ECLI:CZ:NSS:2012:2.ANS.6.2012:12
sp. zn. 2 Ans 6/2012 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, č. j. 5 A 369/2011 -
11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, usnesením
ze dne 14. 2. 2012, č. j. 5 A 369/2011 - 11, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků.
Městský soud osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost představuje zneužití tohoto
institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti označil několik pochybení městského soudu, která jsou
podle jeho názoru důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Především soudu vytýká rozpor
mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich vyvozuje. Dále namítá značnou
libovůli městského soudu při výkladu právních norem a hodnocení skutkových zjištění, která
má výrazně snižovat šanci stěžovatele na ochranu jeho práv. Stěžovatel rovněž namítá neznalost
částí českého práva ze strany městského soudu a „velenepravdivost“ některých výroků obsažených
v odůvodněních jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, účastník může být osvobozen
od soudních poplatků při splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození
od soudních poplatků, 2. podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3. doložení
nedostatku prostředků pro vedení soudního řízení.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba i zde vycházet
z konstantní judikatury (viz např. rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27,
in: www.nssoud.cz), podle níž „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat (...). Na druhou stranu je však třeba zdůraznit,
že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě
posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní
ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této svojí povinnosti
městský soud dostál, když uvedl konkrétní důvody, pro které nebylo lze vyhovět žádosti
o osvobození od soudních poplatků v daném řízení. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě nemohlo ještě svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
s ohledem na průběh tohoto sporu (který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem
proti rozhodnutím žalované o určení či o neurčení advokáta stěžovateli v různých právních
věcech, ve věci nečinnosti žalované či nezákonného zásahu z její strany), že stěžovatel v rámci
prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální nepřesnosti v postupu žalované, lpí
na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho snahou již není vyřešení samotného
sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu; tento postup přitom
stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud konstatoval, že stěžovatel se v této věci
domáhá ochrany proti nečinnosti žalované, přitom již listiny zaslané stěžovatelem soudu svědčí
o tom, že se o nečinnost nejedná (žalovaná na stěžovatelovu žádost o určení advokáta reagovala
a vyzvala ho k doplnění žádosti; přitom právě stěžovatel na tuto výzvu žalované nereagoval
a místo doplnění náležitostí své žádosti podal žalobu). Městský soud uvedl, že stěžovatel
je přitom přesvědčen, že jeho žádosti jsou vždy opatřeny všemi náležitostmi a nesouhlasí s tím,
že by náležitosti jeho podání měla posuzovat žalovaná, když stěžovatel je schopen posoudit
je sám a lépe. Jeho postup je opět jen úsilím o jakousi samoúčelnou procesní čistotu.
Nejvyšší správní soud ostatně nemohl ani přehlédnout, že se v dané věci stěžovatel
domáhá žalobou ochrany proti nečinnosti České advokátní komory, ve věci žádosti o určení
advokáta. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správním
soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah
k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo,
stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory
vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové
spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení
takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát
formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nicméně nemá
být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž
zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor
vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, dostupné na www.nssoud.cz). Takovou povahu však
předmětný spor nemá.
Lze tak učinit závěr, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, rozumné a přesvědčivé.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (např. vytýkané
používání minulého času v odůvodnění, polemika s jinými rozhodnutími stejného soudu atp.).
Poslední skupina námitek brojí proti důvodům, pro které stěžovateli nebylo přiznáno osvobození
od soudních poplatků, které však – jak plyne ze shora uvedeného – vyhodnotil a odůvodnil
městský soud správně a v souladu s judikaturou zdejšího soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalované pak nelze,
z povahy věci, kdy kasační řízení bylo vedeno jen stran toho, zda bude stěžovatel pro řízení před
soudem osvobozen od placení soudních poplatků, o procesní úspěšnosti vůbec uvažovat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu