ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.183.2015:25
sp. zn. 2 As 183/2015 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Z. L., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 1. 2014, č. j. MSK 168153/2013, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2015, č. j. 18 A 8/2014 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč;
tato částka bude vyplacena k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Rýmařov (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 4. 10. 2013, č. j. MURY 29531/2013, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel
na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1000 Kč.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zmocněnci žalobce Ing. M. J. doručeno dne
17. 10. 2013. Dne 1. 11. 2013 (tedy v poslední den lhůty pro podání odvolání) doručil Ing. J.
správnímu orgánu prvního stupně prostřednictvím e-mailu bez uznávaného elektronického
podpisu blanketní odvolání. Dne 7. 11. 2013, tedy den po uplynutí lhůty pro potvrzení odvolání
podaného prostřednictvím datové sítě bez použití uznávaného elektronického podpisu, obdržel
správní orgán prvního stupně další e-mail Ing. J., již opatřený uznávaným elektronickým
podpisem, v něm Ing. J. potvrdil podání odvolání. Dne 25. 11. 2013 pak správní orgán prvního
stupně obdržel listovní zásilku podanou k poštovní přepravě v Libanonu dne 6. 11. 2013, v níž
Ing. J. po označení žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvedl: „Ve výše uvedené
věci podávám odvolání proti rozhodnutí“. Odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 1. 2014, č. j. MSK 168153/2013 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), jako opožděné. Konstatoval, že Ing. J. postupoval obdobným
způsobem i v dalších řízeních a jeho vystupování vykazuje jednotný záměr mařit projednání věci
neopodstatněným zasíláním potvrzení blanketních odvolání ze zahraničí. Žalovaný tedy posoudil
(formálně včasně zaslané) potvrzení odvolání z Libanonu jako zneužití práva, resp. obcházení
zákona, které nepožívá právní ochrany, a na odvolání ze dne 1. 11. 2013 nahlížel tak, jako by
nebylo podáno, neboť nebylo zákonem předepsaným způsobem v pětidenní lhůtě podle §37
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, potvrzeno. Dle názoru
žalovaného tak zákonná lhůta pro podání odvolání marně uplynula dne 1. 11. 2013.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 18 A 8/2014 – 27 (dále jen „krajský soud“), vyhověl,
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud uvedl,
že jestliže žalobce poslední den odvolací lhůty podal odvolání v elektronické podobě
bez zaručeného elektronického podpisu, které doplnil podáním shodného obsahu podaným
k poštovní přepravě dne 6. 11. 2013, splnil podmínky dané §37 odst. 4 správního řádu a odvolání
tak bylo podáno včas. Krajský soud nepovažoval postup zmocněnce žalobce v jiných řízeních
za rozhodný pro konstatování zneužití práva v této věci. Citovaný rozsudek krajského soudu
byl na základě kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 5. 2015, č. j. 2 As 47/2015 – 30, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
V něm krajský soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 18 A 8/2014 – 53 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl. Vyšel přitom ze závěrů citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který plně odkázal, a konstatoval, že postup
zmocněnce žalobce v přestupkovém řízení nevedl k realizaci práva na spravedlivý proces,
nýbrž k úmyslnému protahování řízení a oddalovaní konečného rozhodnutí ve věci. Žalovaný
tedy postupoval správně, pokud takovému postupu nepřiznal právní účinky a k potvrzení
odvolání zaslanému z Libanonu nepřihlížel.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
v níž uvedl, že si je vědom toho, že ve věci již jednou Nejvyšší správní soud rozhodoval,
avšak svou kasační stížnost považoval za přípustnou, neboť směřuje proti nesprávnému
posouzení jiné právní otázky, resp. proti jiné vadě rozsudku než té, která již byla Nejvyšším
správním soudem posuzována. Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek není
přezkoumatelný, neboť krajský soud se nevypořádal se všemi jeho argumenty, především
s tím, že podle webových stránek České pošty a libanonského držitele poštovní licence
je předpokládaná doba pro dodání zásilky z Libanonu nejvýše sedm dní. Záměrem stěžovatele
tedy nemohlo být účelové prodlužování přestupkového řízení, neboť jeho zmocněnec nevěděl
a ani vědět nemohl, že doručení zásilky bude opožděno a bude trvat déle než sedm dní. Sedm
dnů je přitom běžná doba i pro doručení vnitrostátní zásilky. V nyní posuzované věci přitom
znaky zneužití práva vykazoval toliko fakt, že zásilka byla doručena až několik týdnů od jejího
podání, což však nebylo ovlivněno odesílatelem písemnosti, ale toliko držiteli poštovní licence,
kteří se na její přepravě podíleli. Subjektivní stránka zneužití práva tak v případě stěžovatele
nebyla naplněna. Stěžovatel konstatoval, že je třeba posoudit, jaké „průtahy“ v řízení lze označit
za zneužití práva. Některé úkony vždy prodlužují řízení, zároveň však jsou zákonem explicitně
dovoleny a pro průběh řízení nemají fakticky žádné důsledky (průtah v řízení v řádu
dnů nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné důvody, které k němu vedly, kvalifikovat jako
zneužití práva), a nemohou tak představovat jednání in fraudem legis. Stěžovatel tedy nemohl
mít úmysl směřující k zneužití práva, a bylo mu upřeno právo na podání odvolání (a potažmo
právo na přístup k soudu), a to jen proto, že držiteli poštovní licence trvalo doručení déle,
než lze předpokládat dle veřejně dostupných informací.
[4] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem.
[6] Nejvyšší správní dále posuzoval přípustnost kasační stížnosti s ohledem
na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., dle něhož je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí,
„jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.“ Kasační stížnost stěžovatele totiž směřuje proti rozsudku krajského soudu, jenž byl vydán
poté, co Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 2 As 47/2015 – 30,
předchozí kasační stížnosti žalovaného a původní rozsudek krajského soudu zrušil. Právním
názorem, který Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vyslovil, je striktně vázán nejen
krajský soud (§110 odst. 4 s. ř. s.), ale i Nejvyšší správní soud v řízení o opakované kasační
stížnosti. Tato závaznost vyplývá nejen ze samotného §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
ale i ze základních atributů právního státu a spravedlivého procesu. Při opakovaném rozhodování
v téže věci za stejného skutkového stavu musí být respektovány zásady ochrany legitimního
očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, čímž je vyloučena i možnost, aby Nejvyšší
správní soud při rozhodování o opakované kasační stížnosti na stejný skutkový stav aplikoval
právo jiným způsobem a svůj původní závazný právní názor v téže věci revidoval. Přípustnost
opětovné kasační stížnosti je tak omezena pouze na důvody, které Nejvyšší správní soud
v předchozím rozsudku závazně neposoudil; otázkou, kterou Nejvyšší správní soud naopak
již závazně posoudil, se lze v řízení o opakované kasační stížnosti zabývat pouze z toho pohledu,
zda se krajský soud závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu řídil
(v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 – 56, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS, a to včetně výjimek z výše uvedených
pravidel pro řízení o opakované kasační stížnosti, které však stěžovatel ve své kasační stížnosti
netvrdil a nezjistil je ani Nejvyšší správní soud). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, dostupném z nalus.usoud.cz, potvrdil, že §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud znovu „nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela
nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné
situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační
stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně
rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí).“
[7] Stěžovatel učinil podstatou kasační stížnosti tvrzení, že nemohl předpokládat, že doručení
zásilky z Libanonu potrvá déle než sedm dnů (což byla doba doručení vyplývající z veřejně
dostupných informací držitelů poštovní licence), a nemohl tak mít ani úmysl zneužít právo.
Stěžovatel konstatoval, že jeho argumenty krajský soud v původním rozsudku (kterým jeho
žalobě vyhověl) neposuzoval, a nemohly tak být ani posouzeny Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 11. 5. 2015, č. j. 2 As 47/2015 – 30, a potažmo ani v napadeném rozsudku
(v němž krajský soud plně odkázal na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší
správní soud však tento názor stěžovatele nesdílí, neboť právní otázky související s tvrzeními
stěžovatele uvedenými v kasační stížnosti jsou již v rozsudku ze dne 11. 5. 2015,
č. j. 2 As 47/2015 – 30, závazně vyřešeny. Nejvyšší správní soud založil citovaný rozsudek
na závěru, že „postup žalobce (tj. v nyní posuzované věci stěžovatele) nevedl k realizaci jeho práva
na spravedlivý proces, nýbrž k úmyslnému protahování řízení a oddalování konečného rozhodnutí ve věci.
Byť procesní postup zmocněnce žalobce ve správním řízení nevedl ke konkrétnímu užitku či výhodě pro žalobce
(neboť nedošlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku), i tak se jednalo o procesní
obstrukce, jež znemožnily zákonem předvídaný plynulý postup stěžovatele v řízení. Stěžovateli (tj. v nyní
posuzované věci žalovanému) se v napadeném rozhodnutí podařilo dostatečně prokázat, že jednání
zmocněnce stěžovatele směřuje ke zneužití práva, a to právě poukázáním na shodnou procesní taktiku zmocněnce
žalobce v jiných řízeních, kterou krajský soud chybně opomněl zohlednit. Správní orgány zde navíc nedisponovaly
žádnými procesními prostředky, kterými by mohly na obstrukční jednání zmocněnce žalobce účinně reagovat.
Postupu zmocněnce žalobce proto mohly čelit jedině tak, že mu nepřiznaly právní účinky a považovaly
jej za zneužití práva. Na základě výše popsaných skutkových okolností lze tedy uzavřít, že postup zmocněnce
žalobce ve správním řízení představoval výjimečnou situaci, na kterou je nutno nahlížet jako na zneužití práva,
a stěžovatel proto postupoval správně, pokud takovému postupu nepřiznal právní účinky a k potvrzení odvolání
zaslanému z Libanonu nepřihlížel.“ Nejvyšší správní soud důvody pro takový závěr podrobně popsal
v citovaném rozsudku, na který plně odkazuje, a na tomto místě proto jen ve stručnosti shrnuje,
že poukázal na tři obdobné přestupkové věci, v nichž Ing. J. podal proti rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně odvolání v poslední den patnáctidenní lhůty prostým e-mailem bez
uznávaného elektronického podpisu. Ing. J. tato odvolání nejprve potvrzoval e-mailem
s uznávaným elektronickým podpisem (kromě věci projednané Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 1 As 16/2015), ovšem vždy se tak stalo po uplynutí pětidenní lhůty ve smyslu
§37 odst. 4 správního řádu; odvolání však byla následně potvrzena ještě písemným originálem
podaným k poštovní přepravě v Libanonu tak, aby byla splněna zákonná pětidenní lhůta.
Písemnosti přitom byly odesílány v různé dny, což svědčilo o tom, že byly předem připraveny tak,
aby byly postupně podávány zpravidla ke konci pětidenních lhůt pro potvrzení odvolání
zaslaných správnímu orgánu prvního stupně prostým e-mailem.
[8] Stěžovatelova námitka, že nemohl očekávat, že doručení zásilky bude trvat déle než sedm
dnů, a nemohl tak mít v úmyslu zneužití práva, je tedy nepřípustná, neboť Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 11. 5. 2015, č. j. 2 As 47/2015 – 30, závazně posoudil postup jeho zmocněnce
jako účelový a úmyslně obstrukční. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani předpokládaná doba
doručení zásilky z Libanonu uvedená na veřejně dostupných webových stránkách. Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku shledal zneužití práva stěžovatelem především proto,
že jednání jeho zmocněnce bylo součástí cílené obstrukční procesní strategie uplatňované
v různých přestupkových věcech, naopak samotné podání zásilky z Libanonu a doba jejího
doručení byla pro jeho závěr irelevantní. Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že postup
zmocněnce stěžovatele sice nevedl ke konkrétní výhodě pro stěžovatele (tj. zejména k marnému
uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku), avšak přesto narušil zákonem předvídaný
plynulý postup v přestupkovém řízení. Krajský soud tedy nepochybil, když se s námitkou
stěžovatele poukazující na očekávanou dobu doručení zásilky z Libanonu v napadeném rozsudku
explicitně nevypořádal, neboť její nedůvodnost jednoznačně vyplývala ze závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu, na který krajský soud zcela správně v napadeném rozsudku
plně odkázal. K tomu Nejvyšší správní soud obiter dictum uvádí, že stěžovatelův poukaz
na předpokládanou dobu doručení zásilky odeslané z Libanonu a následné úvahy o tom,
že nemohl mít úmysl práva zneužít (neboť uvedená doba doručení v délce sedmi dnů je běžná
doba pro doručení dopisu i v České republice), se zcela míjí s jeho předchozími tvrzeními
o důvodech odeslání potvrzení odvolání z Libanonu. Zmocněnec stěžovatele v přestupkovém
řízení uvedl, že mu nefungoval elektronický podpis, tak požádal kolegu, aby donesl dopis
na poštu, ale ten to zřejmě nestihl před svým odletem na dovolenou. V žalobě přitom přímo
stěžovatel tvrdil, že požádal svého kolegu o odeslání několika dopisů, přičemž tento kolega
s dopisy nestihl dojít na poštu před svým odletem do Libanonu, kam mířil za svou rodinou,
která přišla ve válce v Sýrii o domov (pro dokreslení účelovosti tvrzení stěžovatele Nejvyšší
správní soud připomíná, že na samotné listovní zásilce odeslané z Libanonu byl jako odesílatel
uveden přímo zmocněnec stěžovatele Ing. J.). Tato tvrzení sice byla ve vzájemném rozporu,
neboť se různila v tom, kdo přesně do Libanonu odjel (zda kolega Ing. J. na dovolenou, či kolega
stěžovatele navštívit svou rodinu), avšak jejich společným základem mělo být právě to, že šlo o
mimořádné situace, kdy třetí osoba zásilku nestihla, resp. zapomněla odeslat (rovněž ve věci
projednané Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 As 16/2015 byl postup zmocněnce
stěžovatele vysvětlován tím, že jeho asistent, který měl na starosti odesílání pošty, zapomněl
zásilky odeslat před svým odjezdem na dovolenou, a proto je podal až na poště v Libanonu).
S ohledem na to je tedy irelevantní, jaká doba byla uvedena na webových stránkách držitelů
poštovní licence pro doručení zásilky z Libanonu, neboť ve stěžovatelem tvrzených situacích
docházelo k odesílání pošty z Libanonu nikoli záměrně, avšak v důsledku s přestupkovým
řízením nijak nesouvisejícího pobytu třetích osob v Libanonu. Tyto třetí osoby tedy nemohly
být ohledně odesílání zásilky z Libanonu v jakési dobré víře v brzké doručení zásilky,
jak naznačuje stěžovatel, neboť do Libanonu údajně odjely za jiným účelem a k odesílání zásilek
by tak docházelo bez ohledu na to, jakou dobu pro jejich doručení by předpokládaly.
Tato nesrovnalost je pro posouzení věci sice nepodstatná (neboť Nevyšší správní
soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2015, č. j. 2 As 47/2015 – 30, skutkovou verzi předestřenou
stěžovatelem odmítl jako účelovou), dokládá však, že stěžovatel není schopen věrohodně
a konzistentně vysvětlit, proč vlastně docházelo k odesílání odvolání z Libanonu.
[9] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatelova námitka formálně poukazující
na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku fakticky představuje pouze polemiku se závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.
Jelikož stěžovatel ani nenamítal, že by krajský soud tento závazný právní názor nerespektoval,
je jeho kasační stížnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná a Nejvyššímu správnímu
soudu nezbylo než ji podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítnout
(shodně viz usnesení ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 140/2015 – 34, dostupné z www.nssoud.cz,
kterým Nejvyšší správní soud ze shodných důvodů odmítl prakticky totožnou kasační stížnost
stěžovatele v právně i skutkově obdobné věci).
IV. Závěr a náklady řízení
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[11] Podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu
zaplacený poplatek. Jelikož stěžovatel zaplatil soudní poplatek za podání kasační stížnosti ve výši
5000 Kč, avšak kasační stížnost byla posléze odmítnuta, rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že mu bude do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení tento zaplacený soudní poplatek vrácen,
a to k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu