným za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Z obsahu vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že dovolání obviněného pokládá za zjevně neopodstatněné. Nelze přehlédnout, že obviněný se dopustil násilného jednání vůči poškozené za účelem zmocnění se jejích věci, přičemž poškozená se jeho útoku bránila tak, že obviněný po delší dobu na ní vykonával násilí, aby překonal její odpor. Rovněž tak nelze přehlédnout, že se činu dopustil krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který si odpykával za zvlášť závažný trestný čin a činu se dopustil za obdobných okolností jako v předchozím případě, tj. v podnapilosti a velice agresivním jednáním. Nebylo možné přehlédnout ani to, že spáchání činu si předem naplánoval, poškozenou si dopředu vyhlédl a nečekaně na ni zaútočil. Proto závěr soudů o tom, že čin spáchal za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy lze pokládat za zcela opodstatněný a dovolání obviněného lze odmítnout s ohledem na ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na výše uvedené je předně třeba zdůraznit, že uplatněnému dovolacímu důvodu (ale ani jinému zákonem předvídanému důvodu dovolání) neodpovídají námitky dovolatele, podle nichž se posuzovaného trestného činu vůbec nedopustil a že soudy při závěru o jeho vině nesprávně vycházely z výpovědí poškozené M. B. a svědka P. P., že vadně hodnotily svědectví jeho družky P. K. a pochybily též tím, že ve věci neprovedly dokazování v požadovaném rozsahu, když nevyslechly svědky B. a K. Těmito námitkami obviněný toliko zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, aniž cokoli vytýká použité právní kvalifikaci činu. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Jen pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu vyplývá, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a že na základě takto vykonaného dokazování není sporu o pachatelství obviněného posuzovaným činem. Soudy se správně opřely především o přesvědčivou a neměnnou výpověď samotné poškozené M. B., která obviněného jako pachatele i v řízení před soudem bezpečně poznala, a to za situace, kdy její svědectví v podstatných bodech koresponduje s výpovědí svědka P. P., jenž se rovněž nacházel na místě činu a obviněného jednoznačně usvědčoval z jeho spáchání. Hodnocení důkazů ze strany soudů se pohybovalo v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., soudy závěry o vině obviněného opřely o zákonným způsobem provedené důkazy a pokud některé obviněným navrhované důkazy neprovedly, tak vysvětlily důvod svého postupu, zejména poukazem na nadbytečnost provádění dalšího dokazování. Soudy své skutkové závěry tak opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na velice pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo pouze výše uvedené námitky, bylo by nutno takové dovolání odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Uplatněnému dovolacímu důvodu však odpovídají výhrady dovolatele, podle nichž jeho čin je z důvodů výše podrobně již rozvedených pouhým přestupkem a nikoliv trestným činem loupeže, natož jím spáchaný jako zvlášť nebezpečným recidivistou, a to s ohledem na nedostatek materiálních předpokladů zvlášť nebezpečné recidivy. Tyto námitky však dovolací soud shledal zjevně neopodstatněnými.
Předně je třeba zdůraznit, že podle zjištění obou nižších soudů se obviněný v posuzované věci dopustil evidentně násilného jednání vůči jinému, a to za účelem zmocnění se cizí věci ve smyslu naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Na posuzovaný případ vůbec nelze aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr., na nějž dovolatel poukazuje, neboť se z jeho strany nejednalo o nějaké nečekané a pouhé vytržení věcí z ruky poškozené, které by ještě nebylo násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. Je třeba připomenout, že obviněný za účelem zmocnění se věcí poškozené po delší dobu násilím překonával její odpor tak, že nejprve jí přibouchnutím dveří zabránil v nastoupení do auta, poté uchopil její tašku s nákupem a dalšími věcmi (např. peněženka, osobní doklady, kreditní karta - vše v hodnotě 3 530 Kč), po dobu nejméně jedné minuty se s ní o tašku přetahoval, a to tak intenzivně až došlo k utržení ucha tašky, se kterou obviněný následně utekl. Obviněný tímto způsobem překonával vůli poškozené nevydat své věci, přičemž své násilné jednání také slovně doprovázel výrokem „dej mi to“. Proto lze uzavřít, že se evidentně jednalo o násilí, které obviněný užil za účelem zmocnění se cizí věci, a tedy jeho čin byl po právu posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V tomto směru lze jen odkázat i na ustálenou soudní judikaturu (např. č. 33/1968, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Dále lze připomenout, že ostatně ani případně výjimečně malá intenzita použitého násilí by nevylučovala závěr, že se jedná o trestný čin loupeže a nikoliv o trestný čin krádeže (srov. č. 55/1980 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze uzavřít, že o trestný čin krádeže by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by ke zmocnění cizí věci došlo bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Dále je namístě připomenout, že za situace, když poškozená měla tašku s věcmi, kterých se obviněný chtěl zmocnit při sobě, tak bez ohledu na výši způsobené škody, jsou zcela nepatřičné úvahy o tom, že by se snad mohlo jednat o pouhý přestupek /srov. znění §247 odst. 1 písm. d) tr. zák./. Lze tak shrnout, že závěr soudů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. skutkem, jenž byl popsán výše, je naprosto správný.
Podanému dovolání však nebylo možno přisvědčit ani v tvrzení, že čin obviněného byl nesprávně označen za čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a to pro údajnou absenci materiální podmínky takového právního posouzení. Jelikož formální předpoklad posouzení činu podle ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě nebyl v podaném dovolání nijak namítán, tak lze jen konstatovat, že není sporu o tom, že obviněný B. N. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 1998, sp. zn. 28 T 15/97, pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k jedenácti letům odnětí svobody s výkonem ve věznici s ostrahou, přičemž skutku se dopustil dne 24. 10. 1996 tak, že v podnapilém stavu a značně agresivní velice brutálně zaútočil vůči poškozenému, jehož napadl nejprve kyjem a poté mu v podstatě rozdupal hlavu, v důsledku čehož poškozený zemřel. Obviněný byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn dne 11. 5. 2004 (po odpykání zhruba dvou třetin trestu), a to se stanovením zkušební doby v trvání čtyř let. Avšak již za necelých osm měsíců se ve zkušební době dopustil nyní posuzovaného činu. Z obsahu spisu a z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že se soudy velice důsledně a pečlivě vypořádaly zejména s otázkou naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy (srov. např. str. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně). Poukázaly především na to, že ke spáchání činu došlo ve zkušební době podmíněného propuštění, a to v podstatě na samém počátku jejího běhu, že se jednalo o typově obdobný čin charakterizovaný agresivitou obviněného ovlivněného alkoholem, z čehož lze dovodit jeho zřetelné sklony k násilné trestné činnosti. Zdůraznily, že se jednalo o cílené, dopředu promyšlené jednání, motivované snahou získat okamžitě peněžní prostředky; poukázaly též na otrlost obviněného, který viděl poškozenou přicházet do obchodu, po dobu cca deseti minut pak na ni čekal již se záměrem ji oloupit, a to za bílého dne v prostoru parkoviště obchodního centra atd. S přihlédnutím k těmto skutečnostem pak nelze soudům vytýkat, že takový čin obviněného posoudily, při nesporném splnění formálních předpokladů vyžadovaných ustanovením §41 odst. 1 tr. zák., jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou i z hlediska naplnění materiální podmínky tohoto ustanovení, tj. že k opětovnému spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu obviněným došlo za okolností podstatně zvyšujících stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost. Pokud dovolatel poukázal na to, že v minulosti byl pouze jednou soudně trestán, že se předchozího činu dopustil před delší dobou a že následky nyní spáchaného činu nejsou příliš závažné, tak je třeba zdůraznit, že délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Dále je evidentní, že ke zmiňovaným okolnostem oba soudy přihlédly jak při stanovení konkrétní výše trestu odnětí svobody (uložily obviněnému trest odnětí svobody v podstatě na samé spodní hranici zvýšené trestní sazby u zvlášť nebezpečného recidivisty v případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, §41 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák., a současně mu uložily trest i výrazně pod horní hranici základní trestní sazby uvedené v §234 odst. 1 tr. zák.), tak též aplikací ustanovení §39a odst. 3 tr. zák., když obviněného zařadily do mírnějšího režimu výkonu trestu odnětí svobody. Pokud se dovolatel odvolával na závěry vyplývající z jím uváděných nálezů Ústavního soudu, tak je třeba zdůraznit, že v posuzované věci oba soudy ve svých rozhodnutích náležitě aplikovaly individuální zvláštnosti činu obviněného a jeho osoby a respektování těchto okolností zákonným způsobem promítly jak v otázce právního posouzení činu obviněného, tak v oblasti jeho trestněprávních následků, a to v intencích právních závěrů citovaných nálezů Ústavního soudu. Takže i z tohoto pohledu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného B. N. je zjevně neopodstatněné, a proto jej ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík