ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.13.2013:28
sp. zn. 2 Afs 13/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce SOLAR
PROJEKT LIBNÍČ s. r. o., se sídlem Brno, Olomoucká 3419/7, zastoupeného
JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti žalovanému
Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31 (původně Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2012, č. j. 10 Af 324/2012 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012,
č. j. 1073/12-1200, a č. j. 1074/12-1200. Prvně zmiňovaným rozhodnutím bylo změněno
rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále též jen „správce daně“) ze dne
27. 9. 2011, č. j. 406924/11/077910302673 (změna spočívala v zastavení řízení);
druhým rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutím správce
daně ze dne 12. 10. 2011, č. j. 418113/11/077910302673, a ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 456840/11/077910302673, a tato prvostupňová rozhodnutí byla potvrzena. Rozhodnutími
správce daně byly zamítnuty stížnosti žalobce na postup společnosti E.ON Distribuce, a. s., (dále
též „distributor“ či „plátce daně“), jakožto plátce daně (zde odvodu z elektřiny vyrobené
ze slunečního záření).
Krajský soud vyšel po stránce skutkové z toho, že dne 3. 12. 2010 byla mezi žalobcem
a společností E.ON Distribuce, a. s., uzavřena smlouva o dodávce elektřiny vyrobené
z obnovitelného zdroje, s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. Žalobce
fakturoval distributorovi za měsíce květen 2011 až srpen 2011 částky 7 134 077 Kč,
5 451 213 Kč, 5 297 317 Kč a 6 054 658 Kč, distributor však z vyúčtovaných částek žalobci
uhradil pouze částky, jejichž úhrnná výše činí o 5 175 141 Kč méně, než činila cena této elektřiny
podle systému výkupu za pevně stanovenou částku podle §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb.,
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon
č. 180/2005 Sb.“). Žalobce s tímto postupem nesouhlasil, a proto požádal distributora (plátce
daně) o vysvětlení postupu při provedení srážky z částky účtované za dodanou elektřinu. Na tyto
žádosti reagoval distributor sdělením, že zákon č. 180/2005 Sb. ukládá provozovateli regionální
distribuční soustavy, jako plátci odvodu z elektřiny, povinnost srazit odvod z elektřiny
ve stanovené výši ze základu odvodu z elektřiny a do 25 dnů od skončení odvodového období jej
odvést a podat vyúčtování příslušnému územnímu finančnímu orgánu. Distributor uvedl,
že po něm nelze požadovat, aby porušil povinnosti stanovené právními předpisy a srážku odvodu
neprovedl. Žalobce proti tomuto postupu brojil stížnostmi na postup plátce daně podle §237
odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v tehdy účinném znění (dále jen „daňový řád“).
Místně příslušný správce daně o nich rozhodl třemi rozhodnutími, kterými je zamítl s tím,
že odkázal na změnu zákona č. 180/2005 Sb. provedenou zákonem č. 402/2010 Sb. Proti těmto
rozhodnutím podal žalobce odvolání, o nichž bylo Finančním ředitelstvím v Českých
Budějovicích rozhodnuto rozhodnutími, jež žalobce napadl žalobou.
Krajský soud žalobu zamítl. Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, odmítl nejprve jako
nedůvodnou námitku porušení zákonného procesního postupu, k němuž mělo dojít tím,
že správce daně v rozporu se žádostí žalobce nepřerušil řízení do doby vydání rozhodnutí
Ústavního soudu. Poukázal především na skutečnost, že daňový řád institut přerušení řízení
neupravuje a tuto absenci nelze překonat ani odkazem na zásady daňového řízení. Dále uvedl,
že novelou zákona č. 180/2005 Sb. došlo k uzákonění odvodu za elektřinu ze slunečního záření
vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 ze zařízení uvedených do provozu v době
od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny ze slunečního záření,
plátcem pak provozovatel přenosové soustavy. Základem odvodu je částka bez DPH hrazená
plátcem odvodu formou výkupní ceny a sazba činí 26 %. Zákon upravuje způsob výběru odvodu
a stanoví povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení
odvodového období. Dovozuje-li žalobce nesprávné posouzení věci z toho, že ustanovení §7a
a násl. zákona č. 180/2005 Sb. je v rozporu s ústavním řádem České republiky, pak ústavnost
novelizačního předpisu byla posouzena Ústavním soudem nálezem ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z http://nalus.usoud.cz), v kterém Ústavní soud rozpor s ústavním pořádkem nenalezl. Poněvadž
se krajský soud řídil tímto plenárním nálezem, nemohl žalobci dát za pravdu, že právní normy
aplikované v souzené věci jsou neústavní. Ve světle tohoto nálezu není opodstatněný ani názor
stěžovatele ohledně státní garance neměnnosti právní úpravy výše státní podpory výkupu
elektrické energie.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou explicitně opírá o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel tak namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a též jinou vadu řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel především tvrdí, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
je v rozporu s principem rovnosti a zákazy diskriminace a libovůle zákonodárce. Pro takto
podstatný rozdíl v daňovém zatížení výroben elektřiny, v závislosti na datu uvedení zařízení
do provozu, neexistují žádné relevantní věcné, tím méně právní důvody. Již v minulosti došlo
v České republice k nárůstu cen elektřiny o více než 10%, z čehož profitoval dominantní český
výrobce elektřiny. Tehdy však zákonodárce nepřistoupil k dodatečnému zavedení daňové
povinnosti. Stěžovatel dále poukazuje na to, že doba návratnosti fotovoltaických elektráren
se dosti liší, neboť jednotliví výrobci využívají různé formy financování. Důsledkem zavedení
odvodu je zásah do rovnosti v přístupu k právu podnikat dle čl. 26 Listiny základních práv
a svobod.
Dále stěžovatel namítá, že odvod, jímž de facto došlo ke snížení garantovaných výkupních
cen o 26% (výše odvodu totiž závisí pouze na ceně vyrobeného množství elektřiny, přičemž
sazba je stanovena fixně), odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního
očekávání. V době, kdy se stěžovatel rozhodoval o výstavbě fotovoltaické elektrárny, její
rentabilitě a způsobu financování, vycházel ze záruky udržení výše výkupních cen. Legitimní
očekávání žalobce vycházelo jak ze záruky patnáctileté doby návratnosti investice, tak z vyhlášky
Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických
odvětvích a postupech pro regulaci cen (dále též jen „vyhláška“), z níž vyplývalo, že stát
garantuje, že výkupní cena elektřiny z FVE bude zachována po celou dobu životnosti FVE
a úprava výkupních cen bude spočívat pouze v jejich zvýšení. Dobrá víra stěžovatele vycházela
i z veřejně deklarované shody všech členských států EU na prioritě výroby a závazku ke zvýšení
podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření lze
označit za zjevný příklad nepřípustné přímé retroaktivity. Jestliže následně stát dospěl k závěru,
že parametry pro určení výkupních cen stanovil nesprávně, nemůže náprava spočívat v uložení
odvodu na základě data uvedení zařízení do provozu. V době uvedení zařízení do provozu
nebylo toto datum relevantní z pohledu daňového režimu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá,
že stát může určité skupině osob poskytnout méně výhod než jiné, může tak však učinit pouze
ve veřejném zájmu a nikoliv libovolně. Zákonodárce při přijímání zákona č. 402/2010 Sb.
existenci veřejného zájmu netvrdil, ani neprokázal. Zavedením odvodu bylo neoprávněně
zasaženo do legitimního očekávání stěžovatele, tedy do majetkového práva chráněného čl. 1
Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel
dodává, že i postup, který je formálně vzato v plném souladu s ustanoveními tzv. jednoduchého
práva, nelze považovat za zákonný, pokud odporuje ústavnímu pořádku nebo závazkům
vyplývajícím z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že mechanicky přejal a aplikoval právní názor
vyslovený v nálezu Ústavního soudu, ačkoliv z nálezu plyne, že Ústavní soud neposkytl generální
záruku ústavní konformity uplatnění odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve všech případech.
Důsledkem srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření je nedodržení návratnosti investice
stěžovatele garantované §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., či dokonce likvidační či rdousící
efekt na majetkovou podstatu výrobce. Sražení odvodu podle §7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb.
je součástí řetězce úkonů, které budou mít v případě stěžovatele ve svém souhrnu za následek
nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice do FVE. Tyto skutečnosti hodlá stěžovatel
prokázat účetními doklady a finanční analýzou, kterou však bude možné v ekonomicky
věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti k úhradě odvodu
z elektřiny ze slunečního záření. Stěžovatel tedy navrhuje, aby soud řízení přerušil do doby
uplynutí tří let od zavedení povinnosti hradit odvod. Postup krajského soudu, který se reálnými
dopady do individuální sféry stěžovatele vůbec nezabýval, představuje vadu řízení, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu, spolu s rozhodnutím žalovaného, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že normativní vyjádření §7a zákona
č. 180/2005 Sb. umožňuje nepochybný a jednoznačný gramatický výklad, a tedy nedošlo
ke konkurenci výkladových metod právní normy, která by si žádala provedení testu
proporcionality ústavně šetrného výkladu právní normy. Moc výkonná i moc soudní jsou platnou
právní úpravou, která nebyla shledána jako protiústavní, vázány a úmysl zákonodárce proto našel
odraz v napadeném rozsudku. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Před vlastním hodnocením věci musel Nejvyšší správní soud zohlednit fakt, že v době
po vydání napadeného rozsudku došlo v důsledku změny právní úpravy (nabytí účinnosti zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky) ke dni 31. 12. 2012 k zániku původního
žalovaného – Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, přičemž do jeho právního postavení
vstoupil nově zřízený orgán – Odvolací finanční ředitelství (§1 odst. 2, §19 odst. 1 a §20 odst. 2
citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto nadále jako s žalovaným jednal s orgánem
posledně zmiňovaným (§69, věta za středníkem s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel především v obecné rovině namítá, že právní úprava odvodu za elektřinu
ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity.
S těmito argumenty se ovšem vypořádal již Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (publikován pod č. 220/2012 Sb.), jímž rozhodl o návrhu skupiny senátorů
na zrušení části zákona č. 180/2005 Sb., upravující právě odvod z elektřiny ze slunečního záření.
Vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány
i osoby, tedy i pro zdejší soud. Pro polemiku stěžovatele s právním názorem Ústavního soudu,
která je vedena pouze v obecné rovině, bez konkretizace na individuální situaci stěžovatele, není
proto v řízení o kasační stížnosti místo.
Účastníkům tohoto řízení je odůvodnění shora uvedeného nálezu nepochybně dobře
známé, neboť oba na ně ve svých podáních odkazují. Postačí tedy pouze stručně shrnout stěžejní
názory Ústavního soudu, které se týkají podstatné části argumentace stěžovatele uplatněné
v kasační stížnosti.
Pro provozovatele FVE, jimž patnáctileté období garancí dle §6 odst. 1 zákona
č. 180/2005 Sb., počalo plynout před zavedením odvodu, vykazuje úprava odvodu z elektřiny
ze slunečního záření účinky nepravé retroaktivity. Tento typ retroaktivity právní normy
je v zásadě přípustným jevem, přesto však nelze vyloučit, že by mohly existovat legitimní důvody
pro zachování předchozí právní úpravy, ačkoliv zákonodárce deklaroval veřejný zájem na její
změně. V případě zákona č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden odvod z elektřiny ze slunečního
záření, však Ústavní soud žádný zájem převažující nad veřejným zájmem na změně právní úpravy
neshledal (podrobně viz část VIII. /a. citovaného nálezu).
Nová právní úprava zavádějící odvod není především v rozporu s principem ochrany
legitimního očekávání. Uvedený princip totiž nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu
právní úpravy, nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon č. 180/2005 Sb. založil
provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání, že investice do jejich vybudování
a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení elektrárny
do distribuční soustavy. I přes zavedení odvodu je díky výši garantovaných výkupních cen,
v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly,
návratnost investice v horizontu patnácti let zajištěna a k porušení zákonem založeného
legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé FVE předpokládali (s ohledem
na velmi štědře nastavený systém podpory), že náklady na pořízení a provoz FVE se jim vrátí
dříve než za patnáct let, pak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně, jelikož jim nebylo založeno
zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek
podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy
z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá (v podrobnostech viz bod 65 až 72
nálezu).
Pokud jde o druhou z garancí, tedy záruku zachování výše výnosů za jednotku elektřiny
po dobu patnácti let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální (se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců), k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní
intenzity (viz bod 87 nálezu). Uvedl, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve smyslu §6 odst. 1
písm. b) bodu 2. zákona č. 180/2005 Sb. měla být určitá konkrétní výše čistého zisku. Pokud
Ústavní soud nedospěl k závěru, že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření
je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení záruky obsažené v §6
odst. 1 písm. b) bodě 2. zákona č. 180/2005 Sb., nepřísluší zdejšímu soudu s tímto závěrem
jakkoli polemizovat, a to tím méně, že detailnímu abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy
ze strany Ústavního soudu v daném případě nic nebránilo, neboť posouzení této otázky nezávisí
na individuální situaci konkrétní osoby. Otázka tedy nezní tak, zda je odvod (materiálně daň),
jímž se snižuje faktický příjem stěžovatele, protiústavní z důvodu porušení §6 odst. 1 písm. b)
bodu 2. zákona č. 180/2005 Sb., nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za níž je elektřina
vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem
na povinný odvod srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze
otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., bránil §6 odst. 1
písm. b) bod 2. téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu naplnění legitimního očekávání
stěžovatele je mnohem významnější garance návratnosti investice v horizontu patnácti let než
garance výše výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná pouze z hlediska krátkodobého
financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze korigovat nástroji uvedenými v bodě
89 nálezu Ústavního soudu.
K související stížnostní námitce, že právní úprava účinná v době, kdy se stěžovatel
rozhodoval o výstavbě FVE, spočívala právě na záruce stabilní (zvyšující se) výše výkupních cen,
Nejvyšší správní soud uvádí, že otázkou výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů
se Ústavní soud výslovně nezabýval. Nebyl k tomu ostatně dán žádný důvod, neboť namítaná
protiústavnost snížení ziskovosti provozování FVE nebyla spojována se snížením výkupních cen,
ale zavedením odvodu za elektřinu ze slunečního záření; to ostatně uváděl i stěžovatel v žalobě, kdy
namítal, že „zavedení institutu odvodu za elektřinu ze slunečního záření se svými účinky shoduje se snížením
výkupních cen elektřiny o 26%“. Ústavní soud se nicméně zabýval otázkou ziskovosti tohoto podnikání
(neboť ta, v kontextu s otázkou návratnosti investic do FVE, představuje ratio decidendi celé věci),
protože připustil, že jakkoli nebylo ustanovení §6 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona
č. 137/2010 Sb., dotčeno, je nepochybné, že v důsledku zavedení odvodu za elektřinu
ze slunečního záření došlo ve své podstatě ke změně výše podpory, která je provozovatelům FVE
poskytována (bod 45. nálezu). O této otázce (podrobně rozebrané zejména pod body 68. až 71.
nálezu) uvážil tak, že i po přijetí ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. zůstává
zachována podpora využití obnovitelných zdrojů energie, a to v míře, která zajistí výrobci
elektřiny zákonem zakotvenou garanci výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupními
cenami po dobu 15 let, a současně je garantována prostá doba návratnosti investice 15 let
od uvedení zařízení do provozu. Z tabulky předložené Energetickým regulačním úřadem vzal
za prokázané, že i po započtení vlivu odvodu na výnosnost investice jsou dosahované IRR
(vnitřní výnosové procento) nad úrovní WACC (vážené průměrné náklady na kapitál) a doby
návratnosti neklesnou pod úroveň stanovené hranice patnácti let, a to bez ohledu na způsob
financování u jednotlivých projektů. Výnosové procento platné pro roky 2009 až 2010
po započtení odvodu se pohybuje v závislosti na instalovaném výkonu FVE mezi 6,94 %
až 10,22 %, prostá doba návratnosti pak mezi 10-12 roky. Skutečnost, že provedená investice
není schopna vyprodukovat dostatečný cash flow v některých letech své existence pro pokrytí
splátek úroků a jistiny úvěru, který je poskytnut na kratší dobu, než je doba předpokládané
návratnosti, neznamená, že taková investice předpokládanou návratnost nemá - jedná se pouze
o problém s cash flow, který je vyvolán různými požadavky na jeho tok v průběhu života investice,
nikoliv tím, že by investice jako celek návratnost neměla. Nejen tedy otázku prosté návratnosti
investice (ve smyslu zákonných garancí), ale i další otázku přiměřeného zisku z podnikání
na regulovaném trhu, je nutno vztahovat k celkovému období předpokládané dvacetileté
životnosti fotovoltaických panelů. Ústavní soud se otázkou ziskovosti zabýval komplexně (tedy
i se zřetelem na způsob nastavení výkupních cen), přičemž na novelizované úpravě zákona
č. 180/2005 Sb., nenalezl deficity kolidující bez dalšího s ústavně zaručenými právy
provozovatelů FVE.
Pokud jde dále o otázku možného porušení rovnosti výrobců elektrické energie, Ústavní
soud poukázal na to, že rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je ústavně
akceptovatelný, pokud je založen na objektivních a rozumných důvodech. Posuzovaný odvod
se vztahuje na FVE, uvedené do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto
období došlo k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů tohoto
typu elektrárny (o více než 40%). Dle stávající právní úpravy však na to mohl Energetický
regulační úřad reagovat pouze pětiprocentním snížením garantovaných cen. I přes tento omezený
zásah by byli provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po 1. 1. 2009
nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil k zavedení odvodu, jímž
částečně snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců elektrické energie. Důvody pro jeho
zavedení jsou tedy racionální a ústavně souladné (viz body 74 až 76 nálezu). K tomu lze dodat,
že cílem uvalení odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření v zařízeních uvedených
do provozu po 1. 1. 2009 bylo právě obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců
elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen
komponentů fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly
(vzhledem k poklesu nákladů) nepřiměřeně vysoké, a to i v porovnání s ostatními obnovitelnými
zdroji energie.
Otázkou, zda právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání, zaručenou čl. 26 Listiny základních práv a svobod, se Ústavní soud
výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této dílčí námitce stěžovatele nejprve poukazuje
na to, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze svobody podnikání
domáhat pouze v mezích zákonů, které ji upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne,
že případná omezení svobody podnikání musí šetřit podstatu a smysl této svobody (čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod; viz například nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08,
publikovaný pod č. 151/2009 Sb.). Zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž a nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti; přímo tedy
do svobody podnikání nezasahuje. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci podnikatelské
činnosti, ovlivňuje svobodu podnikání nepřímo. Státní regulace, která je pro energetický sektor
typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na připojení do distribuční
soustavy (§4 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb.), stanovení garantovaných obchodních podmínek,
včetně ceny (§4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby
zisku, jinak dojde ke znemožnění určité oblasti podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26
Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99,
publikovaný pod č. 167/2000 Sb.).
Ústavní soud nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu
z elektřiny ze slunečního záření je zisk provozovatelům FVE garantován. Nad rámec již výše
uvedeného lze dodat, že v případě investičních záměrů vyznačujících se vysokými počátečními
pořizovacími náklady není možné očekávat, že bude okamžitě po uvedení zařízení do provozu
dosahován zisk v účetním slova smyslu. Investice do výroby energie ze slunečního záření
je investicí dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem je postavena na tom, že do patnácti let
od uvedení FVE do provozu se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené na její pořízení.
V následujících letech, až do konce životnosti elektrárny (vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., předpokládá životnost nové výrobny
elektřiny ze slunečního záření v délce dvaceti let), již naproti výnosům realizovaným provozem
elektrárny budou stát jen běžné náklady na provoz; tím výrazně stoupne zisk.
Pokud by měl mít shora popsaný stav likvidační či rdousící dopady na majetkovou
podstatu stěžovatelova podnikání, pak i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 takové
důsledky v některých případech připustil. V konkrétních, individuálně posuzovaných, případech
by dle názoru Ústavního soudu aplikace zákona č. 402/2010 Sb. mohla být skutečně protiústavní;
půjde však pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval samotnou
majetkovou podstatu výrobce elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak dodržení garancí
ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich patnáctiletém trvání, jednak okamžité
účinky odvodu.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že právě v jeho individuálním případě bude mít
zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti
investice v zákonem garantované lhůtě (tedy 15 let). V této souvislosti krajskému soudu vytýká,
že se nezabýval jeho konkrétní situací; neumožnil mu též navrhnout důkazní prostředky
k prokázání reálných dopadů odvodu z elektřiny ze slunečního záření na jeho situaci. V tom
spatřuje vadu řízení, naplňující kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K této námitce Nejvyšší správní znovu uvádí, že stěžovatel ve své argumentaci
o možné aplikaci výjimky z pravidla, kterou Ústavní soud připustil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
zůstává jen u obecného tvrzení; to samé je nutno konstatovat i ve vztahu k důkazním návrhům.
Ani v žalobě, ani následně v kasační stížnosti stěžovatel svou hospodářskou situaci blíže
nepopsal, neuvedl, jaké náklady vynaložil na pořízení FVE, kolik stojí běžný provoz elektrárny,
jaké náklady doposud vynaložil, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou
splatné jeho závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Odkaz na jeho účetnictví či „analýzu dopadů
úhrad odvodu z elektřiny ze slunečního záření“ (která, jak vyplynulo z kasační stížnosti, má být
navíc k dispozici až v roce 2014), hodnotí zdejší soud jako příliš obecný, široký a v konečném
důsledku nic neprokazující. Otázkou působení odvodu na finanční situaci stěžovatele se proto
nelze zabývat detailněji, neboť stěžovatel nevznesl konkrétní tvrzení, a z téhož důvodu nelze ani
krajskému soudu vytýkat, že se tímto aspektem věci blíže nezabýval. Přezkum důvodnosti takto
formulované námitky tak nutně zůstává jen ve zcela obecné rovině, neboť čím je žalobní
bod či kasační námitka obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit
a posuzovat jej (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikované pod č. 2162/2011 Sb. NSS; dostupné
z http://www.nssoud.cz). Nebyl-li stěžovatel schopen alespoň s určitou mírou detailnosti
vypovědět, do jaké hospodářské situace ho zavedení odvodu uvrhlo, zdejší soud může jen velmi
obtížně posoudit relevanci důkazů, které snad stěžovatel zamýšlel krajskému soudu předložit,
případně si vytvořit úsudek o důkazech, které by k prokázání tvrzení stěžovatele případně
předloženy být ještě mohly. Na tomto místě je třeba upozornit, že stěžovatel v žalobě existenci
likvidačního či rdousícího efektu zavedeného odvodu na jeho podnikání vůbec nenamítal. Fakt,
že se taková argumentace neobjevila v žalobě, lze nepochybně přičíst na vrub skutečnosti,
že v době podání žaloby (10. 4. 2012) ještě Ústavní soud o sporné ústavní konformitě
zavedeného odvodu nerozhodl. Nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kde Ústavní soud
možnost takových dopadů v individuálních případech připustil s tím, že v takových případech
by již mohla být atakována ústavně právní rovina práva na podnikání, byl publikován ve Sbírce
zákonů 29. 6. 2012; nejpozději tohoto dne tak bylo lze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby
se s ním (a s argumentací v něm uvedenou) seznámil. Pokud by, v reakci na Ústavním soudem
podaný výklad části zákona č. 402/2010 Sb., stěžovatel svou žalobní argumentaci rozšířil tak, jak
to činí v kasační stížnosti, musela by být i tato argumentace krajským soudem připuštěna
k meritornímu projednání (což se v řadě souvisejících případů také stalo). Stěžovatel však této
možnosti nevyužil, přestože krajský soud rozhodl až po zhruba půl roce od vydání zmiňovaného
nálezu. Zástupci stěžovatele přitom byla prokazatelně doručena výzva ke sdělení, zda souhlasí
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (viz str. 39 spisu krajského soudu); na tuto výzvu nebylo
nikterak reagováno a krajskému soudu proto nic nebránilo rozhodnout ve věci bez jednání, pouze
na základě předloženého daňového spisu, neboť takový postup byl v souladu s ustanovením §51
odst. 1 s. ř. s. Tvrdí-li tedy stěžovatel v kasační stížnosti, že mu krajským soudem nebylo
umožněno podložit svá tvrzení důkazy, obsah soudního spisu takové tvrzení vyvrací.
Nejvyšší správní soud neshledal konečně ani důvod pro přerušení řízení o kasační
stížnosti. Správní soudy vycházejí při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí ze skutkového
stavu ke dni vydání tohoto rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.). Má-li dojít v soudním řízení správním
k doplnění skutkových zjištění správního orgánu dokazováním, musí se navržené důkazní
prostředky upínat ke skutečnostem existujícím v době vydání rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
by tedy musel navrhnout takový důkazní prostředek, jímž by prokázal, že dne 8. 2. 2012 (den
vydání rozhodnutí žalovaného) bylo zřejmé, že nebude dosažena zákonem garantovaná doba
návratnosti investice. Není proto důvod pro přerušení řízení o kasační stížnosti za účelem
zpracování finanční analýzy ke dni 31. 12. 2013. Stěžovateli nic nebránilo, aby svou důkazní
povinnost splnil již v řízení před krajským soudem, a to například předložením finanční analýzy
sestavené ke dni 8. 2. 2012, zachycující i předpokládaný budoucí vývoj, částečně verifikovaný
v mezidobí docílenými hospodářskými výsledky. Jinou otázkou je, zda by pomocí této analýzy byl
stěžovatel vůbec s to unést důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení, že nebude dosažena
patnáctiletá doba návratnosti investice; to ovšem za stávajícího stavu věci nelze hodnotit.
Nejvyšší správní soud, s ohledem na skutečnosti výše uvedené, dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. Neshledal
přitom žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu