ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.194.2019:66
sp. zn. 2 As 194/2019 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: JUDr. M. C., zastoupen Mgr.
Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 58/26, proti žalované: Správa
železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7,
zastoupena Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti
rozhodnutí generálního ředitele žalované ze 17. 9. 2018, č. j. 46413/2018 SŽDC-GŘ-O25, o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019,
č. j. 6 A 185/2018 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je p ov in na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Andreje Gundela, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) označeným v záhlaví bylo
zrušeno rozhodnutí generálního ředitele žalované ze dne 17. 9. 2018, č. j. 46413/2018
SŽDC-GŘ-O25, jímž byla výrokem pod bodem I. opravena písařská chyba a výrokem pod
bodem II. potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 8. 8 2018, č. j. 41290/2018-SŽDC-GŘ-O25
(napadeným rozsudkem rovněž zrušené), jímž byla zamítnuta žádost žalobce (dále
též jen „žadatel“) o kopie všech faktur vystavených žalované advokátní kanceláří
HAVEL & PARTNERS s. r. o. v období od 1. 1. 2016 do 29. 3. 2018 [dále též jen informace
pod bodem 1) žádosti] a zodpovězení dotazu na celkové roční náklady na provoz právního
oddělení žalované, resp. všech zaměstnanců s pracovním zařazením „právník“, „senior právník“
anebo obdobném v letech 2016 a 2017, přičemž náklady jsou myšleny mzdové náklady, včetně
odměn, náhrady výdajů dle §151 a násl. zákoníku práce, náklady na další pracovní benefity,
příspěvky na stravování, přímé náklady vynaložené na služební cesty těchto zaměstnanců, náklady
vynaložené na vzdělávání těchto zaměstnanců, náklady na dopravu (provozní náklady přidělených
osobních automobilů) a náklady na ICT (softwarové a hardwarové vybavení) [dále
též jen informace pod bodem 4) žádosti]. Správní orgány obou stupňů dospěly mimo jiné
k závěru, že poskytnutí informace pod bodem 4) žalobci by ve spojení s konkrétně vymezeným
oddělením žalované, a tedy i okruhem zaměstnanců, mohlo vést k identifikaci jejích jednotlivých
zaměstnanců a prolomení jejich práva na ochranu soukromí. Dále dospěly správní orgány
k závěru, že poskytnutí informací pod body 1) i 4) by vedlo k nepřiměřeným zásahům do ústavně
zaručených práv třetích osob [tj. práva na právní pomoc a soudní ochranu žalované u informace
pod bodem 1), resp. práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním
nebo jiným zneužíváním osobních údajů zaměstnanců žalované u informace ad 4)]. Při kolizi
práva na informace a jiného ústavně zaručeného práva je třeba vážit dopady na každé z práv. Při
anonymizaci údajů, aby bylo možné poskytnout požadované informace, by došlo k faktickému
úplnému odmítnutí jejich poskytnutí. Pro provedení testu proporcionality žadatel musí uvést účel,
za jakým o poskytnutí informací žádá, což se v této věci nestalo.
II. Rozsudek krajského soudu
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů zrušil. Zároveň žalované nařídil, aby žalobci informace, které požadoval ve své žádosti
z 29. 3. 2018 pod body 1) a 4), poskytla. Dospěl k závěru, že poskytnutí faktur žalobci o právní
pomoci žalované nemůže nijak zasáhnout do práva žalované na právní pomoc ani práva
na rovnost zbraní před soudem a v konečném důsledku tak práva na spravedlivý proces.
Provedení testu proporcionality nepovažoval za vhodné ani nutné, neboť poskytnutím informací
nedochází k zásahu do soukromí fyzických osob, jednalo se pouze o informace o fakturách
za poskytnuté právní služby. K informaci o nákladech na právní oddělení žalované krajský soud
uvedl, že není namístě uvažovat o porušení práv třetích osob na soukromí, neboť informace byla
vyžadována k právnímu oddělení jako celku, nikoli v rozčlenění na jednotlivé zaměstnance.
Žalovaná neuvedla, jak by informace o celkových nákladech měla zasáhnout do práv jednotlivých
zaměstnanců na jejich soukromí. Ze souhrnné informace o nákladech nelze dovodit, kolik bylo
vyplaceno jednotlivci.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému rozsudku (žalovaná jej označovala
soustavně jako usnesení, neboť rozsudek jí byl doručen nejprve v podobě usnesení – pozn.
Nejvyššího správního soudu) žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) uvedla, že usnesení trpí
jinou vadou řízení [§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“)]. Krajský soud namísto rozsudku rozhodl formou usnesení (jeho kopii stěžovatelka
připojila ke kasační stížnosti), což je zásadní vada mající vliv na zákonnost rozhodnutí soudu.
[4] V souvislosti s opětovným doručením napadeného rozsudku stěžovatelce v podobě,
v níž byl součástí soudního spisu jeho originál, stěžovatelka dne 9. 10. 2019 podala kasační
stížnost ve stejném znění, tentokrát i označenou tak, že směřuje proti rozsudku krajského soudu
shora specifikovanému, v němž místo nesprávné formy rozhodnutí namítla naplnění překážky
rei iudicatae, neboť krajský soud dle jejího názoru rozhodl již ve věci usnesením napadeným
kasační stížností z 20. 6. 2019 a nyní ve stejné věci vydal stejně označený i datovaný rozsudek
ve shodném znění jako zmiňované usnesení. V uvedeném postupu pak kromě vady specifikované
v předchozím odstavci spatřuje naplnění důvodu zmatečnosti [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ],
neboť byla dána překážka řízení.
[5] Dále stěžovatelka považovala napadený rozsudek za nezákonný z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský
soud dostatečně nezohlednil důvěrnost vztahu mezi advokátem a jeho klientem jako součásti
práva na spravedlivý proces a rovnosti zbraní, pročež bylo namístě provedení testu
proporcionality, což krajský soud neučinil, a to fakticky vede k nepřezkoumatelnosti jeho
rozhodnutí. Snižuje se tím zároveň míra ochrany práv stěžovatelky. I kdyby informace poskytla
v omezené míře (po částečné anonymizaci), fakticky by to vedlo k odmítnutí jejich poskytnutí
žadateli. Poskytla-li by stěžovatelka žadateli informaci o nákladech na právní oddělení v rozsahu
jím požadovaném, spojením veškerých takových informací by mohlo dojít k identifikaci
konkrétních zaměstnanců stěžovatelky, čímž by došlo k zásahu do jejich práva na soukromí,
a tedy i střetu práva žadatele na informace s jejich právy. Byl tedy na místě test proporcionality,
u něhož je třeba zohlednit mimo jiné i účel požadované informace. Krajský soud ani zde test
proporcionality neprovedl a postup neodůvodnil. Stěžovatelka se tak dostává do nerovného
postavení ve vztahu k jiným poskytovatelům informací, u nichž bylo provedení tohoto testu
prostředkem k ochraně práv třetích osob.
[6] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud pochybení v označení
svého rozhodnutí (usnesení místo rozsudek) řádně opravil podle §54 odst. 4 s. ř. s. jako zřejmou
nesprávnost, takže nedošlo k vydání dalšího meritorního rozhodnutí ve věci již pravomocně
skončené. Související námitku stěžovatelky považoval za účelovou. Ve vztahu k ostatním
kasačním námitkám odkázal na napadený rozsudek, který považuje za zákonný a správný.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí jinými než namítanými
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
přičemž žádnou takovou vadu neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou jiné vady řízení a v té souvislosti
i dodatečně vznesenou námitkou zmatečnosti [IV./A; kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
a c) s. ř. s.] a následně se zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky [IV./B; §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV./A
[10] Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno
ve formě usnesení namísto rozsudku, který je předepsán jako forma meritorního rozhodnutí
podle §53 odst. 1 s. ř. s., není-li zákonem dána výjimka ve prospěch usnesení. Námitka není
důvodná.
[11] Skutečnost, jaká forma rozhodnutí byla krajským soudem v projednávané věci zvolena,
musí být zkoumána nikoli z hlediska toho, jak byl označen stejnopis rozhodnutí doručený
účastníkům řízení, ale z hlediska, jaká forma je součástí soudního spisu v podobě originálu. Zde je
pak třeba učinit jednoznačný závěr, že krajský soud ve věci samé rozhodl rozsudkem. To dokládá
nejen text výroku pod bodem II., jímž byla stěžovatelce uložena povinnost poskytnout žadateli
příslušnou informaci ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku (to by samo o sobě nestačilo),
ale především to, že originál rozhodnutí je uvozen státním znakem a textem „ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY“. Bylo tak namístě zkoumat, zda skutečnost, že stěžovatelce bylo
doručeno rozhodnutí krajského soudu v podobě usnesení jinak shodného s textem rozsudku,
měla vliv na zákonnost takového rozhodnutí či nikoli. Nejvyšší správní soud je tohoto názoru, že
zákonnost v dané věci neutrpěla. Ze soudního spisu je patrné, že došlo k administrativnímu
nedopatření při vyhotovení stejnopisu rozsudku krajského soudu a k doručení takto vadného
stejnopisu stěžovatelce. V projednávané věci bylo namístě zvolit postup, který provedl krajský
soud po vrácení spisu Nejvyšším správním soudem k novému doručení stejnopisu rozsudku, tedy
doručení rozhodnutí v podobě shodné s originálem založeným ve spisu krajského soudu. Postup
zmiňovaný žalobcem (oprava zřejmých nesprávností podle §54 odst. 4 s. ř. s., vydání opravného
usnesení) se v situaci, jaká nastala v této věci, neuplatní, neboť institut opravy se týká pouze
originálu rozsudku.
[12] S právě uvedeným závěrem souvisí i otázka důvodnosti dodatečně vznesené kasační
námitky spočívající ve zmatečnosti, neboť doručením rozsudku stěžovatelce v podobě shodné
s originálem ze soudního spisu mělo dojít k novému rozhodnutí v téže věci, kterému však brání
překážka věci rozhodnuté. Námitka důvodná není. Z obsahu spisu krajského soudu je zřejmé,
že rozhodnuto ve věci bylo pouze jednou, a to rozsudkem. Opakované doručení jeho stejnopisu
je pouze odstraněním administrativního pochybení při vyhotovení prvního ze stejnopisů
a jeho doručování účastníkům řízení. Krajský soud se dopustil pochybení, nicméně v souladu
se zákonem je napravil, aniž by došlo k zásahu do práv účastníků řízení, pročež je námitka
zmatečnosti irelevantní.
IV./B
[13] Podstatou jedné z námitek nesprávného posouzení právní otázky je, že poskytnutím
informace pod bodem 1) žádosti by došlo k narušení důvěrnosti vztahu stěžovatelky a jejího
zástupce, a v důsledku toho k porušení práva na spravedlivý proces a rovnost zbraní. Námitka
není důvodná.
[14] Ve vztahu k informaci pod bodem 1) žádosti odmítla stěžovatelka poskytnutí informace
mimo jiné s odkazem na §12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále též jen „zákon“). Podle §12 zákona „všechna omezení práva na informace provede povinný
subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací,
u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření.
V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá.“ Předně je třeba říci,
že poskytnutím samotných faktur, v nichž je obsaženo především vyčíslení odměny zástupcem
stěžovatelky za poskytnuté právní služby v určitém období, nemůže být nijak narušena důvěrnost
vztahu mezi advokátem a jeho klientem. Povinnost mlčenlivosti, a tedy zachování důvěrnosti
vztahu, je především jednosměrnou povinností advokáta ke klientovi v souladu s §21 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii. Nikde není zakotvena zákonná povinnost mlčenlivosti klienta
o informaci, o níž se dověděl v souvislosti s poskytnutím mu právní služby, mohlo by
se tak jednat maximálně o smluvně přijatou povinnost, což však v projednávané věci nebylo
tvrzeno, a nebyl tedy důvod se tím zabývat.
[15] Samotné sdělení částek [o to jde žadateli nejspíše vzhledem k povaze informací pod body
1) a 4) žádosti dle názoru Nejvyššího správního soudu především], jež byly zaplaceny za právní
služby, není způsobilé se práv stěžovatelky dotknout. O stejnou situaci se jedná i v případě,
že by faktury obsahovaly informace o věci, v níž byla právní služba poskytnuta, např. sdělením
spisové značky a specifikací soudu, u něhož je řízení vedeno. Žádná z těchto informací
neobsahuje indicii o tom, jaká je procesní strategie stěžovatelky v daných řízeních, jejíž prozrazení
by snad mohlo být narušením rovnováhy v jejím postavení v daném řízení ve vztahu k jinému
účastníkovi. Takovou informací není ani případná kvantifikace času, jenž měl být na dané kauze
advokátem stráven, a současně tedy i hodinová sazba, neboť z ní nelze dovodit přímou úměrou
ani kvalitu právní služby ani skutečnou intenzitu služeb advokáta klientovi. Žádným způsobem
se poskytnutí takové informace nemůže dotknout práva stěžovatelky na přístup k soudu ani práva
zvolit si k zastupování v tom či onom řízení místo svých zaměstnanců externího poskytovatele
právních služeb. Napadený rozsudek, který korigoval právní názor stěžovatelky vyjádřený v jejích
rozhodnutích, tak je souladný se zákonem. Nadto nelze nezmínit, že ve věci krajský soud
přiléhavě aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu z 24. 11. 2016, č. j. 9 As 280/2016 – 50
(publikovaný jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz).
V citované právní věci se sice jednalo především o otázku obchodního tajemství, opominuta
však nezůstala ani problematika podstatná i pro projednávanou věc, konkrétně specifikace
konkrétních řízení, v nichž byly právní služby poskytnuty, či zmínka o tam zvolené procesní
taktice. Takto podrobná v nyní projednávané věci žádost žadatele ani nebyla, nepožadoval
ani přílohy faktur, v nichž byly v citované věci specifikovány úkony, jež měly být provedeny,
přesto v odkazované věci bylo žádosti vyhověno. Nejvyšší správní soud nyní nemá důvodu
se od svého již dříve vysloveného a krajským soudem respektovaného právního názoru odchýlit
a za situace, kdy žádost žalobce byla méně konkrétní než v citované kauze, postup krajského
soudu korigovat.
[16] Dospěl-li krajský soud v souladu s již dříve zaujatým názorem Nejvyššího správního
soudu k závěru, že nemůže být zasaženo do práva stěžovatelky způsobem, který dovozovala,
nebylo třeba provádět test proporcionality, neboť jeho místo je v procesu posuzování
oprávněnosti postupu povinné osoby až tehdy, kdy dojde ke kolizi práv. Na jedné straně stálo
právo žadatele na informaci, na druhé straně však v projednávané věci nebylo detekováno žádné
právo stěžovatelky či třetí osoby, jež by mělo být poskytnutím informace dotčeno, s výjimkou
snahy informaci nesdělit, která nicméně sama o sobě není chráněnou hodnotou. Při neexistenci
střetu práv tedy není potřebné posuzovat dopady do práva, jež v dané věci není dotčeno.
Pokud se krajský soud nezabýval testem proporcionality, posoudil celou situaci zákonu
odpovídajícím způsobem a poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu vyžadující
i zohlednění účelu vyžadované informace nebyl v projednávané věci namístě. Svůj postup ostatně
krajský soud řádně vysvětlil.
[17] Ve vztahu k poskytnutí informace pod bodem 4) žádosti a sdělení celkových
vynaložených nákladů na právní služby vlastními zaměstnanci včetně souvisejících nákladů je
námitka stěžovatelky rovněž nedůvodná.
[18] Je zcela namístě ztotožnit se s názorem vysloveným krajským soudem v napadeném
rozsudku, že samotným sdělením obecné nijak neindividualizované informace ohledně
vynaložených nákladů nelze ztotožnit kteroukoli osobu v pracovním poměru či jiném
pracovněprávním vztahu ke stěžovatelce (leda že by na sledované pozici pracoval zaměstnanec
jediný, což však v této věci neplatí). V prvé řadě žádost žadatele nebyla formulována tak,
že by náklady měly být určeny podle konkrétních pozic v aparátu stěžovatelky,
ale jako agregované částky na takové zaměstnance zaujímající obecně vymezené pracovní pozice.
Z poskytnuté informace reflektující takto formulovanou žádost nelze zjistit, který zaměstnanec
právního oddělení stěžovatelky pobírá jakou mzdu, maximálně lze dovodit průměrné náklady
na jednoho pracovníka, spojí-li si žadatel již dříve poskytnutou informaci o počtu zaměstnanců
na daných pracovních pozicích s takovou informací, což rovněž není nijak konkrétní a někoho
ztotožňující údaj. Z uvedeného je pak opět zřejmé jako u informace pod bodem 1) žádosti
dle odůvodnění z bodu [16], že nedochází k žádné kolizi práv zaměstnanců stěžovatelky
na ochranu soukromí s právem žalobce na informace, pročež opět nebyl důvod pro provedení
testu proporcionality a zkoumání účelu požadované informace. Ten lze ostatně dovodit
z kontextu žádosti, kdy zjištěním nákladů na vlastní právní oddělení stěžovatelky může být
vyvolána diskuse o efektivitě veřejně vynakládaných prostředků na externí služby, jež by si mohla
stěžovatelka obstarat vlastními silami. Nezjišťováním účelu požadované informace
v projednávané věci krajský soud nijak nepochybil a rozhodl v souladu se zákonem.
[19] Bránila-li se stěžovatelka tím, že částečnou anonymizací informací by její poskytnutí
fakticky odmítla, uvádí k tomu Nejvyšší správní soud pouze tolik, že není na stěžovatelce,
aby posuzovala, zda s rozsahem poskytnutí informace bude žadatel spokojen, nebo nikoli.
V takovém případě by byl další postup na žadateli. Rovněž není relevantní poukaz stěžovatelky
na to, že v jiných případech byl test proporcionality proveden, zatímco u ní nikoli, což ji staví
do nevýhodné pozice. Je tomu tak z důvodů sdělených shora pod body [16] a [18],
kdy v projednávané věci podmínky pro provedení testu proporcionality nebyly naplněny,
neboť nenastala žádná kolize dvou či více ústavně zaručených práv.
V. Závěr
[20] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., neboť žalovaná ve věci neuspěla. Náklady žalobce jsou tvořeny
odměnou jeho zástupce ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), za úkon právní služby, jímž bylo vyjádření se ke kasační stížnosti [§11 o dst. 1
písm. d) advokátního tarifu], a paušální náhradou za uvedený úkon ve výši 300 Kč podle §13
odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Součástí náhrady je též daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce
žalobce plátcem, podle §57 odst. 2 s. ř. s., ve výši 714 Kč. Celková výše náhrady, již je žalovaná
povinna žalobci k rukám jeho zástupce zaplatit, činí 4 114 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu