ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.27.2007
sp. zn. 2 As 27/2007 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
Ing. I. D., zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330,
proti žalované: Ředitelka Krajského úřadu Královéhradeckého kraje,
sídlem Wonkova 1142, Hradec Králové, za účasti osoby zúčastněné na řízení: I. Č. s. r. o.,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
29. 3. 2007, č. j. 30 Ca 65/2006 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti
v částce 4800 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Miloše Tuháčka, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále také „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadla
shora uvedený rozsudek, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 3. 8. 2006,
č. j. 17401/KR/2006, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno odvoláním napadené rozhodnutí Krajského
úřadu Královéhradeckého kraje, odboru majetkoprávního, ze dne 12. 7. 2006,
č. j. MPO/57740/2006, jímž byla odmítnuta část žádosti žalobkyně o poskytnutí informace
ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (ve znění účinném
před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. – dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“), a to s ohledem na ochranu obchodního tajemství. V žádosti o poskytnutí
informace se žalobkyně domáhala plného znění textu nájemní (leasingové) smlouvy,
kterou uzavřel Královéhradecký kraj se společností I. Č. s. r. o. na pořízení administrativního
centra Královéhradeckého kraje. Kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové vycházel z toho, že stěžovatelka ve zrušeném rozhodnutí nedostatečně
odůvodnila, jak neposkytnuté informace naplňují pojmové znaky obchodního tajemství.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem a nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek odůvodnění.
Stěžovatelkou namítané nesprávné právní posouzení věci má spočívat
v tom, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení §15 odst. 2 zákona o svobodném
přístupu k informacím, když nesprávně v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil,
že stěžovatelka ve svém rozhodnutí zůstala hodně dlužna požadavku zákona na odůvodnění
každého omezení práva na informace. Odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky naopak podrobně
obsahuje, jak informace obsažené v požadované smlouvě naplňují všechny pojmové znaky
obchodního tajemství dle §17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní
zákoník“). Odůvodnění výše uvedené skutečnosti je již v rozhodnutí stěžovatelky natolik
vyčerpávající, že požadavek krajského soudu na podrobnější rozpracování odůvodnění
rozhodnutí stěžovatelce de facto ukládá povinnost v příštím rozhodnutí jednotlivě
uvést každou informaci obsaženou v požadované smlouvě s podrobným odůvodněním
toho, že naplňuje veškeré pojmové znaky obchodního tajemství ve smyslu §17 obchodního
zákoníku. Výše uvedený požadavek krajského soudu však vychází z nesprávného výkladu
ustanovení §15 zákona o svobodném přístupu k informacím. Účelem ustanovení §15 odst. 2
zákona o svobodném přístupu k informacím je podle názoru stěžovatelky doložení správnosti
a zákonnosti postupu správního úřadu, jakož i vydaného správního rozhodnutí. Z odůvodnění
musí být zřejmé jak skutkové, tak právní předpoklady, z nichž správní orgán vycházel
při hodnocení konkrétní skutkové podstaty a při její subsumpci pod určité ustanovení zákona:
odůvodnění musí zejména obsahovat a vyčerpat celý petit návrhu, zejm. právní úvahy o něm
a důvody, které k úřednímu výroku vedly. Výše uvedený obsah a účel ustanovení §15
odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím stěžovatelka bezezbytku naplnila
a svým povinnostem nezůstala nic dlužna.
Krajský soud následně v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru,
že stěžovatelka odmítla poskytnout některé z požadovaných informací nikoliv s poukazem
na příslušná zákonná ustanovení, ale vycházela výlučně z vůle osoby zúčastněné na řízení,
která označila za obchodní tajemství smlouvu jako celek a následně vyslovila souhlas toliko
s poskytnutím informací o jejích určitých částech. Stěžovatelka ve svém zrušeném rozhodnutí
uvedla projev vůle osoby zúčastněné na řízení, že uvedená smlouva je obchodním tajemstvím,
jako skutečnost, která dokazuje naplnění přinejmenším dvou znaků obchodního tajemství
podle §17 obchodního zákoníku, kterými v daném případě jsou: vůle osoby zúčastněné
na řízení utajit skutečnosti obsažené v požadované smlouvě a také skutečnost, že uvedená
společnost utajení těchto skutečností odpovídajícím způsobem zajišťovala a dosud zajišťuje.
Stěžovatelkou namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu má spočívat
v tom, že krajský soud svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil. Stěžovatelka poukazuje
na právní závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl publikován pod č. 689/2005 Sb. NSS. Z tohoto rozhodnutí
plyne, že pokud není z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. Dle stěžovatelčina názoru
krajský soud v napadeném rozsudku uvádí několik právních závěrů, které přejímá
od žalobkyně, aniž by zdůvodnil, proč se k nim přiklání. Stejně tak se krajský soud
nevypořádal se všemi argumenty a námitkami stěžovatelky. Ne zcela přesvědčivě
jsou odůvodněny závěry krajského soudu o tom, že stěžovatelka neuvedla, jak požadovaná
smlouva naplňuje znaky obchodního tajemství. Vůbec pak nebylo odůvodněno tvrzení
krajského soudu, že stěžovatelka neposkytla požadované informace kvůli tomu, že vycházela
z vůle osoby zúčastněné na řízení.
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud zrušil
předmětný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že citované odůvodnění
rozhodnutí stěžovatelky má blíže k volné, obecné citaci zákona, než k pregnantnímu
odůvodnění správního rozhodnutí, z něhož by byla patrná správní úvaha. Mimo obecného
odkazu na předmět podnikání se stěžovatelka předmětem podnikání osoby zúčastněné
na řízení vůbec nezabývá. Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky také není zřejmo,
jakou správní úvahou dospívá stěžovatelka k závěru, že obsahem nájemní (leasingové)
smlouvy jsou skutečnosti, které nejsou v příslušných kruzích běžně dostupné. Stěžovatelka
dále zaměňuje pojmy know how a obchodní tajemství, když v rozhodnutí uvádí, že informace
nejsou poskytnuty s ohledem na to, že se jedná o know how osoby zúčastněné na řízení.
Know how sice může za určitých okolností být předmětem ochrany prostřednictvím
obchodního tajemství, ovšem je patrné, že v takovém případě to musí být pečlivě
odůvodněno.
Žalobkyně dále polemizuje s tím, jak se stěžovatelka (ne)vypořádala s naplněním
pojmových znaků obchodního tajemství dle §17 obchodního zákoníku. Za skutečnosti
obchodní povahy lze považovat adresáře zákazníků, dodavatelů, obchodní záměry, výrobní
náklady. Za skutečnosti výrobní povahy pak lze považovat technologické postupy a metody,
vzory či prototypy. A konečně za skutečnosti technické povahy např. technické plány,
výkresy, síťové či jiné grafy. Z odůvodnění správních orgánů obou stupňů nijak nevyplývá,
jak odepřené informace naplňují tento znak obchodního tajemství, když stěžovatelka
pouze poukazuje na předmět podnikání osoby zúčastněné na řízení a charakter nájemní
(leasingové) smlouvy. Skutečnosti podléhající obchodnímu tajemství také musí sloužit
provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze tomuto účelu sloužit mají. I vymezení
tohoto pojmového znaku zahrnuje stěžovatelka pod obecné zdůvodnění předmětem podnikání
osoby zúčastněné a charakterem nájemní (leasingové) smlouvy, přičemž z odůvodnění
ani nevyplývá, co konkrétně je předmětem podnikání osoby zúčastněné. Skutečná
nebo alespoň potenciální materiální nebo imateriální hodnota skutečností tvořících obchodní
tajemství může být dána jen tehdy, jestliže je jejich vyzrazení způsobilé jakkoli se dotknout
hospodářského výsledku podnikatele provozujícího podnik. Ani tímto pojmovým znakem
se rozhodnutí správních orgánů nezabývá, neboť z něj není zřejmé, jak by se poskytnutí
požadovaných informací mohlo dotknout hospodářského výsledku osoby zúčastněné
na řízení. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nevyplývá ani to, že smlouva
není v podnikatelských kruzích běžně dostupná. Řádně odůvodněny tak byly jen pojmové
znaky obchodního tajemství spočívající v tom, že smlouva má být podle vůle podnikatele
utajena a podnikatel odpovídajícím způsobem zajišťuje její utajení. Žalobkyně
tak jednoznačně souhlasí s krajským soudem v tom, že rozhodnutí stěžovatelky
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, naopak rozhodnutí krajského soudu považuje
žalobkyně za správné a přezkoumatelné.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje žalobkyně, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že souhlasí
s právními závěry stěžovatelky uvedenými v podané kasační stížnosti. Dle názoru osoby
zúčastněné na řízení neukládá zákon o svobodném přístupu k informacím povinným
subjektům zveřejnit (resp. vydat) smlouvu jako takovou, ale pouze informace o obsahu takové
smlouvy. Nelze pominout, že smyslem zákona o svobodném přístupu k informacím
je poskytnutí informací o takovém obsahu smlouvy, který má dopad na hospodaření
s veřejnými prostředky. Veškeré takové informace již ovšem zveřejněny byly.
Osoba zúčastněná na řízení dále uvádí, že smlouva, její uspořádání, způsob
strukturování a jedinečné formulace v ní obsažené jsou její obchodní tajemství
a know how. Nelze souhlasit s tím, že smlouva jako celek nemůže být obchodním tajemstvím.
Uzavření smlouvy je sice výsledkem akceptace oferty, ale to nevylučuje, aby smlouva mohla
být předmětem obchodního tajemství. Smlouva naopak naplňuje všech pět znaků obchodního
tajemství podle §17 obchodního zákoníku (1. souvisí s podnikem osoby zúčastněné na řízení,
2. má potenciální hodnotu, neboť se nejedná o smlouvu formulářovou, 3. není v obchodních
kruzích běžně dostupná, 4. osoba zúčastněná na řízení vícekrát prokazatelně projevila
vůli smlouvu utajit, 5. osoba zúčastněná na řízení utajení smluv zajišťuje – a to i v jiných
případech). Okolnost, že osoba zúčastněná na řízení souhlasila se zveřejněním určitých
informací, ještě neznamená, že by upouštěla od utajování smlouvy. Dále osoba zúčastněná
na řízení uvádí, že nebylo podmínkou veřejné zakázky, aby uzavíraná smlouva
byla zveřejněna. Nelze zpětně měnit podmínky zveřejnění smlouvy, popř. vynucovat
takové chování osoby zúčastněné na řízení, z něhož by jí mohla vzniknout škoda.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatelku jedná pověřený zaměstnanec s potřebným vzděláním.
Důvodnost kasačních stížností pak posoudil zdejší soud v mezích jejich rozsahu
a v nich uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ponejprv zabýval námitkami kasační stížnosti mířícími
na nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí; pakliže by totiž rozhodnutí krajského soudu
nebylo lze plně přezkoumat, nebylo by ani možno se v plné míře zabývat dalšími stížnostními
námitkami. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že krajský soud v napadeném rozsudku
uvádí několik právních závěrů, které přejímá od žalobkyně, aniž by zdůvodnil,
proč se k nim přiklání. Je ovšem zřejmé, že pokud se krajský soud ztotožní s argumentací
žalobkyně (a to obzvláště v posuzovaném případě, kdy byla podání žalobkyně před krajským
soudem – žaloba a replika k vyjádření stěžovatelky k žalobě – velmi obsáhlá a argumentačně
bohatá), uvede ji v odůvodnění svého rozhodnutí, takže zdůvodnění právních závěrů
krajského soudu i žalobkyně může být podobné či shodné. To však nemůže v žádném případě
způsobit nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů –
a to právě proto, že důvody rozhodnutí existují a jsou zřejmé. Rozhodnutí krajského soudu
tak je plně v souladu se stěžovatelkou uváděným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44. Není ani pravdou, že krajský soud
ne zcela přesvědčivě odůvodnil závěry o tom, že stěžovatelka neuvedla, jak požadovaná
smlouva naplňuje znaky obchodního tajemství. Krajský soud uvedl, že má-li se jednat
o obchodní tajemství, je nutno, aby byly naplněny všechny zákonem stanovené znaky
(§17 obchodního zákoníku), avšak že stěžovatelka o některých znacích obchodního tajemství
vůbec nepojednala a nekonkretizovala důvody, pro něž se má v daném případě o obchodní
tajemství jednat. I zde tedy jsou z rozsudku krajského soudu patrny důvody, které soud
k jeho úvaze vedly. Konečně odůvodněno bylo i tvrzení krajského soudu, že stěžovatelka
neposkytla požadované informace kvůli tomu, že vycházela z vůle osoby zúčastněné
na řízení. Z napadeného rozsudku totiž vyplývá, že o většině pojmových znaků obchodního
tajemství (§17 obchodního zákoníku) nebylo ve zrušeném rozhodnutí stěžovatelky
pojednáno, avšak pojmové znaky obchodního tajemství spočívající ve vůli podnikatele (osoby
zúčastněné na řízení) utajit obsah požadované informace a odpovídajícím způsobu skutečného
zajišťování utajení informací byly stěžovatelkou ve zrušeném rozhodnutí řádně odůvodněny.
Z toho tedy krajský soud dovodil, že stěžovatelka vycházela z vůle osoby zúčastněné na řízení
část obsahu smlouvy utajit. Námitky odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tak nemá zdejší soud za důvodné.
Následně Nejvyšší správní soud zkoumal námitky týkající se nesprávného
právního posouzení věci. Podle §9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím platí,
že je-li požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne.
Při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků (včetně prostředků
územního celku), se podle §9 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím nepovažuje
poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního
tajemství. Takové součásti požadované smlouvy, které odpovídají uvedené definici,
již žalobkyni poskytnuty byly. Ostatní části smlouvy poskytnuty nebyly,
a bylo tedy na stěžovatelce, aby se vypořádala s tím, jak tyto neposkytnuté pasáže naplňují
znaky obchodního tajemství. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že zrušené rozhodnutí
je řádně odůvodněno, takže krajský soud pochybil při výkladu ustanovení §15 odst. 2 zákona
o svobodném přístupu k informacím, které stanoví, že každé rozhodnutí, kdy povinný subjekt
žádosti byť jen zčásti nevyhoví, musí obsahovat odůvodnění každého omezení práva
na informace. Jinými slovy řečeno: krajský soud zastává stanovisko, že zrušené rozhodnutí
neobsahuje odůvodnění omezení práva na informace, zatímco stěžovatelka tvrdí,
že její rozhodnutí řádné odůvodnění obsahuje.
Podle §17 obchodního zákoníku tvoří obchodní tajemství veškeré skutečnosti
obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou
nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních
kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím
způsobem jejich utajení zajišťuje. Z odůvodnění zrušeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud
zjistil, že toto obsahuje citaci §17 obchodního zákoníku a dále pojednání o naplnění
pojmových znaků obchodního tajemství spočívajících v tom, že požadované informace
mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení
zajišťuje. O ostatních pojmových znacích ve zrušeném rozhodnutí není pojednáno vůbec,
přičemž z definice obchodního tajemství obsažené v §17 obchodního zákoníku je patrné,
že pojmové znaky musejí být naplněny kumulativně. Pokud o některých z nich stěžovatelka
nepojednala, je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že naplnila minimálně dva znaky obchodního
tajemství, pak je třeba říci, že není možné vybrat si jen ty znaky, které se stěžovatelce hodí,
neboť je naplňuje. Je tak plně na místě závěr krajského soudu, že stěžovatelka fakticky
vycházela z vůle osoby zúčastněné na řízení, která označila za obchodní tajemství smlouvu
jako celek a následně vyslovila souhlas toliko s poskytnutím informací o jejích určitých
částech, neboť jediné dva odůvodněné znaky obchodního tajemství vycházejí z vůle osoby
zúčastněné na řízení požadované skutečnosti utajit a s faktickým zajišťováním
tohoto deklarovaného utajení. Odůvodnění zrušeného rozhodnutí tak rozhodně
není možno považovat za vyčerpávající, jak tvrdí stěžovatelka. Není ani pravda, že požadavek
krajského soudu na podrobnější rozpracování odůvodnění rozhodnutí stěžovatelce
de facto ukládá povinnost v příštím rozhodnutí jednotlivě uvést každou informaci obsaženou
v požadované smlouvě s podrobným odůvodněním toho, že naplňuje veškeré pojmové znaky
obchodního tajemství. Je totiž zásadní, na první pohled viditelný rozdíl mezi odůvodněním,
proč nelze informaci poskytnout, a poskytnutím informace. Ostatně dvě uvedená kriteria
se stěžovatelce již podařilo řádně odůvodnit, aniž by tím byly informace žalobkyni
poskytnuty. Proto ani námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nemá zdejší soud za důvodné.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že k otázce obchodního tajemství
ve vztahu k poskytování informací ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím
existuje konstantní judikatura správních soudů, s níž je tento rozsudek i rozsudek napadený
kasační stížností v souladu. Blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 12. 2004, č. j. 7 A 118/2002 - 37, zveřejněný pod č. 654/2005 Sb. NSS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 6 A 136/2002-35, zveřejněný
pod č. 768/2006 Sb. NSS, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2001,
č. j. 31 Ca 189/2000 - 27 apod.
Pokud jde o vyjádření osoby zúčastněné na řízení, je třeba především uvést, že žádný
z argumentů nepolemizuje s tím, že rozhodnutí stěžovatelky je nepřezkoumatelné.
Osoba zúčastněná na řízení jen tvrdí, že uvedená smlouva (eventuálně některé její části)
je předmětem obchodního tajemství. Takovéto tvrzení ještě nutně nemusí být nesprávné,
ostatně z rozsudku krajského soudu plyne pro stěžovatelku toliko povinnost řádně
své rozhodnutí odůvodnit, nikoliv poskytnout smlouvu žalobkyni. Argumenty osoby
zúčastněné na řízení tedy nemíří na to, co je předmětem soudního přezkumu v daném případě.
S ohledem na nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatelky je beztak nelze plně vážit.
Nad tento rámec je však potřeba uvést, že není pravda, že by žalobkyně byla již saturována
tím, že jí byly poskytnuty údaje o ceně projektu, neboť účelem zákona o svobodném přístupu
k informacím je poskytnutí informací o takovém obsahu smlouvy, který má dopad
na hospodaření s veřejnými prostředky. Smysl zákona totiž nelze spatřovat úzce toliko
v kontrole hospodaření s veřejnými prostředky, smyslem zákona je totiž snížení či odstranění
nejistoty či nevědomosti tazatele, přičemž je pravdou, že tento fakt může vést ke kontrole
veřejné správy (zdaleka nikoliv jen ke kontrole nakládání s veřejnými prostředky). Žádost
o informaci také není kauzální – povinný subjekt není oprávněn požadovat po tazateli důvod
či účel dotazu, ba dokonce ani tazatel sám takový důvod mít nemusí. Nelze tak argumentovat
tím, že poskytnutá informace se nemůže tazateli k ničemu hodit. Stejně tak nelze souhlasit
s tvrzením osoby zúčastněné na řízení, že zákon o svobodném přístupu k informacím
neukládá povinným subjektům zveřejnit (resp. vydat) smlouvu jako takovou,
ale pouze informace o obsahu takové smlouvy. Zákon o svobodném přístupu k informacím
totiž přikazuje poskytovat informace, přičemž informací podle §3 odst. 3 tohoto zákona
je třeba rozumět jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný
na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého
v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Definice
je tedy pojata maximálně široce a obecně (jak plyne i s ohledem na častý výskyt slova
„jakýkoliv“) a restriktivní výklad tak je nepřípustný.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s. a zdejší soud neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit
pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyně měla naopak ve věci plný úspěch, a proto jí soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila,
vůči žalované. Výše nákladů řízení je tvořena náhradou nákladů zastoupení žalobkyně
za dva úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepsání vyjádření
ke kasační stížnosti ze dne 23. 5. 2007 ve výši 2x 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a náhradu hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 4800 Kč. Z těchto důvodů soud uložil žalované
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 4800 Kč k rukám zástupce žalobkyně
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu