ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.175.2018:36
sp. zn. 2 As 175/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: M. Š., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 11. 2016, č. j. KUZL-75534/2016, sp. zn. KUSP-57073/2016/Dop/Bl,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 30 A 8/2017 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Brně označeným v záhlaví bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Zlína z 18. 7. 2016,
č. j. MMZL 086883/2016, sp. zn. MMZL-121495/2015-PS-PŘ-OOSA-3210/2015 (dále
jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši
2000 Kč za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to pouze
ve výroku o uložení pokuty, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Ke správnímu deliktu mělo dojít
tím, že žalobce jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
nezajistil, aby při u žití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích, když se nezjištěný řidič vozidla tovární značky BMW, reg. zn. X,
dne 25. 5. 2015 v 9:35 hodin na zpoplatněném parkovišti na ulici K., Z., neřídil svislou dopravní
značkou IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ a takto na označeném parkovišti
s předmětným vozidlem zastavil a stál, aniž by byl ve vozidle viditelně umístěn platný doklad o
zaplacení parkovného, čímž nezjištěný řidič porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu,
přičemž takové porušení povinnosti vykazuje znaky přestupku dle §125c odst. 5 písm. g) téhož
zákona. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení. Žalovaný se
v rozhodnutí ztotožnil s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně a na jeho zjištění
odkázal. Dospěl k závěru, že skutkový stav byl objasněn řádně. V rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně pouze opravil chybné odkazy na jiná zákonná ustanovení. Snížení pokuty z částky
2000 Kč na 1800 Kč odůvodnil tím, že zavinění není třeba zkoumat, což chybně učinil správní
orgán prvního stupně. Jako přitěžující okolnost shledal procesní taktiku spočívající v nesdělení
skutečného jména řidiče. Tato okolnost pak odůvodňuje uložení pokuty nad dolní hranicí sazby
v její spodní polovině, nikoli ve výši poloviny zákonné sazby.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobě zčásti vyhověl v rozsahu výroku o změně
uložené pokuty, neboť jako přitěžující okolnost byla posouzena procesní taktika žalobce
obstrukčního charakteru. To je právem žalobce, nikoli okolností, jež by měla být zohledněna
ve výši sankce. Nebýt uvedeného postupu, bylo možné uvažovat o nižší pokutě. Ve zbytku
žalobu zamítl, když výrok o vině správním deliktem byl určitý, srozumitelně vymezený a opírající
se o dostatečně zjištěný skutkový stav. Pokuta byla až na uvedené pochybení odůvodněna
dostatečně. Dále přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítl nesprávné posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „s. ř. s.“]. Soud měl zrušit rozhodnutí žalovaného jako celek, neboť výrok
o uložení sankce tvoří neoddělitelný celek s výrokem o vině. U provozovatele vozidla nemůže
nastat situace, kdy je pravomocný výrok o vině, nikoli však o sankci. Zrušením měnícího výroku
žalovaného o sankci došlo ke zhoršení postavení stěžovatele, neboť zůstal nezměněn původní
výrok o sankci v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal. Neshledal nicméně důvodnou ani kasační námitku stěžovatele.
[7] Kasační námitka stěžovatele spočívá v tom, že výrok o uložené sankci není oddělitelný
od výroku o vině za správní delikt.
[8] Součástí správního rozhodnutí je vždy výroková část. Ta v obecné rovině podle
§68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), obsahuje mimo jiné „řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo
rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1. …. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané
povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku
odvolání (§85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat
vedlejší ustanovení.“.
[9] V oblasti rozhodování o správních deliktech pak je nezbytnou součástí výroku jednak
vymezení skutkové, tedy popis jednání, v němž bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty
správního deliktu, jednak odkaz na ustanovení právního předpisu, dle něhož dané jednání
naplňuje znaky skutkové podstaty daného deliktu, a dále poté uvedení identifikačních údajů
osoby, která je jeho pachatelem. Součástí výrokové části je též konkretizace sankce za spáchaný
správní delikt, jednak uvedením jejího druhu a výše, jednak i ustanovení, na základě něhož
tak správní orgán činí.
[10] Z citovaného ustanovení správního řádu je zřejmé to, že výroková část může obsahovat
více výroků. Podle §82 odst. 1 správního řádu odvolatel může ve správním řízení napadnout
odvoláním pouze výrokovou část, a to i jen jednotlivý výrok. Stejně tak podle §71 odst. 1
písm. c) s. ř. s. žalobou lze napadnout i jen některý z více výroků správního rozhodnutí, soud
pak může přezkoumat pouze takovou žalobou napadenou část správního rozhodnutí. Obdobný
rozsah přezkumu je i na podkladě kasační stížnosti podle §106 odst. 1 s. ř. s., u níž je podstatnou
náležitostí uvedení rozsahu, v jakém má být rozhodnutí soudu přezkoumáno, tím je myšleno
jedině vymezení rozsahu výroků napadeného rozsudku soudu.
[11] Při konstatování toho, že výroková část může obsahovat více výroků, které mohou být
samostatně podrobeny přezkumu řádnými opravnými prostředky ve správním řízení, nebo
na podkladě žaloby nebo kasační stížnosti, zbývá posoudit, zda výrok o vině správním deliktem
a výrok o uložené sankci za něj jsou oddělitelné a je možné je posoudit samostatně. Odpověď
je kladná.
[12] Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 30. 7. 2008,
č. j. 2 As 45/2008 – 60 (publ. na www.nssoud.cz jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu), dle kterého „nedomáhá-li se žalobce přezkumu celého správního rozhodnutí, lze soudně přezkoumat
a zrušit i jen jediný výrok napadeného rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.), avšak pouze za situace, že jde o výrok
samostatný, který je oddělitelný a je způsobilý samostatného přezkumu.“. Odkazem stěžovatel dokládal,
že přístup krajského soudu byl chybný, neboť se žalobou domáhal přezkumu celého rozhodnutí,
a contrario tedy měl soud celé rozhodnutí též zrušit. Jedná se o interpretaci chybnou. Citované
rozhodnutí je třeba vykládat tak, že tam, kde je žalobou napadáno rozhodnutí pouze dílčím
způsobem, je logické, aby soud přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v daném rozsahu, pokud
by nebyly naplněny důvody pro překročení návrhu např. podle §76 odst. 1 a 2 s. ř. s.
nebo podle §109 odst. 3 s. ř. s. Citované rozhodnutí nelze vyložit tak, že by soud nemohl
rozhodnutí zrušit pouze zčásti, byť by bylo rozhodnutí správních orgánů napadeno v celém
rozsahu, pokud by shledal žalobu důvodnou pouze ve vztahu k části napadeného rozhodnutí.
Podmínkou samozřejmě je, aby byla taková část zároveň oddělitelná od částí ostatních,
namítanými vadami nedotčených. To lze ostatně dovodit právě pro případ správního trestání
z celkem jasného znění §78 odst. 2 s. ř. s., kdy je soud k návrhu žalobce nadán možností upustit
od potrestání či uložený trest snížit v mezích zákonem dovolených, není-li zde důvod pro zrušení
rozhodnutí. Takový případ předpokládá, že není důvodná žaloba do výroku o vině správním
deliktem, neboť v opačném případě by bylo na místě zrušení rozhodnutí jako celku a nebylo by
třeba koncipovat možnost moderace uloženého trestu. Soudní řád správní tak počítá
s oddělitelností výroku o vině a výroku o uloženém trestu za správní delikt, což jasně konstatuje
i citované rozhodnutí zdejšího soudu.
[13] V projednávané věci je podstatné, zda výrok o vině a uloženém trestu byly koncipovány
způsobem umožňujícím o každém z nich rozhodnout samostatně, jak učinil krajský soud
v napadeném rozhodnutí. Citované rozhodnutí jako jednu z podmínek takového odděleného
posouzení vyžaduje posouzení toho, zda se jedná o výroky na sobě závislé. Uvedené kritérium
zmínil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005 – 90, když uvedl,
že „v případě, že ve formálně jednotném rozhodnutí správního orgánu je obsaženo více materiálních rozhodnutí,
je třeba provést test jejich oddělitelnosti a rozhodnout, zda tato rozhodnutí jsou vůči sobě v závislém vztahu, nebo
zda jsou (mohou být) na sobě zcela nezávislá. Jinak řečeno, zda oddělením jedné části rozhodnutí od zbytku
rozhodnutí (oddělení jednoho materiálního rozhodnutí od druhého, popř. ostatních materiálních rozhodnutí)
se nestane rozhodnutí jako celek (rozhodnutí ve formálním smyslu) nebo zbylá část tohoto rozhodnutí nezákonnou
nebo nelogickou. Takový stav může mít s ohledem na různorodost řízení vedených před správními orgány
nejrůznější podobu. Např. jeden výrok podmiňuje výrok druhý (výrok o porušení právní povinnosti a výrok
o sankci); zrušením jednoho výroku by došlo k faktické změně rozhodnutí správního orgánu, což by ve svém
důsledku znamenalo zavedení nového způsobu rozhodování soudu (zrušením omezujících podmínek při povolení
nějaké činnosti by došlo k povolení činnosti bez omezení), apod.“. Je evidentní, že výrok o uloženém trestu
je vždy závislý na výroku o vině správním deliktem, nikoli však naopak.
[14] Zmíněný závěr konstatuje rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 7. 2008,
č. j. 7 As 4/2008 – 85, podle něhož „z dikce §77 zákona o přestupcích vyplývá, že výroky o vině
přestupkem, o druhu a výměře sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o uložení ochranného
opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení jsou vzájemně oddělitelné z hlediska
skutkových nebo právních vad, pro které mohou být podle výsledku přezkoumání zrušeny, i když všechny mají
základ ve výroku o vině či nevině přestupkem, a možnost jejich uložení se odvíjí právě od vyslovení tohoto výroku.
Vyslovení výroku o vině či nevině přestupkem je však zásadní ve vztahu k volbě druhu a výměry sankce,
popřípadě dalších uvedených výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z logiky věci proto vyplývá,
že jestliže je vadná jen část žalobou napadeného správního rozhodnutí o přestupku a lze ji oddělit od ostatních,
lze zrušit rozhodnutí jen v této části; je-li však zrušen, byť i jen zčásti, výrok o vině přestupkem, je třeba zrušit
vždy zároveň celý výrok o druhu a výměry sankce, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj
podklad.“ Bude-li důvodnou žaloba do výroku o vině, bude nutné zrušit i výrok o uloženém
trestu. V zásadě však není vyloučeno, aby i při napadení obou výroků byla žaloba shledána
důvodnou pouze zčásti, a to jen do výše uloženého trestu při současné absenci možnosti soudu
využít moderační právo zakotvené v §78 odst. 2 s. ř. s.
[15] O stejný případ se jedná i v projednávané věci, kdy bylo žalobou napadeno rozhodnutí
žalovaného v celém rozsahu, soud však dospěl k závěru o důvodnosti žaloby pouze ve vztahu
k výroku o uloženém trestu.
[16] Správní orgán prvního stupně rozhodl výrokem pod bodem I. o vině stěžovatele shora
specifikovaným správním deliktem, výrokem pod bodem II. mu pak za daný správní delikt uložil
pokutu ve výši 2000 Kč. Žalovaný výrokem pod bodem I. změnil výrok o vině pouze upřesněním
zákonného ustanovení, výrokem pod bodem II. pak provedl totožnou úpravu a snížení uložené
pokuty ve vztahu k výroku pod bodem II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Krajský
soud v Brně následně k žalobě proti rozhodnutí žalovaného napadající ho v celém rozsahu
shledal žalobu nedůvodnou ve vztahu k výroku pod bodem I. a III. (pouze náklady řízení), výrok
pod bodem II. pak zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[17] Výrok o vině tedy zůstal v právní moci, výrok o uloženém trestu pak byl zrušen
a žalovaný je povinen o uloženém trestu znovu rozhodnout, a to na podkladě odvolání
stěžovatele, neboť se věc vrátila do stádia odvolacího řízení, není tedy pravdou, že by si žalobce
podáním žaloby pohoršil, neboť výše sankce bude v novém odvolacím řízení posouzena
v intencích jeho odvolání a závazného právního názoru krajského soudu vyjádřeného
v napadeném rozhodnutí. Tím, že došlo ke zrušení výroku rozhodnutí o snížení sankce, logicky
došlo ke zrušení výroku žalovaného o sankci jako celku. Výrok pod bodem III. rozhodnutí
žalovaného se týkal pouze nákladů řízení, jež jsou spjaty s výrokem o vině, nikoli o uloženém
trestu. Je sice správná argumentace stěžovatele, že výrok o sankci je svázán s výrokem o vině,
pouze však potud, že při vadách výroku o vině je na místě zrušit i výrok o trestu, nikoli však
naopak, neboť vina podmiňuje trest, nikoli opačně. Stejně tak náklady řízení jsou podmíněny tím,
zda byl obviněný ze správního deliktu shledán za něj odpovědným, nikoli výší uloženého trestu,
proto nebyl důvod rušit i výrok o nákladech řízení před správním orgánem.
IV. Závěr
[18] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[19] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve shodě s ustanovením §120 s. ř. s.
ve spojení s §60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce ve věci neměl úspěch, žalovanému jako
úspěšnému účastníku řízení pak žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu