ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.29.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 29/2016-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2016 stížnost obviněného Ing. L. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 5 To 26/2016, byl podle §77a odst. 4 tr. ř. a contrario zamítnut návrh obviněného Ing. L. V. na zrušení omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí uloženého mu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 43 Nt 7001/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 44 To 308/2012.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které uvedl, že Vrchní soud v Praze se nevypořádal s důvody uvedenými v jeho žádosti o zrušení omezení a své zamítavé stanovisko nedostatečně odůvodnil, z čehož dovozuje, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Na podporu svého tvrzení prezentuje judikaturu Ústavního soudu, přičemž zdůraznil, že v nálezu, sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud judikoval, že „…z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé“. Podle stěžovatele tedy Vrchní soud v Praze porušil princip zákazu libovůle a tím došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že předmětné omezení u něj trvá již 4 roky a jeho osobní, rodinné nebo pracovní poměry mu neumožňují, aby natrvalo opustil Českou republiku, s důrazem na to, že je otcem 3 nezletilých dětí, jejichž matka a jeho družka zemřela. Dále uvedl, že zákaz vycestování ho omezuje v zaměstnaneckých povinnostech. Vrchní soud v Praze přitom ve svém usnesení nikterak nepoukázal na konkrétní skutečnosti, které by takovou, jak sám v usnesení připouští, výjimečnou délku omezení odůvodňovaly. K délce trvání omezení stěžovatel odkazuje na odbornou literaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ze které vyplývá, že případné prodloužení trvání zákazu vycestování musí být náležitě odůvodněno, a to i s ohledem na běh času (Rosegen proti Rumunsku), také že nezbytnost zákazu vycestovat klesá s postupem času a délka řízení vychyluje váhy ve prospěch stěžovatele (Riener proti Bulharsku, Luordo proti Itálii), a nakonec, že omezení je akceptovatelné pouze do té doby, dokud sleduje akceptovatelný cíl (Riener proti Bulharsku). Stěžovatel namítá, že argumentace Vrchního soudu složitostí věci, jež ovlivňuje délku řízení, s předmětným opatřením nesouvisí a vykládá jej tak, že by podle vrchního soudu mělo opatření trvat po celou dobu řízení, což je dle stěžovatele absurdní a nepřípustné. Dále namítá, že hlavní líčení nebylo nikdy odročeno ze zdravotních důvodů stěžovatele, jak uvedl vrchní soud. Nicméně dodává, že ani tento argument nemá s trváním předmětného omezení žádnou souvislost. Odkazy vrchního soudu na veřejný zájem a nezbytnosti zásahu do osobnostních práv jedince k dosažení legitimního účelu jsou obecného charakteru bez vazby k dané věci a nemohou obstát jako odůvodnění. Ani skutečnost, že je v rámci trestního řízení přítomen zahraniční prvek, nikterak nesouvisí se zákazem vycestování. Stěžovatel označil za absurdní též závěr vrchního soudu, že existuje obava, že by ztížil přístup poškozené k peněžním prostředkům, které byly zajištěny Policií ČR, když k nim nemá žádný přístup. Z konstatování vrchní soudu, že v rámci odvolacího řízení není vyloučeno, že bude nutná osobní účast obviněného, nelze dovodit, jakým způsobem tato skutečnost vylučuje možnost obviněného vycestovat do zahraničí, když už ve svém návrhu obviněný uvedl, že v případě zahraniční cesty by soudu s dostatečným předstihem sdělil termín i destinaci takové cesty. V závěru stěžovatel uvádí, že uložení zákazu vycestování do zahraničí je krajním opatřením, které zasahuje do jeho práv, a mělo by být poměřováno zásadou adekvátnosti a přiměřenosti. Soud by se tedy měl v odůvodnění takového omezení zabývat i otázkou, zda je obviněný v současné době ochoten a současně vůbec schopen uprchnout, což dle jeho názoru vrchní soud zcela pominul a jeho konkrétními námitkami se vůbec nezabýval. Stěžovatel tedy na závěr navrhl, aby bylo napadané usnesení postupem dle §149 odst. 1 tr. ř. zrušeno a aby nadřízený orgán ve věci sám rozhodl tak, že podle §77a odst. 4 tr. ř. se omezení uložené obviněnému spočívající v zákazu vycestování do zahraničí ruší.
Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 46 T 9/2015, nepravomocně uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku a byl mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 7 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena i povinnost k náhradě škody. Obviněným, státním zástupcem a poškozeným byla proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě podána odvolání. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřuje toliko do výroku o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení o zamítnutí žádosti poukázal na fakt, že ačkoliv by několikaleté trvání omezení mělo být spíše výjimkou, neexistuje žádná striktní hranice, kterou by nebylo možné překročit. V daném případě je podle vrchního soudu délka doby trvání trestního řízení ovlivněna složitostí věci, rozsáhlostí důkazního materiálu a odročováním hlavního líčení pro zdravotní potíže obviněného. K důvodům pro trvání uloženého omezení vrchní soud dále uvedl, že v zahraničí byla spáchána část trestné činnosti, sídlí zde obchodní společnosti, jejichž prostřednictvím měl být spáchán zločin legalizace výnosů z trestné činnosti a v zahraničí je nutno podle vrchního soudu hledat i výnosy z trestné činnosti. Dále vrchní soud poukázal na to, že nepravomocným odsouzením obviněného rozsudkem soudu prvního stupně k citelnému trestu odnětí svobody se zvýšila i obava, že by se snažil vyhnout trestu, který mu hrozí. Současně zde existuje snaha zabránit obviněnému v potenciálních zásazích, jež by vedly ke ztížení možnosti poškozené České republiky domoci se náhrady škody, vzhledem k tomu, že bylo nepravomocně nařízeno vydání peněžních prostředků, zajištěných na účtu rakouské banky, společnosti, kterou obžalovaný ovládá. Vrchní soud v usnesení podotkl, že vzhledem k tomu, že i sám obviněný podal odvolání a domáhá se pokračování v řízení, je možné, že odvolací soud bude doplňovat dokazování ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. a z toho důvodu tedy není vyloučeno, že osobní přítomnost obviněného na dalším řízení bude nutná. Dále soud poukazuje na to, že v dalším řízení již není možné, aby byl výrok o trestu změněn v jeho neprospěch, neboť státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného pouze do výroku o náhradě škody. Argument obviněného, že by mu byl útěk později přičten k tíži, je tedy irelevantní.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že Vrchní soud v Praze trvání omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí legitimně odůvodnil výše shrnutými důvody. Okolnosti, které k uložení tohoto opatření vedly, zjevně nepominuly, navíc se k nim přidala obava z možné snahy obviněného vyhnout se vysokému trestu, jež mu byl v řízení před soudem prvního stupně nepravomocně uložen, a případně ztížit výdobytnost náhrady škody pro poškozeného. Nelze tedy považovat za opodstatněnou výhradu obviněného, že vrchní soud zcela pominul judikatorní a zákonné požadavky k řádnému odůvodnění rozhodnutí, jelikož z výše uvedeného je zřejmé, že se vrchní soud zabýval důvodností pokračování uloženého zákazu vycestování do zahraničí, přičemž z odůvodnění je patrné, na základě jakých skutečností dospěl k tomuto závěru.
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Již samotná hrozba uložení tak citelného trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu k problematice délky doby trvání vazby, může tedy představovat konkrétní skutečnost odůvodňující ospravedlnění pro déletrvající vazbu, natož pak pro omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Značně se tak snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy dosud k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (k tomu srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Z výše uvedených závěrů Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu pak lze nepochybně dovodit, že pokud pro nejvýraznější zásah do osobní svobody, jímž je zbavení osobní svobody obviněného vazbou, není po nepravomocném odsouzení k její legitimnosti zásadně požadováno přistoupení dalších závažných důvodů, tak u podstatně mírnějšího opatření, jakým je uložený zákaz vycestování, kdy nedochází k zbavení osobní svobody obviněného, nýbrž omezení osobní svobody spočívá pouze v zákazu vycestování mimo hranice republiky, bude mít nepravomocné odsouzení ještě intenzivnější dopad na vyhodnocení důvodnosti pokračování předmětného omezení.
Lze souhlasit s obviněným, že od uložení zákazu vycestování usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 43 Nt 7001/2012 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 23. 5. 2012, sp. zn. 44 To 308/2012, uběhly již více než 4 roky, což je značná doba trvání takto uloženého zákazu, avšak přestože s jeho trváním se oslabují důvody, pro které byl uložen, nelze v dané věci přehlédnout skutečnost, že k důvodům, na základě kterých byl původně zákaz vycestování uložen a které se tedy postupem času oslabovaly, dne 14. 10. 2015, tedy před necelým rokem, přistoupila další závažná skutečnost spočívající v nepravomocném odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, tedy i při respektování zásady presumpce neviny zde přistoupila další závažná okolnost svědčící o zákonnosti dalšího pokračování deklarovaného omezení.
Ačkoliv je tímto omezeno nezpochybnitelné právo obviněného na svobodu pohybu, Nejvyšší soud po přezkoumání stížnosti shledal, že v posuzované věci nejde o omezení zjevně svévolné a neproporcionální k cíli, kterého jím má být dosaženo. Zákaz vycestování do zahraničí je v tomto případě adekvátní a mírnější možný způsob zásahu do jeho práv vzhledem k účelu, který má být dosažen.
Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze a rozhodl o zamítnutí nedůvodné stížnosti obviněného Ing. L. V.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu