ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.129.2011:113
sp. zn. 2 As 129/2011 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: L. P., zast.
JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti žalovanému: Krajský
úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 5. 2010, č. j. 1967/DS/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2011, č. j. 16 A 6/2010 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Teplice ze dne 14. 4. 2010,
č. j. MgMT-SČ 149148/PŘ/4827/2009/Pd, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán
prvního stupně uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) a §22 odst. 1 písm. e) bod 1.
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť dne 18. 9. 2009 ve 4:15 hod, jako řidič motorového
vozidla Škoda Octavia RZ X, v Riegrově ulici v Teplicích, se přes výzvu policisty odmítl podrobit
dechové zkoušce na alkohol a odmítl také lékařské vyšetření spojené s odběrem krve nebo moči;
krom toho bylo zjištěno, že zmiňované vozidlo v uvedené době řídil, aniž by byl držitelem
příslušného řidičského oprávnění. Za uvedené protiprávní jednání byla stěžovateli dle §22 odst.
4, ve spojení s §11 odst. 1 písm. b), c), zákona o přestupcích udělena pokuta ve výši 35 000 Kč a
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíce ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud ve svém zamítavém rozsudku
následně uvedl, že správní orgán provedly všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu
věci a nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stěžovatelovu skutkovou
verzi označil soud za nedůvěryhodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru krajského soudu.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na to, že již v žalobě namítl, že žalovaný
dostatečně nezohlednil předložené důkazy. Měl být zejm. proveden výslech svědka M. H., který
ve skutečnosti řídil v rozhodný okamžik předmětné vozidlo. Měl být také vypracován znalecký
posudek ohledně stěžovatelova zdravotního stavu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že napadený rozsudek krajského
soudu považuje za věcně správný a souladný se zákonem. Kasační stížnost je dle žalovaného
nedůvodná a měla by být zamítnuta. Na okraj žalovaný podotýká, že lze zvážit i to, zda vůbec
stěžovatel v kasační stížnosti uvedl nějaké důvody, o něž tuto stížnost opírá, neboť podání
obsahuje spíše shrnutí žaloby podané v této věci.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Zdejší soud shledal kasační stížnost
srozumitelnou a způsobilou k projednání, přestože je nestandardně formulována jako jakási
rekapitulace žaloby (viz úvodní věta „Stěžovatel v žalobě namítl, že…“). Je třeba vyjít z toho,
že stěžovateli nic nebrání opakovat ty námitky, které uvedl v žalobě. Důvodnost kasační stížnosti
pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Ze soudního a správního spisu, ve vztahu ke skutečnostem namítaným v kasační
stížnosti, zdejší soud zejména zjistil, že dne 18. 9. 2009 ve 4:15 hod bylo hlídkou Celního úřadu
Most, která prováděla kontrolní činnost na čerpací stanici ONO Teplice, zjištěno, že do prostoru
čerpací stanice ke stojanu č. 5 přijelo osobní auto Škoda Octavia stříbrné barva s RZ X. Ve
vozidle se, dle úředního záznamu Policie ČR ze dne 18. 9. 2009,
č. j. KRPU-63065-2/PŘ-2009-040918, při příjezdu nacházel pouze řidič. Z vozidla vystoupil muž,
kterému se dlouho zjevně nedařilo natankovat. Když se mu to nakonec přeci jen povedlo, odešel
do vnitřního prostoru čerpací stanice, kde prudce gestikuloval a hlučel. Příslušníci hlídky celního
úřadu poté vstoupili za řidičem do prostoru pumpy a z řidičova dechu ucítili alkohol.
Podezřelého muže vyzvali k prokázání totožnosti; muž po chvíli předložil občanský průkaz
na jméno stěžovatele a hlídce začal vyhrožovat. Celníci událost ohlásili na linku Policie ČR
a po příjezdu policistů jim muže předali i s jeho průkazem totožnosti. Policisté muže vyzvali
k provedení dechové zkoušky, ten ale zkoušku dechu i případný odběr odmítl s tím, že není opilý
ani není pod vlivem návykových látek. Úřední záznam je podepsán oběma zasahujícími policisty
i oběma celníky.
Téhož dne v 5:24 ráno podal stěžovatel na služebně Policie ČR v Teplicích vysvětlení
k události. Uvedl, že předmětným vozem přijel k benzinové pumpě, kde byl kontrolován hlídkou
celní správy a poté hlídkou policie. O tom, že má blokaci řidičského průkazu, nevěděl a zkoušku
na alkohol odmítl s odůvodněním, že jej nepožil.
Z výpisu z evidenční karty stěžovatele vyplynulo, že stěžovatel se v minulosti opakovaně
dopouštěl dopravních přestupků, stav jeho bodového hodnocení je 0 bodů a několikrát mu byl
i soudně uložen zákaz činnosti řízení motorových vozidel, naposledy na dobu dvou let od
12. 4. 2007. Výkon tohoto trestu byl ale zahájen až dnem 9. 6. 2009, kdy byl stěžovatel propuštěn
z výkonu trestu odnětí svobody v SRN. Řidičský průkaz však současně s uloženým trestem
neodevzdal; průkaz mu byl odebrán dne 18. 9. 2009 (nikoliv však v souvislosti se shora uvedeným
dějem, ale v souvislosti s dopravní nehodou jeho vozidla s vozidlem zdravotnické záchranné
služby, která se odehrála v 12:40 hod a od níž stěžovatel nejprve ujel).
Dne 10. 3. 2010 se v budově Magistrátu města Teplice konalo v předmětné věci ústní
jednání. Stěžovatel při něm byl seznámen s obsahem spisového materiálu a uvedl, že skutkový děj
sdělený mu v obvinění z přestupku souhlasí se skutečností. Byl v onen den kontrolován jako řidič
jak policií, tak i celní správou. Zkoušku na alkohol opakovaně odmítnul, neboť žádný nepožil.
K jízdě bez řidičského oprávnění uvedl, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce
trvání čtyř let v Německu se vrátil do České republiky a domníval se, že již může motorová
vozidla řídit.
Teprve v odvolání ze dne 1. 5. 2010, které směřovalo proti správnímu rozhodnutí
prvního stupně, stěžovatel uvedl, že v uvedený den vozidlo vůbec neřídil. Nepamatuje si na to,
co uvedl následně na služebně policie, neboť propadl panice a depresi. S depresemi se ostatně
léčí na psychiatrii. V doplnění odvolání ze dne 10. 5. 2010 pak stěžovatel uvedl, že vozidlo
ve skutečnosti řídil pan M. H. Nezmínil se o něm dříve, neboť se obával, že by do celé záležitosti
mohl pana H. zaplést.
Po právní stránce není sporu v tom, že dle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích
platilo, že přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu
podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě
na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není
spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Dle §22 odst. 1 písm. e) bod 1. pak platilo, že přestupku
se dopustí též ten, kdo řídí motorové vozidlo, ač není držitelem příslušné skupiny nebo
podskupiny řidičského oprávnění.
Skutečnost, že se stěžovatel v předmětný den odmítl podrobit dechové i krevní zkoušce
na obsah alkoholu, je evidentní a potvrzuje ji i stěžovatel sám. Skutečnost, že předtím vozidlo
řídil, dostatečně věrohodně potvrzují oba zasahující příslušníci celní správy, stěžovatelova
výpověď na policii i při ústním jednání. To, že opak začal stěžovatel prvně tvrdit až v podaném
odvolání, jeho pozdější výpovědi činí nevěrohodnými.
Správní orgány proto poukázaly na znění §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, dle něhož platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů,
uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové
skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.
V daném případě je sice zřejmé, že všechny namítané okolnosti stěžovatel dříve uplatnit
mohl, nicméně v přestupkovém řízení není obviněný z přestupku vázán povinností uplatnit
námitky či důkazy v určitém stádiu řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS), nýbrž v případě pozdě
uplatněných námitek či důkazů je třeba jejich pozdní uplatnění vážit především z hlediska jejich
důvěryhodnosti. Zdejší soud k tomu pak navíc upozorňuje na svou stálou judikaturu, z níž plyne,
že při rozporech ve výpovědích policistů a osoby podezřelé ze spáchání přestupku je významným
kritériem pro posouzení věrohodnosti výpovědi skutečnost, zda osoba podezřelá ze spáchání
přestupku líčí po celou dobu řízení děj konstantně a bezrozporně (viz např. rozsudek ze dne
21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 - 47, www.nssoud.cz, jakož i další judikatura tam uvedená).
V daném případě tomu tak ani zdaleka nebylo, neboť skutečnost, že stěžovatel uvedené vozidlo
neřídil, prvně namítá až v podaném odvolání a teprve v jeho doplnění pak prvně uvádí, kdo
vozidlo dle jeho verze skutkového děje řídil. Zcela přirozenou reakcí osoby vyzvané ke zkoušce
na alkohol, která by skutečně vozidlo neřídila, je však uvést tento fakt ihned.
S jedinou kasační námitkou, že měly být provedeny důkazy svědeckým výslechem pana
H. a znaleckým posudkem prokazujícím stěžovatelův duševní stav, se tak nelze ztotožnit.
Provedení těchto důkazů by zjištěný skutkový stav nemohlo nikterak ovlivnit. Nelze věřit ani
tomu, že v dřívějším uplatnění těchto důkazů stěžovateli bránil jeho duševní stav. Ostatně
stěžovatel sám tvrdí, že se ho panika zmocnila pouze při výpovědi na policejní stanici, což
nikterak neosvětluje, proč shora uvedenou skutečnost nenamítal stěžovatel již před hlídkou celní
správy, resp. policie, či kdykoliv během několik měsíců trvajícího řízení před správním orgánem
prvního stupně (zde zejm. během ústního jednání ve věci, kde měl stěžovatel k dispozici
i kompletní správní spis).
Nad tento rámec také zdejší soud upozorňuje – ve vztahu k tomu, co tvrdil stěžovatel
během správního řízení stran skutečnosti, že řídil bez příslušného oprávnění – na §102 odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu). Dle tohoto ustanovení platí, že po výkonu trestu nebo sankce
zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo
podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího
v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení
řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která
pozbyla řidičské oprávnění podle §94a. Dle §102 odst. 5 téhož zákona pak platí, že pokud ode
dne právní moci rozsudku nebo rozhodnutí, jímž došlo k uložení trestu nebo sankce zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, uplynul více než jeden rok, musí žadatel
prokázat zdravotní a odbornou způsobilost. Z toho plyne, že stěžovatel byl povinen o vrácení
řidičského oprávnění požádat a s ohledem na délku trvání trestu zákazu řízení motorových
vozidel musel prokázat také zdravotní a odbornou způsobilost. Nic takového však stěžovatel
neučinil a pouhá (nadto jen tvrzená) domněnka, že mu trest již vypršel, nemůže způsobit to,
že by stěžovatel neměl být za přestupek dle §22 odst. 1 písm. e) bod 1. odpovědný.
V daném případě tedy nebyly naplněny jen velmi stručně namítané kasační důvody
a zdejší soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž
by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s., jakkoliv musel zdejší soud
některé závěry krajského soudu v tomto rozhodnutí částečně korigovat. Proto Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu