ECLI:CZ:NSS:2015:2.ADS.71.2015:16
sp. zn. 2 Ads 71/2015 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: E. U., zastoupené
Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou, se sídlem Šlikova 874/20, Prostějov, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 15. 8. 2014, č. j. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 2. 2015, č. j. 59 Ad 6/2014 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 8. 7. 2014, č. j. X (dále jen
„rozhodnutí orgánu prvního stupně“), zvýšila žalobkyni invalidní důchod pro invaliditu prvního
stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně v částce 8254 Kč měsíčně od 12. 5. 2014
podle §56 odst. 1 písm. d) a §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a článku II bodu 3 zákona
č. 220/2011 Sb., kterým se mění zákon o důchodovém pojištění.
[2] Proti rozhodnutí orgánu prvního stupně podala žalobkyně námitky. Zdůraznila,
že v letech 1999 – 2013 byla zaměstnána či vykonávala samostatnou výdělečnou činnost, avšak
tato skutečnost nebyla ve výpočtu zohledněna. Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 8. 2014, č. j. X
(dále jen „napadené rozhodnutí“), námitky žalobkyně zamítla. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí shrnula, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc ze dne
20. 5. 2014 bylo shledáno, že žalobkyně již není invalidní pro invaliditu prvního stupně, nýbrž
pro invaliditu třetího stupně, když její pracovní schopnost poklesla o 70 %. Dle §56 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění se v případě změny skutečností rozhodných pro výši důchodu
nebo pro nárok na jeho výplatu důchod zvýší nebo přizná ode dne, od něhož důchod nebo jeho
zvýšení náleží. Podle §41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se nová výše invalidního
důchodu vypočte jako součin výše procentní výměry invalidního důchodu, která náležela před
provedenou změnou stupně invalidity, a koeficientu, který se vypočte jako podíl procentní sazby
výpočtového základu za každý celý rok doby pojištění uvedené v §41 odst. 2 tohoto zákona,
která odpovídá novému stupni invalidity, a procentní sazby výpočtového základu za každý celý
rok doby pojištění uvedené v §41 odst. 2 tohoto zákona, která odpovídá dosavadnímu stupni
invalidity. Na základě pravidel uvedených v §41 zákona o důchodovém pojištění dospěla
žalovaná k závěru, že koeficient se rovná 3. Dle článku II bodu 3 zákona č. 220/2011 Sb., kterým
se mění zákon o důchodovém pojištění, však platí, že pokud vznikl nárok na částečný invalidní
důchod před 1. 1. 2010 a při kontrolní lékařské prohlídce konané po roce 2011 je zjištěna
invalidita třetího stupně, použije se při stanovení nové výše procentní výměry invalidního
důchodu nejvýše koeficientu 2. Před provedenou změnou dosahovala procentní výměra
invalidního důchodu žalobkyně 2957 Kč měsíčně. Po vynásobení koeficientem v hodnotě 2 činí
výše procentní výměry invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně 5914 Kč měsíčně.
Základní výměra tohoto důchodu se rovná 2340 Kč měsíčně. Proto žalovaná dospěla k závěru,
že celková výše invalidního důchodu nově činí 8254 Kč měsíčně.
[3] Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
(dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Upozornila, že žalovaná
nijak nezohlednila příjem žalobkyně předcházející rozhodnutí orgánu prvního stupně, následkem
čehož byla výše invalidního důchodu stanovena stejně jako u osoby, která při pobírání
invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně od roku 1999 nikdy nepracovala a do fondu
důchodového pojištění nijak nepřispěla. Zákon o důchodovém pojištění dle žalobkyně nijak
neřeší otázku změny stupně invalidity a výpočet procentní části invalidního důchodu ve vztahu
k takovému invalidnímu důchodci, který mimo pobírání invalidního důchodu současně pobíral
příjem ze závislé činnosti nebo vykonával výdělečnou činnost jako osoba samostatně výdělečně
činná a řádně odváděl pojistné na důchodové pojištění. Žalobkyně navrhla vyplnit mezeru právní
úpravy analogickým použitím §34 zákona o důchodovém pojištění.
[4] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 59 Ad 6/2014 – 16 (dále
jen „napadený rozsudek“). Zcela se přitom ztotožnil s odůvodněním výše výpočtu invalidního
důchodu tak, jak jej učinila žalovaná. K námitkám žalobkyně uvedl, že za situace, kdy zákon
obsahuje konkrétní úpravu výpočtu výše procentní výměry invalidního důchodu v případě
změny stupně invalidity, nelze mluvit o mezeře v zákoně pouze z toho důvodu, že zákon
nezohledňuje všechna hlediska tak, jak by to dle názoru žalobkyně bylo spravedlivé. Upozornil,
že v důchodovém systému České republiky se uplatňuje princip sociální solidarity.
Princip spravedlnosti či zásluhovosti se uplatňuje pouze v omezeném rozsahu. Skutečnost,
že je dle žalobkyně výše jejího důchodu vypočtena nespravedlivě, nezpůsobuje nezákonnost
napadeného rozhodnutí za situace, kdy žalovaná postupovala při výpočtu invalidního důchodu
v souladu se zákonem.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), v níž zopakovala obsah své žaloby. Žalovaná dle jejího názoru dopočetla dobu
pojištění, ale ve vztahu k procentní výši invalidního důchodu nijak nezohlednila její příjem
předcházející rozhodnutí orgánu prvního stupně. Stěžovatelka uvedla, že od 1. 10. 1999 do 31. 5.
2005 byla zaměstnána u společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., a od 1. 6. 2005 do 31. 5. 2013
u společnosti SURPMO, a.s. Kromě toho byla v letech 2003 – 2013 osobou samostatně
výdělečně činnou. Přestože byla částečně invalidní (ve smyslu dřívější právní úpravy), v některých
obdobích invalidní důchod vůbec nepobírala nebo jej pobírala pouze v poloviční výši. Zdůraznila,
že kdyby byl zohledněn její skutečný příjem, pak by vypočtená procentní výměra invalidního
důchodu pro invaliditu třetího stupně byla podstatně vyšší než při způsobu výpočtu provedeném
žalovanou, která vycházela výlučně z výše invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně.
Měla za to, že byla v důsledku svého zapojení do pracovního procesu znevýhodněna oproti stejné
osobě, která v rozhodném období pobírala částečně invalidní důchod (nyní invalidní důchod
pro invaliditu prvního stupně). Stěžovatelka se domnívala, že byla znevýhodněna dokonce
dvakrát. Jedenkrát tím, že kvůli výši svých příjmů nepobírala invalidní důchod, ačkoliv
na něj měla nárok. Druhé znevýhodnění spatřovala v tom, že ona i její zaměstnavatelé přispívali
do fondu důchodového pojištění, ale na výši invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně
to nemá žádný vliv. Stěžovatelka podotkla, že právo důchodového pojištění je ucelený, ale nikoliv
bezmezerový systém. V nyní posuzovaném případě je dle jejího názoru na místě použití analogie.
Navrhla, aby byl při výměře výše invalidního důchodu aplikován §34 zákona o důchodovém
pojištění.
[6] Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud vydal nezákonný rozsudek, protože nesprávně
posoudil otázku výpočtu procentní části invalidního důchodu pro případ, kdy došlo ke změně
stupně invalidity u osoby, která byla uznána invalidní a současně pobírala příjem.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku shledává v tom, že z odůvodnění není zřejmé,
jak se krajský soud vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se mezery v zákoně o důchodovém
pojištění.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační
stížnost je tedy přípustná.
[9] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
III. 1. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[10] Předně byla posuzována přezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož zpravidla platí,
že pouze přezkoumatelný rozsudek je způsobilý k posouzení z hlediska jeho zákonnosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014, č. j. 2 As 27/2013 - 34, všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
vyložil, že princip řádného a spravedlivého procesu v sobě zakotvuje i povinnost soudů náležitě
odůvodnit svá rozhodnutí. K porušení tohoto požadavku ovšem nedojde, pokud soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvrácení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 1 As 175/2014 – 47).
[11] Stěžovatelka namítala, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jakým
způsobem se soud vypořádal s námitkou týkající se mezery v zákoně o důchodovém pojištění.
[12] Nejvyšší správní soud se stěžovatelčiným názorem nemůže souhlasit. Krajský soud
vysvětlil, že o mezeře zákona nelze hovořit pouze z důvodu, že zákon nezohledňuje veškerá
hlediska tak, jak by dle stěžovatelky bylo spravedlivé. Uvedl, že důchodový systém stojí zejména
na principu solidarity a že smyslem invalidních důchodů je kompenzovat sníženou míru pracovní
schopnosti invalidních osob a s tím spojenou potencialitu nižších výdělků. Na tomto
dle krajského soudu nemění ničeho fakt, že stěžovatelce v některých letech nebyl invalidní
důchod vůbec vyplácen, protože její průměrný měsíční příjem přesáhl 80 % srovnatelného
vyměřovacího základu. Shora uvedeným odůvodněním bylo dostatečně vysvětleno, že na výpočet
výše invalidního důchodu nelze aplikovat §34 zákona o důchodovém pojištění, když tento stojí
na principu zásluhovosti, kdežto úprava invalidních důchodů vychází z principu sociální solidarity
a kompenzace. O přezkoumatelnosti napadeného rozsudku svědčí samotný fakt, že stěžovatelka
se závěry krajského soudu bez problému polemizuje. Z její kasační stížnosti je zřejmé, že brojí
především proti nesprávnému posouzení právní otázky.
[13] Ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
přezkoumatelným a tuto kasační námitku považoval za nedůvodnou.
III. 2. K námitce nesprávného posouzení právní otázky
[14] Stěžovatelka dále namítla nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[15] Dle §41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se při změně stupně invalidity nově
stanoví výše invalidního důchodu, a to ode dne, od něhož došlo ke změně stupně invalidity.
Nová výše procentní výměry invalidního důchodu se stanoví jako součin procentní výměry
invalidního důchodu, který náležel ke dni, který předchází dni, od něhož došlo ke změně stupně
invalidity, a koeficientu, který v souladu s článkem II bodu 3 zákona č. 220/2011 Sb., kterým
se mění zákon o důchodovém pojištění, nemohl ve stěžovatelčině případě přesáhnout hodnotu 2.
[16] Při posouzení, zda měl být navíc zohledněn i stěžovatelčin příjem předcházející
rozhodnutí orgánu prvního stupně a analogicky aplikován §34 zákona o důchodovém pojištění,
je nutno vyjít jednak z účelu a významu právní úpravy invalidních důchodů a jednak z toho,
kdy je obecně užití analogie možné.
[17] Změnu vymezení invalidity a zavedení třístupňového invalidního důchodu namísto dříve
upraveného plného a částečného invalidního důchodu přinesl zákon č. 306/2008 Sb., kterým
se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „změnový zákon“). Důvodová zpráva ke změnovému zákonu
vyložila, že nový model invalidních důchodů je výrazem rovnosti pojištěnců ve vztahu
ke zdravotnímu postižení v systému důchodového pojištění a invalidity, kdy rozhodující
skutečností bude zákonem stanovený pokles pracovní schopnosti, ať je podmíněn jakýmkoliv
zdravotním postižením/postiženími. Smyslem nového návrhu nemělo být docílení
„ekonomického přínosu“, ale cílená a diferencovaná kompenzace podstatného snížení nebo
ztráty příjmu z důvodu definovaného poklesu výdělečné/pracovní schopnosti. K nové úpravě
výše invalidních důchodů důvodová zpráva uvedla, že základní výměra bude stanovena v pevné
částce bez ohledu na druh důchodu, kdežto procentní výše invalidních důchodů bude
odstupňována v závislosti na míře poklesu pracovní schopnosti pojištěnce. Důsledkem změny
stupně invalidity pak nebude zánik nároku na dosud vyplácený důchod a nový vznik nároku
na invalidní důchod pro invaliditu jiného stupně, ale pouze změna výměry dosud vypláceného
důchodu, na který nárok dále trvá. (Důvodová zpráva je dostupná z www.psp.cz.)
[18] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že účelem právní úpravy invalidních důchodů
je snaha kompenzovat podstatné snížení nebo ztrátu příjmů těm pojištěncům, kteří v důsledku
svého zdravotního postižení nejsou schopni dosahovat takového příjmu jako osoby
bez postižení. Tento účel koresponduje s principem solidarity, na němž český systém
důchodového pojištění stojí. Smyslem důchodového pojištění totiž není shromažďovat
prostředky na výplatu budoucího nároku pojištěnce na důchod, ale shromáždit finanční
prostředky na pokrytí nákladů sociálního zabezpečení státem a tyto pak přerozdělit. Solidarita
systému se projevuje v tom, že osoby ekonomicky aktivní přispívají na zabezpečení osob
ekonomicky neaktivních, zdravé osoby schopné pracovat přispívají na zabezpečení osob
nemocných apod. Princip zásluhovosti, který vyzdvihuje stěžovatelka, se v právu sociálního
zabezpečení uplatňuje jen v omezené míře, kupříkladu je promítnut v právní úpravě výše
starobního důchodu.
[19] Použití analogie připadá v úvahu tehdy, pokud by měl být určitý skutkový stav právem
upraven, avšak není. V takovém případě je použito pravidlo zakotvené v psaném právu, které
je svým obsahem nejbližší právnímu pravidlu, jež má být analogií dotvořeno (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 3 Ads 156/2011 – 116). Užití analogie
je tudíž možné pouze tam, kde určitou skutečnost žádné ustanovení právního předpisu neřeší.
V odvětví sociálního zabezpečení se přitom analogie zásadně nepřipouští (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 6 Ads 117/2011 – 48). Jedním z důvodů,
proč lze analogii v právu sociálního zabezpečení užít jen zřídkakdy, je to, že dle čl. 41
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se lze práva na hmotné zajištění
domáhat pouze v mezích zákonů, které toto právo upravují. K předmětnému ustanovení
se Ústavní soud vyjádřil kupříkladu v nálezu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10,
takto:
„Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny […] vyjadřuje přesvědčení ústavodárce, že úprava sociálních práv je legitimním
předmětem politického zápolení (tj. je primárně v rukou zákonodárce) a pouze sekundárně a v omezené míře
lze ústavní garance sociálních práv považovat za otázku judiciální.“ K analogickému dotváření právní
úpravy sociálního zabezpečení by tudíž mělo být přistupováno se zvláštním zřetelem na úmysl
zákonodárce.
[20] Stěžovatelka navrhuje analogické užití §34 zákona o důchodovém pojištění,
tj. ustanovení, které upravuje výpočet výše procentní výměry starobního důchodu. Na základě
předmětného ustanovení lze mimo jiné zvýšit pojištěnci výši procentní výměry starobního
důchodu, pokud po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a nepobíral
přitom starobní důchod ani invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Samotný §34 zákona
o důchodovém pojištění výslovně připouští svou aplikaci pouze při určování výše procentní
výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok dle §29 odst. 1 nebo 3 tohoto zákona. Taktéž
judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že „[u]stanovení §34 odst. 4 zákona o důchodovém
pojištění upravující zvýšení procentní výměry důchodu se vztahuje pouze na řádný starobní důchod přiznaný podle
§29 odst. 1 anebo 3 zákona o důchodovém pojištění“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 5. 2014, č. j. 3 Ads 57/2013 – 15). Stejný závěr lze učinit o ostatních potenciálně použitelných
odstavcích §34 předmětného zákona, neboť i tyto výslovně odkazují na jeho §29 odst. 1 nebo 3.
[21] Analogická aplikace §34 zákona o důchodovém pojištění není možná, jelikož posuzovaný
skutkový stav je právem podrobně upraven, když §41 předmětného zákona komplexně upravuje
určování výše invalidního důchodu i za situace, kdy dojde ke změně stupně invalidity. Pro určení
nové výše invalidního důchodu není rozhodné, zda pojištěnec současně vykonával výdělečnou
činnost, či nikoliv. Výkon výdělečné činnosti je nerozhodný ne proto, že by jej zákonodárce
opomenul zmínit, nýbrž proto, že měl v úmyslu klást důraz pouze na míru poklesu pracovní
schopnosti pojištěnce, jak ostatně vyplývá z důvodové zprávy.
[22] Proti použití analogie dále svědčí i to, že §41 zákona o důchodovém pojištění odkazuje
na §34 tohoto zákona pouze ve svém druhém odstavci, když stanoví, že „ustanovení
§34 odst. 1 věty třetí platí zde obdobně“. Kdyby racionální zákonodárce zamýšlel použití pravidel
stanovených v §34 citovaného zákona jako celku, býval by odkázal na §34 jiným způsobem
a nevybral by jen jeho část, která má být při posuzování výše invalidního důchodu aplikována.
Zohledněno musí být taktéž to, že §34 citovaného zákona je významně vybudován na principu
zásluhovosti, kdežto právní úprava invalidních důchodů z tohoto principu primárně nevychází.
[23] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti zdůrazňovala, že byla oproti jiným invalidním
důchodcům znevýhodněna dokonce dvakrát, když prve kvůli výši svých příjmů nepobírala
invalidní důchod a když ona i její zaměstnavatelé přispívali do fondu důchodového pojištění,
aniž by se to projevilo na výši jejího nynějšího invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud
k těmto tvrzením podotýká, že dle §46 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění
účinném do 31. 1. 2006, byl částečný invalidní důchod vyplácen v poloviční výši tehdy, pokud
byl průměrný měsíční příjem z výdělečné činnosti pojištěnce vyšší než 66 % jeho srovnatelného
vyměřovacího základu a zároveň nepřesahoval 80 % jeho srovnatelného vyměřovacího základu.
Částečný invalidní důchod nebyl vůbec vyplácen, pokud průměrný měsíční příjem z výdělečné
činnosti pojištěnce přesahoval 80 % jeho srovnatelného vyměřovacího základu. Účel citované
právní úpravy se nelišil od účelu dnešní úpravy invalidních důchodů. Smysl nespočíval v kumulaci
zdrojů příjmů invalidních pojištěnců, ale naopak v zabezpečení těch pojištěnců, kteří v důsledku
své invalidity nebyli schopni zajistit si sami příjmy pro uspokojení svých potřeb. Pokud
stěžovatelka po určitou dobu dosahovala dostatečných příjmů, důvod ke kompenzaci v jejím
případě pro toto období odpadl. V popsané situaci nicméně nelze spatřovat nezákonné
znevýhodnění stěžovatelky nebo porušení principu rovnosti invalidních důchodců, neboť
preferenční zacházení s invalidními pojištěnci, jejichž průměrný měsíční příjem z výdělečné
činnosti nepřesahoval 66 % srovnatelného vyměřovacího základu, bylo založeno na objektivních
a rozumných důvodech při současném respektování požadavku přiměřenosti (ve smyslu nálezu
Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04). Mimoto budou stěžovatelčiny příjmy
z let 1999 až 2013 zohledněny při určování výše jejího starobního důchodu, a proto
ke znevýhodnění stěžovatelky v rámci důchodového systému jako takového nedochází.
[24] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud nepochybil,
když stěžovatelčinu žalobu zamítl. Ustanovení §41 zákona o důchodovém pojištění podrobně
upravuje způsob určení základní i procentní výměry invalidního důchodu. Při určování výše
procentní výměry invalidního důchodu poté, co došlo ke změně stupně invalidity, nelze
analogicky aplikovat §34 zákona o důchodovém pojištění, jelikož je postup v takové situaci
komplexně upraven v §41 odst. 3 předmětného zákona; mezera zákona, kterou stěžovatelka
navrhla analogicky vyplnit, tudíž neexistuje.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnul.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovaná, ač byla v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšná, na jejich náhradu
nemá právo s ohledem na znění §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu