ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.161.2016:52
sp. zn. 2 As 161/2016 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: R. Š., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského nám. 125, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015, č. j. KrÚ 69698/2015/ODSH/14, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 8. 6. 2016, č. j. 52 A 2/2016 – 38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 52 A 2/2016 – 38, se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015, č. j. KrÚ 69698/2015/ODSH/14
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku ve výši 20 342 Kč k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta,
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 10. 2015, č. j. KrÚ 69698/2015/ODSH/14, jímž žalovaný zamítl
stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Česká Třebová ze dne 3. 8. 2015,
č. j. 10013/2015/DOP/LAD/SPŘ/65-8, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto
přestupku se stěžovatel dopustil dne 22. 4. 2015 v cca 13:40 hod. v obci Třebovice, na silnici
I. třídy č. 14 – 69,4 m před stanovištěm silničního laserového rychloměru Micro DigiCam LTI
umístěného u domu čp. 227, ve směru jízdy na obec Lanškroun, tím, že jako řidič motorového
vozidla tov. zn. ŠKODA Octavia 1Z, reg. zn. X, v rozporu s obecnou úpravou provozu na
pozemních komunikacích v měřeném úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí jízdy 50 km/h
jel rychlostí 66 km/h, resp. 63 km/h při zvážení možné odchylky měřícího zařízení. Překročil
tak nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Za tento přestupek byla stěžovateli
uložena pokuta ve výši 2300 Kč.
Krajský soud za prvé vyhodnotil žalobu jako účelovou s ohledem na opakovanou
procesní strategii jeho zmocněnce ve správním řízení a zástupce v řízení před správními soudy,
kdy zmocněnec podává proti prvostupňovému orgánu blanketní odvolání, čímž se snaží přenést
na správní soudy činnost správních orgánů, k čemuž však soudní přezkum není určen. Přesto
však krajský soud vypořádal všechny stěžovatelovy námitky, přičemž je shledal nedůvodnými.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel v kasační stížnosti trvá na své námitce, že rozhodnutí žalovaného
je nezákonné, protože jej žalovaný neinformoval o oprávněné úřední osobě, ačkoliv stěžovatel
tuto informaci požadoval, čímž mu znemožnil namítat její podjatost. Stěžovatel nesouhlasí
s krajským soudem, že ačkoli tento dovodil, že se jednalo o pochybení, toto pochybení nemohlo
mít vliv na porušení stěžovatelových práv, neboť stěžovatel v žalobě neuvedl žádné okolnosti,
které by nasvědčovaly možnou podjatost Mgr. B. K. Stěžovatel se nedomnívá, že by musel
uvádět důvody podjatosti oprávněné úřední osoby v žalobě, protože krajský soud není oprávněn
podjatost takové osoby posoudit. Tu posuzuje její představený, příp. následně nadřízený správní
orgán, a až poté může následovat přezkum soudní (proti meritornímu rozhodnutí). Pokud krajský
soud vytýká stěžovateli, že neuvedl konkrétní důvody podjatosti oprávněné úřední osoby,
stěžovatel k tomu nebyl povinen, neboť krajský soud nebyl oprávněn o podjatosti rozhodovat;
takový postup by byl nepřípustný a krátil by stěžovatele na jeho právech. Stěžovatel tak má za to,
že již samotná skutečnost, že stěžovatel nebyl informován o totožnosti oprávněné úřední osoby,
sama o sobě působí nezákonnost žalovaného rozhodnutí.
Krajský soud několikrát namítal účelovost postupu stěžovatele v rámci odvolacího řízení,
kdy dle jeho názoru stěžovatel úmyslně podal blanketní odvolání za tím účelem, aby rozhodné
námitky mohl uplatnit až v řízení před soudem, a tedy vzít možnost odvolacímu orgánu
se s těmito námitkami vypořádat v rámci správního řízení. K tomu stěžovatel uvádí, že v řízení
chtěl aktivně vystupovat, nicméně odvolání nedoplňoval dříve, než se dozvěděl, která osoba
o něm bude rozhodovat, neboť podjatá úřední osoba by mohla textu odvolání zneužít. Stěžovatel
měl právo očekávat, že mu bude totožnost úřední osoby sdělena a také, že do této doby nebude
o jeho odvolání rozhodnuto. Je tak patrné, proč stěžovatel své odvolání nedoplnil, a účelovost
jeho postupu tvrzená krajským soudem tak je neopodstatněná a ničím nepodložená.
Nezákonnost rozhodnutí musí být dovozována nejenom ze skutečnosti, zda reálně existovala
možnost, že oprávněná úřední osoba byla podjatá, jak nesprávně dovodil krajský soud, ale musí
být brán zřetel na skutečnost, jak stěžovatel očekával, že bude s jeho žádostí naloženo, a jaké
kroky v důsledku očekávání o posouzení žádosti činil, resp. nečinil. Rozhodnutí je tedy
nezákonné jednak proto, že stěžovatel nemohl vznést námitku podjatosti vůči potencionálně
podjaté úřední osobě a současně z důvodu, že stěžovateli byla odňata možnost více se v rámci
podaného odvolání vyjádřit k vlastní podstatě obvinění. Poněvadž stěžovatel očekával předně
vyřízení své žádosti, bylo pro něj vydání meritorního rozhodnutí nepředvídatelné a překvapivé,
což dle judikatury představuje vadu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Stěžovatel podotýká, že kdyby věděl, že oprávněnou úřední osobou
bude Mgr. B. K., námitku podjatosti by vznesl.
Stěžovatel dále namítá, že od počátku zpochybňoval vlastní výsledek měření. Konkrétně
namítal, že rychloměr nebyl řádně ustaven, že policista provádějící měření nebyl řádně proškolen,
apod., přičemž tyto námitky pak uplatnil spolu s dalšími na ně navazujícími též v žalobě.
První námitkou je, že rychloměr nebyl řádně ustaven, a tedy nemohl řádně měřit, i kdyby
vlastní měření bylo provedeno řádně. Tuto námitku krajský soud vypořádal nedostatečně,
poukazem na rozsudky týkající se metody měření. Nejvyšší správní soud se nikdy nezabýval
technickými otázkami vlastního měření, tedy zda i v případě méně závažných chyb by samotné
měření proběhlo, či nikoli. Podstatné dle stěžovatele je to, že nesprávně ustavený rychloměr
může vlastní měření provádět a výsledek měření vyhodnotit, ale neexistuje záruka správnosti
výsledku. Stěžovatel uvádí, že mohou existovat chyby, které přístroj neodhalí (chyby ustavení),
vlastní měření proběhne, jeho správnost však nelze garantovat. Rozporuje tak odkazy krajského
soudu na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které přístroj chybu rozezná a měření
neprovede. Poukazuje rovněž na to, že v zahraničí byly opakovaně vysloveny pochybnosti
o použitelnosti výstupu z lidaru jako důkazu před soudem.
Stěžovatel poukazuje také na zásadu bezprostřednosti, dle které soud smí přihlížet pouze
k důkazům provedeným v tomto konkrétním řízení. Proto odkaz na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27 a tam zmiňované odborné vyjádření
ze dne 3. 11. 2010 společnosti ATS-TELCOM Praha, a. s., tedy stejného dodavatele měřicího
zařízení, nemůže obstát a postup krajského soudu je nutné považovat za nezákonný. Tomuto
vyjádření pak nelze přikládat relevanci, neboť se jedná o dodavatele, a nikoliv o výrobce.
Stěžovatel navrhoval provést důkaz vyjádřením výrobce rychloměru; tento důkaz krajský soud
neprovedl, což odůvodnil jeho nadbytečností ohledně prokázání skutečnosti, zda blízkost
kovových předmětů měla negativní vliv na činnost silničního radaru, když jednak se v blízkosti
nacházel toliko plastový kontejner a jednak z manuálu neplyne žádné varování ohledné kovových
předmětů. Stěžovatel uvádí, že důkaz čtením návodu k obsluze proveden nebyl. Ačkoli jej navrhl
a není o tom sepsán ani žádný protokol. Jedná se tak o pochybení krajského soudu. Stěžovatel
tak nechápe, jak mohl krajský soud dospět k závěru, že z manuálu neplyne žádné varování
ohledně kovových předmětů, když tento důkaz nebyl řádně proveden. Krajský soud stěžovateli
vyčetl, že neodcitoval žádná konkrétní ustanovení návodu, které jeho argumenty potvrzují.
Stěžovatel se domnívá, že se jedná o přemrštěný požadavek, má za dostačující, že navrhl
provedení důkazu samotným návodem. Stěžovatel proto nechápe, na základě čeho krajský soud
došel k závěru, jaké skutečnosti návod obsahuje či nikoliv; krajský soud přitom posuzoval otázky
technického charakteru. Sám je hodnotit nemohl, proto měl provést důkaz čtením návodu,
odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem, což však neučinil. Stěžovatel navíc předesílá,
že důkazním návrhem na provedení důkazu návodem se krajský soud vůbec nezabýval.
Stěžovatel považuje za nedostatečné také vypořádání se s jeho důkazním návrhem
na výslech zasahujícího policisty, který vlastní měření prováděl, a to stran otázky ustavení
rychloměru.
Krajský soud se pak opomenul vypořádat s námitkou, že i kdyby byla všechna tvrzení
žalovaného ohledně technických vlastností rychloměru pravdivá, správní orgán není způsobilý
toto konstatovat; jedná se o otázky technického charakteru a na prokázání tvrzení správních
orgánů nebyly provedeny žádné důkazy.
Stěžovatel dále setrvává také na námitce nedostatečného odůvodnění výše sankce.
Dle stěžovatele nemohlo být přihlíženo a výše sankce odůvodňována přestupky, kterých
se stěžovatel dopustil v minulosti starší jednoho roku od vydání rozhodnutí. Na tato jednání
musí být aplikován trestněprávní institut zahlazení odsouzení. Pokud jde o další okolnost
zjišťující závažnost jednání stěžovatele, konkrétně že se jednalo o překročení nejvyšší
povolené rychlosti v obci na silnici první třídy, v pracovní den a v denní době, stěžovatel
má za to, že tato skutečnost měla být vnímána jako okolnost polehčující, a nikoliv přitěžující.
Ohledně hustoty provozu nebyl proveden žádný důkaz, pouze byla správním orgánem
konstatována, a nelze jí tak považovat za relevantní.
Krajský soud uvedl, že k tomu netřeba provádět dokazování, „stačí se jen porozhlédnout kolem
sebe (…)“. Stěžovatel uvádí, že pojem porozhlédnutí právní řád neupravuje a nelze tak prokazovat
rozhodné skutečnosti. Navíc, stěžovateli nelze vytýkat obecně známou skutečnost, že vyšší
provoz je vždy v ranních a odpoledních hodinách a také že v poledne je lepší viditelnost
než za šera, v noci, nebo časných ranních hodinách. Nejsou-li to obecné známé skutečnosti,
měl je prokazovat také správní orgán při stanovení sankce. Dle stěžovatele tak nebyly důvody,
aby správní orgán stanovil sankci při horní hranici zákonné sazby, neboť okolnosti, které krajský
soud hodnotil jako přitěžující, takovými nebyly, a naopak správní orgán opomenul hodnotit
okolnosti polehčující.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření setrval na závěrech vyslovených v napadeném rozhodnutí
a zcela se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu je podstatné, že na základě oznámení přestupku a spisového materiálu
od Policie ČR č. j. KRPE-33302-3/PŘ-2015/171106, který obsahuje úřední záznamy ze dne
25. 4. 2015 a 9. 5. 2015, záznam o přestupku (fotodokumentace změřené rychlosti),
fotodokumentaci z místa projednávání přestupku, ověřovací list k silničnímu laserovému
rychloměru, výpis z evidenční karty řidiče, poučení ze dne 22. 4. 2015 a dále na základě části
manuálu k obsluze měřicího zařízení a osvědčení o proškolení obsluhy měřicího zařízení
(policista P.) zahájil správní orgán prvního stupně řízení o přestupku. Dále na základě protokolu
o ústním jednání ze dne 9. 7. 2015, jemuž byl přítomen zmocněnec stěžovatele, a vyjádření
stěžovatele ze dne 27. 7. 2015 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým uznal
stěžovatele vinným z přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. d) bod 4 zákona o silničním
provozu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě dne 31. 8. 2015
blanketní odvolání. V tomto podání stěžovatel zároveň požádal správní orgán o zaslání kopie
spisového materiálu a o sdělení, kdo bude ve věci rozhodovat, pro případnou námitku podjatosti.
Správní orgán prvního stupně stěžovatele následně vyzval výzvou ze dne 1. 9. 2015 k odstranění
nedostatků podaného odvolání, přičemž mu stanovil lhůtu 5 dnů od jejího doručení. Tato lhůta
uplynula dnem 9. 9. 2015. Stěžovatel své odvolání ve lhůtě ani později nedoplnil, proto žalovaný
rozhodl na základě podaného banketního odvolání v souladu s §89 odst. 2 správního řádu
tak, že se odvolání zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při posuzování
nepřezkoumatelnosti vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit,
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces
garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“. Uvedená ustálená judikatura Ústavního soudu měla svého
předchůdce v judikatuře Vrchního soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních
pod č. 27/1994) a našla svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu). Této judikatuře je společné, že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. V souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku správního
soudu nelze pominout ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl uveřejněn pod č. 134/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž kasační soud vyslovil, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí.
Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“.
V rozsudku ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz) pak vyslovil Nejvyšší
správní soud právní názor, že je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým
závěrům dospěl“.
Uvedené principy zdůrazněné ve vztahu k rozhodnutím správních soudů je třeba
bezezbytku vztáhnout i na případy, kdy jsou přezkoumávána nikoliv jen soudní, ale i správní
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen skrze řádně odůvodněná, srozumitelná a určitá správní
rozhodnutí se může účastník řízení účinně domáhat svých práv u nestranného soudu. Jinak
vyjádřeno „jen řádně a srozumitelně vysloveným právním závěrům správních orgánů lze vytýkat jejich
nesprávnost“. Pokud pak správní rozhodnutí nedostojí vytčeným principům, například z toho
důvodu, že z něj nevyplývá, jaký skutkový základ (skutková zjištění) vzal rozhodující správní
orgán za svůj a jak jej následně právně hodnotil (jaké konkrétní právní normy na něj aplikoval),
je třeba na takové rozhodnutí správního orgánu pohlížet jako na nepřezkoumatelné.
Byl to pak především rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, jež bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 1566/2008, vyslovil názor, že „z rozhodnutí odvolacího správního orgánu musí
vyplývat nejen to, jak tento správní orgán naložil s odvolacími důvody, ale musí z něj i dostatečně srozumitelně
vyplývat skutkový a právní závěr, na jehož základě bylo přezkoumávané rozhodnutí vydáno. Odvolací správní
orgán je tedy povinen ve svém rozhodnutí objasnit rozhodující skutkové okolnosti projednávané věci a vymezit
právní rámec (právní normy), v jehož mezích byl skutkový stav posuzován, a teprve po té je povinen řádně
se vypořádat s odvolacími námitkami“.
K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů
je pak Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Pokud by totiž sám
přezkoumal nepřezkoumatelný rozsudek správního soudu či odvolacího správního orgánu,
nutně by tak zatížil totožnou nepřezkoumatelností i své vlastní rozhodnutí. Toto nelze připustit.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že otázka přezkoumatelnosti předchozích soudních či správních
rozhodnutí musí nutně předcházet právnímu posouzení věci samé (věcných námitek) a posuzující
orgán (zde Nejvyšší správní soud) v tomto rozsahu není limitován dispoziční zásadou
(srov. §75 odst. 2, či §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, a to proto, že krajský soud přezkoumal
a potvrdil zákonnost napadeného správního rozhodnutí, které je ve skutečnosti
nepřezkoumatelné, a to v části odůvodnění uložené sankce, jak bude pojednáno dále.
Z napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovateli byla za spáchaný přestupek, o němž neměl
správní orgán žádných pochybností, uložena sankce ve výši 2300 Kč v horní polovině zákonného
rozpětí. Správní orgán prvního stupně při ukládání sankce nezjistil žádné okolnosti, které
by snižovaly závažnost stěžovatelova jednání. Za okolnosti, které naopak zvýšily závažnost
tohoto jednání, považoval to, že stěžovatel překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci
o 13 km/hod; stalo se tak v obci, na silnici I. třídy, v pracovní den, v denní době. Správní orgán
uvedl, že je všeobecně známo, že nepřiměřená rychlost je častou příčinou dopravních nehod.
Negativním důsledkem vyšší rychlosti je prodloužení brzdné dráhy. Správní orgán dále přihlédl
k tomu, že přestupek byl spáchán v nevědomé nedbalosti, kdy stěžovatel nezachoval určitou míru
opatrnosti, kterou od něj bylo možno požadovat. Přihlédl také k osobě stěžovatele, jenž sice
má v posledních třech letech pouze jeden záznam v přestupcích ze dne 16. 2. 2015, kdy překročil
nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci; nicméně z celkového počtu deseti záznamů
v přestupcích se sedm záznamů týká překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy v obci či mimo
obec, což svědčí o tom, že stěžovatel opakovaně překračuje nejvyšší dovolenou rychlost.
Žalovaný závěr správního orgánu prvního stupně potvrdil a v podrobnostech odkázal
na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.
Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání (§12 odst. 1 zákona
o přestupcích) je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán
při svém rozhodování veden. Ustanovení §12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek,
ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní
orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat
a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše
té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné.
Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky,
které zákon předpokládá, přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv
mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce. Výše uložené sankce tak musí
být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby
o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.
Právě v tomto směru však Nejvyšší správní soud shledal v rozhodnutí správních orgánů
pochybení.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že pochybení správních orgánů nebylo zjištěno
v stěžovatelem namítané skutečnosti, že bylo při hodnocení jeho osobnosti přihlédnuto
též k dřívějším přestupkům. Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
Liberec ze dne 3. května 2013, č. j. 60 A 1/2013 - 49, publ. pod č. 2912/2013 Sb. NSS sice platí,
že „institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného
hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí
v přestupkovém řízení (§12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl
k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním.
Pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce
řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel,
jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky
dle §74 odst. 1 a §1 05 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „odsouzen“,
tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit
jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“. Správním orgánům však nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti,
že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém
řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud
jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem
(§12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Správní orgán tak při posouzení osoby pachatele
mohl ze spáchaných přestupků dovodit, že stěžovatel opakovaně překračuje nejvyšší dovolenou
rychlost jízdy v obci.
Nejvyšší správní soud však shledal zásadní pochybení správního orgánu v zcela
nedostatečném odůvodnění okolností zvyšujících závažnost stěžovatelova jednání, a tudíž
i v odůvodnění samotné výše uložené pokuty.
Stěžovateli byla uložena sankce za přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
o silničním provozu, podle kterého se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních
komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně
než 30 km/h. Za skutečnosti přitěžující považoval správní orgán pouze to, že stěžovatel porušil
nejvyšší povolenou rychlost v obci na silnici první třídy, v pracovní den a v denní době.
Je tak evidentní, že správní orgán považoval za přitěžující mj. také okolnost, že se přestupek stal
v obci, což je součástí zákonné skutkové podstaty předmětného přestupku. Dle ustálené
judikatury je však takový postup nepřípustný, neboť zakládá porušení zásady dvojího přičítání.
Tato zásada spočívá v tom, že k okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty správního
deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující v úvaze při ukládání sankce.
Jednu a tutéž skutečnost, která je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného
znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako
okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující. Při zvažování výše pokuty lze tedy vycházet
z různých kvantitativních a kvalitativních aspektů, následků či závažností, jimiž se deliktní jednání
projevovalo, nikoli z protiprávnosti jednání jako takového (srov. rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 8. 2007, č. j. 29 Ca 211/2006 - 34, publ. pod č. 1728/2008 Sb. NSS,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 As 22/2005 - 68).
Pokud jde o další přitěžující okolnosti, totiž že k předmětnému přestupku došlo na silnici
první třídy, v pracovní den a v denní době, ty nemohou být samy o sobě bez dalšího odůvodnění
(např. blízkost školy, nákupního centra, frekventovaná silnice, apod.) považovány za okolnosti
zvyšující závažnost protiprávního jednání. Jak uváděl stěžovatel již v žalobě, tyto skutečnosti
by bylo možné bez dalšího odůvodnění klidně považovat rovněž za okolnosti polehčující (dobrá
viditelnost, řídký provoz díky časné polední hodině, …). Rozhodnutí správního orgánu tak nelze
považovat za dostatečně a přesvědčivě odůvodněné, pokud jde o stanovení výše sankce.
Jak již bylo uvedeno shora, výše uložené sankce musí být zdůvodněna takovým způsobem,
aby její odůvodnění nepřipouštělo rozumné pochybnosti o tom, že odpovídá konkrétním
okolnostem individuálního případu. Tomuto požadavku však rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně nedostálo a tato vada nebyla napravena ani v řízení odvolacím. Napadené
rozhodnutí je tak v části odůvodňující výši sankce nepřezkoumatelné. Tím, že krajský soud
toto rozhodnutí přezkoumal a potvrdil je jako zákonné, nemůže napadený rozsudek rovněž
obstát.
Ačkoli je již pro tuto vadu nezbytné rozsudek krajského soudu spolu s napadeným
rozhodnutím žalovaného zrušit, vyjádří se Nejvyšší správní soud, s ohledem na zásadu procesní
ekonomie (v dalším řízení) i k ostatním stěžovatelovým námitkám, které neshledal důvodnými.
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu také
v tom, že se buď nedostatečně, nebo vůbec nevypořádal s jeho důkazními návrhy,
nebo proto, že nijak nereagoval na jeho námitku ohledně toho, že správní orgán hodnotil
technické záležitosti, k čemuž nebyl oprávněn a dále proto, že ačkoli soud odkazuje na návod
k obsluze, ve spisu není žádná zmínka (protokol) o tom, že by tento důkaz krajský soud prováděl.
Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že v žalobě nebyly kromě návrhu na důkaz
dotazem na výrobce rychloměru navrhovány žádné důkazy. Stěžovatel pouze poukazoval
na důkazy, které neprovedl správní orgán prvního stupně (výslech policisty B., návod k obsluze),
aniž by je však navrhoval provést v řízení před krajským soudem. Krajský soud postup správního
orgánu vyhodnotil jako zákonný, jelikož správní orgán zdůvodnil, proč stěžovatelovým návrhům
nevyhověl. Pokud jde o důkaz dotazem na výrobce rychloměru, ten vyhodnotil krajský soud jako
nadbytečný, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně pro rozhodnutí o přestupku. Tomuto
závěru nelze ničeho vytknout. V dané věci vycházely správní orgány z podkladů, jež měly k
dispozici a jež byly popsány výše, a ty byly plně dostatečné k tomu, aby na jejich základě bylo
možno učinit závěr, že žalobce spáchal za vinu mu kladený přestupek. Pouhý nesouhlas
stěžovatele s vypořádáním této otázky krajským soudem sám o sobě nemůže způsobit
nepřezkoumatelnost rozsudku.
Není také pravdou, že se krajský soud nevyjádřil k tomu, zda byl správní orgán oprávněn
hodnotit technické otázky, konkrétně tedy možnost „reflexe,“ tj. ovlivnění výsledku měření
rychlosti v blízkosti stojícím kovovým kontejnerem. Jak již krajský soud stěžovatele upozornil,
nelze povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit interpretovat jako
požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Orgán veřejné moci může na určitou námitku
reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje odlišný názor od názoru žalobce,
který zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy minimálně implicitně vypořádá.
Z rozsudku krajského soudu plyne, že stěžovatelovu námitku nepovažoval za důvodnou,
neboť shledal způsobilost správního orgánu k posouzení této otázky. Správní orgán i krajský
soud se s otázkou možné reflexe vypořádaly, aniž by však musely hodnotit jakékoli technické
otázky. Stěžovatel totiž namítal a domáhal se zodpovězení otázky, zda může přítomnost
kovového kontejneru v blízkosti měřícího zařízení ovlivnit přesnost měření. Již správní orgán
však z fotodokumentace místa spáchání přestupku zjistil, že se tam nacházel pouze žlutý plastový
kontejner, tudíž zodpovězení otázky, zda může kovový předmět způsobit odchylku při měření,
nebylo relevantní. Pouze podpůrně k této otázce správní orgán poukázal na část manuálu, kterou
měl k dispozici, a uvedl, že ani z manuálu neplyne, že by kovové předměty v blízkosti rychloměru
jakkoli ovlivňovaly výsledek měření. Krajský soud uvedené tvrzení správního orgánu ověřil,
což není v tomto případě v rozporu se zásadou bezprostřednosti, jak se snaží navodit stěžovatel,
poněvadž stěžovatelův zmocněnec obdržel kopii spisu při jednání dne 9. 7. 2015, a tudíž měl
manuál k dispozici (ostatně Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že manuál
je rovněž veřejně přístupný). Nejvyšší správní soud považuje takové odůvodnění za dostatečné
a přezkoumatelné. I kdyby se totiž správní orgán ani krajský soud vůbec nevyjádřily k možné
reflexi v důsledku postavení kovového kontejneru v blízkosti rychloměru, na věci by to nic
neměnilo, poněvadž bylo prokázáno, že se v blízkosti rychloměru žádný takový kovový předmět
nenacházel, a další posuzování této skutečnosti např. dotazem na výrobce měřícího zařízení
by tak bylo skutečně neopodstatněné.
Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nedostatečně vyjádřil k „ustavení“ rychloměru,
ani tuto námitku nelze shledat důvodnou. Krajský soud totiž aproboval závěry správního orgánu,
že rychloměr byl umístěn a nastaven v souladu s právními předpisy k tomu vyškolenými policisty.
Správní orgán se zabýval jak samotným přístrojem (kalibrační protokol na č. l. 9 spisu),
tak i způsobem provedeného měření (výpověď pprap. P. a část manuálu založená ve spise). Ve
správním řízení byl objasněn i stěžovatelem namítaný rozpor mezi osobou provádějící měření
(pprap. P.) a osobou uvedenou na výstupu měřícího zařízení (pprap. B.). Před správním orgánem
bylo totiž objasněno, že údaje o osobě provádějící měření se zadávají před samotným měřením,
přičemž nesprávný údaj o osobě operátora v době vlastního měření nemá žádný vliv na zjištěnou
rychlost jízdy přestupce. Vlastní měření rychlosti provedl pprap. P., jenž zastoupil kolegu pprap.
B., který měřicí přístroj za jeho přítomnosti nastavoval. Ve správním spise se nachází osvědčení,
z nějž plyne, že pprap. P. byl proškolen v používání užitého silničního radaru. Z výslechu pprap.
P. pak vyplynulo, že jeho proškolení provedl pprap. B., a tudíž není důvod pochybovat, že i
policista B. byl k užívání uvedeného zařízení proškolen. Kromě toho konstantní judikatura
Nejvyššího správního soudu zastává názor, že ani případná absence osvědčení o proškolení
policistů bez dalšího neznamená, že by měření proběhlo nezákonně. „Správní soud ve správním
soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadaného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady
pro výkon jednotlivých funkcí“, (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54, nebo
rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 110/2012 - 26). Správní soudy ani správní orgány
projednávající přestupky zde nejsou od toho, aby zkoušely příslušníky Policie ČR, jestli osvědčení
o jejich schopnosti používat silniční radar je v souladu se skutečností, ale musí z této skutečnosti
vycházet, ledaže by vyvstaly konkrétní pochybnosti o způsobilosti policistů radar obsluhovat.
Stěžovatel však neuvedl žádná relevantní tvrzení, proč se domnívá, že byl rychloměr nesprávně
ustaven. Nejvyšší správní soud nemá důvod pochybovat o jeho správném ustavení, tudíž i o
správném změření rychlosti stěžovatelova vozidla.
Namítá-li stěžovatel, že požadavek krajského soudu, aby označil konkrétní pasáž
manuálu, ze které plyne možné ovlivnění měření okolními předměty, je přehnaný, nelze
s ním souhlasit. Správní orgán totiž v rozhodnutí uvedl, že z manuálu neplyne, že by blízkost
kovových předmětů ovlivňovala výsledek měření. Chtěl-li stěžovatel prokázat, že tomu
tak je, bylo na něm, aby toto své tvrzení prokázal, a to skutečně konkrétním ustanovením
manuálu, které o tom pojednává, nebo jinými konkrétními argumenty. Takový požadavek není
přehnaný právě proto, že již správní orgán, vycházeje z manuálu, v něm předmětné ustanovení
nenašel, a bylo tedy na místě je specifikovat. Nejvyšší správní soud však opakovaně připomíná,
že v blízkosti rychloměru se žádný kovový kontejner nenacházel, tudíž by i případné
ustanovení manuálu o možnosti ovlivnění měření rychlosti blízkým kovovým předmětem
bylo pro posuzovanou věc irelevantní.
Poukazuje-li stěžovatel na zahraniční rozsudky, jimiž se snaží podpořit svoji argumentaci,
že lidary Micro DigiCam nejsou spolehlivé, nutno jej upozornit na §104 odst. 4 soudního řádu
správního, podle kterého se kasační stížnost nemůže opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Poněvadž stěžovateli nic nebránilo uplatnit tuto námitku již v řízení před krajským soudem, nelze
se jí v kasačním řízení věcně zabývat. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud připomíná,
že rychloměr Micro DigiCam je stanoveným měřidlem ve smyslu zákona č. 505/1990 Sb.,
o metrologii, z čehož plyne, že Nejvyšší správní soud nemůže hodnotit spolehlivost tohoto typu
rychloměru. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že i s ohledem na jeho možnou
nepřesnost je pak při měření stanovena odchylka ± 3 km/h.
Nejvyšší správní soud nepřistoupil ani na stěžovatelovu argumentaci, že mu bylo
znemožněno účinně se bránit tím, že mu nebyla sdělena oprávněná úřední osoba. Stěžovatel
podal blanketní odvolání, v němž zároveň požádal o toto sdělení. Správní orgán mu však
následně zaslal výzvu k odstranění vad odvolání ve lhůtě 5 dnů s tím, že jej poučil, že za situace,
nedoplní-li odvolání, bude toto postoupeno odvolacímu orgánu i bez doplněných náležitostí.
Stěžovatel tak nemohl zůstat překvapen rozhodnutím žalovaného, nedoplnil-li sám odvolání,
k čemuž byl řádně vyzván. Skutečnost, že mu správní orgán nesdělil oprávněnou úřední osobu,
je sice pochybením, nemohlo však v stěžovateli vyvolat očekávání, že o odvolání nebude
rozhodnuto. Tvrzení, že by případně podjatá úřední osoba mohla zneužít skutečnosti uvedené
v doplnění odvolání, je nepodložená a neopodstatněná. Stěžovatel neuvádí, jakým způsobem
by tato osoba mohla jeho tvrzení zneužít, a jeho tvrzení tak zůstává v poloze pouhé spekulace.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé, a tato námitka
proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že nesdělení oprávněné úřední
osoby k jeho žádosti představuje pochybení takové intenzity, pro které by bylo nutné považovat
rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Podle §14 odst. 2 správního řádu účastník řízení může
namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu
vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně
usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený").
Stěžovatel se skutečně dozvěděl o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, až doručením
napadeného rozhodnutí, a tudíž mu bylo znemožněno namítnout v průběhu správního řízení
její podjatost. Stěžovatel však mohl tuto námitku uplatnit u krajského soudu, tedy nikoliv pouze
to, že neměl možnost namítat podjatost úřední osoby, ta sama o sobě zákonnost rozhodnutí
neovlivní, ale měl tvrdit právě skutečnost, že v jeho věci rozhodovala podjatá osoba. To však
stěžovatel, jak správně podotkl krajský soud, neučinil. Pokud by stěžovatel uplatnil před krajským
soudem námitku, že považuje Mgr. B. K. za podjatou, krajský soud by pak mohl napadené
rozhodnutí zrušit pro porušení stěžovatelových práv. Stěžovatel však zůstal pouze u tvrzení, že
mu bylo znemožněno namítat podjatost, čímž mělo být zasaženo do jeho (procesních) práv.
Pouhý zásah do procesních práv nicméně nemohl v tomto případě jakkoli ovlivnit zákonnost
rozhodnutí o tom, zda se stěžovatel dopustil shora uvedeného přestupku. Ani skutečnost
uplatněná nově až v kasační stížnosti, že pokud by stěžovatel věděl, že v jeho věci bude
rozhodovat Mgr. B. K., uplatnil by námitku podjatosti, nemůže na věci ničeho změnit, neboť se
jedná o novou námitku, kterou se Nejvyšší správní soud s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s.
nemůže zabývat.
Kromě toho podle §14 odst. 3 správního řádu platí, že [ú]řední osoba, která se dozví
o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného.
Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba
provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Pokud by tedy Mgr. B. K. usoudila, že byla ve věci
podjatá, bylo její povinností informovat o této skutečnosti svého představeného. Poněvadž toto
neučinila a ani ze správního spisu ani samotného rozhodnutí tuto skutečnost nelze nijak dovodit,
není námitka stěžovatele důvodná.
Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se pro neúčelnost nezabýval námitkami
stěžovatele ohledně potenciální chyby měření a ani jeho návrhy na opatření manuálu k obsluze
měřícího zařízení, nebo vyjádření jeho výrobce. Stěžovatel totiž v průběhu celého řízení
nepředložil žádnou relevantní argumentaci, kterou by jakkoli zpochybnil výsledky měření (mimo
tvrzení o kovovém předmětu, který se ale v blízkosti rychloměru nenacházel).
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou a podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost,
s ohledem na zjištěné vady správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší
správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl
tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je žalovaný
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.]. V dalším řízení tak bude jeho úkolem řádně se zabývat všemi okolnostmi
směrodatnými pro určení výše sankce a ty náležitě odůvodnit.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem.
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá
o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento
zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
měl ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch
neměl, a proto je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4.
Důvodně vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků, z odměny
za zastupování a z náhrad výdajů zástupce stěžovatele.
Náklady za zaplacené soudní poplatky tvoří částku ve výši 8000 Kč [1 x 3000 Kč
za žalobu podle položky č. 18 bod 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou
zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a 1 x 5000 Kč
za kasační stížnost podle položky č. 19 tohoto zákona].
Odměna za zastupování byla určena za tři úkony právní služby [tj. dva před krajským
soudem: převzetí a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a sepis žaloby podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky; jeden úkon před Nejvyšším správním
soudem: sepis kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky]. Nejvyšší správní
soud v souladu se svou ustálenou praxí stěžovateli nepřiznal odměnu za úkon spočívající
v převzetí a přípravě věci v kasačním řízení před Nejvyšším správním soudem, neboť tento úkon
zástupce stěžovatele provedl již v rámci řízení před krajským soudem, a byl tak s věcí náležitě
seznámen. Soud mu proto přiznal v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 9300 Kč za tři
úkony právní služby [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 900 Kč jako
paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce
je plátcem DPH, a proto mu v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. soud odměnu zvýšil o 21 % DPH.
Celková výše přiznané odměny činí 12 342 Kč.
Procesně neúspěšnému žalovanému tak Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20 342 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu