ECLI:CZ:NSS:2010:2.ANS.2.2010:62
sp. zn. 2 Ans 2/2010 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Tomáše Zubka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Y. I.,
zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, proti
žalované: Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha IV, Dopravní inspektorát,
se sídlem Praha 4, U Plynárny 2, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009,
č. j. 5 Ca 62/2009 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 5760 Kč k rukám JUDr. Jana Zůbka do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 28. 5. 2009 domáhal podle
ustanovení §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), ochrany proti nečinnosti žalované. Žalobu odůvodnil tím, že se dne
20. 3. 2009 obrátil na žalovanou se žádostí o povolení obnovy řízení ve věci jím údajně
spáchaného přestupku, za který mu byla v rámci blokového řízení dne 18. 6. 2008 uložena pokuta
ve výši 1000 Kč. Žalovaná předložila předmětnou žádost nadřízenému správnímu orgánu
(Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor služby dopravní
policie), který přípisem ze dne 23. 4. 2009 žalobci sdělil, že neshledal důvodným jeho podnět
k přezkumnému řízení, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by pro svoji povahu
umožňovaly změnu nebo zrušení uložené pokuty. Jelikož žalovaná nakládala s žádostí o povolení
obnovy řízení jako s podnětem k zahájení přezkumného řízení, aniž by se jakkoli zabývala
otázkou rozhodnutí o obnově řízení, vyzval žalobce přípisem ze dne 5. 5. 2009 nadřízený správní
orgán, aby učinil opatření proti nečinnosti žalované podle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nadřízený správní orgán přípisem
ze dne 14. 5. 2009 žalobci oznámil, že žalovaná v souladu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007 - 117, dostupný na www.nssoud.cz),
podle které je z povahy věci vyloučena obnova řízení, byl-li přestupek projednán v blokovém
řízení, posoudila předmětnou žádost o obnovu řízení jako podnět k zahájení přezkumného řízení.
Žalobce připustil, že mu je sice známo shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
nicméně konstatoval, že „žádnému soudnímu rozhodnutí není přiznána obecná závaznost
ve smyslu závaznosti právních norem“. Žalovaná vyhodnotila obsah žádosti o obnovu řízení
v rozporu s ustanovením §37 odst. 1 správního řádu, neboť předmětné podání ze dne
20. 3. 2009 představuje jednoznačně žádost o obnovu řízení, a to jak podle jeho obsahu,
tak i podle jeho označení. Žalovaná může pochopitelně žádost o obnovu řízení s odkazem
na uvedenou judikaturu zamítnout, musí však vydat v této věci řádné rozhodnutí, proti němuž
se žalobce může odvolat podle §100 odst. 6 správního řádu, což žalovaná odmítá, přestože
již uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí podle §71 správního řádu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 Ca 62/2009 - 32, rozhodl,
že žalovaná je povinna vydat do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnutí o žádosti
žalobce o obnovu řízení ze dne 20. 3. 2009. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z ustanovení
§100 odst. 1 správního řádu vyplývá, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem.
Uplatní-li účastník řízení opravný prostředek, je povinností správního orgánu jej řádně projednat.
Správní orgán tedy nemůže zůstat nečinný, byť se jedná o opravný prostředek, který je zjevně
bezúspěšný, ale musí zákonným způsobem o uplatněném opravném prostředku rozhodnout.
V posuzované věci tomu tak ovšem nebylo. Městský soud zdůraznil, že mu je známa citovaná
judikatura Nejvyššího správního soudu, která vylučuje povolení obnovy řízení v případě
přestupku, jenž byl projednán v blokovém řízení. Žalovaná však s odkazem na tuto judikaturu
vůbec žádost žalobce neposoudila jako žádost o obnovu řízení, přestože tak byla označena
a obsahovala typické důvody pro obnovu řízení. Takový postup žalované je v rozporu
se zákonem. Žádostí žalobce o obnovu řízení bylo zahájeno správní řízení a povinností žalované
je o této žádosti rozhodnout. Skutečnost, že žalované je zřejmé, že žádost o obnovu řízení
zamítne, není zákonným důvodem, aby o této žádosti nerozhodovala a posoudila ji v rozporu
s jejím označením i obsahem jako podnět k přezkumu. Podle názoru městského soudu nelze
postupovat v rozporu se zákonem s odůvodněním, že řízení, které žalobce svou žádostí zahájil,
je neúčelné a jeho vedení by bylo nehospodárné. Žalobce má právo podat žádost o obnovu řízení
a má také právo, aby o této žádosti bylo rozhodnuto. Žalovaná tedy má povinnost vydat
rozhodnutí o předmětné žádosti o obnovu řízení. Proti tomuto rozhodnutí se pak žalobce může
odvolat a proti rozhodnutí o odvolání může podat správní žalobu. Městský soud proto žalobě
podle §81 odst. 2 s. ř. s. vyhověl.
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka") podala proti rozsudku městského soudu včas kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka
vytýká městskému soudu, že povinnost, která ji byla uložena napadeným rozsudkem, je z povahy
věci, resp. z povahy původního blokového řízení, nesplnitelná. Aby mohla stěžovatelka způsobile
rozhodnout o vyhovění či zamítnutí žádosti o obnovu „blokového“ řízení podle §100 odst. 1
písm. a) správního řádu, musela by mít jasnou představu o tom, zda vyšly najevo dříve neznámé
skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou
ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo zda se provedené důkazy ukázaly
nepravdivými. To však z povahy blokového řízení podle §84 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), není objektivně
možné, neboť se v něm z vůle obviněného z přestupku neprovádí formalizované dokazování
a ani pro „běžné“ správní řízení standardní posuzování skutkových a právních otázek.
Rozhodnutí správního orgánu o vyhovění či zamítnutí žádosti o obnovu „blokového“ řízení
tak musí být podle názoru stěžovatelky vždy v rozporu s ustanovením §3 správního řádu,
protože správní orgán nikdy nebude znát v potřebném rozsahu stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Takové rozhodnutí rovněž nemůže být v souladu s veřejným zájmem a věrně
odpovídat okolnostem daného případu ve smyslu §2 odst. 4 správního řádu. Povinnost vydat
rozhodnutí o žádosti o obnovu „blokového“ řízení je problematická i z hlediska náležitostí
správních rozhodnutí stanovených v §68 odst. 3 správního řádu, protože chybějící přesvědčivý
důvod pro výrok o vyhovění či zamítnutí žádosti a neexistence relevantních podkladů musí činit
tato rozhodnutí správních orgánů vždy nepřezkoumatelnými. Nemožné je také splnit postup
podle §36 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatelka poukazuje na to, že náprava skutkových i právních vad rozhodnutí vydaných
v blokovém řízení je podle ustálené rozhodovací praxe zajišťována výlučně v rámci přezkumného
řízení, ve kterém lze zkoumat splnění všech obligatorních podmínek pro vedení blokového řízení,
tj. včetně spolehlivosti zjištění přestupku. Aplikace přezkumného řízení jako alternativního
mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutím vydaným v blokovém řízení je tedy
postupem zákonným, hospodárným a efektivním, nadto pro adresáty veřejné správy příznivějším
než např. odložení podání podle §43 odst. 1 písm. a) správního řádu či zastavení řízení o žádosti
o obnovu „blokového“ řízení podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je dle stěžovatelky patrné, že jediným účelem vedení
řízení o žádosti žalobce, jež nemůže s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu skončit
jinak než jejím zamítnutím, je umožnit žalobci domoci se napadením zamítavého rozhodnutí
o žádosti o obnovu řízení soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v blokovém řízení. Tento
postup se však stěžovatelce jeví neefektivní, nehospodárný a popírající smysl blokového řízení.
Navíc otázku přípustnosti žaloby proti rozhodnutím vydaným v blokovém řízení již Nejvyšší
správní soud řešil v citovaném rozsudku ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007 - 117, ve kterém
uvedl, že má-li být žaloba podle §68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná tehdy, jestliže žalobce nevyužil
opravných prostředků v řízení před správním orgánem, které zákon připouští, pak musí být
nepřípustná i tam, kde žalobcovo právo na podání opravného prostředku zůstalo nevyužito
z toho důvodu, že žalobce nehodlal vést příslušné správní řízení ani v prvním stupni a spokojil
se s ukončením věci v blokovém řízení. Žalobce byl v daném případě před projednáním
přestupku poučen o podmínkách vedení blokového řízení a nevyužil svého práva na to, aby s ním
bylo vedeno „běžné“ správní řízení o přestupku. Naopak projevil vůli podrobit se projednání
přestupku v blokovém řízení, o čemž svědčí jeho podpis na pokutovém bloku i bezprostřední
uhrazení pokuty na místě. Za daných okolností, kdy žalobce nemohl být postupem stěžovatelky
krácen na právu projednání věci před soudem, je soudem předestřený účel, pro který by mělo být
vedeno řízení o žádosti o obnovu „blokového“ řízení, nesplnitelný. Stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že kasační stížnost je podle §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustná, neboť se opírá pouze o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před
městským soudem, ač tak učinit mohla. Stěžovatelka téměř nic z toho, co namítá v kasační
stížnosti, netvrdila a nenamítala v řízení před městským soudem, ač věděla, že se žalobce domáhá
toho, aby soud uložil stěžovatelce povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o obnovu řízení
ze dne 20. 3. 2009. O „nesplnitelnosti“ povinnosti vydat rozhodnutí musela proto vědět
po seznámení s žalobou. Stěžovatelce nic nebránilo, aby důvody, o které opírá kasační
stížnost, přednesla již v řízení před městským soudem. Názoru stěžovatelky, že institut obnovy
řízení se neuplatní u přestupku, který byl projednán v blokovém řízení, lze oponovat tím,
že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou pramenem práva, resp. nemají povahu obecně
závazných právních norem. Žalobce si je vědom toho, že rozhodovací činnost soudů se nutně
promítá do rozhodovací činnosti veřejné správy, nicméně lze stěží akceptovat stav, kdy si správní
orgán adoptuje rozhodovací činnost soudu tak, že výsledek rozhodnutí soudu předjímá a na jeho
(domnělém) základě konstruuje procesní prostředek, kterým se snaží svojí nečinnost
legitimizovat. Citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu navíc nedopadá na podstatu
projednávané věci, ve které jde primárně o zodpovězení otázky, zda mohl být přestupek
spolehlivě zjištěn, jestliže orgán policie k jeho zjištění použil důkaz (měření radarem), který získal
způsobem právem nedovoleným. Tato okolnost přitom žalobci nebyla známa v době projednání
přestupku, ale vyšla najevo až později, proto se žádostí ze dne 20. 3. 2009 domáhá obnovy řízení.
Argumentace stěžovatelky je rovněž vnitřně rozporná, protože rozhodnutí vydané
v přezkumném řízení, kterým se přezkoumává blokové řízení, musí splňovat stejné nároky
a náležitosti, jež byly stěžovatelkou použity pro zdůvodnění nesplnitelnosti povinnosti vydat
rozhodnutí o žádosti o obnovu „blokového“ řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti.
Žalobce spatřuje nepřípustnost kasační stížnosti v tom, že se opírá pouze o důvody,
které stěžovatelka neuplatnila v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohla (§104 odst. 4
s. ř. s.). Ustanovení, jehož se žalobce dovolává, však ze své podstaty dopadá jen na takové
stěžovatele, kteří v řízení před krajským (městským) soudem byli žalobci, a nikoli žalovanými.
Zákaz právních novot v řízení o kasační stížnosti se může týkat jen důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., jimiž lze namítat nesprávné posouzení právní otázky (kterou řešil i správní
orgán) nebo vady správního řízení, případně nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu:
na těchto důvodech totiž žalobce může založit i žalobu proti rozhodnutí, nečinnosti
či nezákonnému zásahu správního orgánu podávanou u krajského soudu. Naproti tomu důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c), d) a e) s. ř. s. se vztahují až k samotnému
rozhodnutí krajského soudu, resp. k řízení před ním, a pochopitelně se tak poprvé mohou objevit
až v kasačním řízení.
Ačkoli v řízení o žalobě na ochranu před nečinností se neuplatňuje zásada koncentrace
řízení, upravená v §71 odst. 2 s. ř. s. pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
a soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§81 odst. 1
s. ř. s.), nikoli podle stavu před podáním žaloby (srov. §75 odst. 1 s. ř. s.), i zde platí,
že jak postup soudu, tak rozsah předmětu řízení před soudem se odvíjí od dispozičních úkonů
žalobce. Není úkolem soudu, aby se zabýval žalobcovou záležitostí v celé její myslitelné
šíři, nýbrž je věcí žalobce, aby soudu vymezil, v čem přesně spatřuje nezákonnost, jíž se dopustil
správní orgán. Soud se musí s námitkami vznesenými žalobou vypořádat, a pokud se ztotožní
alespoň s jednou z nich, měl by též vyvrátit jí odpovídající protiargumenty žalovaného.
Je však třeba zdůraznit, že žalovaný není povinen podávat vyjádření k žalobě:
jistě tím může zvýšit svou šanci na procesní úspěch, ale je jen na něm, zda vyjádření
podá a jaké argumenty zde uplatní. Povinnost tvrzení stíhá v řízení ve věci nečinnosti správního
orgánu jen toho, kdo se u soudu něčeho domáhá a kdo disponuje řízením a jeho předmětem;
v řízení před krajským soudem splňuje tuto podmínku z povahy věci pouze žalobce.
V řízení o kasační stížnosti však mohou být v postavení stěžovatele – tedy procesního subjektu,
jehož vůle především určuje zahájení i průběh řízení – jak žalobce, tak žalovaný.
Zatímco ale na žalobce, který inicioval soudní řízení ve věci a se žalobou neuspěl, dopadnou
v kasačním řízení důsledky toho, že u krajského soudu neunesl svou povinnost tvrzení
(což se projevuje nejen v zákazu právních novot podle §104 odst. 4 s. ř. s., ale též v zákazu novot
skutkových podle §109 odst. 4 s. ř. s.), žalovaný takovou povinnost dosud neměl,
a nemůže tak být ve své argumentaci nijak omezován (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, dostupný na www.nssoud.cz).
Tvrzení žalobce, že stěžovatelka téměř nic z toho, co namítá v kasační stížnosti, netvrdila
a nenamítala v řízení před městským soudem, není navíc pravdivé. Z vyjádření stěžovatelky
k žalobě ze dne 29. 7. 2009 (zejména k bodu V. a VI. žaloby na str. 3 tohoto vyjádření) a z její
dupliky ze dne 30. 9. 2009 je naopak zřejmé, že stěžovatelka všechny stěžejní argumenty, o které
opírá kasační stížnost, uplatnila již v řízení před městským soudem. Jelikož Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádný jiný důvod nepřípustnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je v daném
případě přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že se zcela ztotožňuje s názorem městského
soudu, že dnem, kdy stěžovatelce došla žádost žalobce ze dne 20. 3. 2009 podle §100 odst. 1
písm. a) správního řádu, bylo podle §44 odst. 1 správního řádu zahájeno řízení o povolení
obnovy řízení (srov. Jemelka L., Pondělíčková K., Bohadlo D.: Správní řád. 2. vydání, Praha: C.
H. Beck, 2009, str. 376) a že stěžovatelka má povinnost vydat rozhodnutí o této žádosti. Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003 - 80, publikovaném
pod č. 456/2005 Sb. NSS, uvedl, že „v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu není soud
oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí o určitém obsahu, tj. určit, jak konkrétně má být správní
orgán činný, ale posuzuje pouze to, zda existuje povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé.“
Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat názor stěžovatelky, že povinnost vydat
rozhodnutí o žádosti žalobce o obnovu řízení ze dne 20. 3. 2009, která jí byla uložena napadeným
rozsudkem, je nesplnitelná. Stěžovatelka argumenty týkajícími se povahy blokového řízení
směřuje (s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu) k závěru, že použití institutu
obnovy řízení je vyloučeno, byl-li přestupek projednán v blokovém řízení, a to právě s ohledem
na zvláštní povahu blokového řízení. Osvojila-li si tedy stěžovatelka právní názor vyjádřený
v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 58/2007 - 117,
není to důvodem, aby o této žádosti nerozhodovala, jak správně uvedl městský soud, ale měla
zvolit tomuto právnímu názoru odpovídající formu rozhodnutí, tj. žádost žalobce o obnovu
řízení bez dalšího jako nepřípustnou zamítnout, aniž by se musela ve smyslu §100 odst. 1 písm.
a) správního řádu zabývat tím, zda vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy,
které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl
v původním řízení uplatnit, anebo zda se provedené důkazy ukázaly nepravdivými. Nemohou
proto obstát námitky stěžovatelky, že rozhodnutí správního orgánu o žádosti o obnovu
„blokového“ řízení musí být vždy v rozporu se zásadami správního řízení uvedenými
v §2 odst. 4 a §3 správního řádu, resp. že takové rozhodnutí musí být vždy z důvodu
nedostatku náležitostí správních rozhodnutí stanovených v §68 odst. 3 správního řádu
nepřezkoumatelné, případně že nelze dodržet postup podle §36 odst. 3 správního řádu.
Přesvědčení stěžovatelky, že náprava skutkových a právních vad rozhodnutí vydaných
v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona o přestupcích v rámci přezkumného řízení
je postupem hospodárnějším, efektivnějším a pro adresáty veřejné správy příznivějším,
než podání žádosti o obnovu „blokového“ řízení, neopravňuje stěžovatelku k tomu,
aby předmětnou žádost o obnovu řízení posoudila v rozporu s jejím označením i obsahem jako
podnět k přezkumnému řízení. Je totiž věcí žalobce, jaké právní prostředky zvolí k ochraně svých
práv a oprávněných zájmů. Podle §37 odst. 1 správního řádu se podání posuzuje podle svého
skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Správní orgán tedy vždy zkoumá obsah
podání (to, čeho se podatel domáhá) a podle toho pak s podáním nakládá. Neodpovídá-li
označení podání jeho obsahu, správní orgán vychází z toho, co je obsahem podání, nikoli z toho,
jak je podání označeno. Na druhou stranu však správní orgán musí vycházet pouze z toho,
co je skutečně v podání obsaženo. Postupem podle §37 odst. 1 správního řádu nelze měnit
obsah zcela jasného podání, jak to učinila v projednávané věci stěžovatelka, která předmětné
podání žalobce ze dne 20. 3. 2009 posoudila jako podnět k přezkumnému řízení, přestože žalobce
toto podání výslovně označil jako žádost o povolení obnovy řízení a tvrdil, že je dán důvod
obnovy řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Mylná je také námitka stěžovatelky, že se z odůvodnění napadeného rozsudku podává,
že jediným účelem vedení řízení o žádosti o obnovu řízení je umožnit žalobci domoci
se soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v blokovém řízení. Se stěžovatelkou lze souhlasit
pouze v tom, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne
29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 46, publikovaný pod č. 505/2005 Sb. NSS) je podle
§68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná žaloba proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení
podle §84 a násl. zákona o přestupcích. Městský soud však tuto skutečnost žádným způsobem
nezpochybnil, nýbrž toliko konstatoval, že stěžovatelka má povinnost vydat rozhodnutí o žádosti
žalobce o obnovu řízení, s tím, že proti tomuto rozhodnutí se může žalobce odvolat a proti
rozhodnutí o odvolání (nikoli proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení) může podat
správní žalobu. Městský soud tím v souladu s právním názorem vysloveným v citovaném
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003 - 80, naznačil,
že v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu není oprávněn zavázat stěžovatelku
k vydání rozhodnutí o určitém obsahu, tj. zabývat se otázkou přípustnosti či nepřípustnosti
obnovy „blokového“ řízení, ale posoudit pouze to, zda existuje povinnost stěžovatelky vydat
rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.). Soud přitom neshledal žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch,
nemá na jejich náhradu právo. Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním soudem
plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní
zastoupení advokátem a činily celkem 5760 Kč. Byly tvořeny odměnou za dva úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání vyjádření ke kasační stížnosti) po 2100 Kč podle
§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a dvěmi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč podle
§13 odst. 3 citované vyhlášky, tj. celkem 4800 Kč. Tuto částku je třeba podle §57 odst. 2 s. ř. s.
zvýšit o částku 960 Kč, odpovídající 20% dani z přidané hodnoty, neboť zástupcem žalobce
je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu