ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.113.2012:12
sp. zn. 2 As 113/2012 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 118/16, Praha 1, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012, č. j. 8 A 374/2011 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se žalobou ze dne 7. 12. 2011 u Městského soudu v Praze
domáhal ochrany proti nečinnosti žalované ve věci žádosti o určení jiného advokáta pro řízení před
Nejvyšším správním soudem. Městský soud v Praze stěžovatele usnesením ze dne 17. 1. 2012,
č. j. 8 A 374/2011 - 5, vyzval k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000 Kč,
a to ve lhůtě 10 dnů. Na uvedenou výzvu reagoval stěžovatel zasláním vyplněného zestručněného
prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech s datem 2. 2. 2012, kterou městský
soud vyhodnotil jako žádost o osvobození od soudních poplatků.
[2] O této žádosti městský soud posléze rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak,
že stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků zčásti, a to ve výši 1600 Kč, a tedy jeho
poplatková povinnost z podané žaloby činila 400 Kč. Své rozhodnutí městský soud mimo jiné
odůvodnil tím, že z dokladů, které stěžovatel městskému soudu doložil, vyplývá, že jeho příjem
je tvořen výlučně dávkami pomoci v hmotné nouzi, a činí přibližně 6000 Kč měsíčně, tedy 72 000 Kč
ročně a vzhledem ke skutečnosti, že jsou dávky pomoci v hmotné nouzi v určité míře účelově určeny,
soud dospěl k závěru, že majetkové poměry žalobce nepostačují k zaplacení soudního poplatku
ve výši 2000 Kč. „Soud v tomto konkrétním případě nedospěl k závěru, že je žaloba zjevně neúspěšná, nebo
že ze strany navrhovatele došlo ke zneužití institutu osvobození od placení soudních poplatků, který by odůvodňoval
zamítnutí žádosti o osvobození. Neshledal však ani zvlášť závažné důvody pro prolomení zásady ovládající platnou
úpravu osvobození od soudních poplatků, dle níž má žalobce nést část nákladů řízení, aby pociťoval odpovědnost
s vedením řízení spjatou; i nemajetný navrhovatel by se měl podílet v míře, jak mu to poměry umožňují, byť by byla výše
soudního poplatku symbolická.“ Proto soud uzavřel, že „v případě žalobce má regulativní funkce soudních
poplatků zvláštní význam, a to vzhledem k rozsahu a způsobu vedení soudních sporů. Žalobci nelze upřít právo
napadat u soudu úkony správního orgánu; nelze však také přehlížet způsob, kterým tak žalobce činí. Pokud žalobce
hodlá svá práva vymáhat soudní cestou v takovém rozsahu a způsobem, jak byl výše popsán, je třeba po něm
spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení.“
[3] Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá kasace
jeho výroku za slovem „zčásti“, když své nesouhlasné stanovisko s výše předestřenými závěry
městského soudu podpořil nejen zcela obecnými, zčásti nesrozumitelnými a místy dokonce s nyní
posuzovanou věcí nesouvisejícími výtkami (viz např. „soud v předmětném procesu dospěl k závěru, že žaloba
není zjevně neúspěšná, přesto odmítá osvobodit z části od poplatků za návrh na zahájení řízení“), ale také
konkrétními námitkami vůči způsobu, jakým městský soud rozhodl o jeho žádosti o osvobození
od soudních poplatků, v němž spatřuje znaky libovůle. Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své
námitky zákonným kasačním důvodům ve smyslu §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), z textu podání je nicméně patrné, že namítá nezákonnost usnesení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[4] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského soudu,
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele
advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu
se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77, rozhodnutí NSS dostupná na www.nssoud.cz).
[5] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek a stěžovatel není ani zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal kasační
stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že není důvodná.
[6] Stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo plně vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudního
poplatku za jím podanou žalobu. Nejvyšší správní soud nicméně kasační námitky stěžovatele
nepovažuje za důvodné a se závěrem městského soudu o částečném přiznání osvobození od soudních
poplatků, a to ve výši 1600 Kč, se ztotožňuje, neboť plně koresponduje se závěry vyplývajícími
z judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k institutu osvobození od soudních poplatků.
[7] Jak již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře několikrát konstatoval, individuální osvobození
od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který
se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích,
který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv
a svobod. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce
ust. §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být osvobozen od soudních poplatků
při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození od soudních poplatků,
b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků. Mimo
toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž ust. §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití ust. §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení
osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, či rozsudek
ze dne 26. 11. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66).
[8] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS, ve vztahu k těmto podmínkám dovodil,
že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle judikatury Ústavního
soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda i když jsou podmínky pro osvobození splněny, tj. účastník nemá
dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného
ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí
řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy
na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy
různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Znamená to, že budou-li podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede
k osvobození od soudních poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto
žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji
poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat
vážné skutkové důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy
musí mít na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní
ochraně, tj. výkon ústavně zaručeného základního práva.“
[9] V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, pak Nejvyšší správní soud odkázal
i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této
souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše
v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů,
které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných
(šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své
povinnosti (motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního
soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“ Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační
funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu,
např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím
vedených řízeních před tímto soudem.
[10] V nyní posuzovaném případě tak městský soud při posuzování stěžovatelem (nikoliv
explicitně a srozumitelně) podané žádosti o osvobození od soudních poplatků správně přihlížel
k dalším okolnostem případu, tedy nejen k majetkové situaci stěžovatele. Způsob posouzení žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze strany městského soudu se tak Nejvyššímu
správnímu soudu jeví jako správný a spravedlivý, neboť městský soud ve svém rozhodnutí dostatečně
vážil konkrétní okolnosti daného případu a hodnotil nejen podmínky pro osvobození od soudních
poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., aniž by mechanicky tuto žádost odmítl, když na jedné straně vzal
náležitě v úvahu tíživé majetkové poměry stěžovatele a jeho právo domáhat se ochrany svých práv
před soudem, na druhé straně nicméně nemohl odhlédnout od způsobu a rozsahu, v jakém tak
stěžovatel před soudy všech instancí činí. Městský soud tak dle názoru Nejvyššího správního soudu
nijak nepochybil, pokud v mezích své diskrece určil, že v nyní posuzovaném případě má stanovená
částka 400 Kč v jedné věci symbolický charakter a nemůže pro stěžovatele vzhledem k jeho ročnímu
příjmu ve výši 72 000 Kč představovat neúnosnou zátěž, přičemž smysl a funkce institutu soudních
poplatků a odpovědnost navrhovatele za náklady, které se s vedením každého soudního řízení
nevyhnutelně pojí, zůstal zachován. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto závěrem neztotožňuje, když
se domáhá určení symbolické úhrady soudního poplatku ve výši „6 či 1 Kč“, stejně jako další
stěžovatelovy námitky, které nejsou vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv samostatně posouzeny,
na daném závěru nemohou nic změnit.
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou se shora
uvedených důvodů zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, tak že jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu