ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.749.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 749/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 9. 2016 o dovolání, které podal obv. T. N. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 11 To 77/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obv. T. N. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 48 T 5/2015, byl obv. T. N. B. (společně s O. H.) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 700,- USD a podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let.
Proti tomuto rozhodnutí podal obv. T. N. B. i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. O něm rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, sp. zn. 11 To 77/2015 tak, že:
· z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uložení trestu propadnutí věci,
· podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný se, při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a trestu vyhoštění podle §70 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 86/2015 Sb., odsuzuje k trestu propadnutí věci – a to částky 700 USD,
· v ostatním bylo odvolání obv. T. N. B. podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně dne 16. 12. 2014 v odpoledních hodinách v L., v herně „K.“ v S. ul. č. .... zprostředkoval obv. T. N. B. pro obv. H. za částku 19.300 USD nákup pervitinu – metamfetaminu o celkové hmotnosti 1.590,31 gramů s obsahem 1.197,80 gramů účinné látky baze metamfetaminu. Tuto drogu ve svém automobilu předal zde čekajícímu obv. H., který na zakoupení drogy poskytl peníze a který si následně drogu uložil v autě do svého zavazadla. Následně v 17.00 hodin byli oba obvinění v automobilu zadrženi hlídkou Policie ČR v P., Ch. ul., před č. p. .... Obv. T. N. B. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2014, č. j. 57 T 1/2012-2053, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, č. j. 11 To 102/2014-2138, odsouzen za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §238 odst. 1 tr. zákoníku, a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 T 151/2008-851, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti roků. Současně byl nad obv. T. N. B. vysloven dohled.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obv. T. N. B. prostřednictvím své obhájkyně a v zákonné lhůtě dovolání. V něm odkázal na ust. §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť dle jeho názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoliv rodinné a sociální poměry takový druh trestu nepřipouští.
5. Konkrétně dovolatel namítl, že dle jeho náhledu z důkazů vyplynul zcela odlišný skutkový děj. Obviněný akcentoval, že spoluobviněnému pouze zprostředkoval kontakt pro nákup drogy, nikoli nákup samotný. Předmětnou drogu přinesla do vozidla jiná osoba, ale on sám nevěděl o jejím množství, ceně a dalších okolnostech nic. Proto je přesvědčen o tom, že jeho jednání je možné subsumovat pouze pod ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Dále dovolatel namítl nesprávnost uloženého trestu vyhoštění, který považuje za uložený v rozporu s §80 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (zřejmě myslí §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku), protože nevyhovuje zákonným podmínkám. Podle svého tvrzení má v ČR pracovní i sociální zázemí, a proto je tento trest mj. i v rozporu se zájmem na spojování rodin.
7. Závěrečná námitka obviněného opět směřuje proti výroku o trestu. Obviněný v ní tvrdí, že uložený trest vyhoštění nesplňuje „podmínky obecného nebezpečí pro lidi, majetek nebo jiný obecný zájem“ a že není odpovídající míře zavinění. Poté dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k požadavku proporcionality trestu a na tomto základě uzavřel, že uložený trest považuje za exemplární, ale ne za přiměřený.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň s odkazem na §265o tr. ř. vznesl podnět k přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
9. K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce , a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve svém stanovisku sp. zn. 1 NZO 279/2016 ze dne 21. 6. 2016, k uvedeným námitkám nejprve předeslal, že uplatněným dovolacím důvodům odpovídají pouze zčásti.
10. Pokud jde o výhrady obviněného proti výroku o vině, z dovolání je patrné, že obviněný vyšel ze zcela jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Ty se přitom rolí obviněného zabývaly velmi podrobně a jeho výše uvedenou obhajobu na podkladě provedeného dokazování spolehlivě a přesvědčivě vyvrátily. Obviněný nesprávnost právního posouzení odvozuje až sekundárně od své vlastní, alternativní, a pro něj příznivější skutkové verze. Proto státní zástupce vyhodnotil tuto námitku jako obsahově neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. K výhradám proti uloženým trestům státní zástupce podotkl, že za obsahově relevantní považuje pouze námitku k uloženému trestu vyhoštění. Avšak ani s ní se neztotožnil. Soudy nižších stupňů v daném případě zjistily, že kumulativní podmínky uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku jsou v případě obv. T. N. B. splněny. Proti námitkám dovolatele státní zástupce zdůraznil, že obviněný neměl v České republice před sdělením obvinění pracovní zázemí a nesplnil ani podmínku zázemí rodinného (resp. naplnění této podmínky státní zástupce vyhodnotil jako značně pochybné).
12. Dovolatelovu námitku, že uložení trestu vyhoštění považuje za neproporcionální, státní zástupce rovněž odmítl a v této souvislosti oponoval tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují námitky subjektivně pociťované nepřiměřenosti trestu, pokud nejde zjevně o nepřípustný druh trestu, nebo o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Z těchto důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že celé dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnilo obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto jeho dovolání vyhodnotil jako přípustné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Obecně platí, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze a znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
16. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci (popsaný v jejich rozhodnutích) není takovým trestným činem, za který jej pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. Z toho pak vyplývá, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen
a) druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu , stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v §27 tr. zák., ale bez splnění podmínek, které zákon přepokládá – tzn. jedná se o případy, kdy v konkrétním pachateli za konkrétní trestný čin není možné uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká jen těch druhů trestů, které mají trestní sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je i u trestu odnětí svobody, přičemž tento trest má horní a dolní hranici trestní sazby stanovenou v příslušném ustanovení zvláštní části tr. zákoníku – podle toho, o jaký trestný čin jde, v jaké alternativě byl spáchán, event. zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu – jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, včetně nesprávného užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Rovněž může jít o případy překročení horní hranice sazby při ukládání dalšího trestu. Je pravdou, že vznesení námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, s. 255).
IV. Důvodnost dovolání (k meritu věci)
18. Obviněný T. N. B. ve svém dovolání sice odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v podstatě však zopakoval svoji obhajobu, a to přesto, že s jejími argumenty se vypořádal již Městský soud v Praze (ve svém rozsudku sp. zn. 48 T 5/2015 ze dne 8. 7. 2015), i Vrchní soud v Praze (ve svém rozsudku sp. zn. 11 To 77/2015 ze dne 7. 12. 2015).
19. Dovolatelova výhrada o tom, že „z důkazů vyplynul zcela odlišný skutkový děj“, je námitkou ryze skutkového charakteru a takovou již v dovolacím řízení nelze vznést. Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy bezprostředně prováděny. Pravomoc odvolacího soudu je v hodnotícím procesu už omezená. Odvolací soud vstupuje do hodnocení důkazů jen tehdy, když zjistí, že ze skutkových zjištění jsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají, nebo pokud takové hodnocení zjevně odporuje zásadám formální logiky. Pro Nejvyšší soud je skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto dovolatel, který podřazuje skutkové námitky pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již nemá právo na věcnou revizi svého případu, kterému by „zrcadlově“ odpovídala povinnost Nejvyššího soudu k tomuto přezkumu. Přesto Nejvyšší soud vždy pečlivě vyhodnocuje, zda uváděné námitky, v rámci kterých dovolatel mimo hmotněprávních výhrad uvedl i námitky skutkové, jsou oprávněné či nikoliv.
20. V případě obviněného T. N. B. se Nejvyšší soud v prvé řadě zaměřil na dovolatelovu výhradu, že v jeho případě z důkazů vyplynul zcela odlišný skutkový děj – zejm. co se týče objektivní stránky, protože dovolatel měl podle svých slov pouze „zprostředkovat kontakt“ pro nákup drogy, nikoli nákup samotný. Proto Nejvyšší soud přezkoumal, zda mezi skutkovými zjištěními (které vyplynuly z důkazů) na straně jedné a konečnými skutkovými závěry na straně druhé panuje zákonem požadovaný soulad.
21. Zcela konkrétně – ze spisového materiálu vyplynulo, že oba soudy nižších instancí konstatovaly, že vina obviněného T. N. B., spočívající ve zprostředkování nákupu téměř 1,6 kg pervitinu, byla jednoznačně prokázána. Tento závěr vyplynul především z výpovědí obou obviněných, ze zaznamenaných telefonních hovorů, ze záznamu o průběhu sledování obou obviněných ze dne 16. 12. 2014 (č. l. 253-255, 267) i dalších přiložených listinných důkazů. V důsledku toho pak soudy proklamovaly svou jistotu, že k popsanému jednání skutečně došlo tak, jak plyne z popisu skutku, a to i přesto, že dovolatel se ke své trestné činnosti nedoznal.
22. Mimo to z provedených důkazů vyplynulo, že do dodávky objednaného pervitinu obv. H., bylo zapojeno více zprostředkovatelů, nejen obv. B. Předmětná trestná činnost totiž byla součástí mnohem rozsáhlejších aktivit velké skupiny osob odděleně stíhaných, kterou tvořilo síť 21 dealerů drog. Obv. B. spolu s obv. H. však nebyli před soud postaveni jako členové této organizované skupiny. Přesto nelze přehlédnout, že do vozidla dovolatele přinesl 1,59 kg pervitinu jiný zprostředkovatel, který drogu předal do rukou obv. B. a ten ji okamžitě postoupil objednateli H., v jehož zavazadle byla později droga Policií ČR nalezena.
23. Soudy nižších stupňů shodně konstatovaly, že dovolatel v žádné ze svých výpovědí v podstatě nepopřel, že pomohl spoluobv. H. obstarat pervitin (a to tak, že zkontaktoval své krajany obv. L. T. T. a N. V. H., kteří se výrobou a distribucí drog zabývali). Pomohl mu také tím, že ho svým vozidlem odvezl na místo, kde došlo k samotnému předání a zaplacení objednávky, a poté jej odvezl zpět do P.
24. V průběhu trestního řízení obv. B. svou výpověď upravoval – naposledy doplňkem svého odvolání, které nazval „Pravda“, ve které se popsal jako osoba, která pouze vstoupila do již probíhajícího jednání mezi obv. H. a L. T. T. (který mu pervitin obstaral a prodal). Tím se snažil přesvědčit soud, že jeho úloha v celé transakci byla pomocná, nikoliv klíčová. Tato upravená výpovědní verze však nezapadá do kontextu dalších skutečností, které vzešly z důkazů. Navíc je v rozporu s logikou věci, že by obv. B., který měl dle svých slov v projednávaném skutku figurovat jen jako závozník, byl za tuto službu odměněn částkou 700 USD. Naopak výpovědní verze, ve které dovolatel B. vystupuje jako zprostředkovatel celé transakce, je provedenými důkazy dostatečně podepřena a nijak nevybočuje z logiky věci.
25. Z těchto důvodů soudy nižších stupňů považují obhajobu obviněného, směřující do výroku o vině, za vyvrácenou. Námitky, že se dovolatel sice „pohyboval i v prostředí drogově závislých“, ale obv. H. „pouze zprostředkoval kontakt, nikoliv samotný nákup drogy“ a „v dobré vůli ho odvezl a přivezl z P. do L. a zpět“ (č. l. 929) odmítl akceptovat i Nejvyšší soud, neboť po provedeném přezkumu ověřil, že tato skutková verze skutečně provedeným důkazům neodpovídá. Naopak ze spisového materiálu jednoznačně plyne, že – mezi skutkovými zjištěními, které vyplynuly z důkazů na straně jedné, a skutkovými závěry, popsanými v tzv. skutkové větě na straně druhé, není žádný zjevný rozpor.
26. Dovolatel dále namítl nesprávnost uloženého trestu vyhoštění – protože mu byl tento trest údajně uložen v rozporu s §80 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [správně mělo být uvedeno §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Obv. B. zdůraznil, že tento trest mu dle jeho náhledu nemůže být uložen, protože má v České republice jednak pracovní a sociální zázemí, a jednak mu byl tento trest uložen v rozporu se zájmem na spojování rodin.
27. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Trest vyhoštění lze uložit jen za splnění zákonných podmínek. Především musí jít o pachatele, který není občanem České republiky, uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí (nebo jiný obecný zájem) a nejsou zde překážky vyjmenované v §80 odst. 3 tr. zákoníku. Toto ustanovení vymezuje překážky, pro které trest vyhoštění uložit nelze, neboť Česká republika respektuje i u pachatele trestné činnosti osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby (které by byly trestem vyhoštění závažně narušeny). Jelikož dovolatel namítl, že v jeho případě byly naplněny podmínky pro vyloučení trestu vyhoštění, Nejvyšší soud posoudil splnění všech kumulativních předpokladů vyplývající z §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
28. První podmínka se týká povolení trvalého pobytu cizinci podle §65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Druhá řeší pracovní a sociální zázemí pachatele. Dostatečné pracovní zázemí může mít pachatel vytvořeno nejen na základě pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, sídlícího na území ČR, ale také na základě vlastní podnikatelské aktivity, ze které České republice odevzdává příslušné daně. Sociálním zázemím se rozumí začlenění pachatele do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných. Třetí podmínka – rozpor se zájmem na spojování rodin – zdůrazňuje ochranu rodiny. Předpokládá se zde existence funkčních rodinných vztahů, které vyžadují pobyt pachatele na území ČR ve vztahu k nejbližším příbuzným (manželky, dětí, rodičů). Pokud tedy má pachatel na území ČR povolen trvalý pobyt, pracovní i sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, tak platí, že trest vyhoštění nelze uložit.
29. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že dovolatel ve sledované době nebyl na území ČR zaměstnán a z doložených zpráv správce daně vyplynulo, že od r. 2010 obv. B. nepodal žádné daňové přiznání. Rovněž z evidence Úřadu práce byl vyloučen pro neposkytování součinnosti. Vzhledem k tomu, že obviněný neměl legální zdroj příjmů a příjem si opatřoval pouze z projednávané trestné činnosti, je závěr nalézacího soudu o tom že nemá v ČR pracovní zázemí, zcela opodstatněný.
30. U obv. B. nebyla naplněna ani podmínka rodinného zázemí . Rodinné vztahy obv. B. lze po provedeném dokazování charakterizovat jako značně sporné a nevzbuzující důvěru. Bylo zjištěno, že obv. B. má celkem tři děti. Jedno žije ve Vietnamu, další dvě se zdržují na území ČR. Obv. B. má každé dítě s jinou partnerkou, přičemž ani s jednou neuzavřel manželství. Mimo to – z časového hlediska se třetí potomek obv. B. narodil až po jeho vzetí do vazby. Z provedených důkazů dále nebylo doloženo vedení společné domácnosti ani s jednou partnerkou. A explicitně vyjádřená vůle obviněného uzavřít s K. M. (matkou nezl. „kopretiny“*) manželství – ale až nyní, tj. v době, kdy obviněný pobývá ve výkonu trestu odnětí svobody, o věrohodnosti a upřímnosti jeho výroků (o funkčním rodinném zázemí) rozhodně nesvědčí.
31. Nejvyšší soud v minulosti nejednou judikoval, že je nutné, aby každý soud v případě manželství cizince s občankou ČR (event. v případě partnerského vztahu nahrazujícího rodinu) posoudil, zda jej pachatel neuzavřel a dále neudržuje jako vztah účelový , resp. ryze formální . V tomto případě totiž o žádné rodinné vztahy nejde. Naopak se jedná o faktické obcházení zákona č. 326/1999 Sb. Proto jakýkoli fingovaný vztah nemůže být pojímán jako důvod vylučující uložení trestu vyhoštění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 57/2008, publikováno pod č. 55, ročník 2008 ve Sb. rozh. tr.).
32. V návaznosti na to Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že prosté „pořízení si dítěte“ či „papírové“ udržování nefunkčního partnerského svazku, jednoznačně nezakládá splnění podmínky rodinného zázemí §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z provedených důkazů musí jednoznačně vyplynout, že rodina je stabilní a funkční jednotkou, v rámci které spolu manželé (event. druh a družka) trvale žijí a svým společným souladným soužitím kontinuálně vytvářejí pevné rodinné zázemí pro harmonickou výchovu svého dítěte.
33. Mimo to všechny podmínky taxativně vyjmenované v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, musí být splněny kumulativně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014, publikováno jako R 22/2015 ve Sb. rozh. tr.). Jelikož však u obv. B. nebyla naplněna podmínka pracovního ani rodinného zázemí, byl tento trest zcela správně soudem I. stupně uložen (a soudem II. stupně potvrzen). Po svém přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že podmínky pro vyloučení uložení trestu vyhoštění dovolatel nesplnil. Nicméně v této souvislosti upozorňuje na to, že ust. §350h odst. 4 tr. ř. stanoví, že od výkonu trestu vyhoštění soud upustí, pokud po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit.
34. Proti uložení trestu vyhoštění dovolatel ještě namítal, že uložení tohoto trestu rovněž „nesplňuje podmínky obecného nebezpečí pro lidi nebo majetku, příp. jiného obecného zájmu“ . Tato námitka je formulována poněkud nejasně a lze jen dedukovat, co měl dovolatel na mysli. Ust. §80 tr. zákoníku o žádné podmínce obecného nebezpečí nemluví. Toto své tvrzení přitom ani nedoložil nijakým vysvětlujícím argumentem. Proto jen stručně – ze skutkových závěrů prokázaná závažná trestná činnost spočívající ve zprostředkování nákupu téměř 1,6 kg pervitinu, společně s další trestnou činností drogového a daňového charakteru (za kterou byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8. 7. 2014, sp. zn. 57 T 1/2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 10. 11. 2014, sp. zn. 11 To 102/2014 a také rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 6. 2013, sp. zn. 2 T 151/2008) bezpochyby podmínku ohrožení bezpečnosti lidí nebo majetku či jiného obecného zájmu, kterou předpokládá §80 odst. 1 tr. zákoníku, naplnila.
35. Závěrem obviněný namítl celkovou nepřiměřenost uloženého trestu . Konkrétně pak zdůraznil, že „smyslem a účelem trestu je ochrana společnosti před kriminalitou a žádné jiné cíle trestem sledovat nelze “. To znamená, že „trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů“ , navíc „jakékoliv odstrašující brutální tresty pro osoby, pohybující se v drogovém prostředí jsou dlouhodobě neúčinné a ve své podstatě znamenají pouze neúměrnou ekonomickou zátěž pro veřejnou správu.“
36. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že pro námitky proti údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, je určen dovolací důvod podle §286b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně tato námitka je Nejvyšším soudem vyhodnocena jako zjevně neoprávněná i z jiných důvodů.
37. Je bezesporu pravdou, že smyslem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před pácháním trestných činů. Není možné ale souhlasit s tvrzením, že „žádné jiné cíle trestem sledovat nelze“. Každá uložená trestní sankce v sobě zahrnuje a vždy zahrnovala účel odplatný (spočívající v přinucení pachatele přijmout a snést represi), účel eliminační (spočívající v zabránění pachateli v dalším páchání trestné činnosti), účel preventivní (který v sobě zahrnuje výchovné působení) a účel nápravný (který sleduje snahu o převýchovu a donucení pachatele změnit své smýšlení a chování, resp. represí jej motivovat k budoucímu řádnému životu).
38. Také všechny definice trestu jasně vyjadřují, že trest je právní následek trestného činu, který v sobě zahrnuje pro pachatele újmu. Např. prof. Solnař vymezil trest jako „opatření státního donucení, ukládané soudy v trestním řízení za trestný čin jeho pachateli, které působí pachateli újmu a které ze strany společnosti vyslovuje odsudek pachatelova trestného činu.“ Také prof. Kratochvíl definoval trest jako „právní následek trestného činu (…), ukládaného na základě zákona, výlučně trestním soudem, zahrnující v sobě újmu pro pachatele a vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, jehož výkon je vynutitelný státní mocí“.
39. U pachatelů – recidivistů je možné shrnout, že nápravný a preventivní účel trestu se minul účinkem. Proto v jejich případě má uložený trest pouze smysl odplatný a eliminační. I v tomto případě však musí být obviněnému uložen druh trestu, který zákon připouští, tedy trest zákonný a odpovídající závažnosti spáchaného trestného činu. Pokud soudce tomuto požadavku vyhověl, tak nikdy nelze úspěšně argumentovat námitkou o porušení principu proporcionality. Mimo to dovolatelovo subjektivní hodnocení uloženého trestu, jako trestu příliš přísného či nespravedlivého, je námitka zcela irelevantní, kterou navíc nelze podřadit pod žádný jiný dovolací důvod.
40. Stejně tak argumenty o tzv. „neúměrné ekonomické zátěži pro veřejnou správu“ , vyplývající z pobytu obviněného ve výkonu trestu, nemohou v žádném případě uspět. Mimo jiné také proto, že obv. B. svou trestnou činností velmi vážně atakoval obecný zájem státu na ochraně zdraví občanů ČR, a to zprostředkováním nákupu drogy ve velmi závažném množství. Tím se významně spolupodílel na ohrožení zdravotního i psychického stavu konzumentů drog, které souvisí se snížením práceschopnosti i plnění dalších společensky žádoucích úkolů (založení rodiny, výchova dětí, plnění daňových povinností, apod.).
41. Jak bylo rozebráno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn buď uložením takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoníku. Obviněnému B. byl v souladu s §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen v souladu s §70 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 86/2015 Sb., trest propadnutí věci – částky 700 USD a podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a také trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let.
42. Co se týče trestu odnětí svobody, ten nijak nevybočuje ze sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, která je zákonodárcem určena v rozmezí od osmi do dvanácti let. Soud I. stupně u obv. B. uložil tento trest v polovině zákonné trestní sazby, přičemž neshledal důvod pro aplikaci moderačního ustanovení uvedeného v §58 tr. zákoníku, ani pro aplikaci §56 odst. 3 tr. zákoníku (tedy pro mimořádné snížení uloženého trestu, či pro stanovení výkonu trestu v mírnějším typu věznice). Městský soud v Praze správně akcentoval vysoký stupeň společenské škodlivosti projednávaného skutku, přičemž nemohl přehlédnout ani to, že obv. B. byl v minulosti již soudně trestán pro tutéž trestnou činnost (tj. činnost drogového charakteru) a projednávaného skutku se navíc dopustil ve velmi krátkém období po předchozím odsouzení a ve zkušební době. Městský soud v Praze by nijak nepochybil, kdyby obv. B. uložil trest vyšší, např. v horní třetině zákonné sazby. Lze tedy říct, že stávající trest je ještě trestem dostatečně benevolentním, a nikoliv nepřiměřeně přísným, o což se dovolatel snažil.
43. Trest propadnutí věci, který byl revidován Vrchním soudem v Praze vzhledem k novelizovanému znění tr. zákoníku, je nyní rovněž uložen v souladu s platnou právní úpravou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění novely č. 86/2015 Sb.) soud uloží trest propadnutí věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. Ze skutkových závěrů vyšlo jasně najevo, že obv. B. obdržel částku 700 USD od obv. H. jako odměnu za zprostředkování nákupu pervitinu. Proto je uložení tohoto druhu trestu a v dané výši zcela v souladu s platnou právní úpravou.
44. Protože je obviněný vietnamské národnosti a jelikož byly naplněny zákonné podmínky vyplývající z §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, soud byl oprávněn uložit obv. B. i trest vyhoštění. Námitky k jeho délce jsou rovněž zcela irelevantní, neboť z ust. §80 odst. 2 vyplývá, že soud „může uložit tento trest ve výměře od jednoho do deseti let, anebo na dobu neurčitou“. Vzhledem k závažnosti projednávaného případu je doba trestu vyhoštění na dobu deseti let, zcela v souladu s platnou právní úpravou.
45. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu tedy dospěl k závěru, že všechny uložené tresty jsou s ohledem na výše uvedené okolnosti nejen přiměřené, ale jednoznačně uložené v souladu s platnými ustanoveními tr. zákoníku.
V. Závěr
46. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Městský soud v Praze provedl dokazování v nezbytném rozsahu a provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. To koneckonců zcela správně ve všech směrech potvrdil ve svém usnesení i Vrchní soud v Praze.
47. Po přezkumu napadených rozhodnutí proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí ve svých závěrech, týkajících se výroků o vině i trestu jednoznačně nepochybily. V napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu k porušení zákona. Mezi skutkovými a z nich plynoucími právními závěry Nejvyšší soud neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní. Proto dovolání obv. T. N. B. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.