ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.112.2015:61
sp. zn. 2 Afs 112/2015 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 11. 2013, č. j. 26201/13/5000-14503-703460 a č. j.
26202/13/5000-14503-703460, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 27. 2. 2015, č. j. 57 Af 45/2013 – 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2015, č. j. 57 Af 45/2013 – 72,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutími ze dne
25. 3. 2013, č. j. 519873/13/2301-25201-402537 a č. j. 520296/13/2301-25201-402537,
zřídil podle §170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů, zástavní právo k nemovitostem žalobce. Na základě žalobcových odvolání snížil
správce daně rozhodnutími ze dne 9. 5. 2013, č. j. 980061/13/2301-25201-404726
a č. j. 979994/13/2301-25201-404726, výši zajišťované neuhrazené daně v obou případech
z částky 56 716 Kč na částku 41 716 Kč s odůvodněním, že došlo k prekluzi práva vymáhat
penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 15 000 Kč, a ve zbytku odvolání žalobce zamítl.
Žalobce podal proti těmto rozhodnutím odvolání, která žalovaný rozhodnutími ze dne
25. 11. 2013, č. j. 26201/13/5000-14503-703460 a č. j. 26202/13/5000-14503-703460 (dále jen
„napadená rozhodnutí“), zamítl.
[2] Proti napadeným rozhodnutím podal žalobce žaloby, které Krajský soud v Plzni (dále jen
„krajský soud“) spojil ke společnému projednání a poté je rozsudkem ze dne 27. 2. 2015,
č. j. 57 Af 45/2013 – 72 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Konstatoval, že jednou
z nezbytných podmínek pro zřízení zástavního práva k majetku daňového dlužníka je existence
neuhrazené daně, tedy existence exekučního titulu. V případě žalobce se jednalo o čtyři
vykonatelná rozhodnutí (dva platební výměry a dva exekuční příkazy), kterými bylo stanoveno
peněžité plnění. Nelze tak shledat důvodnými námitky žalobce, že zástavní právo bylo zřízeno
pro „údajné pohledávky a požadavky na peníze“ při „neexistenci právního titulu“. Věcnou
správnost a zákonnost rozhodnutí je možné zpochybňovat toliko v řízení o řádných
či mimořádných opravných prostředcích směřujících proti rozhodnutím vydaným v nalézacím
řízení a případné vady nalézacího řízení se do vykonávacího řízení nepřenášejí. Pro možnost
zřízení zástavního práva je podstatné, že daňová pohledávka nebyla včas uhrazena, nikoli to,
z jakého důvodu se tak stalo. Námitky žalobce, že pohledávky nemohly být uhrazeny
pro nedostatek finančních prostředků z důvodu sociální tísně či že jsou vymáhány na starém
nemocném člověku bez prostředků k obživě, nejsou důvodné. Krajský soud tak neshledal
napadená rozhodnutí nezákonnými a dle jeho názoru nemohlo dojít ani k porušení Listiny
základních práv a svobod či daňového řádu; současně se nejednalo ani o „brutální vymáhání
peněz“ či „akt zla, vedený brutálně“. Krajský soud podotkl, že zřízení zástavního práva
má zajišťovací funkci, tj. stále umožňuje daňovému dlužníku dobrovolnou úhradu jeho
pohledávek. Zástavním právem je postihován majetek daňového dlužníka za situace, kdy daňový
dlužník odmítá uhradit pohledávky. Lze tedy konstatovat, že zřízení zástavního práva
pro neuhrazené pohledávky při respektování zákonných podmínek nelze považovat za něco
„obcházejícího zákon“ nebo „příčícího se dobrým mravům“.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Napadený rozsudek považoval za rozporný se zákony,
Ústavou a morálkou. Žalovaný ani krajský soud se nezabývali tím, proč správce daně nevyhověl
jeho odvoláním v plném rozsahu. Stěžovatel konstatoval, že hlavním důvodem jeho odporu proti
rozhodnutím správce daně bylo to, že byla vydána po uplynutí lhůty pro placení daně. To však
v části odůvodnění napadeného rozsudku, kde krajský soud rekapituluje obsah jeho žalob,
uvedeno není, stejně jako zde vůbec není uvedena jeho replika k vyjádření žalovaného ze dne
17. 12. 2014 (dále též jen „replika“). Stěžovatel namítl, že v §170 daňového řádu se jasně píše
o dani, nikoli o jejím příslušenství. S poukazem na §160 odst. 1 daňového řádu konstatoval,
že to, co mělo být neuhrazenou daní, zaniklo. Stěžovatelovy daňové dluhy jsou již promlčeny
a k jejich zajištění tak nelze zřídit zástavní právo. Stěžovatel uvedl, že uplynutí lhůty pro placení
daně uplatnil již v žalobě a v replice, krajský soud však tuto námitku nevyvrátil, ani se jí vůbec
nezabýval. Ke kasační stížnosti přiložil kopii repliky, neboť se domníval, že ji „soudce asi
nedostal, když se nezabýval mým hlavním žalobním bodem“. Stěžovatel dále uvedl, že daňové
nedoplatky jsou vymáhány na základě násilně vykonstruovaných počinů na lidech v tísni, kteří
nemají dostatek prostředků k obživě.
[4] Kasační stížnost stěžovatele doplnil dne 22. 6. 2015 jeho ustanovený zástupce.
Konstatoval, že finanční orgány nebyly oprávněny vydat napadená rozhodnutí, neboť se jimi
vymáhá příslušenství daně, nikoli daň samotná. Stěžovatel namítl nesprávnou aplikaci Ústavy
a Listiny a trval na tom, že na jeho věc měly být aplikovány i normy občanského práva. Krajský
soud dospěl k nesprávným závěrům ohledně exekučních titulů, neboť jejich existence nebyla
v průběhu řízení prokázána a vymáhané pohledávky neexistují. Krajský soud se nezabýval stěžejní
žalobní námitkou, a to promlčením práva na výběr a vymáhání daňového nedoplatku ve smyslu
§160 odst. 1 daňového řádu, a tento postup ani nijak nezdůvodnil. Stěžovatel poukázal na své
související žaloby proti exekučním příkazům na srážky z důchodu a tvrdil, že je učinil nedílnou
součástí žalob proti napadeným rozhodnutím. Krajský soud však tyto žaloby ke společnému
projednání nespojil a v nich obsaženou argumentací se vůbec nezabýval, ačkoli právě zde
stěžovatel důkladně vylíčil důvody promlčení práva na výběr a vymáhání daňových povinností.
Stěžovatel upozornil na to, že důvody promlčení vymahatelnosti daňových povinností zopakoval
i v replice, nicméně krajský soud k jejímu obsahu nepřihlédl a v napadeném rozsudku ji vůbec
nezmínil. Poukázal na to, že daňová povinnost ve výši pouhých 11 088 Kč, resp. 29 518 Kč,
je vymáhána jak postižením jeho důchodu, tak exekucí vedenou na jeho nemovitosti (zřízením
zástavního práva), což je ve vztahu ke každé z vymáhaných částek nepřiměřené.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s napadeným
rozsudkem. K námitce prekluze práva na vymáhání nedoplatků konstatoval, že rozhodnutí
správce daně byla vydána dne 25. 3. 2013, tedy ještě před uplynutím lhůty uvedené
v §160 daňového řádu, jejíž běh byl přerušen exekučním příkazem na prodej nemovitostí
vydaným dne 31. 3. 2008. Rozhodnutím o vzniku zástavního práva, které je obecným právním
institutem sloužícím k zajištění pohledávky a jejího příslušenství, realizoval správce daně své
zákonné oprávnění ve smyslu §170 odst. 1 daňového řádu. Pojem daně je nutno chápat
ve smyslu §2 odst. 4 daňového řádu, a zahrnuje tedy i příslušenství daně. Žalovaný podotkl,
že od samého počátku řízení, které bylo zahájeno před více než 10 lety, stěžovatel stále namítá
obsahově totožné námitky; o všech těchto námitkách přitom již bylo několikrát rozhodnuto
správními soudy.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačními námitkami, které svou podstatou
spadají pod důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy především tvrzeními stěžovatele,
že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a krajský soud vůbec nepřihlédl k jeho replice.
V rámci zachování zásady rovného postavení účastníků řízení a zásady kontradiktornosti řízení
je v souladu s §74 odst. 1 s. ř. s. zapotřebí, aby krajské soudy zásadně doručovaly účastníkům
řízení taková podání, jako jsou např. žaloba, vyjádření k žalobě či replika k vyjádření, aby
se s nimi mohli seznámit ostatní účastníci řízení a měli možnost na tato podání reagovat. K tomu
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 205/2006 – 60 (všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), konstatoval:
„[Ú]častníci řízení mohou legitimně očekávat, že budou seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jehož
účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k němu vyjádřit. Soud je tedy povinen doručit
účastníku řízení vyjádření jiného účastníka, a to zejména pokud z něj bude při rozhodování vycházet. V situaci,
kdy bylo ve věci samé rozhodnuto bez nařízení jednání, je nutno tento závěr aplikovat ještě důsledněji, protože
účastníci řízení se nemohou o skutečnostech, z nichž bude soud vycházet, a o podáních druhého účastníka řízení
dozvědět při nařízeném jednání. Je tak nutné, aby jim veškerá relevantní vyjádření byla doručena. Přitom
je na úvaze soudu, zda se jedná o takové vyjádření, které je z hlediska spravedlivého procesu nutné, protože
jednalo-li by se o vyjádření nepřínosné a repetitivní, nemusí z něj soud vycházet a není třeba, aby na něj účastník
řízení reagoval.“ Při posuzování zákonnosti rozhodnutí krajského soudu, který nedoručil vyjádření
účastníka řízení ostatním účastníkům, je tak rozhodující to, zda toto vyjádření mělo za cíl ovlivnit
rozhodnutí soudu, zda soud z něho ve svém rozhodnutí vyšel, do jaké míry opřel výrok
a odůvodnění svého rozhodnutí o obsah tohoto vyjádření a zda bylo ve věci nařízeno jednání
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 – 90).
Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedené závěry se dají přiměřeně vztáhnout i k situaci,
kdy krajský soud vyjádření účastníka řízení sice doručí jinému účastníkovi řízení, avšak s jeho
následnou reakcí na toto vyjádření se v důsledku svého pochybení vůbec neseznámí. I tímto
způsobem je totiž účastník řízení zbaven reálné možnosti reagovat na vyjádření jiného účastníka
řízení a ovlivnit tak rozhodování soudu.
[9] Stěžovatel spolu s kasační stížností doručil Nejvyššímu správnímu soudu také stejnopis
své repliky, o níž tvrdil, že ji měl krajský soud při rozhodování zcela pominout. Krajský soud
se o ní v odůvodnění napadeného rozsudku skutečně vůbec nezmiňuje, a to ani v rekapitulační
části. Nejvyšší správní soud rovněž ze spisu krajského soudu zjistil, že replika stěžovatele v něm
založena není. Replika stěžovatele je však založena na č. l. 20 spisu Nejvyššího správního soudu
vedeného pod sp. zn. 7 As 236/2014, který se týkal kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení
krajského soudu ze dne 21. 10. 2014, č. j. 57 Af 45/2013 – 34, jímž byl stěžovatel částečně
(ze tří čtvrtin) osvobozen od soudních poplatků. Replika stěžovatele je označena razítkem
krajského soudu a vyplývá z ní, že ji stěžovatel krajskému soudu dne 17. 12. 2014 osobně doručil.
Na č. l. 19 spisu Nejvyššího správního soudu vedeného pod sp. zn. 7 As 236/2014 je založen
přípis vedoucí kanceláře správního soudnictví krajského soudu ze dne 18. 12. 2014, v němž
je uvedeno: „V příloze zasílám repliku žaloby podanou žalobcem M. B. Věc sp. zn. 57 Af
45/2013 a 57 Af 47/2013 byla vašemu soudu zaslána k rozhodnutí o podané kasační stížnosti.“
Dle názoru Nejvyššího správního soudu tedy replika byla řádně doručena krajskému soudu, který
ji zaslal Nejvyššímu správnímu soudu, u něhož se v tu dobu nacházel spis krajského soudu sp. zn.
57 Af 45/2013. Zde však replika nebyla založena do spisu krajského soudu, ale do spisu
Nejvyššího správního soudu, který ve věci jím vedené pod sp. zn. 7 As 236/2014 rozhodoval o
kasační stížnosti stěžovatele proti procesnímu usnesení vydanému ve věci vedené krajským
soudem pod sp. zn. 57 Af 45/2013. Po skončení řízení o kasační stížnosti byl krajskému soudu
vrácen jeho spis, v němž však v důsledku administrativního pochybení replika chyběla. Nejvyšší
správní soud má tedy za to, že krajský soud se s obsahem repliky stěžovatele skutečně neseznámil
a při svém rozhodování ji tak ani nemohl zohlednit.
[10] Nejvyšší správní soud proto za použití shora nastíněných kritérií posuzoval, zda mohlo
mít nezohlednění repliky stěžovatele při rozhodování krajského soudu za následek nezákonnost
napadeného rozsudku. V dané věci je nepochybné, že účelem podání repliky stěžovatele bylo
ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání postupem
podle §51 odst. 1 s. ř. s. Napadený rozsudek obsahuje přepis vyjádření žalovaného k žalobě
v rekapitulační části odůvodnění, kde by se měly nacházet skutečnosti relevantní pro rozhodnutí
ve věci. Rozsah tohoto přepisu pak činil více než dvě strany, tedy více než čtvrtinu celkového
rozsahu napadeného rozsudku. Krajský soud přitom nijak nedal najevo, že by s obsahem
vyjádření žalovaného při svém rozhodování nepracoval či že by na jeho konečné rozhodnutí
nemělo vliv. Již tyto okolnosti samy o sobě mohou odůvodnit zrušení rozhodnutí krajského
soudu pro kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. již citovaný rozsudek
ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 - 90, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
Krajského soudu v Brně na základě kasační stížnosti žalovaného, který namítal, že mu nebyla
doručena replika žalobce), Nejvyšší správní soud však při posuzování zákonnosti napadeného
rozsudku pokládá za stěžejní samotný obsah repliky stěžovatele.
[11] Stěžovatel v replice uvedl, že žádné neuhrazené platby za daně nemá a že ve své žalobě
uplatnil zánik práva na vymáhání daňových nedoplatků. Poukázal na to, že „uplynula lhůta
k plnění k vymáhání nedoplatků“ a konstatoval, že uplatňuje uplynutí lhůty k plnění, přičemž
„žádné řízení nemělo odkladný účinek nabytí účinnosti rozhodnutí, nedošlo k přerušení běhu této
doby“. Dle Nejvyššího správního soudu lze i z takto nepřesných formulací seznat, že stěžovatel
v replice tvrdil zánik práva na vymožení nedoplatku v důsledku uplynutí lhůty uvedené
v §160 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelova replika tak logicky navazuje na námitky uplatněné
v žalobách, kde tvrdil, že proti „údajným pohledávkám“ podával „odpor“, a to podáními v řízení
o žalobách ve věcech exekučních příkazů na srážky z důchodu, a požádal krajský soud „o jejich
přijetí a přičlenění k této žalobě“. Stěžovatel v žalobách dále uvedl, že podmínkou zřízení
zástavního práva je existence právního titulu a „[t]en v tomto řízení není, to uvádím ve svých
podáních žalob, jež jsem uvedl v předešlém odstavci. Výměry nebyly řádnou pohledávkou.“
Stěžovatel tak v žalobách odkazoval na své žaloby týkající se exekučních příkazů
vydaných správcem daně dne 12. 3. 2013 (č. j. 422139/13/2301-25201-402537
a č. j. 421173/13/2301-25201-402537) na srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů, které byly
krajským soudem spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 57 Af 47/2013. Tyto exekuční
příkazy přitom měly úzkou skutkovou a právní souvislost i s nyní posuzovanou věcí, neboť byly
vydány k vymožení pohledávek, které byly rovněž zajištěny v napadených rozhodnutích
přezkoumávanými rozhodnutími o zřízení zástavního práva k nemovitostem stěžovatele. Výhrady
stěžovatele proti exekučním titulům posuzovaným ve věci sp. zn. 57 Af 47/2013 (v níž stěžovatel
prekluzi práva na vymáhání nedoplatku zcela srozumitelně a konkrétně namítal i v žalobách) tak
lze plně vztáhnout i k nyní posuzované věci. Krajský soud však v napadeném rozsudku posoudil
námitky stěžovatele proti exekučním titulům jako pouhé zpochybnění jejich zákonnosti
a správnosti a otázkami souvisejícími s možným zánikem práva na vymožení daňových
nedoplatků se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval.
[12] Podle judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí
k základním principům vylučujícím libovůli při rozhodování a představujícím součást práva
na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i součást pojmu právního státu ve smyslu
čl. 1 Ústavy. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné záruky, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02). Tato ustálená judikatura Ústavního soudu našla svůj odraz
i v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž je nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu dána „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS), a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud má vzhledem k výše uvedenému za to, že krajský soud tím,
že se neseznámil s obsahem repliky stěžovatele a při svém rozhodování ji tak nezohlednil, nejen
formálně porušil §36 odst. 1 a §74 odst. 1 s. ř. s., ale toto pochybení vedlo ve svém důsledku
také k tomu, že se nezabýval jednou ze žalobních námitek stěžovatele. Jakkoli ze samotného textu
žalob není zcela patrné, jaké konkrétní námitky proti exekučním titulům stěžovatel uplatňoval,
pak z repliky již jednoznačně vyplývá, že stěžovatel namítal zejména zánik práva na vymožení
daňového nedoplatku. Krajský soud se však k této žalobní námitce vůbec nevyjádřil (zjevně kvůli
tomu, že se nemohl seznámit s replikou stěžovatele), což vedlo k nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku Nejvyššího správního soudu a vypořádá se se všemi žalobními námitkami, včetně
námitky prekluze práva vymáhat daňový nedoplatek. V novém ř ízení rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu