ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.15.2009:242
sp. zn. 2 As 15/2009 - 242
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců a) Ing. J. N., b) J. D., c) H. M. – Š.,
všech zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 1163/12, proti žalovanému
Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, za účasti 1) společnosti ENTRUST, s.
r. o., se sídlem Praha 7, Osadní 28/1053, zastoupené JUDr. Robertem Zugarem, advokátem se sídlem Praha 3,
Laubova 8, 2) PhDr. M. I., CSc., 3) podniku České energetické závody, s. p. „v likvidaci“, se sídlem Praha 10,
Kodaňská 46, zastoupeného JUDr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 2043/5, 4) I. W., 5)
společnosti Pražská teplárenská, a. s., se sídlem Praha 7, Partyzánská 1/7, 6) společnosti IRAM CZ, s. r. o., se
sídlem Praha 1, Krakovská 7/1392, 7) Družstva nájemníků U Elektrárny 10, se sídlem Praha 7, U Ele ktrárny 9, 8)
společnosti ERLEBACH, spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Za Mototechnou 1619/1, 9) společnosti Dopravní
podnik hl. m. Prahy, a. s. , se sídlem Praha 9, Sokolovská 217/42, 10) V. P., 11) K. P., 12) společnosti GTS
Novera, a. s., se sídlem Praha 3, Přemyslovská 2845/43, zastoupené zmocněncem J. R., v řízení o kasační stížnosti
zúčastněné osoby sub 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 10 Ca 94/2006 - 156,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Osoba zúčastněná na řízení sub 1) je povinna zaplatit žalobcům a) až c) na nákladech řízení
o kasační stížnosti celkem 5940 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, na účet jejich
zástupce JUDr. Jiřího Kratochvíla.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osobám zúčastněným na řízení sub 2) až 12) se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 2. 2 006, č. j. MHMP/258127/2005/OST/No (dále též „napadené
rozhodnutí“), bylo ve smyslu §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 (d ále též „stavební úřad“) ze dne
29. 9. 2005, č. j. OUR-173/05/08576-ob.99/Mal. Tímto rozhodnutím, vydaným v režimu §39 a §41 odst. 1 a 3
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), bylo změněno rozhodnutí o umístění stavby budova „Metrocenter 1.
a 2. etapa“ – ul. Partyzánská, ul. Na Zátorách, Praha 7 – Holešovice, vydané Útvarem hlavního architekta hlavního
města Prahy ze dne 14. 2. 1989, č. j. 19149/88. Současně jím byla povolena výjimka ze stavební uzávěry, v souladu
s čl. 3a vyhlášky č. 33/1999 Sb. hl. m. Prahy, o stavební uzávěře ve velkých rozvojových územích hlavního města
Prahy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Rozhodnutí žalovaného napadl i shora uvedení žalobci
u Městského soudu v Praze žalobou, kterou se domáhali jeho zrušení. Městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2008,
č. j. 10 Ca 94/2006 - 156, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku shledal jako důvodnou žalobní námitku, podle níž nebyly
splněny podmínky pro změnu územního rozhodnutí podle §41 odst. 1 stavebního zákona, a namísto toho mělo být
zahájeno zcela nové územní řízení a vydáno zcela nové územní rozhodnutí podle §39 stavebního zákona. U vedl,
že z prvně zmiňovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že územní rozhodnutí lze nahradit rozhodnutím novým,
ale jen za splnění stanovených podmínek. Těmi jsou změna územně plánovací dokumentace či jiných podkladů
pro územní rozhodnutí, nebo změna podmínek v území. Rozhodnutím o umístění stavby stavební úřad vymezuje
území pro navrhovanou stavbu a stanoví podmínky k ochraně veřejných zájmů, a tedy rozhoduje o tom, jakým
způsobem bude stavba v území situována. Toto řešení je jedinečné, určené výlu čně pro danou stavbu a navazuje
na něj stavební řízení a rozhodnutí o povolení konkrétní stavby. Tato dvě současně existující rozhodnutí jsou
pak veřejnoprávním titulem umožňujícím realizaci stavby. Zákon pamatuje na situace, kdy dojde ke změně územně
plánovací dokumentace (změní se podmínky, za nichž byla územně plánovací dokumenta ce schválena), a tedy
i podmínky k ochraně veřejných zájmů, za kterých byla tato stavba v území umísťována. Stavební úřad pak z vlastní
iniciativy nebo z podnětu navrhovatele nahradí územní rozhodnutí rozhodnutím novým, za současného stanovení
nových podmínek. Zásadně tedy v novém rozhodnutí zůstává stavba identická; v novém rozhodnutí se pouze mění
podmínky jejího umístění, a to jako odraz změny územně plánovací dokumentace. Ze správního spisu však
městskému soudu vyplynulo, že stavební úřad sice formálně postupoval podle §41 odst. 1 stavebního zákona,
fakticky se ale jednalo o vydání zcela nového územního rozhodnutí. Stavební úřad tedy nevedl řízení, inici ované
změnou územně plánovací dokumentace, ale územní řízení zcela nové, aniž by však postupoval podl e
§32 a násl. stavebního zákona. To městský soud označil za obcházení zákona. Uvedl, že v daném případě nastala
situace předpokládaná §40 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož rozhodnutí o umístění stavby a o využití území
pozbývá platnosti též dnem, kdy bylo stavebnímu úřadu doručeno oznámení navrhovatele nebo jeho právního
nástupce o tom, že upustil od záměru, k němuž se rozhodnutí vztahuje. Návrh právního nástupce původního
navrhovatele Českých energetických závodů (nyní ENTRUST, s. r. o.) tak měl být, v souvislosti s původním
územním rozhodnutím, hodnocen jako oznámení o upuštění od záměru, k němuž se územní rozhodnutí vztahuje.
I přes klíčový dopad d ůvodnosti předchozí námitky se městský soud vyjádřil také k dalším žalobním
námitkám, převážně procesního charakteru. S ohledem na velké množství těchto námitek a rozsáhlost argumentace
městského soudu, postačí na tomto místě zrekapitulovat pouze tu část odůvodnění napadeného rozsudku,
která má z hlediska kasační stížnosti v této věci význam. Městský soud tak k námitce nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného, s odkazem na obsah spisu, v podrobnostech popsal navrhované konstrukční řešení budovy
a uvedenou námitku uzavřel s tím, že podle rozhodnutí žalovaného návrh nevyčerpává maximální možnou výškovou
hladinu stanovenou původním územním rozhodnutím, objemové řešení odpovídá současným ukazatelům územního
plánu a kapacita návrhu je oproti kapacitě projednaní v rám ci EIA snížena. To však, dle jeho názoru, nic nevypovídá
o porovnávaných ukazatelích výškové hladiny a půdorysu stavby (rozsahu zastavěnosti pozemků), a proto v této části
absentuje úplné a řádné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za důvodnou označil též žalobní námitku týkající
se účastenství žalobců v řízení o povolení výjimky ze stavební uzávěry. Zde odkázal na §34 odst. 2 stavebního
zákona, který obsahuje výčet ú častníků tohoto řízení. Uvedl, že pokud zákon vy mezuje okruh účastníků řízení
o stavební uzávěře, pak logicky tito účastníci řízení jsou i účastníky řízení o povolení výjimky z ní. Účastníkem řízení
podle §34 odst. 2 stavebního zákona tedy není pouze navrhovatel, a napadené rozhodnutí je tak v otázce vymezení
okruhu účastníků tohoto dílčího řízení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost shledal
městský soud i v části odůvodnění, vztahující se k podmínkám povolení výjimky ze stavební uzávěry,
neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem konkrétně odůvodněnost povolení výjimky spočívá.
Ani stanovisko orgánu územního plánování magistrátu není, podle názoru soudu, jako podklad pro udělení výjimky
samo o sobě dostatečné, a to jednak pro neúplnost předložené dokumentace, jednak proto, že žádný konkrétní
důvod opodstatněnosti, kromě toho, že jde o změnu platného územního rozhodnut í, neuvádí. Omezuje se pouze
na konstatování, že návrh je v souladu se směrnou částí územního plánu ve znění úpravy č. U 212/2004. To městský
soud nepovažoval za konkrétní a přezkoumatelný závěr.
Proti tomuto rozsudku brojí zúčastněná osoba uvedená ve výroku sub 1) - dále jen „stěžovatel“ - kasační
stížností odkazující na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Podle stěžovatele je především napadený rozsudek zmatečný a nepřezkou matelný pro nesrozumitelnost
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť městský soud již rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č. j. 7 Ca 103/2006 - 76,
napadené správní rozhodnutí zrušil. V této věci tak existuje překážka věci rozhodnuté.
Dále stěžovatel uvádí, že městský soud vycházel z nesprávné skutkové podstaty [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.], jestliže usoudil, že rozhodnutí o umístění stavby je jedinečné a výlučné pro danou stavbu. Soud se, dle jeho názoru,
důkladně neseznámil se spisem, neboť jinak by musel zjistit, že na původní stavbu již bylo vydáno stavební povolení
(dne 22. 11. 1990, č. j. 895/90/1902-1Hol) a stavba již byla zahájena. Vzhledem ke změně parametrů stavby
však bylo nezbytné zajistit změnu územního rozhodnutí, na základě kterého je v současné době v procesu
projednávání již druhá změna stavby před jejím dokončením. Ohledně předmětné změny stavby před jejím
dokončením byla dne 11. 9. 1996, pod č. j. Výst. 16016/96/1744–ob.4/21Ma., a dne 14. 6. 2007,
pod č. j. 25197/06/4692-ob.4/Pok, vydána rozhodnutí povolující změnu takové stavby (bez ohledu na skutečnost,
že z důvodu formálního opomenutí jednoho z účastníků řízení bylo druhé citované rozhodnutí odvolacím orgánem
zrušeno). Bylo však jednoznačně potvrz eno, že předmětná stavba se v dané lokalitě nachází, je rozestavěná
a její změny nelze realizovat na základě pouhé změny stavby před dokončením (respektive předcházející změny
územního rozhodnutí). Rozsudek městského soudu tak nemá oporu ve spisu, jestliže uvádí, že byla umístěna stavba
nová, od stavby původní zcela odlišná. Tento názor není správný, neboť předmětem územního rozhodnutí je stále tatáž
stavba, která je rozestavěna a částečně (např. v rozsahu plynovodního potrubí a teplovodního kanálu)
již pravomocně povolena do užívání. Stěžovatel tudíž ani nesouhlasí se závěrem městského soudu v tom směru,
že nastala situace předvídaná §40 odst. 1 stavebního zákona; podání žadatele nelze posoudit jako upuštění
od záměru, k němuž se rozhodnutí vztahuje.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že ačkoli je právním názorem městského soudu vázán, považuje
důvody kasační stížnosti za správné. Institut změny územního rozhodnutí souvisí především s platností územního
rozhodnutí (§40 odst. 1 stavebního zákona). Úkole m soudu není posuzovat míru odlišnosti původní a nové stavby;
základní otázka zní, zda je původní územní rozhodnutí platné, či zda platnosti pozbylo. Vzhledem ke specifičnosti
územního rozhodnutí by existence dvou platných územních rozhodnutí pro tentýž st avební pozemek představovala
porušení zásady ne bis in idem. Argumentace soudu má i další nedostatky. Zde žalovaný upozornil, že možnost upustit
od záměru byla ve stavebním zákoně upravena až novelou stavebního zákona č. 83/1998 Sb. (účinnou od 1. 7. 1998).
Původní navrhovatel (České energetické závody) tedy nemohl před tímto datem upustit od záměru, jak tvrdí soud.
Dále žalovaný upozorňuje, že pojmy záměr a zahájená stavba nejsou totožné. Od záměru lze upustit v době od vydání
územního rozhodnutí do podání žádosti o stavební povolení – od okamžiku podání žádosti o stavební povolení
územní rozhodnutí platnosti již nepozbývá. V daném případě však byla stavba dokonce zahájena. Původní územní
rozhodnutí je tedy platné, a proto byl správný i postup stavebního úř adu a žalovaného, kteří rozhodli o změně
platného územního rozhodnutí.
Žalobci ke kasační stížnosti uvedli, že napadený rozsudek není zmatečný, neboť zjevně nechyběly
podmínky řízení, ve věci nerozhodoval vylou čený soudce, ani nebyl soud nesprávně obsazen, a nebylo rozhodnuto
v neprospěch ú častníka v důsledku trestného činu soudce. Není ani nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost
(stěžovatel ani žádný příklad nesrozumitelnosti neuvádí), či pro nedostatek důvodů. Pokud jde o námitku res iudicata,
žalobci upozornili, že v nyní projednávané věci se sice jedná o tentýž právní vztah, ja ko v řízení vedeném
pod sp. zn. 7 Ca 103/2006, řízení je však vedeno s jinými účastníky a v obou případech se žaloba opírala o jiné
skutečnosti. Aplikací uvedené zásady by došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
v neprospěch žalobců, tedy práva na spravedlivý proces. Smyslem garance ústavních práv je ochrana osob před
formálním postupem, jímž by došlo k jejich poškození. Vydáním přezkoumávaného rozsudku soudu k poškození
práv osob na tomto řízení zúčastněných nedošlo; naopak šlo o jediné řešení, jak práva žalobců zachovat v situaci,
kdy městský soud nevyužil možnosti spojit věci ke společnému projednání. Pokud by rozsudek vydán nebyl, nemohl
by se soud vyjádřit ke všem žalobním bodům uváděným žalobci. Podle žalobců dále neobstojí ani stížní důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vytýká -li stěžovatel, že byla umístěna stavba nová, od stavby původní zcela odlišná , a přitom
poukazuje na skutečnost, že předmětem územního rozhodnutí je stále tatáž stavba, která je rozestavěna, činí tak poněkud
nesrozumitelně a patrně při nepochopení právního významu citovaného tvrzení. Městský soud totiž neposuzoval
existenci či neexistenci předmětné stavby, ale právně hodnotil předkládaný návrh na vydání územního rozhodnutí,
s přihlédnutím k navrhovanému stavebně technickému řešení předmětné stavby. Ke stejnému závěru dospěl městský
soud i ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2008, č. j. 7 Ca 103/2006-76 a dokonce i sám žalovaný své původní rozhodnutí
změnil tak, že potvrdil, že se jedná o nové územní rozhodnutí. Žalobci proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 2,
věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom
rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Na prvním místě vznesl stěžovatel námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ta má spočívat
v tom, že rozsudek rozhodnutí žalovaného zrušil i přesto, že již dříve zrušeno bylo, a to dokonce týmž soudem
(pouze jeho jiným senátem).
Konstantní judikatura pojímá za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména takové rozhodnutí,
z něhož není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka má za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby; dále je za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost považováno rozhodnutí,
z něhož zejména jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu
podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003-130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS). V případě tvrzené nepřezkoumatelnosti se přitom
jedná o námitku, kterou je třeba vypořádat na prvním místě; logicky teprve poté, bude -li napadené rozhodnutí
shledáno jako přezkoumatelné, se totiž zdejší soud zpravidla může zabývat dalším i stížními námitkami
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný
pod č. 617/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud, veden shora zmíněnou ustálenou judikaturou, nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu neshledal. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, jak městský soud rozhodl a o jaké úvahy se přitom
opíral. Stěžovatelem tvrzená nesrozumitelnost se přitom výslovně omezuje pouze na skutečnost, že městský soud
v napadeném rozsudku přistoupil ke zrušení již dříve zrušeného rozhodnutí žalovaného, což, dle názoru stěžovatele,
zakládá překážku věci rozhodnuté (res iudicata); jiné části rozsudku však nesrozumitelnost vytýkána není. Překážka
věci rozhodnuté však pojmově naplňuje stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zmatečnost řízení před
soudem, spočívající (mimo jiné) v tom, že chyběly podmínky řízení. Tímto způsobem také s uvedenou námitkou
zdejší soud naložil, neboť pouhá nesprávná subsumpce důvodů kasační stížnosti pod některý z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. nemůže být důvodem pro její odmítnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 Afs 7/2004, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Pro vymezení namítané překážky věci rozsouzené (res iudicata) lze odk ázat na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 32 Odo 151/2005, dostupný z http://www.nsoud.cz, z něhož se podává, že: „[o] stejnou věc
se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká -li se stejného předmětu
řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).“ Předpokladem existence překážky věci pravomocně rozsouzené
je tedy totožnost účastníků posuzovaných řízení a totožnost předmětu řízení, který je určen konečným petitem
žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. V daném případě není naplněna podmínka totožnosti
účastníků řízení, neboť obě žaloby byly podány (byť proti témuž napadenému rozhodnutí žalovaného) jinými
účastníky řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, č. j. 7 Ca 103/2006 - 76, se týkal přezkumu
napadeného rozhodnutí v řízení mezi žalobcem IRAM CZ, s. r. o. a Magistrátem hlavního města Prahy (žalovaným),
za účasti stěžovatele; naproti tomu rozsudek nyní napadený kasační stížností byl vydán ve věci přezkumu
napadeného rozhodnutí iniciovaného shora uvedenými žalobci sub a) až c), proti témuž žalovanému, za účasti
stěžovatele a dalších zúčastněných osob uvedených sub 2) až 12). Žalobci přitom zcel a správně poukazují na fakt,
že rozhodnutí žalovaného mohlo být u soudu napadeno různými účastníky správního řízení, k teří mohli zcela
nezávisle uplatňovat různé důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí. Představa, že by například dříve projednaná
žaloba byla pro nedůvodnost argumentace jednoho žalobce zamítnuta, čímž by bylo vyloučeno posoudit jiné žalobní
námitky jiného žalobce v dosud neskončeném soudním řízení pro překážku pravomocně skončené věci, je zcela
neakceptovatelná. Nelze pochopitelně popřít, že výsledek dříve skončeného soudního přezkumu téhož správního
rozhodnutí by měl vliv na dosud neskončené řízení jiného ža lobce tehdy, pokud by napadené správní rozhodnutí
bylo pravomocně zrušeno. Zde by ovšem důvodem zastavení dosud neskončeného řízení nebyla překážka res iudicata,
ale fakt, že by v tomto řízení odpadl jeho předmět (napadené správní rozhodnutí bylo soudně od klizeno). Nadto
je třeba upozornit, že rozsudek Městského soudu ze dne 9. 4. 2008, č. j. 7 Ca 103/2006 - 76, nabyl právní moci dne
15. 5. 2008, tedy až poté, co došlo k vydání rozsudku v nyní posuzované věci, tj. dne 22. 4. 2008 (napadený rozsudek
nabyl právní moci dne 16. 7. 2008). Pojmově lze tedy hovořit pouze o možné překážce věci zahájené ( litispendence),
avšak i ta je vylou čena tam, kde se jedná o řízení mezi různými účastníky.
Pro úplnost je třeba uvést, že otázkou možné překážky res iudicata se Nejvyšší správní soud zabýval i v nyní
vedeném kasačním řízení, neboť již dříve rozhodoval i o kasační stížnosti podané (totožným) stěžovatelem proti
shora zmiňovanému předcházejícímu rozsudku městského soudu č. j . 7 Ca 103/2006-76. Rozsudek zdejšího soudu
ze dne 30. 4. 2009, č. j. 2 As 68/2008 - 127, kterým byla předchozí kasační stížnost taktéž zamítnuta,
však (bez nutnosti zabývat se dalšími aspekty obou věcí) předmětnou překážk u řízení zakládat nemůže,
neboť předmět posuzovaných kasačních řízení byl odliš ný – jedná se o rozdílné rozsudky Městského soudu v Praze.
Existence zmiňovaného předcházejícího rozsudku zdejšího soudu však pro nyní projednávanou věc není
bezvýznamná. Jakkoli se argumentace užitá v rozsudcích městského soudu v obou věcech bezezbytku neshoduje
a zcela identické nejsou ani kasační námitky, podstata věci je shodná. Podstatné je, že v předchozím rozsudku
Nejvyšší správní soud konstatoval, že závěry o splnění podmínek pro postup dle ustanovení §41 odst. 1 stavebního
zákona, uvedené v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, jsou nekonkrétní a tudíž nepřezkoumatelné. Zdejší soud tedy
aproboval závěry městského soudu o neudržitelnosti důvodů, na nichž napadené správní rozhodnutí stojí;
korigovány byly pouze některé jeho dílčí závěry. V této souvislosti se v předcházejícím rozsudku uvádí, že „[o]značil-li
totiž městský soud postup žalovaného, resp. stavebního úřadu, jež namísto vydání nového územního rozhodnutí přistoupil ke změ ně
původního územního rozhodnutí podle §41 odst. 1 stavebního zákona, za obcházení zákona, pak se nijak nevypořádal s otázkou,
proč má za to, že původní územní rozhodnutí pozbylo platnosti, a jaké skutečnosti tomu nenasvědčují. Odvol ává-li se v této souvislosti
na institut ´upuštění od záměru, k němuž se rozhodnutí vztahuje´ ( §40 odst. 1 stavebního zákona), opomíjí, že z logiky věci nelze
upustit od záměru tam, kde již bylo vydáno na územní rozhodnutí navazující stavební povolení, nebo dokonce tam, kde s realizací stavby
bylo již započato (srov. §40 odst. 1 stavebního zákona, věta první za středníkem). Vydal-li by totiž za platnosti územního rozhodnutí
stavební úřad nové územní rozhodnutí pro totéž území, existovaly by pro jedno území dvě platná územní rozhodnutí, čímž by byl a
porušena zásada ne bis in idem. V tomto směru lze tedy zcela přisvědčit argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti i vyjádření
žalovaného, kde je na tento rozpor poukazováno“. Dílčí námitka, rozporující názor městského soudu o existenci faktického
oznámení stavebníka o upuštění od záměru stavbu v navrhov aném umístění realizovat, tedy byla shledána důvodnou,
avšak bez toho, že by toto pochybení městského soudu mělo vliv na zákonnost rozsudku. Nic totiž neměnila
na skutečnosti, že nosné důvody rozhodnutí žalovaného nebyly formulovány přezkoumatelným způsobe m.
Zcela logicky se tedy ke stejným závěrům musí zdejší soud dobrat i v nyní projednávané věci,
neboť i zde je přezkoumávána zákonnost rozsudku městského soudu, který se zabýval zákonností stejného
správního rozhodnutí.
Co se týče v pořadí další stížní námitky, ta míří proti úvaze městského soudu, že rozhodnutí o umístění
stavby je jedinečné a určené výlu čně pro danou stavbu a že postupem žalovaného došlo fakticky k umístění zcela
odlišné stavby, než v řízení původním. Stěžovatel zde poukazuje na fakt, ž e stavba na základě původního územního
rozhodnutí byla již dříve řádně povolena, je rozestavěná a v některých dílčích částech dokonce již zkolaudovaná.
Nemůže se tedy, dle jeho názoru, jednat o umístění nové stavby, ale jde jen o změnu stávající (nedokonče né) stavby.
Tato argumentace stěžovatele se ovšem míjí s názorem vysloveným v napadeném rozsudku. Ten se totiž
v předmětné úvaze nezabýval tím, zda je dříve umístěná stavba již fakticky realizován a, a v jakém rozsahu,
nýbrž jen konstatoval, že navrhovaná změna vykazuje – ve srovnání s původním územním rozhodnutím – natolik
významné odlišnosti (pokud jde o stavebně technické parametry i funkční využití), že již nelze hovořit o změně
stavby, ale jde o kvalitativně zcela novou stavbu (srov. zejména odst. pátý, na str. 15 rozsudku) a měla by proto
již jen z tohoto důvodu být řešena cestou vyvolání nového územního řízení. Měs tský soud výslovně uvedl,
že ve změně územního rozhodnutí (provedené v režimu §41 stavebního zákona) zů stává stavba identická;
mění se pouze podmínky jejího umístění, coby odraz změny územně plánovací dokumentace (viz str. 16, odstavec
druhý rozsudku). Jakkoli tento názor městského soudu považuje zdejší soud za příliš kategorický a tudíž sporný,
podstatné je, že v této rovině stěžovatel s odůvodněním napadeného rozsudku nepolemizuje. Tuto dílčí kasační
námitku tedy nelze považovat za oprávněnou.
Bez ohledu na všechny shora uvedené skutečnosti však nelze přehlédnout, že zrušující rozsudek v dané věci
městský soud opřel celkem o čtyři důvo dy. Na prvním místě se jednalo o již z miňované nesplnění podmínek
pro změnu územního rozhodnutí zakotvených v §41 odst. 1 stavebního zákona; dalšími důvody byla
nepřezkoumatelnost závěrů o souladu navrhované stavby s některými regulativy (v porovnávaných ukazatelích
výškové hladiny a půdorysu), nesprávné vymezení okruhu účastníků řízení o výjim ce ze stavební uzávěry
(§34 odst. 2 stavebního zákona) a konečně chybějící úvaha, v čem konkrétně spočívá odůvodněnost povolení této
výjimky. Kasační stížnost však vůči těmto dalším zrušujícím důvodům vůbec nebrojí. Z uvedeného důvodu tedy,
i kdyby zdejší soud shledal předmětnou kasační stížnost za důvodnou, rozsudek m ěstského soudu stále alespoň
ve zbývajících důvodech pro zrušení napadeného rozhodnutí obstojí (i ří zení o kasační stížnosti je ovládáno
disposiční zásadou - §109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). K obdobné situaci se zdejší soud vyjádřil ve své
dřívější rozhodovací činnosti, a to v rozsudku ze dne 28. 5. 2008, č. j. 6 As 3/2007 - 72, dostupném
z http://www.nssoud.cz: „Zruší-li soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobou napadené rozhodnutí ze dvou
důvodů, přičemž první z důvodů zrušení plně neobstojí vzhledem k tomu, že závěr o nepřezkoum atelnosti rozhodnutí byl učiněn toliko
na základě ničím nepodloženého zjištění, není tato skutečnost důvodem pro zrušení rozsudku v řízení o kasační stížnosti, obstojí-li druhý
důvod zrušení rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud provede pouze dílčí korekci rozhodnutí soudu ve vztahu k prvnímu
důvodu zrušení rozhodnutí správního orgánu.“ Tento názor byl potvrzen i rozhodnutím rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. 8 Afs 15/2007, dostupné z http://www.nssoud.cz.
Lze tedy uzavřít, že kasační stížnost byla dílem shledána nedůvodnou, dílem nemířila do zbývajících
zrušovacích důvodů napadeného rozsudku. Za této situace Nejvyšší mu správnímu soudu nezbylo, než ji zamítnout
(§110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.).
Pokud jde o výroky, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi stěžovatelem, žalobcem a žalovaným
(výroky II. a III.), zde Nejvyšší správní soud vycházel z premisy, že v dané věci ú častníkem kasačního řízení nejsou
pouze žalobci a žalovaný, kteří jimi jsou vždy (srov. §105 odst. 1 s. ř. s.), ale i stěžovatel. Ze zákona lze tento závěr
dovodit ze vztahu ustanovení §102, věty první s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (stěžovatel) domáhá zrušení soudního rozhodnutí a již zmiňovaného §105 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení. Jde ostatně o logický a jediný
možný důsledek zákonem přiznané aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení a obecného oprávnění stěžovatele
disponovat jeho předmětem. Z tohoto důvodu proto bylo nutno i v případě stěžovatele rozhodnout o nákladech
řízení o kasační stížnosti na obecném principu procesní úspěšnosti, ve smyslu ustanov ení §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšný nebyl (jeho kas ační stížnost byla zamítnuta)
a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Vzhledem k tomu, že se dožadoval zrušení rozsudku
městského soudu, kterým bylo vyhověno žalobcům a) až c) a k jejich žalobě bylo předcházející správní rozhodnutí
(vydané žalovaným) zrušeno, nelze dospět k jinému závěru, než že v řízení o kasační stížnosti stojí stěžovatel
na straně žalovaného, proti žalobcům. Rozdílný zájem na výsledku tohoto řízení je ostatně patrný i z procesních
stanovisek žalobců i žalovaného, jak byly zmíněny výše. Jinými slovy: řízení o kasační
stížnosti je řízením kontradiktorním (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 10. 2008, č. j. 1 As 79/2008 - 105, dostupné na www.nssoud.cz) a žádný z ú častníků tak logicky nemůže být
„procesně indiferentní“. Posuzováno z tohoto pohledu byli tedy žalobci a) až c) v daném řízení procesně úspěšní a lze
jim proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti přiznat. Naopak žalovaný, který v řízení před
městským soudem neuspěl a v řízení před zdejším soudem podporoval kasační stížnost stěžovatele, procesně
úspěšným nebyl a právo na náhradu nákladů tohoto řízení mu proto nenáleží.
Výše nákladů řízení přiznaných žalobcům a) až c) je představována od měnou zástupce žalobců za jeden
úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) při společném zastupování tří účastníků, tedy částkou 3 x 2100 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění p ozdějších
předpisů], ponížené o 20 %, ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 citované vyhlášky. Současně bylo rozhodnuto
o přiznání náhrady hotových výdajů advokáta v částce 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 5 940 Kč.
Konečně pokud jde o výrok IV. tohoto rozsudku, zde bylo rozhodnuto o nákladech kasačního řízení
ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení, které v tomto postavení (narozdíl od stěžovatele) setrvaly. V jejich
případě bylo postupováno dle §60 odst. 5 s. ř. s. (ve spojení s §120 s . ř. s.), dle kterého osoba zúčastněná na řízení
má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláš tního
zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších ná kladů řízení. Vzhledem k tomu, že u žádné
ze zúčastněných osob nebyla splněna žádná ze shora uvedených podmínek pro přiznání práva na náhradu nákladů
řízení, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že jim toto právo nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu