ECLI:CZ:NS:2012:11.TZ.49.2012.1
sp. zn. 11 Tz 49/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 5. 2012 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 7. 2011, č. j. 6 T 338/2007-1356 a podle §268 odst. 1 písm. c) a §275 odst. 4 tr. ř. rozhodl takto:
1. Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
2. Návrh ministra spravedlnosti na odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona a podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zákona a v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty dle §249b tr. zákona, kterých se měl dopustit dílčími útoky pod bodem I./1-10 rozsudku spočívajícími ve vloupání do motorových vozidel a krádeží věcí z nich v období od 17. 5. 2005 do 20. 1. 2006.
Dále byl shora jmenovaný uznán vinným pod bodem II./11-21 pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit v době od 27. 5. 2006 do 20. 6. 2006 dílem sám, dílem ve spolupachatelství s obviněnou P. M. opět dílčími útoky spočívajícími ve vloupání do motorových vozidel a krádeží věcí z nich.
Dále byl tentýž obviněný odsouzen pro pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona spáchanými dílčími útoky popsanými v bodě III./22-27 v době od 23. 6. 2006 do 30. 6. 2006 dílem sám, dílem ve spolupachatelství s P. M..
Pod bodem IV./28-41 byl obviněný K. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona dílem ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. b), §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, přičemž těchto dílčích útoků se dopustil v době od 2. 7. 2006 do 21. 8. 2006 spáchanými opět dílem samostatně a dílem s obviněnou M. vloupáním do vozidel, chat a domů a krádeží věcí z nich.
V bodě V./42-43 byl uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona, kterých se dopustil 2 dílčími útoky v době od počátku února 2007 do 24. 3. 2007 vloupáním do domu a vniknutím do skladu.
Za popsanou trestnou činnost byl obviněný J. K. odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 T 222/2007, jakož i všechna navazující rozhodnutí.
Citovaným rozsudkem byla odsouzena rovněž spoluobviněná P. M..
Oba obvinění se bezprostředně po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání, a to i za osoby oprávněné. Státní zástupce podle záznamu samosoudce sdělil dne 12. 8. 2011, že se rovněž vzdává práva odvolání. Rozsudek proto neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto pravomocnému rozsudku podal stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti, a to ve prospěch obviněného. Uvedl především, že Okresní soud v Litoměřicích se důsledně neřídil ustanoveními upravujícími předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu. K podstatnému porušení zákona došlo tím, že výše popsaný rozsudek byl vydán na podkladě vadného postupu řízení ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř.
Ministr spravedlnosti dále popisuje řízení tak, že dne 23. 11. 2007 byla u Okresního soudu v Litoměřicích na obviněného podána obžaloba v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody. V obžalobě je uvedeno celkem 46 skutků, z toho na 44 z nich měl mít účast obviněný J. K. a 2 skutky (pod body VI. a VII.) měla spáchat sama obviněná P. M.. Obsahem obžaloby byl definován předmět trestního řízení před soudem.
Aniž by bylo ještě účinně nařízeno hlavní líčení, vydal předseda senátu Okresního soudu v Litoměřicích dne 26. 2. 2009 podle §69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení. V průběhu dalšího řízení byla Okresnímu soudu v Litoměřicích podána informace, že obviněný byl dne 14. 3. 2009 zatčen v Itálii a nachází se tam ve vazbě pro trestnou činnost spáchanou na území Itálie.
Dne 9. 6. 2009 pod sp. zn. 6 T 338/2007 vydal předseda senátu evropský zatýkací rozkaz, kterým žádá o předání obviněného k trestnímu stíhání pro 27 útoků 1 pokračujícího trestného činu majetkové povahy a zřejmě i pro trestný čin spočívající ve výrobě a distribuci drogy (toto však vyplývá jen ze slovního popisu drogové trestné činnosti, nikoli z označení rozsahu trestné činnosti, pro níž se předání žádá). Evropský zatýkací rozkaz byl podle mezinárodní doručenky italským úřadům doručen dne 17. 2. 2010.
Obviněný byl dne 9. 12. 2010 zatčen policisty ICP Praha po příletu z Milána a dle příkazu Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 204/2002 k dodání do výkonu trestu byl eskortován do Vazební věznice Ruzyně. Předseda senátu na základě těchto informací neučinil žádné opatření, vzal na vědomí zjištění kanceláře ze dne 20. 12. 2010, že obviněný se stále nachází ve Věznici Ruzyně a dne 19. 1. 2011 odvolal evropský zatýkací rozkaz s odůvodněním, že obviněný byl dodán do výkonu trestu v jiné trestní věci.
Podle připojeného protokolu, sepsaného před odvolacím soudem v L'Aquila ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. R.Estr.č. 1/10 Mae, jakož i dopisu italského advokáta adresovaného Konzulátu ČR v Římě a současně obviněnému do Věznice Nové Sedlo ze dne 31. 1. 2011, je bezpochyby zřejmé, že obviněný v rámci předávacího řízení konaného v Itálii jednoznačně prohlásil, že s předáním nesouhlasí a nevzdává se zásady speciality. Případné vzdání se uplatnění zásady speciality nemohl obviněný učinit ani po realizaci předání do České republiky, neboť nebyl soudcem vyslechnut, což lze považovat za porušení zákona v ustanoveních §387 odst. 1, 2 tr. řádu, ve spojení s §405 odst. 6 větou první tr. ř. Ze spisu není patrný ani případný postup soudu podle §406 odst. 3 tr. ř., tedy žádost předsedy senátu o souhlas se stíháním pro jiné trestné činy. Není zřejmé, z jakého důvodu bylo o předání na podkladě evropského zatýkacího rozkazu žádáno nikoli pro všechny zažalované a projednávané skutky týkající se obviněného K., ale jen pro 27 dílčích útoků jediného pokračujícího trestného činu. Namísto vyžádání dodatečného souhlasu předávajícího státu se stíháním obviněného K. pro další trestné činy, předseda senátu evropský zatýkací rozkaz odvolal.
Ministr spravedlnosti dále poukazuje na to, že z evropského zatýkacího rozkazu nevyplývá, že by bylo žádáno o předání též k výkonu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ve věci sp. zn. 4 T 204/2002. Tento soud nařídil dne 19. 6. 2008 výkon trestu, evropský zatýkací rozkaz k docílení realizace výkonu trestu v této trestní věci vydán nebyl. Dodání obviněného do výkonu trestu v této věci bylo tudíž nezákonné. Stížnost pro porušení zákona lze ovšem podat toliko proti určitému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce v procesní formě, nikoli proti opatření či příkazu soudu, na základě něhož je omezena osobní svoboda obviněného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že shora popsaným způsobem byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K., a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky:
1. podle §275 odst. 4 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána,
2. podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 7. 2011, č. j. 6T 338/2007-1356, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §406 odst. 1, odst. 3 tr. ř., a to v neprospěch obviněného J. K.,
3. podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
4. podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl v tak zásadním měřítku, jak vytýká stížnost pro porušení zákona.
V této věci mělo dojít rozhodnutím soudu k porušení zásady speciality vyplývající z ustanovení §406 odst. 1 a 3 tr. ř. Přitom mělo jít o zcela netypickou situaci, kdy soud rozhodl v téže trestní věci, v níž sám vydal evropský zatýkací rozkaz, na jehož podkladě byl předán obviněný orgány cizího státu k trestnímu stíhání do České republiky. Stížnost pro porušení zákona vlastně vytýká soudu, že v zatýkacím rozkazu neúplně ve vztahu k obžalobě uvedl skutky, pro které bylo předání odsouzeného vyžadováno, a v důsledku toho tím, že rozhodl rozsudkem o trestné činnosti obviněného v rozsahu obžaloby (s výjimkou skutku týkajícího se drogového trestného činu), překročil rozsah trestné činnosti, pro kterou byl obviněný vydán.
Nejvyšší soud se proto zabýval především obsahem evropského zatýkacího rozkazu ze dne 9. června 2009, resp. jeho doplněnou verzí č. l. 1220 - 1230, která byla zaslána orgánům cizího státu. Především je v části nazvané „ Rozhodnutí, na němž je zatýkací rozkaz založen “ uveden příkaz k zatčení vydaný Okresním soudem v Litoměřicích ze dne 26. 2. 2009 č. j. 6 T 338/2007-1171 na základě obžaloby Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích č. j. ZT 664/2006-320 ze dne 19. 11. 2007, doručené Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 23. 11. 2007. V části nazvané „ trestné činy“ je uvedeno: tento zatýkací rozkaz se vztahuje na celkový počet: 1 pokračující trestný čin skládající se z 27 útoků. Dále okresní soud v části nazvané jako popis okolností, ze kterých byly trestný čin nebo trestné činy spáchány, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby na trestných činech, nezvolil prostý opis dílčích útoků, jak byly uvedeny v obžalobě, ale charakterizoval obecně způsob, jímž byly jednotlivé navzájem si velmi podobné útoky naplňující znaky pokračujících trestných činů krádeže vloupáním do osobních vozidel, tak i obydlí občanů České republiky, v jednočinném souběhu s trestnými činy porušování domovní svobody, poškozování cizí věci a neoprávněného držení platební karty spáchány, přičemž dobu trestné činnosti stanovil na období od května 2005 do dubna 2007. Způsob spáchání všech uvedených trestných činů byl popsán podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně pro to, aby mohly orgány cizího státu posoudit podmínky pro předání v této věci. Dále bylo v evropském zatýkacím rozkazu rozvedeno zákonné pojmenování uvedených trestných činů s doslovným zněním zákonných ustanovení, včetně stanovené trestní sazby pro trestný čin podle právních předpisů České republiky.
Především je z toho, co bylo uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že záměrem Okresního soudu v Litoměřicích bylo vydáním tohoto evropského zatýkacího rozkazu dosáhnout předání obviněného pro veškerou trestnou činnost uvedenou v obžalobě, která byla také v evropském zatýkacím rozkazu citována. Je sice nejasné, proč v úvodu části týkající se trestných činů, pro něž je žádáno, uvedl soud „1 pokračující trestný čin skládající se z 27 útoků“, nicméně z dalšího popisu, vymezení času, který souhlasí s pácháním veškeré v obžalobě a pak i v napadeném rozsudku popsané trestné činnosti, je dostatečně patrné, že se vztahuje na celou obžalobu. Je rovněž zřejmé, že se obviněný měl dopouštět více různých trestných činů popsaných a co do způsobu páchání dostatečně charakterizovaných v evropském zatýkacím rozkazu. Již z popisu dalších trestných činů, jichž se měl obviněný vedle krádeže dopustit v inkriminované době, je zcela zřejmé, že věta v úvodu části týkající se trestných činů, pro něž je žádáno (1 pokračující trestný čin spáchaný 27 útoky) je přinejmenším nepřesná a že pro vymezení rozsahu žádosti nemá podstatný význam. Rozhodně ji s ohledem na ostatní text evropského zatýkacího rozkazu není možno pokládat za hranici vymezující povolení předání orgány cizího státu, což muselo být zjevné i orgánům cizího státu povolujícím předání. Přitom si je třeba při posuzovaní obsahu evropského zatýkacího rozkazu jako podkladu pro povolení předání a vymezení hranic zásady speciality uvědomit, že stanovení počtu útoků a zejména počtu trestných činů v rámci pokračující trestné činnosti proti majetku je otázkou právní, která závisí na konečném posouzení soudu o této trestné činnosti a nemá z hlediska dosahu povolení předání podstatný význam (řízení o předání se vede pro skutek, nikoli pro jeho právní posouzení, srov. přiměřeně č. 25/1996). Podle názoru Nejvyššího soudu nelze z postupu Okresního soudu v Litoměřicích v této trestní věci přes určité nedostatky, na které poukazuje stížnost pro porušení zákona, dovodit, že porušil zásadu speciality vyplývající z ustanovení §406 odst. 1, 3 tr. ř. Na tom nemůže nic měnit ani skutečnost, že obviněný byl nesprávně v rozporu se zásadou speciality dne 9. 12. 2010, poté co byl zatčen policisty ICP Praha po příletu z Milána a dle příkazu Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 204/2002 k dodání do výkonu trestu (příkaz byl předán policii 19. 6. 2008, ve věci, na kterou předání odsouzeného nedopadalo), eskortován do Vazební věznice Ruzyně a že předseda senátu na základě těchto informací neučinil žádné opatření, vzal na vědomí zjištění kanceláře ze dne 20. 12. 2010, že obviněný se stále nachází ve Věznici Ruzyně a dne 19. 1. 2011 neprávně odvolal již realizovaný evropský zatýkací rozkaz s odůvodněním, že obviněný byl dodán do výkonu trestu v jiné trestní věci.
Pokud stížnost pro porušení zákona vytýká Okresnímu soudu v Litoměřicích, že v této trestní věci nevyžádal dodatečný souhlas předávajícího státu se stíháním obviněného K. pro další trestné činy, Nejvyšší soud připomíná, že s ohledem na popis trestné činnosti v evropském zatýkacím rozkazu to nejen nebylo nutné, ale ani dost dobře možné, neboť i kdybychom vycházeli z toho, že byl obviněný K. předán pro dvacet sedm útoků jednoho pokračujícího trestného činu, je to vymezení tak neurčité, že nelze stanovit, které trestné činnosti by se mělo předání týkat a u které by bylo nutno žádat dodatečný souhlas.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyl ve vytýkaném směru porušen zákon, a stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou. Ze stejných důvodů také zamítl návrh na odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch