ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.132.2009:275
sp. zn. 2 Afs 132/2009 - 275
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
MARSH, s. r. o., se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 5/1329, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem
Kejlou, advokátem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, za účasti Statutárního města Opava,
se sídlem Opava, Horní náměstí 69, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 11. 8. 2009, č. j. 62 Ca 30/2008 – 190,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 2400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Ing. Pavla
Kejly, advokáta v Praze 1, Jungmannova 31.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 2. 2008, č. j. R163/2007/02- 03863/2008/310 Hr byl
zamítnut rozklad žalobce směřující proti rozhodnutí žalov aného ze dne 23. 7. 2007,
č. j. S159/2007-VZ-13474/2007/540-MČ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým
rozhodnutím bylo zastaveno řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele – Statutárního města
Opava, učiněných při zadání veřejné zakázky malého rozsahu, v e smyslu §12 odst. 6 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějš ích předpisů (dále jen „zákon
o veřejných zakázkách“), na Výběr makléřské společnosti, zveřejněné na úřední desce zadavatele dne
25. 1. 2007, pod č. VZMR/S/001/07. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že předmětná veřejná zakázka byla
zadavatelem (Statutárním městem Opava) vypsána za účelem výběru makléřské společnosti, která
by zadavateli zajistila jeho komplexní pojistnou ochranu. Důvodem pro zastavení přezkumného
řízení (iniciovaného žalobcem) bylo zjištění, že objem této veřejné zakázky (tedy provize,
která by na jejím základě měla být vyplacena vybranému makléři) nepřesahuje 2 mil. Kč; jde tedy
o veřejnou zakázku malého rozsahu, která nepodléhá přezkumu orgánem dohledu.
Krajský soud se (k podané žalobě) zabýval splněním obou podmínek, z nichž žalovaný
svůj procesní postup odůvodnil; posuzoval tedy, zda předmětná veřejná zakázka je skutečně
zakázkou malého rozsahu a vyjádřil se též k tomu, zda tento typ veřejné zakázky skutečně
žádnému dohledu ze strany žalovaného nepodléhá.
Pokud jde o posouzení charakteru sporné veřejné zakázky, krajský soud uvedl, že při
zhodnocení, zda jde o zakázku malého rozsahu, je nutno vycházet z ustanovení §14 odst. 3 a 4
zákona o veřejných zakázkách, ve spojení s ustanovením §15 odst. 1 citovaného zákona.
V tomto smyslu tedy žalovaný správně vycházel z předpokladu, že při určení předpokládané
hodnoty veřejné zakázky (jejíž zadání bylo oznámeno v lednu 2007) vycházel z údajů
o obdobném plnění za rok 2006, neboť předpokládaná smlouva měla být uzavírána na dobu
neurčitou. Pokud jde o údaj o výši vyplaceného pojistného za rok 2006, krajský soud upozornil,
že v době před vydáním prvostupňového rozhodnutí ve správním spise žádná listina obsahující
tuto informaci založena není. Teprve den po vydání prvostupňového rozhodnutí žalovaný
obdržel sdělení zadavatele, dle kterého se jedná o částku 2 720 521 Kč. Následně, v rámci
vyjádření zadavatele k podanému rozkladu, je uvedena částka 2 722 191 Kč; z této částky,
po jejím zaokrouhlení, nicméně již vychází prvostupňové rozhodnutí. Vzhledem k tomu,
že žalovaný při úvaze o hodnotě předmětné veřejné zakázky v ycházel i ze zjištěných údajů
o pojistném zaplaceném zadavatelem v roce 2007, vyjádřil se krajský soud i k této dílčí otázce.
Uvedl, že dle ustanovení §14 odst. 3 zákona o veřejných zaká zkách (aplikovatelného
dle §15 odst. 1 tohoto zákona) je základem pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné
zakázky skutečná cena uhrazená zadavatelem za stejné či podobné plnění během předcházejících
12ti měsíců, upravená o změny v množství nebo cenách, které lze očekávat v následujících
12ti měsících; podle §14 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách se však takto získaný základ
upraví v závislosti na době účinnosti smlouvy (v případě uzavření smlouvy na dobu neurčitou jde,
dle §14 odst. 1 zákona, o dobu 48 měsíců). Pokud by v době stanovování předpokládané
hodnoty veřejné zakázky existovaly indicie, z nichž by bylo dovoditelné, že během následujících
48 měsíců dojde ke změnám, na které pamatuje §14 odst. 1 zákona o veř ejných zakázkách,
pak není důvod zohledňovat pouze změny v období prvních 12ti měsíců. Údaje o zaplaceném
pojistném za rok 2007 mohly být tedy žalovaným použity toliko podpůrně (pro posouzení,
zda a jak se odchyluje od předpokládané hodnoty veřejné zakázky); nemůže jít tedy o údaj,
na kterém by byla založena úvaha o hodnotě zakázky. V tomto směru tak krajský soud uzavřel,
že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Prvním důvodem je fakt,
že v době vydání prvostupňového rozhodnutí žalovaný nedisponoval (dle správního spisu) údaji
o zaplaceném pojistném za rok 2006, druhým důvodem bylo odmítnutí zohlednění predikce
dalšího vývoje objemu pojistného za období po roce 2007 (žalovaný měl i o výši těchto výdajů
uvažovat a zohlednit je).
Krajský soud dále konstatoval, že dojde-li žalovaný k (přezkoumatelnému) závěru,
že se v dané věci skutečně jedná o veřejnou zakázku malého rozsahu, stane se relevantní i druhá
sporná otázka, tedy, zda je za této situace dána dohledová pravomoc žalovaného. Pro tento
případ krajský soud vyslovil dále svůj právní názor.
Dle názoru krajského soudu, pro posouzení otázky, zda veřejná zakázka malého rozsahu
má podléhat veřejnoprávní kontrole, nelze nalézt v komunitárním právu žádné vodítko; je tedy
nutno vycházet výlučně z vnitrostátní právní úpravy. Z ustanovení §18 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách vyplývá, že zadavatel není povinen zadávat podle tohoto zákona veřejné
zakázky malého rozsahu, vždy je však povinen dodržet zásady uvedené v §6. V kontextu výkladu
pojmu zadávání [§17 písm. m) zákona o veřejných zakázkách] tedy nemusí být dodrženy
procedurální předpoklady, které jsou jinak pro zadávání veřejných zakázek vyžadovány (konkrétní
kroky, lhůty apod.). Tato výjimka je nicméně korigována ve větě za středníkem citovaného
ustanovení, ve smyslu povinnosti dodržovat základní zásady postupu zadavatele. Výkon dohledu
nad zadáváním veřejných zakázek (§112 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách) sice předpokládá
dohled nad jednotlivými úkony zadavatele, vždy však je cílem dodržení zásad uvedených v §6
zákona. Pokud se tedy přezkum orgánem dohledu nevyčerpává jen posouzením zákonnosti,
ale musí být i u prima facie zákonných úkonů uváženo i dodržení základních zásad zadávání
veřejných zakázek, není, dle názoru krajského soudu, důvod rezignovat na tento přezkum tam,
kdy zákon vyžaduje jen dodržení těchto zásad. Kromě tohoto prvního argumentu ve prospěch
věcné působnosti žalovaného k přezkoumávání veřejných zakázek malého rozsahu, poukázal
krajský soud i na jeho normativní zakotvení. Uvedl, že dle us tanovení §112 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách žalovaný přezkoumává zákonnost úkonů zadavatele; tím je tedy nutně
míněno dodržování zákona o veřejných zakázkách, tedy fakticky postupu v souladu s tímto
zákonem. Z tohoto důvodu tedy přezkumná pravomoc žalovaného dopadá i na povinnosti
uvedené v §18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, tedy i na posuzování, zda byly při zadávání
(jakýchkoli veřejných zakázek) dodrženy základní zásady zadávání, uvedené v §6 zákona. Dále
uvedl, že dle ustanovení §112 ods t. 2 písm. b) zákona o veřejných zakázkách má žalovaný
rozhodovat o tom, zda zadavatel při zadávání veřejné zakázky postupoval v souladu s tímto zákonem,
nikoli o tom, zda byla zakázka zadána procedurálně správně. Jestliže je veřejná zakázka malého
rozsahu považována za veřejnou zakázku a má- li při ní být dodržován zákon, ve smyslu dodržení
zásah uvedených v §6 zákona, dopadá, dle názoru krajského soudu, pravomoc žalovaného
vyplývající z ustanovení §112 odst. 2 písm. b) i na tent o případ. Krajský soud uvedl ve prospěch
shora uvedeného závěru taktéž třetí argument. Konstatoval, že jakkoli zákon o veřejných
zakázkách v ustanovení §110 u tohoto typu veřejné zakázky nepředpokládá možnost podání
námitek, nevylučuje to možnost podání návrhu na přezkum přímo u ž alovaného; nutnost
vyčerpat nejprve námitky nemůže být překážk ou přezkumu (je-li přezkum zahajován ex officio,
žádné námitky proti postupu zadavatele taktéž být uplatněny nemusí). V ustanovení §114 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách není obsažen výčet všech pravomocí žalovaného, nýbrž jde toliko
o demonstrativní výčet úkonů zadavatele, proti kterým lze pr ávě podat u žalovaného návrh
na zahájení řízení o přezkum; toto ustanovení nedopadá pouze na úkony zadavatele při zadávání
nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek, nýbrž na všechny jeho úkony. Jde přitom
vysloveně o úkony, které vylučují, nebo by mohly vyloučit, zásady stanovené v §6 zákona, tedy
přesně ty zásady, které je povinen veřejný zadavatel dle §18 odst . 3 věty za středníkem zákona
o veřejných zakázkách dodržet.
Kromě těchto nosných argumentů uvedl krajský soud i argumenty podpůrné, které,
dle jeho názoru, přezkumnou pravomoc žalovaného i u tohoto typu veřejných zakázek podporují.
Uvedl, že dle ustanovení §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách je správním
deliktem nedodržení postupu stanoveného zákonem o veřejných zakázkách při zadávání veřejných zakázek .
Je-li postupem podle zákona o veřejných zakázkách myšlen postup respektující pravidlo vyplývající
z §18 odst. 3 věty za st ředníkem zákona, pak pod nedodržení postupu podle zákona o veřejných
zakázkách je důvod subsumovat i nedodržení postupu dle §18 odst. 3 věty za středníkem zákona ;
pravidlo podávané z posledně citovaného ustanovení je pravidlem speciálním k obecnému
pravidlu podávanému z §18 odst. 3 zákona věty před středníkem. Opačný výklad (založený
na argumentu, že u předmětného typu veřejných zakázek se dle zákona o veřejných zakázkách
nepostupuje) označil krajský soud za příliš restriktivní. Konečným podpůrným argume ntem je též
pohled doktrinální, dle kterého by byl jen obtížně udržitelný závěr, že dodržení hmotně právního
pravidla, podávaného z §18 odst. 3 věty za středníkem zákona o veřejných zakázkách ,
je procesně absolutně nekontrolovatelné, a tedy toto pravidlo prostředky veřejného práva
nevymahatelné. Takový závěr by mohl být projevem denegatio iustitiae.
Krajský soud tak uzavřel, že uzná-li žalovaný, že se v posuzovaném případě vskutku jedná
o veřejnou zakázku malého rozsahu, je věcně příslu šným k přezkoumání této zakázky z pohledu
§6 citovaného zákona.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností, opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a ) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Dle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně vyložil zákon již při posuzování,
zda je předmětná zakázka veřejnou zakázkou malého rozsahu. Uvedl, že přehled plateb
pojistného za rok 2006 mu byl doručen ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí.
Dle ustanovení §71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění
(dále jen „správní řád“) se totiž vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného
vyhotovení rozhodnutí k doručení – přehled byl stěžovateli doručen dne 24. 7. 2007,
prvostupňové rozhodnutí bylo vypraveno až 30. 7. 2007. Dle názoru stěžovatele není též
pravdou, že by při zjišťování hodnoty veřejné zakázky bylo vycházeno pouze z údajů
o zaplaceném pojistném za rok 2007. Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí ve II. stupni tvoří
s rozhodnutím prvostupňovým jeden celek (prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno) a závěry
uvedené v druhostupňovém rozhodnutí je tedy nutno vykládat v kontextu rozhodnutí
prvostupňového. Zde byla konstatována zaplacená částka pojistného za rok 2006 a dosud
zaplacená částka pojistného za rok 2007; z toho pak byla vypočtena předpokládaná cena veřejné
zakázky. Druhostupňové rozhodnutí konstatováním celkového objemu zaplaceného pojistného
za rok 2007 pak pouze reagovalo na námitky uplatněné v rozkladu.
Stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem krajského soudu, pokud jde o otázku jeho
pravomoci k přezkumu veřejných zakázek malého rozsahu. Uvedl, že obecné výjimky
z působnosti zákona o veřejných zakázkách jsou v §18 stanoveny taxativně; zvláštní důvod
výluky uvedené v odst. 3 je (stejně jako výjimky ostatní) výluk ou absolutní. Pro tento závěr svědčí
ostatně i nadpis §18 – obecné výjimky z působnosti zákona. Závěru, že jde o výjimku z působnosti
zákona, svědčí i formulace §18 odst. 3, věty za středníkem zákona, která zavazuj e veřejné
zadavatele řídit se nikoli ustanovením §6 zákona, ale pouze zásadami v tomto ustanovení
uvedenými. Pokud by měl platit právní názor krajského soudu, byla by formulace tohoto
ustanovení odlišná, například veřejný zadavatel je povinen dodržet §6 zákona. Právě takovou formulací
by byla povinnost veřejného zadavatele stanovena v naprosto totožném rozsahu, neboť obsahem
§6 zákona je taktéž povinnost dodržovat základní zásady, ale současně by zřejmě bylo možno
uvažovat, že jde o postup dle zákona (dle §6). Protože však zákonodárce uložil veřejnému
zadavateli povinnost respektovat obecné zásady, které jsou „někde“ konkrétně uvedeny, dal tím
veřejným zadavatelům pouze obecný rámec, ve kterém se mají při zadávání veřejných zakázek
malého rozsahu pohybovat, aniž by však na ně vztáhl působnost jakékoli části zákona. Pro tento
závěr svědčí i důvodová zpráva k předmětnému zákonu, jakož i předchozí úprava zadávání
veřejných zakázek (zákon č. 40/2004 Sb.), dle kterého byly taktéž zakázky malého rozsahu
zakázkami veřejnými, avšak mimo režim zákona o veřejných zakázkách (rozhodně tedy současná
úprava nepředstavuje jakékoli zpřísnění). Zásady transparentnosti, nediskriminace a rovného
přístupu však nejsou formulovány pouze v §6 zákona, ale jedná se o zásady odvoz ené přímo
z pravidel a zásad Smlouvy o ES (nyní Smlouva o fungování Evropské unie – pozn. NSS).
Dle ustálené výkladové praxe Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr Evropské
unie - dále též SDEU – poznámka NSS, například rozsudku ve věci Coname C-231/03, vyplývá
jejich závaznost pro veřejné zadavatele přímo z primárního komunitárního práva. Ustanovení
§18 odst. 3 věta za středníkem zákona o veřejných zakázkách tedy přestavuje jen deklaraci
obecné povinnosti veřejných zadavatelů respektovat uvedené práv ní zásady, přičemž tato
povinnost primárně vyplývá z právních předpisů vyšší právní síly. Na základě této argumentace
má stěžovatel zato, že veřejní zadavatelé nejsou při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu
vázáni žádným ustanovením zákona, ale pouze dodržováním základních zásad uvedených
v §6 zákona. Stěžovatel nesouhlasí ani s výše zmiňovaným druhým argumentem krajského soudu
ve prospěch podřazení veřejných zakázek malého rozsahu dozorové činnosti orgánu dohledu.
Uvedl, že ustanovení §112 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zakotvuje pouze informaci
o tom, kdo vykonává dohled a co je cílem tohoto dohledu. Pravomoci jsou pak taxativně
vymezeny až v následujícím ustanovení, tj. v §112 odst. 2 zákona. Při výkladu obou odstavců
citovaného ustanovení ve vzájemném kontextu je pak zřejmé, že dohled stěžovatele je omezen
toliko na zadávání veřejných zakázek, tj. na postup dle tohoto zákona [§17 písm. m)]; zákon o veřejných
zakázkách se ovšem na veřejné zakázky malého rozsahu nevztah uje. Stěžovatel rovněž odmítá
i třetí argument krajského soudu, jak byl popsán výše. Uvedl, že dle §110 odst. 5 zákona
o veřejných zakázkách je podání námitek obligatorní podmínkou pro následné podání návrhu
u orgánu dohledu; dle §114 odst. 2 zákona pak musí být prokázáno, že tyto námitky skutečně
uplatněny byly. Není přitom sporu, že u veřejných zakázek malého rozsahu tyto námitky podat
nelze. Z ničeho však nelze dovodit (jak to činí krajský soud), že by ustanovení §110 odst. 5
zákona o veřejných zakázkách dopadalo pouze na případy, kdy námitky podat lze. Při výkladu
zákona předestřeném krajským soudem by bylo připuštění návrhu bez splnění této povinnosti
jednáním in fraudem legis. Stěžovatel je konečně též toho názoru, že se krajský soud mýlí, pokud
dovozuje, že by výkladem zákona plynoucím z napadených správních rozhodnutí fakticky došlo
k vynětí veřejných zakázek malého rozsahu zcela z režimu správní kontroly. Zde stěžovatel
poukazuje na možnosti posuzování efektivity vynakládaných veřejných prostředků ze strany
Nejvyššího kontrolního úřadu a zmiňuje též vnitřní kontrolní mechanismy veřejnoprávních
subjektů. Názor zastávaný stěžovatelem neznamená též vyloučení soudní kontroly těchto
zakázek; dotčeným subjektům nic nebrání v tom, uplatnit případně nárok na náhradu škody
u civilního soudu. Stěžovatel tak uzavírá, že podřazením veřejných zakázek malého rozsahu
pod institut veřejné zakázky zákonodárce nesledoval nutnost jejich přezk oumatelnosti ze strany
stěžovatele; jeho záměrem byla pouhá proklamace obecných pravidel při vynakládání veřejných
prostředků, která platila doposud již před účinností nyní aplikovaného zákona o veřejných
zakázkách. Ze všech těchto důvodů proto navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém velmi obsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela
ztotožňuje s právními závěry uvedenými v napadeném rozsudku. Pokud jde o otázku určení
předpokládané ceny veřejné zakázky, krajský soud, dle jeho názoru, správně dovodil nedostatečné
odůvodnění rozkladového rozhodnutí; zde žalobce odkázal na svá žalobní tvrzení a své vyjádření
podané v řízení před krajským soudem. Argument stěžovatele založený na datu vypravení
prvostupňového rozhodnutí, coby datu jeho vydání, označil žalobce za nesprávný. Rozhodnutí
o návrhu je nutno ztotožnit s datem jeho faktického vyhotovení; jde tedy o mezní datum,
k němuž byly zohledněny veškeré dostupné dokumenty obsažené ve správním spise. Dokument
ze dne 24. 7. 2007, dle stavu spisu, zohledněn při rozhodování nebyl a z podstaty věci ani být
nemohl. Stěžovatel současně poukazuje na skutečnost, že existence zmiňovaného sdělení
zadavatele nebyla v prvostupňovém rozhodnutí vůbec zmíněna.
Žalobce dále odmítá argumentaci stěžovatele týkající se posouzení věcné příslušnosti
orgánu dohledu k přezkoumávání veřejných zakázek malého rozsahu. I zde opět odkazuje na svá
podání před krajským soudem a vyjadřuje se k jednotlivým dílčím kasačním důvodům. Pokud
jde o tvrzení stěžovatele, že výjimka vyplývající z ustanovení §18 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách je výjimkou absolutní, zde žalobce uvádí, že právní názor stěžovatele nerespektuje
základní interpretační pravidla. Citované ustanovení totiž představuje výjimku toliko relativní,
neboť umožňuje neřídit se jinými ustanoveními zákona o veřejn ých zakázkách, než je právě
§6 tohoto zákona. Dle názoru stěžovatele je zadavatel v eřejné zakázky povinen řídit
se ustanovením §6 zákona o veřejných zakázkách na základě výslovného zákonného odkazu
zakotveného v §18 odst. 3 větě za středníkem tohoto zákona, a to i v případě, že se jinými
ustanoveními zákona o veřejných zakázkách neřídí. Porušení zásad stanovených v §6 citovaného
zákona je tak porušením zákona jako takového. Úvahy stěžovatele nad tím, jak by měl znít text
zákona, pokud by měl zakotvovat povinnost dodržovat §6, jsou liché. Jde totiž pouze o úvahu
de lege ferenda; navíc stěžovatelem příkladmo formulované alternativní znění zákona je obsahově
totožné se stávajícím textem. Dále žalobce uvedl, že tvrzení stěžo vatele, dle kterého formulace
§18 odst. 3 věty za středníkem zákona o veřejných zakázkách zavaz uje veřejné zadavatele řídit
se nikoli ustanovením §6 zákona, ale pouze zásadami zde uvedenými, představuje dezinterpretaci
citovaného ustanovení i kontextu celého zákona a je založeno na gramatickém výkladu
ad absurdum. Pokud totiž zákonodárce stanovil povinnost dodržet zásady uvedené v §6 zákona,
jde o povinnost dodržet právě toto zákonné ustanovení. Odkaz za důvodovou zprávu použitý
stěžovatelem je taktéž zkreslující. Kasační stížnost totiž necituje další text této zprávy, dle kterého
zákon zde pouze ukládá veřejnému zadavateli povinnost dodržení základních zásad uvedených v §6 . Je tedy
jasné, že zákonodárce zamýšlel zakotvit povinnost dodržovat ustanovení §6 zákona o veřejných
zakázkách. Nesprávnost právního názoru stěžovatele plyne i z blíže specifikované analýzy
Ministerstva pro místní rozvoj, dle které v případě veřejných zakázek malého rozsahu není nutno
postupovat dle procesních ustanovení zákona o veřejných zakázkách, přesto však existuje
povinnost dodržovat zásady transparentnosti, nediskriminace a rovného zacházení. V této
souvislosti se stěžovatel dovolává též shodného právního názoru vysloveného v odborném
článku, jehož autorem je JUDr. Raus. V rámci této dílčí skupiny kasačních námitek žalobce
konečně uvedl, že ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách není deklarací obecné povinnosti
(jak to tvrdí stěžovatel), ale jde o závazné ustanovení zákona; porušení zásad zde uvedených není
tedy jen porušením komunitárního práva, ale i přímo porušením zákona.
Pokud jde o právní názor vyslovený stěžovatelem k závěrům krajského soudu opírajícím
se o výklad ustanovení §112 odst. 1 zákona o veřejných zakázk ách, zde žalobce uvedl,
že toto ustanovení nejen informuje o tom, kdo vykonává nad z adáváním veřejných zakázek
dohled a co je jeho cílem (jak to tvrdí stěžovatel), ale též stanovuje povinnosti a zakládá věcnou
působnost stěžovatele ji vykonávat; vymezení pravomocí uvedených v odst. 2 citovaného
ustanovení pak není taxativní, ale demonstra tivní. I zde se žalobce dovolává závěrů plynoucích
z komentáře k zákonu o veřejných zakázkách a z již zmiňovaného odborného článku.
Žalobce nesouhlasí ani s argumentací stěžovatele vztahující se k (ne)možnosti podání
návrhu k orgánu dohledu, z pohledu ustanovení §114 zákona o veřejných zakázkách. I v tomto
případě nejprve odkázal na svá podání z řízení před krajským soudem. K problematice námitek
(které je před podáním takového návrhu nutno u zadavatele uplatnit) žalobce uvedl, že není-li
je možno podat a lze-li zároveň navrhnout přezkum všech úkonů zadavatele, které mohou
atakovat zásady uvedené v §6 zákona, jde, v případě veřejných zak ázek malého rozsahu
o podmínku nemožnou, která tak nemůže bránit podání takového návrhu. Žalobce ostatně,
i při vědomí shora uvedeného, z opatrnosti tyto námitky u zadavatele uplatnil.
Konečně ke sporné otázce, zda by postupem stěžovatele došlo k vynětí veřejných zakázek
malého rozsahu z režimu správní kontroly a soudního přezkumu, žalobce odmítl názor
stěžovatele, že výkon správní kontroly by zde mohl vykonávat Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).
V této souvislosti cituje ustanovení upravující kompetence toh oto orgánu a uzavírá, že NKÚ
(narozdíl od stěžovatele) nemá výslovně zakotvenou povinnost přezkoumávat veřejné zakázky
malého rozsahu, nemá upraveny procesní postupy takového přezkumu a již z rozsahu a povahy
jeho působnosti vyplývá, že zákonodárce zcela jistě neměl na mysli, že kontrolní činnost v této
oblasti bude vykonávat na místo stěžovatele. Tento závěr je absurdní i s ohledem na organizační
uspořádání stěžovatele, zahrnující sekci veřejných zakázek, tedy specializované oddělení
disponující příslušným odborným potenciálem k plnění tohoto úkolu. Nadto nelze přehlédnout,
že zákon o NKÚ nepředpokládá možnost vyvolat u něj kontrolní řízení cestou podání návrhu.
Žalobce se ztotožňuje i s názorem, že odepření výkonu dohledové pravomoci stěžovatele
v případě veřejných zakázek malého rozsahu by mohlo vést k denegatio iusticiae. Možnost domoci
se případně náhrady škody v řízení před civilními soudy totiž neodůvodňuje možnost odepření
právní ochrany dotčenému subjektu; taková situace je dána již tím, že je orgáne m (zákonem
k tomu povolaným) odepřeno poskytnutí ochrany, bez ohledu na to, zda se jí dá dosáhnout
i jiným způsobem.
Z uvedených důvodů tak žalobce ve svém vyjádření uzavřel, že postoj stěžovatele zcela
popírá princip právní jistoty a vytváří nežádoucí stav, vedoucí k nemožnosti kontroly postupu
zadavatelů zakázek malého rozsahu legitimními prostředky veřejného práva. Navrhl proto,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Jak bylo již výše podrobně popsáno, důvodem, pro který krajský soud zrušil
druhostupňové rozhodnutí stěžovatele, bylo zjištění, že jeho závěry o charakteru předmětné
zakázky jakožto veřejné zakázky malého rozsahu, jsou nepřezkoumatelné. Uvedl dále, že dojde- li
stěžovatel (tentokrát již přezkoumatelným způsobem) opětovně k závěru, že jde o právě tento
druh veřejné zakázky, vyslovil se k rozsahu, v jakém je v takovém případě založena přezkumná
pravomoc stěžovatele. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve soustředil na posouze ní klíčové
otázky, kterou je posouzení, zda rozhodnutí žalovaného je, či n ení nepřezkoumatelné,
jak mu to vytýká krajský soud.
Prvním důvodem, se kterým krajský soud spojuje nepřezkoumatelnost napadeného
správního rozhodnutí, bylo zjištění, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí stěžovatel
(alespoň dle obsahu správního spisu) neměl k dispozici údaj o zaplaceném pojistném za rok 2006,
přesto však tento údaj v prvostupňovém rozhodnutí zmiňuje. S tímto názorem Nejvyšší správní
soud nesouhlasí. Nejprve je nutno připomenout, že mezi stěžovatelem a krajským soudem není
sporu o tom, že ke dni 23. 7. 2007 (datum vydání prvostupňového rozhodnutí) není ve správním
spise založena žádná listina obsahující informaci o výši vyplaceného pojistného za rok 2006.
V reálném čase, tedy ke dni 23. 7. 2007, skutečně údaj uvedený v prvostupňovém rozhodnutí
neměl oporu ve správním spisu a z tohoto pohledu by tak prvostupňové rozhodnutí bylo možno
označit za nepřezkoumatelné. Jestliže však částka v prvostupňovém rozhodnutí uvedená byla
následně doložena příslušnými listinami, založenými do správního spisu, a to ještě v rámci
probíhajícího správního řízení (zde je třeba připomenout, že předcházející správní řízení bylo
řízením apelačním a dokazování tedy bylo možno provádět i v rámci řízení o rozkladu), nelze již
zmíněný závěr o nepřezkoumatelnosti považovat za udržitelný. V době, kdy se věcí zabýval
krajský soud, již údaj uvedený v prvostupňovém rozhodnutí byl ve správním spise doložen
a prvostupňové rozhodnutí (tvořící s rozhodnutím rozkladovým jeden celek) tak vychází
ze skutkových podkladů založených ve správním spise. Je přitom zcela evidentní, že stěžovateli
údaj o výši vyplaceného pojistného za rok 2006 byl v době vydání prvostupňového rozhodnutí
znám; mohl si jej opatřit například neformálním dotazem, cestou oficielního sdělení zadavatele,
které se však, z neznámých důvodů, nestalo součástí správního spisu, apod. Jakkoli takový
procesní postup nelze jistě schvalovat, podstatné je, že údaj uvedený v prvostupňovém
rozhodnutí byl ještě v rámci správního řízení verifikován listinami předloženými zadavatelem,
které jsou již ve správním spise založeny. V reálném čase existující deficit, na který krajský soud
poukazuje, byl tedy následně odstraněn. Pro úplnost je třeba vyjádřit se též k argumentaci
stěžovatele založené na tvrzení, že vydáním rozhodnutí se rozumí jeho vypravení a první sdělení
zadavatele k výši zaplaceného pojistného tak bylo do správního spisu založeno ještě včas, tedy
několik dní před vypravením písemného vyhotovení rozhodnutí. Tuto argumentaci (která však
pro posouzení předmětné námitky nemá vliv) považuje Nejvyšší správní soud , v kontextu
posuzované otázky, za účelovou, byť v obecné rovině lze tvrzení o legální definici pojmu vydání
rozhodnutí, podávané z ustanovení §71 odst. 2 písm. a) správního řádu, přisvědčit. N ikterak
ovšem nevysvětluje, jakým způsobem se v době písemného vyhotovení prvostupňového
rozhodnutí předmětný údaj do jeho odůvodnění dostal, jestliže k tomuto dni ve spise nikterak
doložen není. Ve zbytku pak k tomu tvrzení stěžovatele lze jen zcela přisvědčit přiléhavé
argumentaci žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti, jak bylo popsáno výše.
Krajskému soudu je nicméně třeba přisvědčit v tom, že žalovaný nesprávně interpretoval
zákon, pokud při určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky vycházel z údajů o zaplaceném
pojistném za předcházejících 12 měsíců (rok 2006), při zohlednění (dosud) zaplaceného
pojistného za rok 2007, a to bez dalšího. Krajský soud žalovanému správně vytýká, že zcela
opominul požadavek vyplývající z ustanovení §14 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách.
Předpokládaná hodnota veřejné zakázky musí být obligatorně stanovena v souladu s pravidly
stanovenými v zákoně o veřejných zakázkách (§13 odst. 2 zákona); jde -li o veřejnou zakázku
na pojišťovací služby, pak je základem pro stanovení této hodnoty výše pojistného,
jakož i jakýchkoli jiných dalších odměn souvisejících s těmito službami (§15 odst. 2 zákona
o veřejných zakázkách). Vzhledem k tomu, že v případě veřejných zakázek na služby
se předpokládaná hodnota veřejné zakázky stanoví stejně, jako u veřejných zakázek na dodávky
(§15 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách) pak platí, že má- li být smlouva uzavřena na dobu
neurčitou, vychází se z předpokládané výše celkového peněžitého závazku zadavatele za 48
měsíců [§14 odst. 1 písm. b) citovaného zákona]. Pokud zadavatel dodávky, které mají být
předmětem veřejné zakázky, již v době předcházejících 12ti měsíců přijímal, je při stanovení
základu předpokládané hodnoty veřejné zakázky na opakující se nebo trvající dodávky nutno
vycházet z §14 odst. 3 písm. a) zákona, dle kterého jde o skutečnou cenu uhrazenou zadavatelem
za dodávky stejného či podobného druhu během předcházejících 12ti měsíců, upravená o změny
v množství a cenách, které lze očekávat během následujících 12ti měsíců. Až potud lze postupu
zadavatele, potažmo žalovanému, který takový postup aproboval, přisvědčit, což ostatně nikterak
nezpochybňuje ani krajský soud. Krajský soud však zcela sp rávně poukazuje na nesprávnost
právního názoru žalovaného, který v rozkladovém rozhodnutí v bodu 24 in fine výslovně uvádí,
že „zadavatel měl povinnost zohlednit tyto budoucí změny pouze v rozsahu prvního roku plnění, neboť pouze
tento rok je základem pro stanovení předpokládané hodnoty . Zohledňovat i meziroční zvýšení pojistného,
ke kterému dojde během čtyř prvních let plnění veřejné zakázky, je tak již z tohoto důvodu vyloučeno. Vzhledem
k tomu je pak nadbytečná i úvaha o výši takového případného zvýšení“ . Nejvyšší správní soud souhlasí
s názorem krajského soudu, že shora popsaným postupem byl stanoven toliko základ
pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky; z §14 odst. 4 zákona o veřejných
zakázkách však vyplývá, že základ stanovený podle odst. 3 se pro účely stanovení předp okládané hodnoty
veřejné zakázky, jejímž předmětem jsou opakující se nebo trvající dodávky, upraví v závislosti na době účinnosti
smlouvy podle pravidel uvedených v odst. 1 a 2. Zákon tedy předpokládá, že v případech, kdy to bude
možné, je povinností zadavatele zohlednit i případné další informace týkající se možných změn
v hodnotě veřejné zakázky i v období následujícím po uplynutí prvních 12ti měsíců po odeslání
oznámení či výzvy o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění (§13 odst. 2 in fine zákona
o veřejných zakázkách), mohl-li o nich mít povědomost. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto
možnost v odůvodnění svého rozhodnutí zcela vyloučil, je z řejmé, že o korekci základu
pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky v následujících obdobích vůbec
neuvažoval. Již z tohoto důvodu je tedy rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné, a to tím spíše,
že žalobce již v průběhu správního řízení uplatňoval argumenty ve smyslu zvýšení základu
pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky i v obdobích po roce 2007. Jakkoli
se nelze na tomto místě vyjadřovat k relevanci této argumentaci žalobce, podstatné je, že šlo
minimálně o indicie, které měl stěžovatel, ve smyslu ustanovení §14 odst. 4 zákona o veřejných
zakázkách, vypořádat. Pokud tak neučinil a odmítl se těmito otázkami per se vůbec zabývat, zatížil
své rozhodnutí vskutku nepřezkoumatelností, jak to dovodil krajský soud.
S ohledem na uvedený závěr považuje Nejvyšší správní soud za potřebné v yjádřit
se i ke zbývající argumentaci krajského soudu, neboť ta může být pro další průběh řízení
před stěžovatelem relevantní. O druhé sporné otázce, tedy zda veřejné zakázky malého rozsahu
mohou vůbec podléhat dohledu stěžovatele, pak uvážil následujícím způsobem.
Z ustanovení §7 odst. 1 a 3 zákona o veřejných zakázkách je především zřejmé,
že veřejné zakázky se (dle výše jejich předpokládané hodnoty) dělí na nadlimitní a podlimitní
a veřejné zakázky malého rozsahu. Podle ustanovení §18 odst. 3, věty před středníkem zákona
o veřejných zakázkách není zadavatel povinen tyto zakázky zadávat dle citovaného zákona;
co se rozumí zadáváním vyplývá z §17 písm. m) zákona, dle kterého jde o závazný postup zadavatele
podle tohoto zákona v zadávacím řízení. Podle ustanovení §18 odst. 3, věty za středníkem zákona
o veřejných zakázkách je zadavatel pouze povinen dodržet zásady uvedené v §6.
Nejvyšší správní soud, shodně se soudem krajským, tedy zastává názor, že veřejný
zadavatel u veřejné zakázky malého rozsahu nemusí dodrž et závazný postup stanovený
pro zadávání veřejných zakázek zákonem o veřejných zakázkách, musí pouze dodržet zásady
transparentnosti, rovného zacházení a nediskriminace. Na zadávání tohoto typu veřejné zakázky
zákon o veřejných zakázkách (s výhradou dále uvedenou) vůbec nedopadá a přímo nen í
aplikován ani jeho §6. Odkaz na toto ustanovení, uvedený v §18 odst. 3, vět ě za středníkem
zákona, je pouze legislativní zkratkou, odkazující na výčet jednotlivých zásad, které musí být
dodrženy. Ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách ostatně tyto zásady nikterak blíže
nerozvádí a nedefinuje je (zde lze přisvědčit stěžovateli, že jsou dovozovány z primárního
komunitárního práva a jejich interpretace je podávána v rozhodnutích Evropské komise
a Soudního dvora Evropské Unie). Pokud by tedy veřejný zadavatel při zadávání veřejné zakázky
malého rozsahu některou z uvedených zásad skutečně porušil, nešlo by o porušení §6 citovaného
zákona, neboť neexistuje zákonný příkaz toto ustanovení přímo aplikovat. V tomto směru lze
tedy stěžovateli přisvědčit, že není oprávněn zabývat se tím, zda v naznačených případech došlo
ze strany veřejného zadavatele k porušení §6 zákona o veřejných zakázkách; stěžovatel nicméně
přehlíží, že by v takových případech šlo o porušení §18 odst. 3, věty za středníkem zákona
(jediného kogentního ustanovení zákona u tohoto druhu veřejných zakázek), tedy o porušení
zákona o veřejných zakázkách. Zde je jen pro úplnost třeba dodat, že zmiňované ustanovení
zákona nelze chápat jako pouhou deklaraci již bez toho existujících povinností – jde nepochybně
o zákonem stanovené pravidlo chování, které musí být jeho adresátem (veřejným zadavatelem)
dodržováno; je přitom lhostejné, zda taková povinnost již plyne z přímo aplikovatleného
komunitárního práva.
Uvedený dílčí závěr ovšem ještě sá m o sobě neznamená, že případné porušení zásad
postupu zadavatele je, v případě veřejných zakázek malého rozsahu, podrobeno dohledové
pravomoci stěžovatele. Právní úprava dohledu (pravomoci stěžovatele) může být na shora
uvedeném nezávislá, neboť jde o dvě, do značné míry autonomní, otázky. Obecně je totiž zcela
na vůli zákonodárce (pochopitelně při respektování limitů daných ať již přímo či nepřímo
aplikovatelnými normami komunitárního práva), zda bude veřejnoprávní dohled nad těmito
zakázkami zcela vyloučen, či zda budou tomuto dohledu v nějaké podobě podřízeny. Konkrétní
podoba případné přezkumné pravomoci orgánu dohledu by nicméně byla limitována právě
zákonem připuštěným neformálním postupem u tohoto zadávání veřejných zakázek.
Úprava výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek vyplývá z ustanovení §112
a násl. zákona o veřejných zakázkách. Z ustanovení §112 odst. 1 je zřejmé, že zákon o veřejných
zakázkách o dohledu nad veřejnými zakázkami malého rozsahu výslovně nehovoří; dopadá
obecně na všechny veřejné zakázky bez rozlišení. Stěžovatel podle něj vykonává dohled nad
dodržováním tohoto zákona, z čehož je pak (v souladu s právním názorem krajského soudu) nutno
dovodit, že i nad dodržováním jeho §18 odst. 3, věty za středníkem. Tento dohled je zamě řen
na zákonnost úkonů zadavatele. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pojem úkony zadavatele není
možno vykládat restriktivně, tedy jen jako právní úkony předpokládané zákonem o veřejných
zakázkách (tedy formalizovaná jednání popsaná v zákoně), ale j ako veškerou (ne)činnost
zadavatele (nikoli jiných subjektů, zúčastnivších se na zadávacím procesu), s nimiž zákon
o veřejných zakázkách spojuje nějaké právní důsledky. Kritériem, kterým má být tato (ne)činnost
zadavatele poměřována, je právě zachovávání zásad uvedených v §6 zákona . Tato kritéria přitom
představují obecný rámec povinností zadavatelů; u podlimitních a nadlimitních veřejných zakázek
jsou konkretizovány v předepsaném postupu dle zákona o veřejných zakázkách , u zakázek
malého rozsahu tyto povinnosti konkretizovány nejsou. Lze tedy přijmout další dílčí závěr, a sice,
že z ustanovení §112 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách lze pravomoc stěžovatele k výkonu
dohledu nad veřejnými zakázkami malého rozsahu dovodit, byť jen v intencích dodržení
obecných zásad postupu veřejného zadavatele, vyjmenovaných v §6 citovaného zákona.
Pokud jde o ustanovení §112 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, zde je shora
konstatovaná obecná pravomoc stěžovatele konkretizována taxativním výčtem jeho jednotlivých
oprávnění. Krajským soudem zmiňované ustanovení §112 odst. 2 písm. b) zákona stanoví,
že úřad rozhoduje o tom, zda zadavatel při zadávání veřejné zakázky postupoval v souladu s tímto zákonem.
Při striktním jazykovém výkladu tohoto ustanovení lze dovodit, že na veřejné zakázky malého
rozsahu není použitelný, neboť sice dopadá na posuzování postupu zadavatele z hlediska
dodržování zákona o veřejných zakázkách (tedy i §18 odst. 3, věty za středníkem), tento postup
je nicméně vymezen jako zadávání veřejné zakázky – tím se, jak již bylo uvedeno, ovšem míní
závazný postup zadavatele podle tohoto zákona [§17 písm. m) zákona]. Mezi odstavcem prvním
a druhým §112 zákona o veřejných zakázkách tedy vskutku ex istuje jistý nesoulad. Pokud
by soud ustal na jazykovém výkladu §112 odst. 2 písm. b) zákona, nutně by dospěl k závěru,
že na případ veřejných zakázek malého rozsahu není aplikovatelný, tedy že pravomoc vyplývající
v rovině obecné z odstavce 1 citovaného ustanovení, nenalézá v případě tohoto druhu veřejných
zakázek žádnou konkrétní formu, v niž by se mohla realizovat. Z de je ovšem nutno upozornit,
že nelze odhlédnout od kontextu dalších ustanovení zákona o veřejných zakázkách (použití
systematického výkladu), ani opomenout (z nabízejících se výkladových metod) výklad logický.
Za použití metody reductio ad absurdum by závěr plynoucí z jazykového výkladu nevyhnutelně vedl
k důsledku, že by sice orgán dohledu (stěžovatel) byl oprávněn vykonávat (ve výše popsaném
rozsahu) dohled i nad veřejnými zakázkami malého rozs ahu (§112 odst. 1 zákona), mohl
by v rámci tohoto dohledu vydávat i předběžná opatření [§112 odst. 2 písm. a) zákona] a ukládat
[dle §112 odst. 2 písm. c) zákona] nápravná opatření a sankce (v těchto případech zákon
o zadávání nehovoří), nemohl by však posoudit, zda byl při zadávání (v širším slova smyslu)
tohoto druhu veřejné zakázky porušen zákon o veřejných zakázkách (§18 odst. 3, věta
za středníkem). Takový závěr je jistě zcela neudržitelný. Nelze totiž z ničeho ani dovodit,
že by snad měl stěžovatel u veřejných zakázek malého rozsahu pouze právo výkonu dohledu
nad dodržováním §18 odst. 3, věty za středníkem zákona o veřejných zakázkách (dle §112
odst. 1 citovaného zákona) a za situace, že by porušení zákona v tomto smyslu shledal, postoupil
by věc k dalšímu řízení jinému orgánu, který by již nebyl jen kontrolním orgánem bez nápravných
pravomocí. Zde žalobce zcela správně ve svém vyjádření k e kasační stížnosti poukázal
na skutečnost, že takovými kompetencemi nedisponuje ani NKÚ ( a dle názoru zdejšího soudu
ani jiný orgán), a je to naopak stěžovatel, kdo je k tomu z povahy své činnosti nepochybně
povolán.
Ke sporné otázce výkladu §112 zákona o veřejných zakázkách tedy Nejvyšší správní soud
uzavírá, že z tohoto ustanovení lze skutečně dovodit i oprá vnění stěžovatele rozhodovat
v případě veřejných zakázek malého rozsahu o tom, zda veřejný zadavatel postupoval v souladu
s ustanovením §18 odst. 3, věty za středníkem tohoto zákona.
Na shora uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani argumentace stěžova tele
upozorňující na dikci ustanovení §110 odst. 5 a §114 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách,
které obligatorně předpokládají jako podmínku pro vyvolání přezkumného řízení u orgánu
dohledu podání námitek u zadavatele, což je ovšem v případě veřejných zakázek malého rozsahu
pojmově vyloučeno. Zde Nejvyšší správní soud považuje za vhodné upozornit na smysl této
procesní úpravy, kterým je nepochybně vytvoření jistého filtru, který by umožňoval nejdříve
konsensuální řešení výhrad proti postupu zadavatele přímo zadavatelem; pokud by těmto
námitkám bylo vyhověno, nemusel by do celé věci orgán dohle du vůbec vstupovat a odpadlo
by tím vedení správního řízení, se všemi důsledky s tím spojenými. Mezi stěžovatelem, krajským
soudem i žalobcem přitom není sporu o tom, že institut námitek proti úkonům zadavatele
nemůže být u veřejných zakázek malého rozsahu uvažován, neboť, jak již bylo opakovaně
konstatováno, tento druh veřejných zakázek nemusí být, s výhradou uvedenou v ustanovení §18
odst. 3, větě za středníkem zákona, veden v režimu zákona o veřejných zakázkách.
Se stěžovatelem se lze shodnout v tom, že za situace, kdy lze v zadávacím řízení námitky podat
(u nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek), nelze iniciovat zahájení řízení před orgánem
dohledu bez toho, že by tyto námitky byly uplatněny. S krajským soudem se nicméně zdejší soud
shoduje v tom, že za situace, kdy námitky podat nelze (neboť zadávání neprobíhá v režimu
zákona o veřejných zakázkách) a je přitom současně dána pravomoc orgánu dohledu rozhodnout,
zda i v těchto případech byl dodržen zákon (byť v omezeném rozsahu), jde o podmínku
nemožnou, jejíž nesplnění nemůže vést k vyloučení přezkumu. Je zřejmé, že, s ohledem
na již konstatovaný smysl zavedení tohoto procesního institutu, jeh o absence, v případech,
kdy jej pojmově nelze využít, nebude nikterak atakovat podstatu přezkumného řízení
před stěžovatelem. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem v jeho názoru, že připuštění návrhu
na přezkum postupu zadavatele u veřejné zakázky malého rozsahu by byl per se zneužitím práva,
neboť řízení by bylo zahajováno bez splnění všech zákonem stanovených podmínek. I třetí
důvod, pro který krajský soud dospěl k závěru ve prospěch (omezeného) přezkumu postupu
zadavatele u veřejných zakázek malého rozsahu, Nejvyšší správní soud v principu aprobuje.
Pokud se konečně týká podpůrných argumentů, jimiž krajský soud podpořil svůj závěr
o nesprávnosti právního názoru stěžovatele v nyní posuzované otázce, k nim se Nejvyšší správní
soud podrobněji vyjadřovat nebude. Jakkoli tuto dílčí argumentaci krajského soudu neshledává
ve všech směrech jako zcela přiléhavou, nelze přehlédnout, že ratio decidendi celé věci, jak bylo
podrobně popsáno výše (tedy tři základní důvody, na nichž je rozsudek krajského soudu
vystavěn), z hlediska zákona plně obstojí a pro vyvrácení argumentace stěžovatele zcela postačuje.
Případná korekce některých podpůrných argumentů formulovaných krajským soudem
by tak na závěr o zákonnosti napadeného rozsudku neměla žádný vliv.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů naznal, že kasační stížnost není
důvodná a nezbylo mu tak, než rozsudkem ji zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nes tanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě je náhrada
nákladů řízení představována odměnou jeho právního zástupce za jeden úkon právní služby
(sepis vyjádření ke kasační stížnosti) v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 2400 Kč. Advokát
nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty, proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil
ke zvýšení odměny a náhrad podle zvláštních právních předpisů. Celkově tedy částka soudem
přiznaných nákladů řízení o kasační stížnosti činí 2400 Kč. Pokud se týká osoby zúčastněné
na řízení, v jejím případě o nákladech řízení o kasační stíž nosti rozhodováno nebylo,
neboť Nejvyšší správní soud neshledal existenci žádných skutečností, odůvodňujících odlišný
postup (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu