ECLI:CZ:NSS:2011:2.ANS.9.2011:336
sp. zn. 2 Ans 9/2011 - 336
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z př edsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce : V havarijní
zóně jaderné elektrárny Temelín, občanské sdružení, se sídlem Neznašov 122, Všemyslice,
zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti
žalovanému: ČEZ, a. s., se sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zastoupenému JUDr. Petrem
Goláněm, advokátem se sídlem Karlovo nám. 16/22, Třebíč, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 A 239/2010 - 219,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 A 239/2010 – 219,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1.] Žalobce požádal dne 12. 7. 2006 žalovaného o informaci s odkazem na ustanovení §17
odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využ ívání jaderné energie a ionizujícího záření
(atomový zákon). Konkrétně se jednalo o poskytnutí kompletní technické a technologické
dokumentace vsázek paliva používaného od začátku provozu obou bloků (tzv. pasporty paliva)
a analýzy vhodnosti paliva VVANTAGE – 6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000
na jaderné elektrárně Temelín. Poskytnutí těchto informací bylo dne 7. 9. 2006 žalovaným
odmítnuto s odkazem na skutečnost, že žalobce nepožadoval informace, jak mu umožňuje §17
odst. 1 atomového zákona, nýbrž dokumenty, které navíc podléhaly obchodnímu tajemství. Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž nebylo žalovaným další čtyři roky
rozhodnuto.
[2.] Žalobce se proto žalobou na nečinnost k Městskému soudu v Praze domáhal, aby
městský soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o jeho odvolání ve věci žádosti
o poskytnutí předmětné informace, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tuto žalobu
městský soud nejprve usnesením ze dne 7. 4. 2009, č. j. 8 Ca 310/2007 - 56, odmítl, jelikož dospěl
k závěru, že žaloba je nepřípustná ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobce nevyčerpal
opravný prostředek, jímž v tomto případě byla stížnost na nedodržování atomového zákona
ke Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost. Proti tomuto usnesení podal žalobce svou
první kasační stížnost, jíž zdejší soud vyhověl svým rozsudkem ze dne 6. 10. 2009,
č. j. 2 Ans 4/2009 - 93, v němž zejména konstatoval, že „relevantní pojmové znaky žalovaného ČEZ,
a. s. (způsob vzniku, osoba zřizovatele, vytváření orgánů, státní dohled, veřejný účel) převažují ve prospěch
podřazení tohoto subjektu mezi „veřejné instituce“ ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb.“ Žalovaného je tedy
nutno pokládat za povinnou osobu ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, a žalobu směřující proti jeho nečinnosti jako povinné osoby je třeba věcně
projednat.
[3.] Vázán tímto právním názorem zdejšího soudu vydal městský soud své druhé rozhodnutí,
tentokrát zamítavý rozsudek ze dne 26. 1. 2010, č. j. 8 Ca 310/2007 - 108, podle nějž nežádal
žalobce o poskytnutí informací o zajištění jaderné bezpečn osti a radiační ochrany, jak
mu umožňuje atomový zákon, takže způsob, jakým byla jeho žádost vyřízena žalovaným, byl
zákonný. Toto druhé rozhodnutí městského soudu napadl žalobce kasační stížností, které zdejší
soud vyhověl rozsudkem ze dne 15. 10. 2010, č. j. 2 Ans 7/2010 - 175. V něm zdejší soud
konstatoval, že žalovaný měl skutečně o žalobcově odvolání proti svému dopisu ze dne 7. 9. 2006
rozhodnout, neboť je povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím a měl postupovat podle procesní úpravy obsažené v tomto zákoně, a to jak ohledně
informací podle tohoto zákona, tak ohledně informací vymezených v §17 odst. 1 písm. k)
atomového zákona. Nejvyšší správní soud tudíž i druhé rozhodnutí městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, v němž byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu .
To v daném případě znamenalo, že měl uložit žalovanému ukončit jeho dosavadní nečinnost
a vydat rozhodnutí o žalobcově odvolání.
[4.] Vázán tímto právním názorem vydal městský soud své třetí rozhodnutí, tentokrát
vyhovující rozsudek ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 A 239/2010 - 219, kterým žalovanému uložil, aby
ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku ukončil svou nečinnost a vydal rozhodnutí
o žalobcově odvolání. Krom toho mu uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši
12 600 Kč. V poučení pak městský soud uvedl, že proti jeho rozsudku není kasační stížnost
přípustná, a to z důvodů podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
II. Obsah kasační stížnosti
[5.] Žalovaný podává proti tomuto rozsudku městského soudu kasační
stížnost, v níž uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Tuto
kasační stížnost podal žalovaný souběžně jak u městského soudu, tak přímo u Nejvyššího
správního soudu. Vzhledem k tomu, že podle §106 odst. 4 s. ř. s. přísluší podávat kasační
stížnost u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, postoupil ji Nejvyšší správní soud
bezodkladně městskému soudu.
[6.] Nepřezkoumatelnost spatřuje žalovaný v nedostatku důvodů rozsudku městského soudu
a v jiné vadě řízení, konkrétně v tom, že se městský soud ani v řízení ani v odůvodnění svého
následného rozhodnutí nevypořádal jednak s jeho novými argumenty v oblasti práva EU
a ústavního práva, a zejména s jeho procesními návrhy, konkrétně s jeho podáním k městskému
soudu ze dne 7. 1. 2011, v němž dal podnět k položení předběžné otázky podle čl. 267 Smlouvy
o fungování EU a také žádost, aby městský soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §2
odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím v rozsahu slov „a veřejné instituce“. Tyto
dva jeho návrhy zakládaly podle žalovaného důvody, aby bylo řízení před městským soudem
přerušeno podle §48 s. ř. s. Městský soud měl přitom podle judikatury Ústavního soudu
povinnost se s návrhem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie alespoň
vypořádat, tedy buď položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, nebo žádosti
žalovaného nevyhovět a uvést, z jakých důvodů. Dále stěžovatel připomíná, že již jen pochybnost
při rozhodování o otázce výkladu unijního práva zakládá vnitrostátnímu soudu povinnost
předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Obdobnou argumentaci žalovaný
předkládá i ve vztahu k tomu, že se městský soud nevypořádal s jeho návrhem na předložení věci
Ústavnímu soudu.
[7.] Další vadu pak spatřuje žalovaný v tom, že se městský soud nijak nezabýval jeho
podáním ze dne 28. 2. 2011, kterým žalovaný reagoval na výzvu městského soudu ohledně využití
práva požadovat ve věci nařízení jednání. Tato výzva byla žalovanému doručena dne 18. 2. 2011,
takže žalovaný reagoval v dané dvoutýdenní lhůtě, neboť své podání vyjadřující ve smyslu §51
s. ř. s. nesouhlas s tím, aby městský soud rozhodl bez jednání, podal k poštovní přepravě dne
2. 3. 2011. O tomto podání není v rozsudku městského soudu ani zmínka, takže městský soud
patrně nevzal obsah tohoto návrhu, jímž se žalovaný domáhal ústního jednání, ani v potaz
a jednání ve věci nenařídil. Tím městský soud pochybil, neboť jeho povinností bylo ve smyslu
judikatury Ústavního soudu k právu na spravedlivý proces vypořádat se se vším, co v průběhu
řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdili, včetně nemeritorních procesních návrhů. Navíc
porušil i právo žalovaného, aby byla jeho věc projednána veřejně a v jeho přítomnosti.
[8.] Nesprávné posouzení právní otázky pak spatřuje žalovaný jednak v tom, že městský soud
nesprávně pochopil svou vázanost právním názorem Nejvyšší ho správního soudu, která
je ve skutečnosti ve výjimečných případech prolomitelná, jednak v nesprávném výkladu §2
odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Dále pak žalovaný opět polemizuje s tím,
že by mohl být veřejnou institucí ve smyslu tohoto ustanovení, a vysvětluje, proč je jeho
podřazení pojmu „veřejná instituce“ rozporné s právním řádem EU a judikaturou Ústavního
soudu. Krom toho rekapituluje důvody, proč by tato zásadní právní otázka měla být předlož ena
k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[9.] Z těchto důvodů žalovaný navrhuje zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Navíc ovšem preventivně brojí proti poučení městského soudu o nepřípustnosti
kasační stížnosti. Podle žalovaného nejsou totiž důvody ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
dány, neboť podle jím uváděné judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nelze
tuto výluku z kasačního přezkumu použít, pokud stěžovatel brojí proti posouzení právní otázky,
kterou se Nejvyšší správní soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí nezabýval, nebo
pokud namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu nebo pokud jeho
kasační námitka směřuje proti postupu krajského soudu v řízení po zrušení jeho předchozího
rozhodnutí Nejvyšším správním soudem. Žalovaný také připomíná, že podle čl. 267 Smlouvy
o fungování EU mají nižší soudy možnost a vrcholné soudy povinnost položit předběžnou
otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie za podmínek v onom článku uvedených. Pokud by jeho
kasační stížnost neměla být přípustná, byl by žalovaný možno sti iniciovat zahájení řízení
o předběžné otázce zcela zbaven.
[10.] Krom toho žalovaný žádá ve smyslu §107 s. ř. s. ve vazbě na §73 s. ř. s. o přiznání
odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, neboť mu hrozí nenahraditelná
újma spočívající v tom, že by byl nucen poskytovat informace, které sice nelze označit
za obchodní tajemství, ale jejichž poskytnutí by mohlo na trhu přinést výhodu jeho soutěžite lům
a poškodit smluvní partnery žalovaného. Rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti by přitom nebylo
v rozporu s veřejným zájmem a nezpůsobilo by újmu třetím osobám.
[11.] Dalším procesním návrhem žalovaného je návrh na předložení předběžné otázky
Soudnímu dvoru Evropské unie ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU. Důvodem
předložení této předběžné otázky je skutečnost, že §1 zákona o svobodném přístupu
k informacím vymezuje, že účelem zákona je provedení Směrnice Evropského parlamentu a Rady
č. 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru.
Bylo by proto namístě položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda může být
provedením této směrnice zákon, který by nařizoval poskytování informací i obchodním
společnostem s majetkovou účastí státu, jejichž účelem je pouze podnikání a jež nebyly zákonem
výslovně zmocněny k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech
ve smyslu §2 zákona o svobodném přístupu k informacím a nesplňují znaky veřejnoprávního
subjektu ve smyslu této směrnice. Zároveň žalovaný navrhuje, aby v případě předložení
předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie přerušil Nejvyšší správní soud řízení ve smyslu
§48 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[12.] Konečně pak žalovaný namítá, že napadeným rozsudkem městského soudu bylo zasaženo
do jeho ústavně zaručených práv, a protože tento zásah byl zapříčiněn výkladem §2 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím, žádá, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení
podle §48 odst. 2 písm. d) s. ř. s . a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §2
odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím v rozsahu slov „a veřejné instituce“.
III. Vyjádření žalobce
[13.] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje na to, že žalovaný již fakticky
ukončil svou nečinnost, neboť dne 23. 5. 2011 vydal rozhodnutí ve věci samé, takže podání
kasační stížnosti je již neúčelné. Navíc klíčovou právní otázku Nejvyšší správní soud již dvakrát
posuzoval, takže se žalobce ztotožňuje s poučením obsaženým v rozsudku městského soudu,
že kasační stížnost proti němu je nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Žalobce
nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že se s jeho procesními návrhy soudy nevypořádaly,
a připomíná, že s návrhem žalovaného na předložení rozhodné právní otázky rozšířenému senátu
i s návrhem na předložení návrhu Ústavnímu soudu se již náležitě vypořádal Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2010, č. j. 2 Ans 7/2010 - 175. Předložení předběžné
otázky Soudnímu dvoru Evropské unie pak žalobce označil za naprosto nadbytečné; navíc podle
judikatury Ústavního soudu není položení předběžné otázky povinností vnitrostátního soudu bez
dalšího, jeho úkolem je pouze zvážit, zda jsou či nejsou splněny předpoklady pro to, aby tak
učinil. Stejně tak nesouhlasí žalobce ani s návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti
rozsudku městského soudu, zvláště za situace, kdy již rozhodl o žalobcově odvolání. Žalobce
nesouhlasí ani s námitkou žalovaného ohledně nenařízení ústního jednání a připomíná,
že městský soud ve věci nerozhodoval poprvé. Po zrušení druhého rozhodnutí městského soudu
bylo zjevné, že městský soud, vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu, bude muset
přikázat žalovanému, aby ukončil svou nečinnost a rozhodl o žalobcově odvolání. Naříz ení
jednání u městského soudu by tak bylo neekonomické a jeho nenařízením nemohlo být zasaženo
do ústavně zaručených práv žalovaného. Závěrem žalobce pole mizuje s názorem žalovaného,
že není veřejnou institucí ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném příst upu k informacím.
IV. Replika žalovaného
[14.] Na toto vyjádření zareagoval žalovaný replikou, z níž vyplývá, že napadl rozsudek
městského soudu jednak nyní projednávanou kasační stížností, jednak ústavní stížností, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1342/11. Zároveň ovšem
mezitím žalovaný vydal dne 23. 5. 2011 rozhodnutí č. j. 24218203/90100300000/2011, kterým
představenstvo žalovaného ukončilo svou nečinnost a rozhodlo, že se žalobcovo odvolání zamítá
a potvrzuje se prvostupňové rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí požadovaných dokumentů,
neboť drtivá většina požadovaných dokumentů naplňuje pojmové znaky obchodního tajemství
ve smyslu §17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, takže je podle §9 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím nelze poskytnout. Proti tomuto rozhodnutí, žalovaným
označovanému jako „dopis“, podal žalobce žalobu k městskému soudu, pročež žalovaný vyzývá
Nejvyšší správní soud, aby svým včasným rozhodnutím o nyní posuzované kasační stížnosti
zabránil souvisejícímu paralelnímu řízení, neboť případné zrušení nyní přezkoumávaného
rozsudku městského soudu by mohlo vést až k nicotnosti „správního rozhodnutí“, k jehož
vydání byl žalovaný oním rozsudkem zavázán.
V. Přípustnost kasační stížnosti
[15.] Než může Nejvyšší správní soud posoudit důvodnost kasační stížnosti, musí se vypořádat
s otázkou přípustnosti námitek v ní obsažených. Městský soud účastníky řízení poučil v závěru
svého rozsudku, že proti němu není kasační stížnost přípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. Podle něj platí, že „kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je -li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním náz orem Nejvyššího správního soudu.“
[16.] Žalovaný v kasační stížnosti polemizuje s aplikovatelností tohoto ustanovení na svou
kasační stížnost a Nejvyšší správní soud mu musí zčásti přitakat. Na první pohled je sice zjevné,
že napadený rozsudek městského soudu ze dne 18. 4. 2011 je opravdu rozhodnutím, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem.
Na posuzovanou situaci nelze vztáhnout ani výjimku spočívající v tom, že by se městský soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu; naopak lze konstatovat,
že městský soud právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2010 plně převzal.
[17.] Ani v takové situaci ovšem nelze zcela vyloučit přípustno st nové kasační stížnosti,
jak souhrnně rozebral rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011,
sp. zn. 1 As 79/2009 (publ. na www.nssoud.cz), kde uvedl: „ Není pochyb o tom, že ustanovení §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. - jak bylo vyloženo shora citovanou judikaturou - brání Nejvyššímu správnímu soudu
v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkovéh o a právního stavu vyjadřoval
k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého
předchozího rozsudku v dané věci je vázán. Obdobně je třeba nahlížet na námitky, které účastník řízení ve své
první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl. Nejvyšš í správní soud o takových námitkách
nerozhodoval, a jejich posouzení se proto nestalo součástí závazného právního názoru či pokynu. Účastník řízení
totiž v druhé kasační stížnosti může napadnout jedině nesprávnou realizaci záva zného právního názoru
či pokynu a závěry z ní vyplývající, včetně nastolení otázek, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti
proto, že – typicky pro procesní vady – nebyly řešeny v první kasační stížností napadeném rozhodnutí krajského
soudu.“
[18.] Za přípustnou je tudíž potřeba označit například kasační stížnost, která je opřena
o námitku judikaturního odklonu na straně Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu,
Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie, k níž mezitím došlo
v rozhodné právní otázce (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 7. 2008, sp. zn. 9 Afs 59/2007, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS); o námitku, že krajský soud
v novém rozsudku, poté, co jeho předchozí rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen,
opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku
nezabýval (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 8 Afs 27/2010,
publ. na www.nssoud.cz); o námitku, že předchozí rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším
správním soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost či jiná procesní pochybení a v novém
rozsudku krajský soud neodstranil vytýkaná pochybení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 6 Ads 56/2008, publ. na www.nssoud.cz, či nález Ústavního soudu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 , publ. na http://nalus.usoud.cz); či o námitku
procesních pochybení krajského soudu v řízení po zrušení jeho předchozího rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem (viz žalovaným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 2 Afs 141/2006, publ. na www.nssoud.cz).
[19.] Z výše vyjmenovaných důvodů dopadá na nyní posuzovaný případ právě výjimka, kterou
zdejší soud označil v uvedeném rozsudku ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 2 Afs 141/2006, slovy „stížní
námitka směřuje proti postupu krajského soudu v řízení po zrušení jeho předchozího roz hodnutí Nejvyšším
správním soudem.“ V tomto smyslu je za přípustnou třeba označit námitku, že žalovaný ve lhůtě
určené mu městským soudem v poučení ze dne 15. 2. 2011 vyjádřil ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.
svůj nesouhlas s tím, aby bylo ve věci rozhodnut o bez nařízení jednání, městský soud ovšem toto
jeho podání vůbec nezohlednil ve svém rozhodování, jednání nenařídil a rovnou rozhodl nyní
napadeným rozsudkem, v němž se však o tomto podání ani nezmínil. Taková námitka zakládá
důvodné podezření, že bylo postupem městského soudu v řízení po zrušení jeho předchozího
rozhodnutí Nejvyšším správním soudem porušeno právo žalovaného na ústní jednání, tedy právo
na spravedlivý proces, které mu jako účastníkovi řízení přísluší. Tuto námitku je tedy třeba
posoudit meritorně, neboť ji žalovaný nemohl vznést v předchozím řízení a přitom zakládá
důvodné podezření o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
[20.] Ostatní stěžovatelovy kasační námitky jsou ovšem skutečně nepřípustné ve smyslu §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. Co se týče námitky, že se městský soud nevypořádal s jeho procesními
návrhy na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a na přeložení otázky
ústavnosti části §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, je třeba připomenout,
že by sice bylo bývalo vhodné, aby se s těmito návrhy městský soud aspoň stručně vypořádal,
ovšem neučinil-li tak, nemohl se dopustit porušení práv žalovaného, neboť účastník řízení nemá
zákonné ani ústavní právo, aby byla jeho věc předložena soudem Soudnímu dvoru Evropské unie
či Ústavnímu soudu. Obecný soud má sice podle čl. 95 odst. 2 Ústavy povinnost předložit věc
Ústavnímu soudu, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má bý t při řešení věci použito,
je v rozporu s ústavním pořádkem. Této povinnosti obecného soudu ovšem neodpovídá
subjektivní právo či právní nárok účastníka řízení, ten může pouze podávat v této věci podněty.
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu I. ÚS 176/97 ze dne 17. 9. 1997 (publ.
Na http://nalus.usoud.cz): „Ustanovení čl. 95 Ústavy však samo o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo
stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu,
což ostatně vyplývá i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvr té Ústavy, upravující soudní moc.“
[21.] V případě předběžné otázky podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU pak vnitrostátní
soudy obecně nestíhá ani povinnost předběžnou otázku podat. Taková povinnost dopadá
za situací předpokládaných čl. 267 Smlouvy o fungování EU a judikaturou jej vykládající pouze
na soud, „jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva .“ Takovým
soudem Městský soud v Praze není, na rozdíl například od Nejvyššího správního soudu. Jak však
zejména připomněl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 As 22/2006
(publ. pod č. 1321/2007 Sb. NSS): „První a základní podmínkou pro položení předběžné otázky krajským
soudem nebo Nejvyšším správním soudem však je, že tyto soudy považují rozhodnutí Soud ního dvora Evropských
společenství o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohly rozhodnout. “
[22.] Žalovaný tedy neměl subjektivní právo domáhat se předložení jím uvedených právních
otázek Ústavnímu soudu či Soudnímu dvoru Evropské unie. Mohl podat v tomto směru podnět,
ovšem takový podnět nemá procesní význam důkazu či uplatnění některého procesního práva,
s nímž by se městský soud vždy musel samostatně vypořáda t, jelikož v opačném případě
by muselo být jeho rozhodnutí zrušeno jako nepřezkoumatelné. Případným nevypořádáním
se s tímto podnětem nebo nevyhověním mu tak městský soud nemohl porušit procesní práva
žalovaného a námitka proti postupu městského soudu tak nemůže být z povahy věci námitkou
proti porušení práv žalovaného v „postupu krajského soudu v řízení po zrušení jeho předchozího rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem.“ Takové námitky tedy nepřekonají ani výluku z kasačního přezkumu
obsaženou v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a jsou nepřípustné.
[23.] Nad tento rámec ostatně Nejvyšší správní podotýká , že s nadbytečností předložení otázky
výkladu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím Ústavnímu soudu se již sám
vypořádal ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2010, v jehož odstavci 23 také konstatoval, že na jeho
závěrech v rozsudku vyjádřených nic nezměnily ani argumenty žalovaného z oblasti práva EU.
[24.] Nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je pak i námitka žalovaného ohledně
nesprávného posouzení právní otázky vázanosti městského soudu právním názorem soudu
zdejšího ve věci výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím. Tato právní otázka byla již
komplexně rozebrána v obou předchozích rozsudcích Nejvyššího správního soudu v této věci,
a nelze tedy ve smyslu žalovaným citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního
soudu tvrdit, že by šlo o otázku, jíž se v předchozích zrušujících rozhodnutích nezabýval.
VI. Důvodnost kasační stížnosti
[25.] Zbývá tedy jediná přípustná námitka, směřující proti porušení procesních práv
žalovaného v řízení po zrušení dřívějšího rozhodnutí městského soudu, jejíž důvodnost posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[26.] Žalovaný tvrdí, že mu dne 18. 2. 2011 byla doručena výzv a městského soudu ze dne
15. 2. 2011, v níž mu dal městský soud v e smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. možnost, aby ve lhůtě dvou
týdnů od doručení výzvy sdělil, zda požaduje, aby bylo ve věci nařízeno jednání. K tomu Nejvyšší
správní soud konstatuje, že v soudním spisu je opravdu uložena na č. l. 216 tato výzva ze dne
15. 2. 2011. Nelze sice ověřit, zda byla žalovanému doručena právě 18. 2. 2011, neboť
na ní nejsou (v rozporu s vnitřním a kancelářským řádem) připojeny doručenky, ovšem toto
tvrzení žalovaného nezní nepravděpodobně, a případnou pochybnost o tom, zda k doručení
došlo až po třech dnech od vydání výzvy předsedou senátu, či dříve, je třeba vzhledem k příčině
této nejasnosti klást k tíži městského soudu, nikoli žalovaného. Nadto zdejší soud obiter dictum
konstatuje, že není zřejmé, proč byla výzva doručována přímo žalovanému, a nikoli jeho
právnímu zástupci, když bylo městskému soudu známo, že je žalovaný právně zastoupen (viz
k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 4 Azs 471/2004, publ.
Na www.nssoud.cz, podle nějž „je-li účastník v řízení o žalobě proti r ozhodnutí správního orgánu
před krajským soudem zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, doručuje se výzva podle §51 odst. 1 s. ř. s.
pouze tomuto zástupci; nejedná se o záležitost, kdy by měl účast ník řízení něco osobně vykonat.“)
[27.] Ve spise je tedy založena výzva žalovanému ze dne 15. 2. 2011 a obdobná výzva
adresovaná téhož dne žalobci, následujícími dokumenty v soudním spise na č. l. 217
a následujících soudního spisu jsou ovšem rovnou zkrácené znění rozsudku městského soudu
ve věci samé a protokol o hlasování. Odpověď na výzvu městského soudu, jejíž zaslání
městskému soudu prokazoval žalovaný v příloze ke kasační stížnosti i fotokopií poštovního
podacího archu ze dne 2. 3. 2011, je z nepochopitelných důvodů založena až na č. l. 306
soudního spisu, tedy až po rozsudku městského soudu, úředním záznamu o nahlížení žalovaného
do spisu, kasační stížnosti a přípisu o jejím postoupení městskému soudu Nejvyšším správním
soudem, po výzvě k zaplacení soudního poplatku za podání kasační stížnosti a výzvě žalobci
k podání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 31. 5. 2011. Jinak řečeno, odpověď žalovaného byla
do soudního spisu zjevně založena až po 31. 5. 2011, a to navzdory tomu, že je datována
28. 2. 2011 a opatřena prezentačním razítkem podatelny městského soudu ze dne 3. 3. 2011.
Obsahem této odpovědi je mimo jiné věta: „Žalovaný nesouhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta
bez jednání.“
[28.] Za této situace nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti, že žalovaný řádn ě a včas, tedy
během městským soudem stanovené dvoutýdenní lhůty, projevil svůj nesouhlas s tím, aby bylo
v jeho věci rozhodnuto bez jednání. Tato skutečnost je dostatečně prokázána prezentačním
razítkem podatelny městského soudu a nevyžaduje žádné d okazování. Není rozhodné,
co se s tímto podáním žalovaného dělo v podatelně městského soudu, či ve spise, tedy jak si lze
vysvětlit jeho pozdní založení do spisu. Podstatné je, že bylo prokazatelně městskému soudu
řádně a včas doručeno. Za této situace se s ním městský soud měl vypořádat, a tedy nařídit ústní
jednání. Pokud tak neučinil, jednak udělal ze své vlastní výzvy z 15. 2. 2011 pouhou formalitu bez
jakéhokoli významu a zejména zasáhl právo žalovaného na ústní jednání, tedy jednu ze stěžejních
součástí práva na spravedlivý proces. Tím zatížil své rozhodování vadou ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Takto vzniklé rozhodnutí je tedy namístě z tohoto důvodu zrušit.
[29.] Nic na tom nemění ani poukaz žalobce na skutečnost, že šlo již o třetí rozhodnutí
městského soudu v téže věci. Právo na ústní jednání ve věci svědčí účastníkům řízení vždy, kdy
je krajskými soudy rozhodováno o věci samé, neboť toto právo je zásadou, z níž §51 s. ř. s.
připouští pouze přesně vymezené výjimky, včetně podmínek pro jejich uplatn ění. Tyto podmínky
v nyní posuzovaném případě zjevně nebyly naplněny, neboť žalovaný platně, tedy řádně a včas,
projevil svou vůli, aby ve věci nebylo rozhodnuto bez jednání, a městský soud tuto jeho platně
projevenou vůli prostě ignoroval. To je postup, který nelze z důvodu ochrany práva
na spravedlivý proces akceptovat, a to ani v případě třetího rozhodování o téže věci. Viz k tomu
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009,
sp. zn. 9 Afs 92/2008 (publ. na www.nssoud.cz): „Rozhoduje-li krajský soud ve věci znovu po zrušení
svého předchozího rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, není oprávněn rozhodnout o věci samé bez jednání,
aniž by bylo v řízení postaveno najisto, že jsou splněny zákonné podmínky pro takový procesní postup. “
VII. Shrnutí a rozhodnutí o dalších procesních návrzích
[30.] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným (§110 odst. 1,
3 s. ř. s), což v daném případě znamená, že se způsobem souladným s §51 s. ř. s. vypořádá
s podáním žalovaného ze dne 28. 2. 2011 a nařídí ústní jednání ve věci.
[31.] Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalovaný již ukončil svou ne činnost. Věc se totiž
městskému soudu vrací pouze z důvodu neopominutelných procesních vad, které je potřeba
napravit v zájmu naplnění požadavků obsažených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Nic se ovšem nemění na právním názoru Nejvyššího správního soudu ve věci samé, tedy
na tom, že je žalovaný povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím a že bylo zcela v souladu s právním názorem dosud Nejvyšším správním soudem
vyjádřeným, pokud ukončil svou nečinnost. Názor žalovaného, že by nynější zrušení rozsudku
městského soudu pro procesní vady mohlo zpětně založit dokonce důvod nicotnosti rozhodnutí,
jímž ukončil svou nečinnost, nemá oporu v s. ř. s. a neodpovídá logice soudního přezkumu
nečinnosti správních orgánů.
[32.] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
[33.] Co se týče dalších procesních ná vrhů žalovaného, těm Nejvyšší správní soud nevyhověl.
Nebylo namístě, aby zdejší soud samostatně rozhodl o žádosti žalovaného o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, když poté, co kasační stížnost dne 5. 9. 2011 obdržel ve stavu
dovolujícím mu o ní rozhodnout, rozhodl zcela bezodkladně ve věci samé ihned po nezbytných
procesních úkonech, tedy poté, co podal účastníkům řízení zákonné informace o probíhajícím
řízení a vyčkal jejich reakcí. Její fyzické doručení na Nejvyšší správní soud dne 4. 5. 2011 bylo
v rozporu s §106 odst. 4 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud tehdy nemohl ke kasační stížnosti nijak
přihlížet, neboť bylo nejprve potřeba, aby městský soud, jemuž měla být kasační stížnost správně
podána, učinil nezbytné úkony, zejména ji zaslal včetně žádosti o přiznání odkladného účinku
také žalobci (k právu druhé strany být slyšen i při rozhodování o zatímních procesních
rozhodnutích viz z poslední doby nález Ústavního soudu III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011,
publ. na http://nalus.usoud.cz).
[34.] Z důvodů, které ve vztahu k obdobné argumentaci žalovaného vyložil již ve svém
rozsudku ze dne 15. 10. 2010, neshledal Nejvyšší správní soud potřebným předložit posuzované
právní otázky k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu či Ústavnímu soudu.
Neshledal ani důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jednak
proto, že považuje svůj setrvalý právní názor ve věci samé za sou ladný s unijním právem, aniž
by v této otázce vyvstaly jakékoli pochybnosti ohledně výkladu unijního práva ve smyslu čl. 267
Smlouvy o fungování EU; jednak proto, že nyní vůbec nepřezkoumával nepřípustné kasační
námitky žalovaného mířící do údajně nesprávného posouzení těchto věcných právních otázek,
nýbrž pouze námitku zásadního procesního pochybení městského soudu, jež jediná byla
přípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu