ECLI:CZ:NS:2012:11.TZ.2.2012.1
sp. zn. 11 Tz 2/2012-35
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 14 To 30/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 51 T 7/2010 a rozhodl podle §268 odst. 2, §270 odst. 2, 271 odst. 1 tr. ř., takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 14 To 30/2011, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb.m.s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného P. R.
II. K odvolání obviněného se výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 51 T 7/2010, doplňuje tak, že citovaný cizozemský rozsudek se uznává také na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a čl. 3 odst. 1, 2 jejího Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb.m.s.), přičemž trestných činů, jejichž zákonné pojmenování je uvedeno v doplňovaném rozsudku, se dopustil tím, že v době od 2. 8. 2005 do 26. 9. 2006 v pěti případech sám a v deseti případech jako člen organizované skupiny prováděl s dalšími osobami na území Spolkové republiky Německo vloupání do motorových vozidel a způsobil tak škodu po přepočtu ve výši 4.321.011,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 51 T 7/2010, bylo rozhodnuto tak, že se
podle §452 odst. 2 trestního řádu za použití §451 odst. 3 tr. řádu uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Drážďanech ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 3 KLs 424 Js 54489/07, jímž byl obviněný uznán vinným podle §242 odst. 1 a 2, §243 odst. 1 věta 1 a 2 č. 1, 2 a 3, §244a odst. 1, 22, 23, 25 odst. 2, 52, 53 tr. zákoníku (StGB) ze spáchání
- závažné krádeže spáchané organizovanou skupinou v devíti případech, jednou ve dvou případech spáchaných v jednočinném souběhu a spolu s pokusem o závažnou krádež spáchanou organizovanou skupinou,
- z pokusu o závažnou krádež spáchanou organizovanou skupinou ve dvou případech
- a krádeže ve čtyřech případech, jednou ve třech případech spáchaných v jednočinném souběhu a spolu s pokusem o krádež ve čtyřech případech spáchaných v jednočinném souběhu, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti /6/ let a šesti /6/ měsíců,
Dále bylo tímto rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že podle §451 odst. 3 tr. ř. a článku 10 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, uveřejněné pod číslem 553/1992 Sb., se ve výkonu trestu bude pokračovat bez jeho přeměny.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 14 To 30/2011, zamítl.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 24 T 122/2011, bylo rozhodnuto podle §455 odst. 2 a §417 tr. ř. a Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1992 sb.), že se nařizuje výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, 11 měsíců a 20 dní z trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, který byl odsouzenému P. R. uložen rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 3 KLs 424 Js 54489/07. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl odsouzený pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Okresním soudem Litoměřice byl odsouzený podmíněně propuštěn dne 21. 10. 2011 usnesením sp. zn. 3 PP 43/2011.
Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. R.
Především uvedl, že rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky se může opírat o různý právní základ, kterým může být mezinárodní smlouva, a to dvoustranná či vícestranná, a při neexistenci mezinárodní smlouvy vnitrostátní úprava v hlavě XXV. oddílu sedmém trestního řádu. Různé právní základy pak mohou stanovit pro uznání cizozemského rozhodnutí různé podmínky a s tím související různé právní důsledky. Proto je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. Z článku 22 odst. 4 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) přitom vyplývá, že přichází-li v úvahu více právních základů pro uznání cizozemského rozhodnutí, pak volba mezi nimi přísluší dožadujícímu státu.
Za právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí byla v případě obviněného určena Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem ze dne 18. 12. 1997, publikovaného pod č. 26/2003 Sb.m.s. (dále jen Dodatkový protokol).
Dále ministr spravedlnosti poukázal na současnou judikaturu týkající se uznávání cizozemských rozsudků v případech, kdy je postupováno na základě Úmluvy, a to za situace, kdy obviněný nedal souhlas s předáním.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 Tz 16/2008, publikovaného pod č. 39/2009 Sb. rozh. tr., je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu bylo jednak citováno ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím.
Přestože Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 51 T 7/2010 konstatuje, že možnost uznání cizozemského rozhodnutí nachází základ v Úmluvě a vypořádává se s podmínkou podle článku 3 odst. 1 Dodatkového protokolu (nikoli však již s podmínkou podle článku 3 odst. 2 Dodatkového protokolu), opírá uznávací výrok toliko o §452 odst. 2 a §451 odst. 3 tr. řádu a výrok o pokračování ve výkonu trestu pak o §451 odst. 3 tr. řádu a článek 10 odst. 1 Úmluvy. Citace ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, stejně jako popis skutku, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím, ve výroku tohoto rozsudku chybí.
Uvedené vady rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem nenapravil ani odvolací Vrchní soud v Praze, když usnesením ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 14 To 30/2011 odvolání obviněného P. R. zamítl.
Ministr spravedlnosti tedy uvedl, že zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
1. podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 14 To 30/2011, a v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. R., a to v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob ze dne 18. 12. 1997, publikovaného pod č. 26/2003 Sb.m.s.,
2. podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 14 To 30/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3. a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a shledal, že je důvodná.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 51 T 7/2010, bylo rozhodnuto v podstatě věcně správně v souladu se zákonem a příslušnými mezinárodními smlouvami. V tomto směru neuplatňuje ani ministr spravedlnosti žádné výtky. Pochybení lze spatřovat pouze v nedostatečném vyjádření některých významných skutečností.
Především je možno souhlasit s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval úplný odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. V tomto případě je to nejen trestní řád České republiky, ale i Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem. Toto vyjádření v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem chybí.
Dále chybí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjádření skutečností rozhodných pro uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu. Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukazuje ministr spravedlnosti, uvádí, že je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, tedy v případě, kdy je předání odsouzeného uskutečňováno bez jeho souhlasu, bylo jednak citováno ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, které to umožňuje, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím. Splněním těchto dvou uvedených požadavků je totiž podmíněno náležité uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu, neboť citace článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu označuje právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí, od něhož se odvíjí uplatnění zásady speciality, a popis skutku vymezuje hranice zásady speciality, která se uplatní na všechny ostatní (tj. ve výroku uznávacího rozsudku nepopsané) skutky spáchané před předáním odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Pokud však výrok uznávacího rozsudku tyto náležitosti neobsahuje, uplatnění zásady speciality je ohroženo, čímž je obviněný zbaven náležité ochrany prostřednictvím zmíněné zásady a jeho práva jsou tím porušena.
Uvedené nedostatky nenapravil ani odvolací soud.
Nejvyšší soud proto výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 14 To 30/2011, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb.m.s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného P. R.
Uvedené vady pak podle názoru Nejvyššího soudu nebylo nutné napravit tak, že by napadené rozhodnutí bylo zrušeno a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Postačilo doplnit o chybějící údaje rozsudek soudu prvního stupně. Při volbě tohoto řešení vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že na jinak věcně správná rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně o uznání cizozemského rozhodnutí navazovala další pravomocná rozhodnutí soudů vytýkanými vadami neovlivněná, která by bylo nutno jako navazující rozhodnutí zrušit spolu se zrušením napadeného rozhodnutí. Jde o rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 24 T 122/2011, kterým byl podle §455 odst. 2 tr. ř., §417 tr. ř. a Úmluvy nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, 11 měsíců a 20 dní z trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, jenž byl obviněnému P. R. uložen rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. KLs 424 Js 54489/07, přičemž podle §56 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzený pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále pravomocné usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 3 PP 43/2011, jímž byl podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný P. R. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody z citovaného rozsudku Zemského soudu v Drážďanech. Nejvyšší soud při tomto svém postupu využil i skutečnosti, že právní úprava rozhodnutí o odvolání proti rozsudku o uznání cizozemského rozhodnutí je zákonodárcem stanovena (§452 odst. 3 tr. ř.) méně formálním způsobem, než u běžného rozhodnutí o odvolání. Lze proto analogicky méně formálně postupovat i při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v takové věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch