ECLI:CZ:NSS:2014:2.ADS.92.2014:34
sp. zn. 2 Ads 92/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: S. P., zastoupena
Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 28. 8. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 3. 2014, č. j. 22 Ad 46/2013 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2013, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byly
zamítnuty její námitky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též jen
„ČSSZ“) ze dne 11. 6. 2013, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatelky o změnu
výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu podle §41 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon
o důchodovém pojištění,“ a pro nesplnění podmínek podle §39 odst. 2 písm. b) a c) stejného
zákona. Podkladem pro toto rozhodnutí byl posudek o invaliditě Okresní správy sociálního
zabezpečení (dále též jen „OSSZ“) Kroměříž ze dne 30. 5. 2013, podle kterého je stěžovatelka
nadále invalidní pro invaliditu prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalované, podle něhož zdravotní stav stěžovatelky
náleží do kategorie invalidity prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění, neboť tento stav byl dostatečně průkazně doložen jak posudkem posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen „posudková komise“) ze dne 29. 1. 2014,
tak posudky Okresní správy sociálního zabezpečení Kroměříž ze dne 30. 5. 2013 i České správy
sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, ze dne 26. 8. 2013, zpracovaný podle stavu ke dni
21. 8. 2013.
Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu v kasační stížnosti výslovně neuplatňuje
žádný důvod podle §103 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Z textu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je uplatňován důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz níže). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve popsala svůj zdravotní stav. Poté uvedla,
že posouzení následků hypopituitarismu dospělých (rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého
stavu stěžovatelky) na pokles pracovní schopnosti je uvedeno v kapitole IV., položce č. 5 přílohy
k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry
poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní
schopnosti pro účely invalidity, dále jen „vyhláška o posuzování invalidity,“ a je dále rozčleněno
podle speciálních kritérií do písmen a) až d) s tím, že pokles pracovní schopnosti u diagnózy a)
činí 10 %, b) 25 – 35 %, c) 50 – 60 % a d) 70 – 80 %. Posudková komise zařadila onemocnění
stěžovatelky a jeho vliv na její pracovní schopnost pod písm. b) této kategorie,
s čímž stěžovatelka nesouhlasí a má za to, že měla být zařazena do písm. d). Dovozuje to z toho,
že cca dvakrát týdně upadá do kolapsových stavů, kdy je zcela odkázána na pomoc cizí osoby;
ve dnech 23. 9. 2013 až 26. 9. 2013 byla navíc hospitalizována, protože byla nalezena apatická,
nebyla schopna se hýbat ani mluvit a musel jí být podán kortizon. Poněvadž se u stěžovatelky
vyskytují též příznaky jako těžké poruchy zrakových nervů, postižení psychiky a diencefalických
struktur s dalšími projevy jako např. hypodipsií a adipsií, které jsou uvedeny pouze u písm. d)
uvedené položky, lze jazykovým a logickým výkladem dospět k jedinému závěru, a sice,
že stěžovatelčino postižení nutno zařadit právě podle kapitoly IV., položky č. 5, písm. d) přílohy
vyhlášky o posuzování invalidity. Stěžovatelka má za to, že soud nesprávně vyhodnotil
předložené posudky jako řádné, včetně jejich úplnosti a přesvědčivosti, zejména ohledně závěru,
že pokles jejích pracovních schopností je pouze 45 %.
Stěžovatelka považuje za nezákonné, že soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem
na komplexní posouzení jejích schopností při pracovní zátěži z důvodu dlouhodobého
nepříznivého zdravotního stavu, který byl vypracován na její žádost MUDr. Petrem Dvořákem,
znalcem v oboru zdravotnictví, specializace neurochirurgie a neurotraumatologie. Stěžovatelka
nesouhlasí se závěrem soudu, že její zdravotní stav byl dostatečně průkazně zhodnocen
předchozími posudky, neboť se domnívá, že když dvě komise v rámci jedné organizace přijmou
určitý závěr, tak třetí komise přijme závěr stejný, aby, jak se říká, s nimi „držela basu“. Stěžovatelka
následně cituje pasáže z jí předloženého posudku, které dle jejího názoru prokazují, že pokles
její pracovní schopnosti není 45 %, nýbrž nejméně 80 %, s důsledkem zařazení do třetího stupně
invalidity. Stěžovatelka navrhuje provést tímto znaleckým posudkem důkaz v řízení
předNejvyšším správním soudem, spolu s dalšími důkazy, tj. emailovou komunikací
s lékaři ohledně vypracování znaleckého posudku, lékařskou zprávou ze dne 9. 1. 2013
internisty-endokrinologa – MUDr. Z. D., lékařskou zprávou MUDr. P. D. a dvěma grafy
se zobrazením ztráty vidění. Stěžovatelka se domnívá, že lékařské zprávy o jejím zdravotním
stavu jsou v rozporu se zjištěními jednotlivých lékařských komisí, a proto měl být proveden
důkaz předloženým znaleckým posudkem již v řízení před krajským soudem.
Stěžovatelka ke kasační stížnosti přiložila článek o tom, jak „[s]tát „zázračně“ vyléčil
tisíce těžkých invalidů“ přijetím vyhlášky o posuzování invalidity, což se dotklo i stěžovatelky,
když před jejím přijetím při nezměněném zdravotním stavu měla důchod podle třetího stupně
invalidity.
Stěžovatelka se tak domnívá, že rozsudek krajského soudu vychází z nesprávně zjištěné
skutkové podstaty věci, protože nebyl proveden k důkazu jí předložený znalecký posudek
a je založen na nesprávném právním posouzení zásadní otázky - zařazení jejího zdravotního stavu
dle vyhlášky o posuzování invalidity.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatelka rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem krajského soudu,
neboť je přesvědčena o tom, že zdravotní stav stěžovatelky byl posouzen celistvě, úplně
a přesvědčivě. Navrhuje proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem. V daném případě je kasační stížnost přípustná. Nejsou však
přípustné všechny uplatněné kasační námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost
nemůže přípustně opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná
o argumentaci, kterou stěžovatelka prvně uplatňuje až v kasační stížnosti a jíž brojí proti samotné
vyhlášce o posuzování invalidity, resp. proti způsobu a kriteriím posuzování zdravotního stavu
od 1. 1. 2010. Ačkoli se tedy stěžovatelčin stav oproti době před přijetím uvedené vyhlášky
nijak nezlepšil, byla po jejím přijetí přesunuta z třetího stupně invalidity (dle tehdejší
terminologie - plná invalidita, pozn. NSS) do prvého stupně invalidity, stejně jako tisíce dalších
invalidů, což dokládá článkem s názvem „[s]tát „zázračně“ vyléčil tisíce těžkých invalidů.“ Poněvadž
však stěžovatelce nic nebránilo uplatnit uvedenou námitku již v řízení před krajským soudem,
nelze se jí v kasačním řízení věcně zabývat. Z uvedeného důvodu nebude ani proveden důkaz
uvedeným článkem.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že její zdravotní stav byl nesprávně posouzen,
a ona proto byla zařazena do nesprávného stupně invalidity podle zákona o důchodovém
pojištění. Zdravotní stav stěžovatelky byl všemi posudkovými orgány zařazen do kapitoly IV.,
položky č. 5, písm. b) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity, se stanovením míry poklesu
její pracovní schopnosti o 35 %, se zvýšením o 10 % s ohledem na její další postižení podle §3
odst. 1 stejné vyhlášky, a její invalidita byla proto ponechána na prvním stupni podle §39 odst. 2
písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka se však domnívá, že její zdravotní stav měl
být posuzován podle kapitoly IV., položky č. 5, písm. d) přílohy předmětné vyhlášky s mírou
poklesu pracovní schopnosti o 70 – 80 %, a tudíž měla být správně zařazena nikoliv do prvního,
nýbrž do třetího stupně invalidity podle §39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění.
Krajský soud navíc pochybil, vycházel-li pouze z posudků OSSZ, ČSSZ a posudkové komise
a neprovedl-li důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu stěžovatelky zpracovaným na její
žádost MUDr. Petrem Dvořákem, specialistou z oboru neurochirurgie a neurotraumatologie.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje na to, že podle jeho konstantní judikatury
se neúplné nebo nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu v řízení o dávkách důchodového
pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem považuje za jinou vadu
řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, publikovaný pod č. 511/2005 Sb. NSS). Pod stejné
ustanovení lze pak podřadit též námitku neprovedení důkazu znaleckým posudkem.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení
rozhodnutím ze dne 11. 6. 2013, č. j. 795 615 4393, zamítla stěžovatelčinu žádost ze dne
3. 4. 2013 o změnu výše invalidního důchodu poskytovaného pro invaliditu prvního stupně,
přičemž vycházela z posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Kroměříž ze dne
30. 5. 2013, č. j. LPS/2013/1302-KM_CSSZ. Z tohoto posudku plyne, že se u stěžovatelky jedná
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav způsobený hypopituitarismem part. labilní
s opakovanými kolapsovými a prekolapsovými stavy a addisonskými symptomy na substituci.
Diabetes insipidus – labilní ve vodní bilanci, opakované intoxikace vodou – substituce
Munirinem, stav po opakovaných operacích expanzivního procesu, dermoidu v oblasti hypofýzy
v říjnu roku 1987, v únoru 1998 a v březnu roku 2000. Byla zjištěna pooperační porucha
visu, atrofie očního nervu oboustranně, více vpravo. Dle doloženého endokrinologického
vyšetření – hypopituitarismus i diabetes insipidus t. č. na substituci. Posuzující lékař zhodnotil
stav stěžovatelky jako středně těžké funkční postižení, byla zvolena horní hranice procentního
rozmezí (35 %). Z důvodu atrofie papily n. optici bilat, praecipue I.dx. se zbytky zorného pole
vpravo a středně těžké smíšené úzkostně depresivní poruchy došlo k navýšení hranice o 10 %.
Dle posudkového závěru tak rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení
uvedené v kapitole IV., položce 5, písm. b) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity,
tj. hypopituitarismus dospělých (insuficience předního laloku hypofýzy), pro které byla stanovena
míra poklesu pracovní schopnosti ve výši 35%. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu
se podle §3 odst. 1 uvedené vyhlášky zvýšila hodnota o 10 % na celkových 45%. Výsledkem
tohoto posouzení tedy bylo stanovisko, že stěžovatelka je podle §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění invalidní, přičemž se podle §39 odst. 2 písm. a) stejného zákona jedná
o invaliditu prvního stupně.
Proti rozhodnutí ze dne 11. 6. 2013 podala stěžovatelka námitky. Žalovaná přezkoumala
napadené rozhodnutí v plném rozsahu včetně uplatněných námitek a vzhledem k tomu,
že stěžovatelka namítala posouzení svého zdravotního stavu, přezkoumala žalovaná i zdravotní
stav stěžovatelky ve smyslu ust. §5 písm. i) a §8 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení“). Stěžovatelka byla přesvědčena, že došlo k nesprávnému
podřazení jejího zdravotního stavu pod odpovídající ustanovení vyhlášky o posuzování invalidity.
Procentní vyjádření poklesu míry její pracovní schopnosti považovala za silně podhodnocené
a rozporné s objektivní realitou. V novém posudku o invaliditě vypracovaným Českou správou
sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, dospěla posuzující lékařka po prostudování podkladové
dokumentace a vlastním zjištěním při jednání k závěru, že u stěžovatelky jde o dlouhodobě
nepříznivý stav, který má vliv na pokles její pracovní schopnosti. Zdravotní stav stěžovatelky
byl posouzen objektivně z doložené zdravotní dokumentace, ze které nevyplývá posudkově
významná progrese jejího zdravotního stavu. Zdravotní stav je stabilizovaný a stěžovatelka je také
již na projevy nemoci a trvalou medikaci adaptována. Na základě provedeného přezkumu
tak dospěla lékařka České správy sociálního zabezpečení k výsledku, že posudkový závěr Okresní
správy sociálního zabezpečení Kroměříž lze potvrdit. Zdravotní stav stěžovatelky odpovídá
pouze prvnímu stupni invalidity a přezkum zdravotního stavu nepotvrdil její námitky. Většina
zdravotních potíží stěžovatelky je následkem a součástí základního onemocnění a byla posudkově
zohledněna zvolením horní hranice možného rozmezí míry poklesu pracovní schopnosti
pro základní postih. Ostatní nemoci jsou zohledněny navýšením základního procentního
hodnocení o 10 %. Výsledky dodaných vyšetření nevykazují taková zhoršení zdravotního stavu,
která by mohla vést k navýšení současného přiznaného prvního stupně invalidity.
V soudním řízení byl proveden důkaz posudkem posudkové komise, zdravotní stav
stěžovatelky byl hodnocen za účasti odborné lékařky z oboru interního lékařství. Posudková
komise prostudovala veškeré dostupné lékařské nálezy použité v průběhu řízení jako doplnění
informací o zdravotním stavu a konstatovala, že neobsahují nové skutečnosti posudkově
významné pro hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky do data vydání napadeného rozhodnutí.
Posudková komise naznala, že u posuzované se jedná o insuficienci předního laloku hypofýzy,
středně těžké funkční postižení se středně těžkým snížením adaptačních schopností na stresové
situace a fyzické zatížení při zavedené substituční léčbě, značné snížení celkové výkonnosti
při běžném zatížení, některé denní aktivity vykonávány s obtížemi. Dle posudkových kritérií
samotný diabetes insipidus dlouhodobě nedostatečně kompenzovaný i přes zavedenou
substituční léčbu s komplikacemi, např. hypodipsií a adipsií, s poškozením hypothalamických
center, recidivující rozvraty vodního a minerálního hospodářství, činí pokles pracovní schopnosti
30-40 %. U stěžovatelky nebylo prokázáno těžké postižení žádného systému. Ztráta chuti a čichu
pro hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti není u stěžovatelky posudkově rozhodná.
Ostatní onemocnění uvedená v diagnostickém souhrnu nesnižují výkonnost organizmu.
Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem
na pokles pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole IV, položce 5, písm. b)
přílohy vyhlášky o posuzování invalidity. Posudková komise stanovila míru poklesu ve výši 35%.
Horní hranice byla zvolena pro postižení více systémů a labilní kompenzaci diabetes insipidus.
Ve smyslu §3 odst. 1 nebo odst. 2 uvedené vyhlášky posudková komise zvýšila hodnocení
o 10 %. Celková míra poklesu pracovní schopnosti činí tudíž 45 %. Posudková komise
tak uzavřela, že zdravotní stav byl posouzen objektivně z dostatečně doložené zdravotní
dokumentace, ze které nijak nevyplývá progrese zdravotního stavu. K datu vydání napadeného
rozhodnutí tak šlo nadále o invaliditu prvního stupně. Stěžovatelka je schopna vykonávat
výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní
schopnosti. Je schopna pokračovat v předchozí výdělečné činnosti i rekvalifikaci.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího
zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné
odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám
vyjádřily. Podle právní úpravy platné a účinné po 31. 12. 2009 platí, že zdravotní stav a pracovní
schopnost občanů pro účely námitkového řízení posuzuje ČSSZ a pro účely přezkumného řízení
soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob
posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno
na základě posudku OSSZ; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá
z §4 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 - 82, publikovaný
pod č. 526/2005 Sb. NSS).
Podle ustanovení §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se při určování poklesu
pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních
vyšetření; přitom se bere v úvahu a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní
schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své
zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné
činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě
poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní
schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela
mimořádných podmínek. Jak již bylo shora uvedeno, v případě posouzení míry poklesu pracovní
schopnosti se jedná o otázku odbornou – medicínskou a rozhodnutí soudu tak závisí především
na odborném lékařském posouzení. Správní soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce
sám, ale vychází z posouzení zdravotního stavu posudkovou komisí.
Posudkové řízení je tedy specifickou formou správní činnosti (srov. ustanovení §16a
zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), spočívající v posouzení zdravotního
stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení
a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem
je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru
posudkového lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit
též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek,
který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn,
aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá, a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti,
na nichž posouzení invalidity závisí především. Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje,
že případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku způsobující jeho
nepřesvědčivost nebo neúplnost přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož
pro to nemá potřebnou odbornou erudici (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 – 48, ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 – 61, publikovaný
pod č. 511/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004 – 58).
Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá v tom,
aby se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila. Z posudku musí být
zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické
dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti
o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný
zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní
postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu je více zdravotních potíží (ustanovení §2 odst. 3 vyhlášky o posuzování
invalidity), přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené
pro jednotlivá zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti
se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních
zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které
má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu
pracovní schopnosti tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě
vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu
a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k uvedené vyhlášce, a současně
odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí.
Nejvyšší správní soud se v nyní projednávané věci ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že posudek posudkové komise (a stejně tak posudky posudkových lékařů OSSZ a ČSSZ),
jenž je podrobně popsán výše, splňuje uvedené požadavky na úplnost a přesvědčivost odborného
lékařského posudku; slovy krajského soudu je správný, logický, bezrozporný, odůvodňující
a hodnotící zdravotní stav stěžovatelky ke dni rozhodování žalované, a lze z něj tudíž
při zjišťování skutkového stavu vycházet. V projednávaném případě posudková komise zasedající
v řádném složení za účasti odborné lékařky z oboru interního lékařství jednoznačně vymezila
rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky jako
hypopituitarismus dospělých (insuficience předního laloku hypofýzy), středně těžké funkční
postižení se středně těžkým snížením adaptačních schopností na stresové situace a fyzické
zatížení při zavedené substituční léčbě, přičemž ohledně podřazení tohoto onemocnění
pod příslušnou položku vyhlášky o posuzování invalidity posudková komise uvedla kapitolu IV,
položku 5, písm. b) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity.
K totožnému závěru ohledně příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu dospěla také ČSSZ, pracoviště Brno, v posudku ze dne 26. 8. 2013
č. j. LPS 2013/202-NR ZLN_CSSZ, jenž byl vypracován v průběhu správního řízení
o námitkách před žalovanou a také OSSZ Kroměříž, v posudku ze dne 30. 5. 2013,
č. j. LPS/2013/1302-KM_CSSZ. I podle těchto posudků vypracovaných posudkovými lékaři
žalované tedy stěžovatelčin zdravotní stav není natolik nepříznivý, aby odůvodňoval přiznání
invalidity třetího stupně, nýbrž odůvodňuje toliko invaliditu prvního stupně. O takto stanovené
míře poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky nemá žádné pochybnosti ani Nejvyšší správní
soud. Shodné posudkové hodnocení všech orgánů lékařské posudkové služby podle Nejvyššího
správního soudu nezavdává jakoukoliv pochybnost o správnosti vyhodnocení zdravotního stavu
stěžovatelky a krajský soud postupoval správně, pokud vycházel při posouzení věci z takto
zjištěného skutkového stavu.
Stěžovatelka tyto jednoznačné závěry svou kasační stížností napadá, ale nepřináší žádnou
novou argumentaci, která by byla s to posudkové závěry zpochybnit. Na tomto místě proto
Nejvyšší správní soud shrnuje, že na základě shodných závěrů posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí a posudků vypracovaných ve správním řízení nelze
mít žádných pochyb o správnosti zjišťované klinické diagnózy stěžovatelčina postižení.
Posudková komise z ní při zaujetí posudkových závěrů důsledně vycházela. Přesvědčivě rovněž
odůvodnila, z jakého důvodu je třeba rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky podřadit
pod kapitolu IV, položku 5 písm. b) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, u níž míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je stanovena v rozmezí 25-35 %, a proč
jej navýšila na celkových 45 % (§3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity). Vysvětlila rovněž,
že pro stanovení vyšší procentní míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky nenalezla
podklad v její zdravotní dokumentaci, tudíž neshledala důvod pro uznání invalidity třetího stupně
s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 70 %. U stěžovatelky
se tak posudkové orgány ve svých posudcích shodly, že se nejedná o těžké funkční postižení
ani zvlášť těžké postižení se závažnými funkčními komplikacemi, těžké poruchy zrakových nervů
a dalších mozkových struktur s dalšími projevy jako bulimií, hypodipsií, adipsií podle kapitoly IV,
položky 5 písm. d) přílohy předmětné vyhlášky. K tomu lze pouze pro úplnost dodat, že podle
spisového materiálu nebylo u stěžovatelky prokázáno těžké postižení žádného systému,
jak to bylo konstatováno také v posudku posudkové komise. Námitka nesprávného posouzení
zdravotního stavu proto není důvodná.
Dovolává-li se stěžovatelka toho, že posouzení jejího zdravotního stavu žalovanou
resp. posudkovou komisí bylo neobjektivní, neboť, jak uvádí, když dvě komise v rámci jedné
organizace přijmou určitý závěr, tak třetí komise příjme závěr stejný, aby s nimi „držela basu,“
nemůže s ní Nejvyšší správní soud souhlasit. Ústavností ustanovení §4 odst. 2 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle kterého, jak již bylo uvedeno,
Ministerstvo práce a sociálních věcí k posuzování zdravotního stavu ve věcech důchodového
pojištění zřizuje posudkové komise, se již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 1995,
sp. zn. II. ÚS 92/95. Ústavní soud konstatoval, že „úpravu §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. neshledal
(…) protiústavní (čl. 37 Listiny), a to právě s ohledem na ustanovení §250q o. s. ř. i §246c o. s. ř., která
umožňují aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděním i jiných důkazů a dále též s ohledem na složení
komisí upravené v §3 vyhl. č. 182/1991 Sb.“ Ze samotného faktu, že posudkové komise jsou zřízeny
ministerstvem, nelze dovodit jejich neústavnost či neobjektivnost jejich posudkových závěrů.
Z předložené dokumentace Nejvyšší správní soud nezjistil, že by posudkoví lékaři vynechali
některou z lékařských zpráv a nálezů popisujících zdravotní stav stěžovatelky. Ze všech posudků
vypracovaných v průběhu správního i soudního řízení vyplývá, že bylo přihlédnuto ke všem
lékařským nálezům a byly vypořádány všechny námitky stěžovatelky, což stěžovatelka ostatně ani
nevyvrací. Skutečnost, že závěry posudkových orgánů nejsou pro stěžovatelku (z hlediska
jí požadované dávky) příznivé a že se neshodují s jejími subjektivními představami o výsledku
přezkoumání jejího zdravotního stavu, nezakládá nesprávnost nebo neobjektivnost tohoto
posouzení.
Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu již do jisté míry samy o sobě dávají
odpověď i na otázku či námitku, proč krajský soud neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým
posudkem předloženým stěžovatelkou. Dle konstantní judikatury platí, že krajský soud obecně
není povinen provést všechny důkazy navrhované stranami, byť by toto své rozhodnutí měl vždy
odůvodnit (srov. například rozsudky zdejšího soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 1 Aps 3/2010 - 86,
či ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 16/2012 - 24). Soud tak není povinen provést navrhované důkazy,
má-li za to, že skutková stránka je již pro účely jeho rozhodnutí prokázána dostatečně.
Namítá-li tedy stěžovatelka v kasační stížnosti, že krajský soud měl vyhovět jejímu návrhu
na doplnění dokazování znaleckým posudkem MUDr. Petra Dvořáka, pak je třeba poukázat
na to, že krajský soud považoval skutkový stav za dostatečně prokázaný třemi posudky
posudkových orgánů, které dospěly ke zcela totožným závěrům, jak ohledně rozhodující příčiny
dlouhodobě nepříznivého stavu stěžovatelky, za kterou byl stanoven hypopituitarismus dospělých
(insuficience předního laloku hypofýzy), tak pokud jde o míru poklesu její pracovní schopnosti,
která byla ve všech posudcích stanovena totožně podle kapitoly IV, položky 5, písm. b) přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity na horní hranici 35 %, přičemž byla dále zvýšena o 10 % podle
§3 odst. 1 stejné vyhlášky. V takovém případě krajský soud shledal naprosto správně jako
nadbytečné provést dokazování znaleckým posudkem předloženým stěžovatelkou, neboť mezi
orgány lékařské posudkové služby v posuzované věci nevznikl žádný rozpor, a to ani stran
posudkových závěrů o invaliditě stěžovatelky, ani stran posudkového hodnocení jejího
zdravotního stavu (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 3 Ads 3/2004 - 89, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 – 50).
Krajský soud tento svůj postup náležitě odůvodnil.
Bez významu není ani skutečnost, že předmětný znalecký posudek posuzuje stav
stěžovatelky ke dni 1. 3. 2014. Předmětem soudního přezkumu je však posouzení stupně
invalidity stěžovatelky podle zdravotního stavu ke dni vydání rozhodnutí žalované (srov. §75
odst. 1 s. ř. s.), tj. ke dni 28. 8. 2013, a proto by ani z tohoto důvodu nebylo možné v nynějším
přezkumném řízení posuzovat zdravotní stav stěžovatelky podle uvedeného znaleckého posudku.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy ani pod tímto úhlem pohledu
kasační námitky naplněn není.
Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádným způsobem nezpochybňuje
skutečnost, že stěžovatelka trpí onemocněními, se kterými jsou imanentně spojena omezení
v jejím každodenním životě. Tento závěr Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá z vypracovaných
posudků, neboť i posudková komise uvedla, že se v případě stěžovatelky jedná o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, což je ve smyslu ustanovení §26 zákona o důchodovém pojištění
ve znění po 31. 12. 2009 stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti
pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle
než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než jeden rok.
Tento dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatelky však není při objektivním posouzení,
jež je v případě určení invalidity posuzované osoby určující (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009 – 46), takového charakteru, aby odůvodňoval
přiznání invalidity třetího stupně, jak to požaduje stěžovatelka; opodstatňuje však invaliditu
prvního stupně, jak se na tom shodují všechny posudkové orgány.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud shledal závěry posudkových orgánů za úplné,
celistvé a přesvědčivé, považuje provedení stěžovatelkou navržených důkazů (znalecký posudek
MUDr. Dvořáka s emailovou komunikaci vedoucí k jeho vypracování, lékařské zprávy,
které tvořily podklad pro posudky posudkových orgánů) za nadbytečné.
Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a nezbylo mu, než ji zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalované pak nelze přiznat náhradu nákladů řízení
ve věci týkající se důchodového pojištění, ačkoli byla procesně úspěšná, s odkazem na §60
odst. 2 a §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu