ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.31.2011:294
sp. zn. 2 Afs 31/2011 - 294
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Tukový
průmysl spol. s. r. o., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zastoupené Mgr. Štěpánem Mládkem,
advokátem se sídlem Krakovská 22, Praha – Nové Město, proti žalovanému: Celní ředitelství
Praha, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Komerční
banka, a. s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským,
advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, č. j. 7 Ca 55/2008 - 259,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011,
č. j. 7 Ca 55/2008 - 259, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a shrnutí jeho historie
[1] Žalobkyni (dále „stěžovatelka“) byla na základě provedené daňové kontroly rozhodnutími
Celního úřadu Praha III (dále „správce daně“) ze dne 16. 10. 2003 vyměřena platebními výměry
č. 38/2003, č. 39/2003 a č. 42/2003 spotřební daň v částkách 215 985 419 Kč, 496 972 209 Kč
a 203 788 406 Kč, a daň z přidané hodnoty v částkách 75 045 251 Kč, 228 447 657 Kč
a 68 896 476 Kč.
[2] Dne 6. 11. 2003 byl se zástupci stěžovatelky sepsán protokol o ústním jednání, jehož
obsahem bylo sdělení ke zprávě o daňové kontrole, v němž bylo namítáno, že zástupci
stěžovatelky neměli možnost se k této zprávě vyjádřit. Na základě těchto námitek správce daně
rozhodnutím ze dne 12. 11. 2003 zrušil uvedené platební výměry s odůvodněním, že jejich vydání
nepředcházela možnost uplatnění práva daňového subjektu vyjádřit se k výsledkům uvedeným
ve zprávě o daňové kontrole. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které
ale následně vzala zpět a rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 26. 1. 2004.
[3] Poté správce daně rozhodnutím ze dne 1. 3. 2004 ověřil neplatnost svého rozhodnutí
ze dne 12. 11. 2003 z důvodu chybějící základní náležitosti rozhodnutí, totiž absence uvedení
procesního předpisu, podle kterého rozhodl. Dne 29. 4. 2004 však vydal správce daně
rozhodnutí, jímž se platební výměry ze dne 16. 10. 2003 neruší, neboť nebyly splněny podmínky
pro jejich zrušení. Proti tomuto rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání, o kterém
žalovaný rozhodl dne 14. 1. 2005 tak, že je zamítl.
[4] O odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům, doručeném správci daně dne
14. 11. 2003, rozhodl žalovaný dne 29. 4. 2004 tak, že výrok změnil. Změna spočívala v tom,
že výroková část byla nahrazena novým zněním o vyměření spotřební daně a daně z přidané
hodnoty účastníkovi s tím, že povinnost vyměřit tyto daně vznikla dnem vzniku celního dluhu
podle ustanovení §240 odst. 1, 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, tj. okamžikem nezákonného odnětí zboží celnímu dohledu.
[5] Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, č. j. 10 Ca 118/2004 – 264,
ze dne 14. 3. 2006, č. j. 7 Ca 103/2004 - 177, a ze dne 8. 12. 2005, č. j. 10 Ca 117/2004 – 253,
byla zrušena rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2004, kterými byly změněny platební výměry
správce daně ze dne 16. 10. 2003. Proti těmto rozsudkům podal žalovaný kasační stížnosti.
[6] V rozsudcích o podaných kasačních stížnostech žalovaného ze dne 23. 8. 2007,
sp. zn. 7 Afs 124/2006, a ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 Afs 123/2006, a sp. zn. 7 Afs 105/2006,
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětné platební výměry jsou neexistujícími
rozhodnutími, přičemž rozhodoval-li žalovaný o odvolání proti nim podaným, nemohl
rozhodovat o právech a povinnostech stěžovatelky, neboť ta nebyla založena žádným
rozhodnutím správce daně. Zároveň Nejvyšší správní soud označil napadené rozsudky
městského soudu za nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti, neboť na jedné straně
městský soud dospěl k závěru, že žalovaný v odvolacím řízení změnil neexistující prvostupňové
rozhodnutí a na druhé straně věc vrátil žalovanému jako odvolacímu orgánu a zavázal
jej opětovně se zabývat obranou a odvoláním stěžovatelky, které směřuje proti neexistujícímu
rozhodnutí.
[7] Městský soud poté rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2004 pro podstatné vady řízení
zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný následně rozhodl ve věci platebních
výměrů č. 38/2003 a č. 42/2003 rozhodnutími ze dne 28. 1. 2008, č. j. 1584/2008-1701-21,
a č. j. 1584/2008-1701/21/1, tak, že odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně zamítl.
[8] Žaloby stěžovatelky proti shora označeným rozhodnutím žalovaného, spojené
ke společnému projednání, městský soud pro nedůvodnost zamítl. Proti tomuto zamítavému
rozsudku podala stěžovatelka nyní projednávanou kasační stížnost.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
[10] Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh předcházejícího řízení. Má za to, že žalovaný neměl
její odvolání zamítnout, ale měl postupovat podle ustanovení §27 odst. 1 písm. g) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), tj. rozhodnout o zastavení
daňového řízení jako celku, neboť odpadl důvod řízení.
[11] Konečným a posledním meritorním rozhodnutím v dané věci bylo rozhodnutí správce
daně ze dne 12. 11. 2003, kterým byly zrušeny předmětné platební výměry, což nezpochybňoval
ani městský soud. Všechna následující rozhodnutí byla rozhodnutími bezobsažnými, neboť
předmět řízení byl vyčerpán zrušením platebních výměrů. Podobně i na opravné prostředky proti
těmto platebním výměrům je třeba nahlížet jako na podání, která postrádala smysl.
[12] Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu, že zastavení řízení bránilo odvolání
stěžovatelky, o kterém bylo třeba rozhodnout. Stěžovatelka má naopak za to, že ustanovení §27
odst. 1 písm. g) daňového řádu hovoří o zastavení daňového řízení jako celku, nikoli o zastavení
toliko jeho odvolací fáze. Pokud došlo ke zrušení platebních výměrů, odpadl jakýkoliv další
důvod v daňovém řízení pokračovat. Správnost své argumentace stěžovatelka odvozuje
i z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, kde se tvrdí, že rozhodnutí o zamítnutí
odvolání bylo v tomto případě rozhodnutím procesní povahy, neboť prvostupňové rozhodnutí
neexistovalo a nebylo třeba je přezkoumávat.
[13] Podle stěžovatelky není rozhodnutí o zamítnutí odvolání ze své podstaty rozhodnutím
procesní povahy. Daňový řád totiž nepřipouští (§50), že by bylo možné rozhodnout o odvolání
bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Naopak, pokud odvolací orgán rozhoduje
o odvolání, vždy je věcně přezkoumává (§50 odst. 3, 6, 7 daňového řádu). To podle
stěžovatelky vyplývá i z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 96 (bod 33).
[14] K věcnému přezkoumání v daném případě nepochybně nedošlo, neboť nebylo
co přezkoumávat; žalovaný proto nebyl oprávněn odvolání zamítnout, nýbrž měl – s ohledem
na to, že zrušením platebních výměrů bylo v podstatě odvolání stěžovatelky vyhověno – daňové
řízení zastavit, neboť odpadl jeho důvod a odvolání se po zrušení platebních výměrů stalo
bezpředmětným. Pokud by nebylo možné řízení zastavit, má stěžovatelka za to, že o jejím
odvolání nemělo být vůbec rozhodováno.
[15] Na základě uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[16] Žalovaný ve svém vyjádření nejprve zpřesňuje skutečnosti a události řízení
předcházejících podané kasační stížnosti, rovněž obsáhle cituje z rozsudků Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 Afs 124/2006, ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 Afs 123/2006,
a sp. zn. 7 Afs 105/2006. Stěžejní argumentace žalovaného spočívá v tvrzení, že podáním
odvolání proti platebním výměrům ve lhůtě pro odvolání stěžovatelka založila počátek
odvolacího řízení a žalovaný byl tak povinen se s odvolacím řízením vypořádat. Odvolací řízení
tedy existovalo, a proto musel žalovaný v jeho rámci postupovat podle §50 daňového řádu
i přesto, že neexistoval pro jeho rozhodování předmět hmotného práva způsobilý pro odvolání.
[17] Žalovaný nemohl aplikovat ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu ze tří důvodů:
1. zákonná sběrná klauzule uvedená v ustanovení §50 odst. 6 poslední věta za čárkou („jinak
odvolání zamítne“) je speciální k ustanovení §27 daňového řádu, dle systematického uspořádání
tohoto právního předpisu, 2. pokud se v první větě ustanovení §27 daňového řádu uvádí,
že daňové řízení se zastaví, není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, přímo určuje
odvolacímu orgánu, aby postupoval podle speciálního ustanovení (§50 odst. 6), a 3. k vyřízení
písemného odvolání důvod řízení neodpadl, jelikož doručením odvolání proti platebním
výměrům bylo zahájeno odvolací řízení, které přetrvalo ve své podobě a se svým obsahem
až do doby, kdy soudy rozhodnutí správních orgánů přezkoumaly a věc vrátily do odvolacího
řízení.
[18] V režimu §27 daňového řádu se musí vždy jednat o nedostatek procesních podmínek
řízení. To je patrné i z ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu, obsahujícího slova
„důvod řízení“. Je zřejmé, že procesní podmínky (důvod řízení) neodpadly a při rozhodování
o odvolání trvaly. Žalovaný byl, jakožto odvolací orgán, povinen věc vyřídit, tedy rozhodnout
o písemném odvolání, nikoli daňové řízení z nedostatku procesních podmínek zastavit.
[19] Pro dokreslení případu žalovaný uvádí, že meritorní řízení se stěžovatelkou, resp. jeho
„hlavní větev“, bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 7. 2009,
č. j. 8287-20/2009-170100-21, které bylo napadeno žalobou ze dne 1. 9. 2009, vedenou
u městského soudu pod sp. zn. 5 Ca 145/2009.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[21] V daném případě je spor veden o to, jakým způsobem mělo dojít ze strany odvolacího
orgánu (žalovaného) k ukončení daňového řízení za situace, kdy bylo vedeno odvolací řízení proti
pravomocně zrušenému rozhodnutí správce daně. O skutečnosti, že došlo ke zrušení výše
specifikovaných platebních výměrů, a tedy že touto skutečností nastal stav neexistence
prvostupňového rozhodnutí, jež využití opravného prostředku vyvolalo, není pochyb; to ostatně
potvrdil Nejvyšší správní soud ve svých předcházejících rozsudcích. V odůvodnění těchto
rozsudků (ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 Afs 124/2006, ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 Afs 123/2006,
a sp. zn. 7 Afs 105/2006) Nejvyšší správní soud naznačil, jakou procesní cestou se má žalovaný
jakožto odvolací orgán ubírat. Konkrétně odkázal na ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu,
podle něhož „odvolací orgán rozhodnutí přezkoumá a není-li vázán ustanovením odstavce 5 (což v daném
případě nepřichází v úvahu), rozhodnutí v odůvodněných případech změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne.
V případě neexistence rozhodnutí však nepřichází jeho změna nebo zrušení v úvahu. To znamená, že odvolací
orgán nemá možnost volby (alternativa - nemůže posoudit napadené rozhodnutí ani v rozsahu požadovaném
v odvolání), ale zbývá mu pouze možnost odvolání zamítnout“. Nyní rozhodující senát se nicméně
z důvodů popsaných v bodu 30 neztotožňuje s postupem, který byl ve výše uvedených
předcházejících rozsudcích v dané věci žalovanému ze strany sedmého senátu Nejvyššího
správního soudu vytyčen.
[22] Postup odvolacího orgánu v daňovém řízení upravuje ustanovení §50 daňového řádu.
Podle ustanovení §50 odst. 3 „odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu
požadovaném v odvolání. (…)“. Nicméně „(z)jistí-li odvolací orgán, že jsou splněny u správce daně prvního
stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 2, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další
řízení správci daně prvního stupně, který je právním názorem odvolacího orgánu vázán“. Podle ustanovení
§49 odst. 2 daňového řádu „správce daně odvolání zamítne, jestliže a) je nepřípustné, b) je podáno
po stanovené lhůtě, c) je podáno osobou k tomu nepříslušnou“. Z uvedených ustanovení lze dovozovat,
že odvolací orgán nejprve zkoumá, zda byly splněny procesní podmínky pro projednání odvolání
a rozhodnutí o něm, a pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, konkrétně, že je odvolání
nepřípustné, opožděné nebo podané osobou k tomu nepříslušnou, vrátí věc správci daně k jeho
zamítnutí (viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2004,
sp. zn. 1 Afs 37/2004, publ. pod č. 650/2005 Sb. NSS).
[23] Ve zbytku ustanovení §50 odst. 3 je (poněkud nesystematicky na začátku) vymezen
postup odvolacího orgánu v případě, kdy může dojít k věcnému přezkoumání odvolání,
tj. za situace, kdy jsou dány podmínky řízení (pro vydání rozhodnutí). V rámci odvolacího řízení
je tak odvolací orgán oprávněn výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení
anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty.
Ustanovení §50 odst. 6 pak již konkretizuje možná procesní vyústění odvolacího řízení
před odvolacím orgánem, který provedl věcný přezkum odvoláním napadeného rozhodnutí.
Podle tohoto ustanovení má odvolací orgán možnost napadené rozhodnutí správce daně, je-li
odvolání důvodné, změnit nebo zrušit. Pokud odvolání důvodné není, odvolací orgán jej zamítne.
[24] V daném případě podala stěžovatelka odvolání proti platebním výměrům správce daně
ze dne 16. 10. 2003. Odvolání proti tomuto rozhodnutí správce daně bylo přípustné a včas
podané ze strany k tomu příslušné osoby. Nebylo tedy možné přistoupit k zamítnutí odvolání
z důvodu procesních vad vymezených v ustanovení §49 odst. 2 daňového řádu, a to ani ze strany
správce daně, ani ze strany žalovaného. I kdyby však uvedené procesní vady nebyly shledány,
žalovaný by stejně nebyl oprávněn k tomu, aby podané odvolání z těchto důvodů zamítl. K tomu
je oprávněn výhradně správce daně, jemuž odvolací orgán věc za tímto účelem vrátí (§50 odst. 3
daňového řádu). Nebylo však možné rozhodnout ani podle ustanovení §50 odst. 6 daňového
řádu, neboť zde zakotvené možnosti rozhodnutí odvolacího orgánu se vztahují toliko na jeho
rozhodnutí po věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí správce daně.
[25] V případě podání odvolání proti rozhodnutí, které bylo pravomocně zrušeno, až v době
po podání odvolání (odvolání bylo podáno dne 14. 11. 2003 a rozhodnutí správce daně, kterým
byly platební výměry zrušeny, nabylo právní moci dne 26. 1. 2004), nemohl odvolací orgán
přistoupit k meritornímu přezkumu tohoto – již neexistujícího - rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud má za to, že v takovém případě skutečně zbýval k ukončení daňového řízení jako
nejvhodnější postup vymezený v ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu, na které
poukazovala stěžovatelka, a podle něhož „není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové
řízení se zastaví, jestliže odpadl důvod řízení“. Pojem „důvod řízení“ je úzce spjat s účelem daňového
řízení, kterým je, zjednodušeně řečeno, správné zjištění a stanovení daně a následně vymáhání
jejího plnění. Pokud bylo daňové řízení zahájeno a v jeho průběhu došlo k situaci, že již není
možné z procesních důvodů daň zjistit, stanovit či vymáhat, resp. za tímto účelem daňové řízení
dále vést, aplikuje se ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu. Taková situace nastala
i v nyní posuzovaném případě a lze dát za pravdu stěžovatelce, že pravomocným zrušením
platebních výměrů odpadl důvod pokračovat v daňovém řízení.
[26] K zastavení daňového řízení podle ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu
je nutné přistoupit po jeho zahájení vždy poté, dojde–li k odpadnutí důvodu řízení, a to v jakékoli
jeho fázi. V daném případě došlo k odpadnutí důvodu řízení ve fázi po podání odvolání.
O zastavení řízení podle uvedeného ustanovení tedy měl rozhodnout správce daně, případně
žalovaný jakožto odvolací orgán, právě na základě ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového
řádu. K námitkám žalovaného lze uvést, jak již vyplývá z výše předestřené argumentace, že v dané
věci nebyl důvod, aby odvolací orgán postupoval podle ustanovení §50 daňového řádu. Pokud
v průběhu odvolacího řízení došlo k zániku předmětu řízení, s nímž by se mohl odvolací orgán
vypořádat, nemohlo být odvolání zamítnuto podle ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu,
ani nemohlo být zamítnuto (správcem daně) z procesních důvodů vymezených v ustanovení §49
odst. 2 daňového řádu.
[27] Proti uvedenému závěru Nejvyššího správního soudu neobstojí argumentace žalovaného,
že poslední věta ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu je sběrnou klauzulí pro rozhodnutí
odvolacího orgánu, kterou nelze podřadit pod kategorie „změněno“ či „zrušeno“. Jedná se toliko
o kategorii pro taková rozhodnutí, u nichž odvolací orgán po meritorním přezkumu věci dospěje
k závěru, že odvolání není důvodné. O specialitě ustanovení §50 odst. 6 k ustanovení §27
daňového řádu rovněž nelze hovořit, a to již z toho důvodu, že tato ustanovení se nepřekrývají.
Zatímco §27 vymezuje případy, kdy je z důvodu procesních nedostatků nutné řízení zastavit,
v případě rozhodování podle §50 odst. 6 jsou podmínky řízení splněny a odvolací orgán
přistupuje k rozhodnutí ve věci samé.
[28] Pokud se v první větě ustanovení §27 odst. 1 daňového řádu uvádí, není-li v tomto nebo
zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové řízení se zastaví, jestliže je naplněn některý z taxativně
vymezených důvodů pro zastavení řízení, může se jednat např. o situaci, kdy se řízení zastaví nad
rámec důvodů vyjmenovaných pod písmeny a) až h) tohoto ustanovení (viz §48 odst. 5
daňového řádu, podle něhož správce daně odvolací řízení zastaví, pokud odvolatel nevyhověl
výzvě správce daně na doplnění náležitostí odvolání). Důvody zastavení řízení podle §27 odst. 1
platí obecně pro všechny typy daňového řízení podle daňového řádu. Zvláštní ustanovení
daňového zákona upravující odvolací řízení nevylučují použití tohoto obecného ustanovení,
naopak, institut zastavení řízení je rozšířen i na další důvod (§48 odst. 5); aplikaci předmětného
ustanovení v rámci této fáze daňového řízení (tím méně pak s ohledem na §50 odst. 6 daňového
řádu) tedy vylučovat nelze. Pokud žalovaný argumentuje pro vymezení vztahu mezi §27
a ustanoveními upravujícími odvolací řízení pravidlem lex specialis derogat legi generali, tento vztah
s ohledem na výše vymezené platí např. mezi ustanoveními §49 odst. 2 písm. a) jakožto
lex specialis (správce daně odvolání zamítne, jestliže je nepřípustné) a §27 odst. 1 písm. h) jakožto
lex generalis (není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové řízení se zastaví, jestliže
jde o nepřípustné podání); v odvolací fázi daňového řízení tedy bude nepřípustné odvolání ze strany
správce daně zamítnuto. Obecně lze uvést, že uvedené interpretační pravidlo vztahu
§27 a ustanovení regulujících odvolacího řízení se uplatní při posuzování procesních aspektů
řešené věci, nikoli však při rozhodování o jejím meritu.
[29] Žalovaný uvádí, že k vyřízení písemného podání důvod řízení neodpadl, jelikož
doručením odvolání proti platebním výměrům bylo zahájeno odvolací řízení, které přetrvalo
ve své podobě a se svým obsahem až do doby, kdy soudy rozhodnutí správních orgánů
přezkoumaly a věc vrátily do odvolacího řízení. K tomu lze uvést, že v soudním řízení byla toliko
deklarována neexistence platebních výměrů (následkem vydání pravomocného zrušovacího
rozhodnutí správce daně). Procesní pravidla jsou pouze prostředkem k tomu, aby mohlo dojít
ke vniku, změně nebo zániku hmotných práv či povinností, jejich existence sama o sobě
by nedávala smysl. Odvolací řízení není možné stavět ve „vzduchoprázdnu“; pokud zde nebylo
prvostupňové rozhodnutí, nebylo v rámci odvolacího řízení o čem rozhodovat. V případě
ustanovení §27 odst. 1 písm. g) se přitom nedostatek procesních podmínek přímo odvíjí
od nedostatku podmínek hmotných.
[30] Z uvedené argumentace je zřejmé, že právní názor nyní rozhodujícího senátu se liší
od právního názoru sedmého senátu, který v této věci rozhodoval dříve. Z tohoto důvodu bylo
zvažováno, zda není dán důvod k postupu podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., tj. postoupit věc
k rozhodnutí rozšířenému senátu. S ohledem na právní názor vyjádřený v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 96 (bod 33),
publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, však nyní rozhodující senát dospěl k závěru, že došlo – přestože
to nebylo stěžejním předmětem tohoto rozhodnutí rozšířeného senátu – k překonání interpretace
ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu ve vztahu k jeho aplikaci na tento případ a případy jemu
podobné. Právní názor sedmého senátu, vyjádřený ve shora uvedených rozsudcích téměř
o dva roky dříve, tak byl „přebit“ argumentací rozšířeného senátu. Jak rozšířený senát uvedl
„(i) odvolací orgán musí v prvé řadě zkoumat, zda byly splněny procesní podmínky pro projednání odvolání;
pokud tomu tak není a je názoru, že odvolání je nepřípustné, opožděné nebo podané osobou k tomu nepříslušnou,
vrátí věc správci daně prvního stupně k jeho zamítnutí. Odvolací orgán tak není oprávněn k zamítnutí odvolání
pro nesplnění procesních podmínek jeho projednatelnosti; hovoří-li §50 odst. 6 daňového řádu o zamítnutí
odvolání odvolacím orgánem, jedná se o zamítnutí odvolání po jeho věcném přezkoumání“. Z toho
lze jednoznačně vyvodit závěr, že není-li možné napadené prvostupňové rozhodnutí věcně
přezkoumat, ustanovení §50 odst. 6 se nepoužije.
VI. Shrnutí a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána důvodně
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a proto napadený rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přestože se městský soud, nutno uvést že zcela
správně, řídil závazným názorem Nejvyššího správního soudu v dříve vydaných rozsudcích v této
věci, tento názor byl pozdější judikaturou rozšířeného senátu zdejšího soudu překonán.
[32] V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Tento názor lze shrnout následovně: pokud
v průběhu odvolacího řízení dojde ke zrušení rozhodnutí správce daně, proti němuž je odvolání
podáno, odvolací orgán zastaví řízení podle ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu,
neboť odpadl důvod řízení. Postup podle ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu se neuplatní.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu