ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.26.2008:119
sp. zn. 2 Afs 26/2008 - 119
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce M. U.,
zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Krakovská 25, Praha 1, proti
žalovanému Celnímu ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Elišky Krásnohorské 2378/24,
Ústí nad Labem, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 7. 2006, č. j. 7838/05-
2001-21, č. j. 7840/05-2001-21, č. j. 7843/05-2001-21 a č. j. 7844/05-2001-21, ze dne 28. 7. 2006,
č. j. 7841/05-2001-21, ze dne 2. 8. 2006, č. j. 7837/05-2001-21, a ze dne 11. 8. 2006,
č. j. 7842/05-2001-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 31. 10. 2007, č. j. 59 Ca 97/2007 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení výroku III. shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, kterým byly zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 25. 7. 2006, č. j. 7838/05-2001-21, č. j. 7840/05-2001-21, č. j. 7843/05-2001-21
a č. j. 7844/05-2001-21, ze dne 28. 7. 2006, č. j. 7841/05-2001-21 a ze dne 11. 8. 2006,
č. j. 7842/05-2001-21 (výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 8. 2006, č. j. 7837/05-2001-21, jakož i rozhodnutí Celního úřadu Liberec,
pobočka v Jablonci nad Nisou, ze dne 14. 6. 2005, č. j. 1526-14/05-1061-021 a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení a výrokem I. spojil stěžovatelovy žaloby proti
citovaným rozhodnutím žalovaného ke společnému projednání). Těmito rozhodnutími
žalovaný zamítl stěžovatelova odvolání proti dodatečným platebním výměrům
Celního úřadu Liberec, pobočka v Jablonci nad Nisou, ze dne 14. 6. 2005,
č. j. 1526-14/05-1061-021, č. j. 1526-15/05-1061-021, č. j. 1526-16/05-1061-021,
č. j. 1526-17/05-1061-021, č. j. 1526-18/05-1061-021, č. j. 1526-19/05-1061-021
a č. j. 1526-20/05-1061-021, kterými bylo stěžovateli stanoveno dovozní clo a daň z přidané
hodnoty za dovezené osobní automobily Škoda, neboť celní úřad zjistil, že dovezeným
automobilům nelze přiznat celní preference podle Evropské dohody (Evropská dohoda
zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími
a jejich členskými státy na straně druhé, publikované pod č. 7/1995 Sb.), resp. jejího Protokolu
č. 4.
Krajský soud byl při rozhodování o stěžovatelových žalobách vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 – 69,
publikovaným ve Sb. NSS pod č. 1399/2007, kterým zdejší soud zrušil původní rozsudek
krajského soudu v této věci (ze dne 31. 1. 2007, č. j. 59 Ca 109/2006 – 37). V tomto zrušeném
rozhodnutí krajský soud dospěl k závěru, že celní orgány pochybily, pokud v případě pochybností
o původu výrobku postupovaly podle Evropské dohody, resp. jejího Protokolu č. 4. Krajský soud
zde dospěl k závěru, že použití Evropské dohody připadá v úvahu pouze v rozsahu stanovení
pravidel o původu zboží pro použití celních preferencí (čl. 2 Protokolu č. 4), zatímco
při zjišťování rozhodných skutečností měly postupovat podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též „daňový řád“);
dokazování původu výrobků tak mělo být prováděno podle §31 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud s popsaným názorem krajského soudu nesouhlasil a ve zrušujícím
rozsudku mj. uvedl, že k tomu, aby bylo bez cla zboží, které není původní ve Společenství
a je dovážené ze zahraničí do České republiky, je třeba, aby toto zboží mělo preferenční původ
v České republice podle podmínek stanovených Evropskou dohodou. Preferenčním původem
zboží se rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno zvýhodnění spočívající v neexistenci
povinnosti platit za toto zboží clo. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „není rozhodné,
zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v České republice
(jako např. právě automobily Škoda) nebo zboží, které mohlo být vyrobeno kdekoli na světě; k tomu, aby byl
dovoz bez cla, je třeba, aby bylo dovážené zboží považováno za původní v České republice podle Evropské dohody.
Nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě intuitivně určeného nebo očividného původu zboží. Pravidla určení
původu se musí uplatňovat stejně na všechno zboží vymezené podle nějakého jiného hlediska než je jeho původ.
Protokol č. 4 pokrývá všechno zboží dovážené ze členského státu Společenství do České republiky anebo z České
republiky do některého ze členských států Společenství bez ohledu na svůj původ. Právě postupem
jím předpokládaným se určí, jakého původu dané převážené zboží vlastně je: zda má původ v některém
ze členských států Společenství, respektive Společenství jako celku (vzhledem k absenci celních kontrol
na společných hranicích) či třetím státě (a kterém) na straně jedné anebo v České republice či třetím státě (a stejně
tak kterém) na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný)
orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést – při vědomí
složitosti pravidel pro určování původu – k odlišným závěrům“.
Nejvyšší správní soud poukázal dále na to, že jednoduchý, levný a rychlý formální postup
předpokládaný mezinárodní smlouvou nelze nahradit složitým a zdlouhavým dokazováním
ve správním řízení. Jeho výsledky jsou sice u výrobků, jakým jsou automobily Škoda, celkem
předvídatelné a toto vyšetřování tak náročné být nemusí, avšak pro řadu jiných výrobků takové
šetření bude obtížné, ne-li zhola nemožné. Zdůraznil také to, že „mezinárodní a vnitrostátní celní
právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní obchod se zbožím co nejvíce
usnadněn. To vyžaduje určitou součinnost a pozornost zúčastněných“. Nejvyšší správní soud pak uzavřel
s tím, že nelze aplikovat izolovaně jeden článek Evropské dohody, resp. Protokolu č. 4,
nýbrž že je třeba použít všechna relevantní ustanovení této dohody, která určují podmínky pro to,
aby bylo zboží považováno za původní v České republice. „Nikoli tedy pouze čl. 2 odst. 2, který říká,
kdy se zboží pokládá za původní v České republice, ale také čl. 16, který stanoví, za jakých podmínek
mají původní výrobky v České republice nárok na uplatnění výhod podle této dohody (tj. za jakých podmínek
se původ podle čl. 2 odst. 2 stane preferenčním), další články týkající se náležitostí prohlášení na faktuře
a prokazování původu (čl. 21, 27) a rovněž také čl. 32, který se vztahuje k ověřování důkazů původu.
Odkazuje-li totiž §6 celního sazebníku při určení preferenčního původu zboží na podmínky
stanovené Evropskou dohodou, je třeba tuto dohodu použít jako celek a vycházet z toho,
že pouze takové zboží, které by Evropská dohoda považovala „za preferenčně původní v České
republice“ může být bez cla.
Krajský soud závazný právní názor Nejvyššího správního soudu akceptoval.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěrem
Nejvyššího správního soudu, kterým se krajský soud v dané věci řídil. Poukazuje přitom na to,
že postup obstarávání důkazů podle Evropské dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4 je sice
jednoduchý, levný a rychlý avšak nikoli spravedlivý. Důkazy v podobě výsledků postverifikačního
řízení provedeného cizozemskými orgány totiž nejsou vůbec přezkoumatelné. Stěžovatel
poukazuje na to, že pokud zahraniční prodejce později popřel vystavení dokladu či podepsání
preferenční věty, mohlo se jednat o účelové konání ve snaze vyhnout se svým domácím daňovým
a celním povinnostem. Takovou skutečnost však stěžovatel nemohl jakkoli ověřit, neboť byl
zcela zbaven možnosti navrhovat důkazy. Součástí správního spisu totiž nejsou originální důkazy,
které je možné vyvrátit, ale pouze jejich shrnutí v podobě zprávy cizozemského orgánu. Veškeré
zprávy jsou navíc ve spise založeny v německém jazyce, který stěžovatel neovládá a zpravidla
pouze v neověřených kopiích. Tyto námitky stěžovatel uplatnil jak v podaných žalobách
tak u ústního jednání. Vzhledem ke všemu uvedenému požaduje zrušení výroku III. napadeného
rozsudku krajského soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svoje předcházející sdělení
v téže věci, zejména pak na svoje vyjádření k jednotlivým žalobám.
S ohledem na to, že se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí krajského
soudu, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušujícím rozhodnutí v téže věci, bylo třeba se nejprve zabývat přípustností kasační
stížnosti.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní
soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, poukázal na to, že „ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat
věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“. Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
nepřípustný návrh soud usnesením odmítne.
Z uvedeného vyplynulo, že Nejvyšší správní soud ve svém závazném právním názoru
obsaženém ve zrušujícím rozhodnutí shledal zákonným postup žalovaného, který v celním řízení
nepostupoval podle daňového řádu, nýbrž i při dokazování původu výrobků postupoval podle
Evropské dohody a jejího Protokolu č. 4. Tímto právním názorem se pak musel krajský soud řídit
v daném řízení (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V podané kasační stížnosti pak stěžovatel nesouhlasí právě s uvedeným závěrem. Postup
obstarávání důkazů podle Evropské dohody a jejího Protokolu č. 4 považuje za nespravedlivý
a nesouhlasí s tím, že byl zbaven možnosti navrhovat důkazy. Nejvyšší správní soud však
již ve svém předcházejícím rozsudku v této věci uvedl, že při dokazování původu zboží
se nepostupuje podle daňového řádu, kde by měl stěžovatel možnost navrhovat důkazy,
nýbrž podle Evropské dohody, kde ověřování důkazů původu výrobků provádí celní orgány
vyvážející země, které následně sdělí, zda jsou dovozcem předložené dokumenty pravé
a zda je možno v nich uvedené výrobky považovat za původní podle Evropské dohody
(čl. 32 odst. 5 Protokolu č. 4). Dovozce (stěžovatel) se ověřování důkazů původu již neúčastní.
Stěžovatel tak požaduje po Nejvyšším správním soudu, aby se znovu zabýval věcí, u které
již jedenkrát svůj závazný právní názor na výklad hmotného práva vyslovil, a to v situaci,
kdy se krajský soud tímto právním názorem řídil. Taková kasační stížnost je podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Je vhodné také podotknout, že pokud stěžovatel uvádí, že některé listiny jsou založeny
ve správních spisech pouze v prostých fotokopiích a německém jazyce, jedná se o námitku,
kterou poprvé uplatnil až v podané kasační stížnosti. Takovou námitkou se Nejvyšší správní soud
zabývat nemůže, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, přestože tak učinit
mohl a je tak podle §104 odst. 4 s. ř. s. rovněž nepřípustná.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než kasační stížnost podle §46 odst. 1
písm. d), §120 s. ř. s. odmítnout.
Podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu