ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.33.2008:215
sp. zn. 2 As 33/2008 - 215
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
New Republik Publicity, spol. s r. o., se sídlem Strašnická 3164/1a, Praha 10, zastoupeného
JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se sídlem Uruguayská 17, Praha 2, proti žalovanému:
Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: AG bulldog, s. r. o., se sídlem Donská 275/9, Praha 10, zastoupené
Prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 39, Praha 1, proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 19. 4. 2005, č. j. PVZ 1992-25942, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007, č. j. 6 Ca 173/2005 - 129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou včas se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 19. 4. 2005, č . j. PVZ 1992-25942. Tímto rozhodnutím předseda
žalovaného vyhověl rozkladu podanému osobou zúčastněnou na řízení a rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 9. 2003, č. j. 1963/2003, o zamítnutí návrhu na částe čný výmaz průmyslového vzoru
č. 24340 o názvu „Víceúčelový reklamní poutač“ změnil tak, že průmyslové vzory č. 1 a 3 ze skupiny průmyslových vzorů hromadně zapsaných do rejstříku pod č. 24340 se vymazávají,
přičemž výmaz působí s účinky ex tunc. Městský soud neshledal v postupu předsedy žalovaného
žádné nedostatky a ani jeho správní uvážení, podle jeho názoru, nevybočilo z mezí, které je soud
oprávněn přezkoumávat.
Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody stanovené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., s oudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Nepřezkoumatelnost rozsudku spatřuje v tom, že se městský soud nevyjádřil k jeho žalobní
námitce v níž s poukazem na §29 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů tvrdil,
že tento zákon v rozhodném znění nepřipouštěl svědeckou výpověď, nýbrž preferoval důkazy,
které bylo možno k návrhu reálně předložit. Dále zdůrazňuje, že koncepce citovaného zákona
byla postavena na přísné zásadě koncentrace co do důkazní povinnosti, kterou předseda
žalovaného porušil, neboť jako důkaz připustil i fotodokumentaci předloženou svědkem Ing. R.
Tato fotodokumentace nebyla předložena ani navržena při podání návrhu, jak požaduje zákon,
nýbrž až v průběhu řízení. Městský soud k této námitce uvedl, že fotografie nebyly použity jako
samostatný důkaz, nýbrž byly svědkem předloženy k dokreslení svědecké výpovědi. V tomto
shledává stěžovatel jak nezákonnost rozsudku, tak vady řízení před správním orgánem.
Zdůrazňuje, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), žádné rozlišení důkazů na
samostatné a nesamostatné nezná. Jednoznačně z něho ale plyne, že výpověď patří do jiné
kategorie důkazů, než fotografie jako listinné důkazy. V daném případě navíc učinil důkazní
návrh svědek a nikoli účastník řízení. Pokud správní org án k takovému důkazu přihlédl a navíc
reprodukce fotodokumentace umístil do svého rozhodnutí (str. 15 a 17), spočívá jeho rozhodnutí
na nesprávných podkladech.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že důkaz „US patent č. 4 972 614“ se týká pouze
napadené varianty č. 1. Žalovaný tak pochybil jestliže tento důka z vztáhl i k variantě č. 3. K tomu
totiž nesměřovalo ani tvrzení navrhovatele ani jeho důkazní návrh. Městský soud se touto
námitkou nezabýval, neboť ji shledal opožděnou podle §71 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel má však
zato, že v daném případě nešlo o nepřípustné rozšíření žaloby, nýbrž o podrobnější rozvedení
včas uvedeného žalobního bodu. Žalobní bod je totiž podle stěžovatele pojem širšího obsahu,
než pouhé jediné tvrzení o konkrétním důvodu nezákonnosti napadeného výroku. Jeho žalobní
body se tak týkaly zejména (I) faktického posouzení novosti průmyslového vzoru
a (II) procesních námitek, v rámci kterých byl napadán zejména způsob provádění důkazů
správním orgánem. Městský soud se dále nevyslovil ke stěžovatelově námitce, že osoba
zúčastněná v rozkladu a jeho doplnění uplatnila námitky, které neměly být předsedou žalovaného
přezkoumány, ale měly být odmítnuty s odkazem na zásadu koncentrace. Tuto námitku stěžovatel
uplatnil již v podané žalobě v čl. IX odst. 2. Stěžovatel dále uvádí, že setrvává na svých námitkách
týkajících se posouzení otázky, zda průmyslový vzor, který přihlásil, splňoval v dané době zápisná
kriteria, zejména zda vykazoval novost. K tomu odkazuje na svoje námitky uplatněné v žalobě
a podáních učiněných před správními orgány. Podotýká také, že pokud by soud takové námitky
shledal nepřípustnými, žádá o poskytnutí lhůty podle §106 odst. 3 s. ř. s. k doplnění kasační
stížnosti. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a ve svém vyjádření dále uvádí, že varianty
1.1 a 3.1 se týkají v podstatě stejné úpravy reklamního poutače. Jediným rozdílem je, že jedna
varianta je navíc opatřena nosníky s osvětlovacími prvky. Souhlasí se stěžovatelem, že řízen í
podle zákona č. 207/2000 Sb. je řízením koncentrovaným, v němž může navrhovatel uplatnit
„výmazové důvody“ a navrhnout důkazy prokazující jejich oprávněnost v podstatě jen jedním
podáním. V daném případě tomu také tak bylo, neboť navrhovatel v podání ze dne 8. 1. 2003
jako důvod výmazu uvedl nenovost vnějších úprav označených jako 1.1 a 3.1. Předložené
fotografie jen nepřímo svědčily o nenovosti napadených vnějších úprav. Toliko dokazovaly,
že svědek měl i po 10 letech důvody pamatovat si skutečnosti ze s vého studijního pobytu v USA,
a jednalo se tak o důkazy, které potvrzovaly svědkovu důvěryhodnost.
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření shledala námitky uplatněné v kasační
stížnosti také nedůvodnými a rovněž navrhla její zamítnutí. Poukázala ze jména na to, že v návrhu
na výmaz průmyslového vzoru postupovala podle §29 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb.,
neboť řádně označila důkaz svědeckou výpovědí tím, že uvedla osobu svěd ka a skutečnosti,
o nichž bude vypovídat. Nesouhlasí se závěrem stěžovatele, že v řízení o návrhu na výmaz
průmyslového vzoru nelze navrhovat a provádět důkazy svědeckou výpovědí. Poukazuje také
na to, že pokud jsou v rozhodnutí předsedy žalovaného vyobrazeny „V“ poutače,
jedná se o reprodukce přílohy emailové zprávy společnosti Shea Matthew Pruitt, které byly
připojeny k návrhu na výmaz. Tato skutečnost vyplývá přímo i z rozhodnutí. Fotodokumentace
předložená svědkem byla sice v rozhodnutí též zmíněna, avšak předseda žalovaného podrobně
analyzoval pouze ty reklamní poutače, které byly obsaženy v návrhu na výmaz (str. 17 odst. 3).
Svědecká výpověď byla podle osoby zúčastněné na řízení hodnocena zejména z hlediska
časového a fotodokumentace byla použita pouze pro dokreslení. Upozorňuje také na to, že zákaz
užití fotodokumentace v případě výslechu svědka by vedl ke zdlouhavému technickému popisu
jednotlivých konstrukcí reklamních poutačů, což by výslech prodlo užilo. Navíc nelze vyloučit
ani nedostatečné zjištění skutečného stavu v důsledku např. horší vyjadřovací schopnosti svědka
při popisu technických parametrů poutačů. Použití fotodokumentace tak bylo jediným možným
řešením, kterým správní orgán mohl rozpoznat skutečnosti zjištěné svědkem na jeho cestě
v USA. Ostatně užití fotodokumentace nezpochybňovali ani zástupci stěžovatele,
kteří při výslechu byli přítomni. Dále také podotýká, že tato fotodokumentace nebyla jediným ani
hlavním důvodem rozhodnutí předsedy žalovaného. Hlavními důvody byly řádně navržené
důkazy (zejména patent US č. 4 972 614, emailové zprávy s přílohami a výkres „V“ poutače).
V daném případě zcela postačilo, aby jediným důkazem bylo prokázáno, že napadený průmyslový
vzor postrádá znak novosti. Stěžovatelem namítaná procesní vada tak nemohla ovlivnit
zákonnost správního rozhodnutí.
Osoba zúčastněná dále souhlasí s městským soudem v tom, že stěžovatel žalobu
nepřípustně rozšířil a soud se tak nemohl zabývat žalobními námitkami uplatněnými
až v doplnění žaloby ze dne 23. 3. 2006 a 12. 2. 2007, neboť se je dnalo o zcela jiné námitky,
než které stěžovatel uplatnil v žalobě. Tam totiž vůbec nebylo uvedeno, že by zákon
č. 207/2000 Sb. neumožňoval důkaz svědeckou výpovědí a ani že patent US č. 4 972 614 byl
navržen pouze pro variantu č. 3. Nesouhlasí také se závěry stěžovatele, že by neměl být pojem
žalobní bod chápán jako jediné tvrzení a zdůrazňuje, že ani zásada koncentrace navrhovaných
důkazů v řízení podle zákona č. 207/2000 Sb. neovlivňuje povinnost správního orgánu zjistit
přesně a úplně skutečný stav věci (§32 odst. 1 správního řádu).
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel poukázal na svoji žalobní námitku, že předseda
žalovaného posoudil v rozkladovém řízení rozhodné skutečnosti zcela odlišně, než byly
posouzeny v předchozím řízení a že jeho rozhodnutí nemá oporu v předložených důkazech. Dále
upozornil na to, že jako hlavní důkaz k prokázání nenovosti vzoru č. 1 „víceúčelového
reklamního poutače“ předložila osoba zúčastněná reklamní konstrukci z US patentu č. 4 972 614.
Stěžovatel však již v žalobě namítal, že se tento patent od vzoru č. 1 liší jednak polohou nosn ého
sloupu vůči reklamním deskám, dále poměrem délky nosného sloupu a vertikální desky
reklamních desek, úpravou svislé výztuhové lištové konstrukce a v neposlední řadě úpravou
vodorovných stabilizačních lišt spojujících obě desky. Tyto rozdíly jsou podle stěžovatele jasně
patrné a vyvolávají celkový odlišný dojem. Předseda žalovaného však uzavřel s tím, že se obě
reklamní konstrukce liší jen v nepodstatných vzhledových detailech, které nemají vliv na vnější
tvar či obrys výrobku a v prvcích konstrukční povahy, které nelze zahrnout do rozsahu
průmyslového vzoru. Stěžovatel se však domnívá, že do vnější úpravy výrobku spadá vše,
co je pro pozorovatele nezakryté a tedy vizuálně vnímatelné. Nesouhlasí s tím, že je nosný sloup
funkčně podmíněn, neboť kdyby tomu tak bylo, byl by umístěn uprostřed délky reklamních
ploch, což není. Jedná se tak o „novou, konstrukčně směle působící, funkčně nepodmíněnou
individuální povahu vnější úpravy reklamního poutače“.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v předchozím řízení nebyl řádně proveden důkaz
konstrukce z citovaného US patentu a nebyl tak dostatečně zjištěn stav věci. Důkaz této
konstrukce předložený osobou zúčastněnou v příloze podání ze dne 8. 1. 2003 tvořila kopie
zápisu konstrukce z US patentu v anglickém jazyce bez úředního překladu do češtiny.
Pod položkou 54 je konstrukce tohoto zařízení nazvaná jako „rotační reklamní nosné zařízení“.
Pokud správní orgán neprovedl řádně důkaz konstrukce US patentu a nezjistil, že se jedná
o rotační nosné zařízení, nezjistil dostatečně stav věci. Popsaný závěr předsedy žalovaného
je podle stěžovatele také v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí žalovaného v podobných
případech ohledně hodnocení prvků vnější úpravy. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 98/04, který zdůrazňuje, že rovnost v právech kromě jiného zakládá právo na stejné
rozhodování ve stejných případech. Podle stěžovatele se předseda žalovaného také nevypořádal
s jeho argumentací, že se konstrukce z US patentu podstatně liší od vzoru č. 1. Městský soud
se pak nevyslovil k tomuto pochybení předsedy. Stěžovatel dále připomíná, že v bodě VIII žaloby
poukázal na to, že předseda žalovaného odkázal na terminologii zákona č. 207/2000 Sb. ,
který však nebyl platný ke dni podání návrhu. Poukazuje na znění §36 odst. 2 písm. c) zákona
č. 527/1990 Sb., podle něhož není průmyslovým vzorem vnější úprava výrobku zjistitelná
jen při zvláštní pozornosti. Podle názoru stěžovatele pak nelze „v tomto ustanovení §36 odst. 2
písm. a) - f) vzájemně kombinovat, či směšovat tato z ákonná kriteria pro hodnocení, zda se jedná
o průmyslový vzor či nikoli“. K problematice ústavně konformní interpretace a aplikace práva
upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1133/07. Závěrem stěžovatel uvádí,
že došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva svobod),
práva na rovné postavení stran (čl. 37 odst. 3 Listiny) a práva na zákonnost a spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny).
Osoba zúčastněná na řízení k tomuto doplnění poukázala na to, že stěžovatel dosud
vůbec neuvedl, že nebyl řádně proveden důkaz konstrukce US patentu ani že se jedná o rotační
zařízení. Rotační funkce navíc nic nemění na závěrech předsedy žalovaného, neboť se jedná
pouze o technické řešení, jehož účelem je zvýšení ži votnosti prvků nosného sloupu. Otáčivé
uchycení nosných desek je umístěno uvnitř nosné konstrukce a spotřebitel si jich tak nemůže
všimnout. Předmětem ochrany předmětného US patentu pak není jen rotační mechanické řešení,
nýbrž celá nosná konstrukce. Dále osoba zúčastněná na řízení poukázala na omezenou možnost
přezkumu správního uvážení a upozornila na to, že vedle podnikového technického výkresu byla
předložena řada dalších důkazů, které dokládají užívání podobných reklamních konstrukcí před
rokem 1992.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stíž nosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“),
přičemž spornou právní otázkou v dané věci je, zda měl být průmyslový vzor vymazán či nikoli.
Dále důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („ vady řízení spočívající v tom, že sku tková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost“), které spatřuje zejména v tom, že předseda žalovaného porušil
zásadu koncentrace stanovenou v §29 zákona č. 207/2000 Sb. V neposlední řadě namítá důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy „nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí“. Ten pak stěžovatel shledává v tom, že se soud
řádně nevypořádal se všemi jeho žalobními námitkami.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností
rozsudku městského soudu.
Stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku spatřuje v nedostatečném vypořádání
se se všemi jeho námitkami. Pokud jde o tvrzení, že se městský soud nezabýval jeho námitkou
uplatněnou v čl. IX odst. 2 podané žaloby, nelze s ním souhlasit. Stěžovatel zde namítal,
že doplnění rozkladu podané osobou zúčastněnou obsahovalo argumentaci neuplatněnou
v prvním stupni řízení. Předseda žalovaného tak neměl tyto nově předložené důkazy akceptovat,
nýbrž měl případně rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrá tit k dalšímu řízení. Pokud
tak neučinil, jednalo se podle stěžovatele minimálně o „nestandardní procesní úkon“. Městský
soud se touto námitkou zabýval na str. 16 svého rozsudku, kde uvedl, že řízení o rozkladu
je ovládáno zásadou apelační a rozkladový orgán má tak rozhodnutí přednostně měnit. Rušit
a vracet je má tehdy, jestliže předcházející řízení je zatíženo takovými vadami, jejichž odstranění
v rozkladovém řízení by bylo nehospodárné a neúčelné. Městský soud uzavřel s tím, že skutkový
stav byl zjištěn dostatečně a nebyl důvod při změně právního posouzení, aby věc byla vrácena
žalovanému k dalšímu řízení, který by navíc byl právním názorem vysloveným svým předsedou
vázán. Městský soud rovněž zdůraznil, že nedošlo k žádné nepředvídatelné změně posouzení.
Z uvedeného je zřejmé, že se městský soud stěžovatelovou námitkou řádně zabýval a jeho
rozhodnutí tak nelze z tohoto důvodu shledat nepřezkoumatelným.
Tvrdí-li stěžovatel v kasační stížnosti, že v žalobě namítal pochybení předsedy
žalovaného, který přezkoumal námitky, jež měly být odmítnuty s odkazem na zásadu
koncentrace, nelze s ním souhlasit, neboť žalobní bod tohoto znění v žalobě obsažen není. Jak
vyplynulo ze shora popsaného, ve zmíněném ustanovení žaloby stěžovatel nesouhlasil
s postupem předsedy žalovaného, který rozhodnutí žalovaného změnil. Podle stěžovatele však
bylo na místě věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. O tom, že by měl námitky obsažené
v rozkladu odmítnout, stěžovatel v žalobě nic nezmiňoval. Městský soud je v souladu
s §75 odst. 2 s. ř. s. oprávněn přezkoumávat napadené výroky rozhodnutí zásadně v mezích
žalobních bodů. Pokud stěžovatel určitou námitku neučinil s oučástí žaloby,
nelze městskému soudu vyčítat, že se jí nezabýval. Taková kasační námitka je nepřípustná podle
§104 odst. 4 s. ř. s.
Dále stěžovatel namítá opomenutí městského soudu, který se nevyslovil k jeho tvrzení,
že se předseda žalovaného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve vztahu k hodnocení prvků
vnější úpravy jako podstatných a nepodstatných. Městský soud však na straně 15 rozsudku
poukázal na to, že předseda žalovaného ve svém rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil
svoje závěry k nimž dospěl na základě volného hodnocení důkazů a správního uvážení,
které nevybočilo z mezí zákona. Z odůvodnění správního rozhodnutí je také zřejmé, z jakých
důkazů a skutečností správní orgán vycházel a jak je hodnotil. Městský soud připomněl,
že posouzení toho, zda průmyslové vzory splňovaly ke dni podání podmínky zápisné
způsobilosti, je věcí úvahy správního orgánu a soud není oprávněn nahrazovat jeho hodnocení
důkazů vlastní úvahou. Z uvedeného je tak zřejmé, že se městský soud skutečně výslovně
nevyjádřil ke zmíněné stěžovatelově námitce, na druhou stranu je z odůvodnění jasně seznatelné,
že městský soud žádné pochybení předsedy žalovaného neshledal a jeho postup považoval
za zákonný i pokud jde o hodnocení prvků vnější úpravy. Je samozřejmě pravdou, že se městský
soud mohl této stěžovatelově námitce věnovat podrobněji, na druhou stranu je třeba poukázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, zveřejněný
ve Sb. NSS pod č. 133/2004, podle něhož skutečnost, že by mohlo být odůvodnění rozsudku
obsáhlejší a v některých ohledech propracovanější, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost.
Ani tato námitka tak nebyla shledána důvodnou.
Další námitky, kterými se podle stěžovatele městský soud nezabýval, pak nebyly uplatněny
přímo v podané žalobě (ze dne 17. 6. 2005), nýbrž až v jednotlivých doplněních žaloby podaných
po uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s. Námitku, že §29 zákona č. 207/2000 Sb.
nepřipouštěl důkaz svědeckou výpovědí, jakož i námitku, že navržený důkaz US patent
č. 4 972 614 se týká pouze napadené varianty č. 1, uplatnil stěžovatel v doplnění žaloby podaném
dne 12. 2. 2007, tedy řadu měsíců po uplynut í lhůty stanovené pro podání žaloby. Městský soud
se těmito námitkami nezabýval s tím, že se jedná o žalobní body uplatněné po zákonem
stanovené lhůtě. Stěžovatel se však domnívá, že se nejednalo o nepřípustné rozšíření žaloby,
nýbrž o rozvedení a konkretizaci žalobních bodů, které byly řádně uplatněny v žalobě. Žalobní
bod je totiž podle stěžovatele pojmem širšího obsahu a nikoli pouhé jediné tvrzení o konkrétním
důvodu nezákonnosti napadeného výroku.
Nejvyšší správní soud však s tímto závěrem stěžovatele nesouhlasí. Jak již bylo poukázáno
výše, §75 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudu přezkoumávat napadené správní rozhodnutí zásadně
v mezích řádně uplatněných žalobních bodů. Co je to žalobní bod pak vyplývá z §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. („ žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné “). Může-li městský soud přezkoumávat
napadené výroky rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů, je nanejvýš logické, aby tyto
žalobní body byly dostatečně konkretizované jak po stránce skutkové, tak právní. Pouze takto
řádně konkretizované žalobní body totiž umožňují soudu provést přezkum správního
rozhodnutí. Nelze si představit, že by soud přezkoumával napadené rozhodnutí v mezích
takového „žalobního bodu“, kterým by bylo tvrzení v obecné rovině (např. stěžovatelem zmíněné
„procení námitky“). Takové tvrzení je natolik široké a neurčité, že bez bližší konkretizace
(např. neprovedení konkrétního navrženého důkazu) by nebylo možné napadené výroky
rozhodnutí vůbec přezkoumat. V případě, že by podaná žaloba obsahovala pouze „žalobní body“
v obecné rovině, bylo by na místě, aby se soud pokusil o jejich do plnění či upřesnění (k tomu
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 - 42,
www.nssoud.cz nebo rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č . j. 4 Azs 149/2004 - 52, zveřejněn
ve Sb. NSS pod č. 488/2005). Pokud by pak žalobce k výzvě soudu žalobní body nekonkretizoval
a v žalobě by tak nebyl žádný řádně uplatněný žalobní bod, nezbylo by soudu, než takovou
žalobu odmítnout. K charakteru žalobních bodů se Nejvyšší správní soud vyjadřoval již v řadě
svých rozhodnutí a vždy zastával názor, že musí být dostatečně určité a musí zásadně obsahovat
jak právní, tak i skutkové důvody, pro které žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí
správního orgánu za nezákonné nebo nicotné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 20/2003 - 44, dostupný na www.nssoud.cz nebo již citovaný
rozsudek zveřejněný ve Sb. NSS pod č. 488/2005).
Nelze proto souhlasit se stěžovatelem v tom, že v doplnění žaloby podaném
dne 12. 2. 2007 konkretizoval v žalobě uplatněné žalobní body v obecné rovině. Bylo by možné
mu přisvědčit, pokud by jeho žaloba alespoň nekonkrétní námitku „procesních pochybení“
obsahovala. Tak tomu ale nebylo, neboť žaloba obsahovala řadu konkrétně popsaných žalobních
bodů, které zahrnovaly jak skutkové, tak právní důvody (např. pochybení předsedy žalovaného
spočívající v neověření důvěryhodnosti důkazů předložených osobou zúčastněnou,
dále v hodnocení důkazu technického výkresu, v zohlednění fotografií předložených Ing. R.,
v použití důkazu US patentu č. 4 972 614, který byl již použit v řízení při „Třetím pokusu o
výmaz, které bylo vedeno ve stejné věci se stejným cílem“). Žádnou obecnou námitku, kterou
mohla tvrzení uplatněná v předmětném doplnění (tj. že §29 zákona č. 207/2000 Sb. nepřipouštěl
důkaz svědeckou výpovědí a navržený důkaz US patent se týká po uze napadené varianty č. 1)
konkretizovat, žaloba neobsahovala. Městský soud tak postupoval zcela v souladu se zákonem,
pokud se těmito námitkami nezabýval. K tomu je vhodné poukázat také na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63, dostupný na www.nssoud.cz, kde
soud upozornil na to, že pokud krajský soud (Městský soud v Praze) přezkoumá a poté zruší
žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn ve
lhůtě pro podání žaloby (§72 s. ř. s.), dopouští se vady řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o
věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Ani zde nebyl shledán důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Dále stěžovatel nesouhlasí s postupem předsedy žalovaného, který jako důkaz připustil
i fotodokumentaci předloženou svědkem Ing. P. R., která nebyla přiložena ani navržena při
podání návrhu, nýbrž až v průběhu řízení. Městský soud k této námitce uvedl, že zpochybněné
fotografie nebyly použity jako samostatný důkaz, nýbrž byly svědkem předloženy k dokreslení
svědecké výpovědi. S tím stěžovatel nesouhlasí a takový postup shledává rozporným se zásadou
koncentrace stanovenou zákonem č. 207/2000 Sb.
V daném případě k tomu ze spisu vyplynulo, že v návrhu na částečný výmaz
průmyslového vzoru č. 24340 ze dne 8. 1. 2003 osoba zúčastněná na podporu svého tvrzení
ohledně nenovosti reklamního poutače, resp. varianty č. 1 a 3, navrhla mj. výslech svědka
Ing. P. R.. Návrh důkazu fotografiemi, kte ré by měl svědek předložit však nezmiňovala. Žalovaný
pak výslech svědka neprovedl s poukazem na to, že je sporné, zda by si po více než 10 letech
„pamatoval takové konkrétní detaily údajně shodných vnějších úprav reklamních poutačů, jako je
počet a poloha umístění nosných sloupů, poměr velikosti nosného sloupu a vertikální délky desek
poutače (...)“. Žádost na výmaz průmyslového vzoru zamítl s tím, že se navrhovateli (osobě
zúčastněné na řízení) nepodařilo prokázat nenovost vnější úpravy reklamního poutače
chráněného průmyslovým vzorem. Proti tomu podala osoba zúčastněná rozklad, kde mj. namítala
nevyslechnutí svědka Ing. R. Jak vyplynulo z protokolu ze dne 22. 2. 2005, zmíněný svědek byl
vyslechnut odbornou komisí předsedy žalovaného. Při výslechu svědek předložil na ukázku
fotografie z časopisů, které si obstaral během svého studijního pobytu v USA v roce 1992.
S těmito fotografiemi se vlastník průmyslového vzoru (stěžovatel) seznámil a poukázal na to, že
žádný z vyobrazených poutačů není podle jeho názoru poutačem podle průmyslového vzoru.
Svědek podotýká, že při svém pobytu viděl mnoho rozmanitých poutačů a je přesvědčen, že viděl
i varianty č. 1 a 3 poutače, které jsou předmětem průmyslového vzoru. Kopie fotografií pak byly
založeny do spisu jako součást svědecké výpovědi.
Podle §29 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně
zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění
pozdějších předpisů, se návrh na výmaz zapsaného průmyslového vzoru z rejstříku podává
u žalovaného písemně. „Návrh na výmaz musí být věcně odůvodněn a současně musí být předloženy důkazní
prostředky, o které se opírá. Důvody výmazu, včetně označení důkazů, kterých se návrh dovolává, nemohou být
dodatečně měněny“. Z uvedeného a rovněž z důvodové zprávy k tomuto zákonu je zřejmé,
že je řízení o výmazu průmyslového vzoru z rejstříku ovládáno zásadou koncentrace při podání
návrhu na výmaz. V zájmu hospodárnosti řízení je tak nezbytné, aby navrhovat el výmazu
již při podání návrhu uvedl důvody, pro které návrh podává a rovněž předložil důkazní
prostředky, případně označil důkazy na podporu svých tvrzení. Takový požadavek jednoznačně
směřuje k tomu, aby mohlo být o návrhu rychle a hospodárně rozhodnuto a navrhovatel nemohl
řízení protahovat tím, že by důvody výmazu měnil, případně navrhoval nové důkazy,
které by potvrzovaly jeho tvrzení a které by musel správní orgán provádět a ostatní účastníci
řízení se s nimi seznamovat. Podle §40 zákona č. 207/2000 Sb. platí pro řízení před žalovaným
„správní řád s odchylkami uvedenými v tomto zákoně a s výjimkou ustanovení o přerušení řízení, o čestném
prohlášení, o lhůtách pro rozhodnutí a o opatření proti nečinnosti“.
V dané věci má Nejvyšší správní soud za nesporné, že předseda žalovaného se ve své m
rozhodnutí na str. 15 a 17 dovolává mj. i fotografií, které předložil svědek Ing. R., aniž by byly
řádně navrženy současně s podáním návrhu. Nelze si však nevšimnout, že jsou tyto fotografie v
rozhodnutí zmíněny toliko podpůrně. Předseda žalovaného totiž na ně poukazuje zejména v tom
smyslu, že jsou na nich vyobrazeny shodné rek lamní poutače, jako v emailu od společnosti Shea
Matthew Pruitt, který osoba zúčastněná předložila současně s podáním návrhu. Právě fotografie
ze zmíněného emailu jsou pak obsaženy v rozhodnutí a nikoli fotografie předložené svědkem, jak
tvrdí stěžovatel. Fotografiemi předloženými svědkem totiž v daném řízení vůbec nebyl proveden
důkaz ve smyslu §34 odst. 4 správního řádu. Jak ostatně vyplývá z protokolu ze dne 22. 2. 2005
fotografie byly založeny do spisu jako součást svědecké výpovědi, která byla řádně navržena při
podání návrhu na výmaz. Pouze spolu s touto výpovědí mají jasnou vypovídací schopnost, neboť
je třeba svědka, který by k těmto fotografiím uvedl, za jakých okolností, kdy a kde je získal. Měla-
li svědecká výpověď směřovat k prokázání toho, jaké reklamní poutače svědek v roce 1992 viděl
v USA, přičemž byl rozhodný přesný popis těchto poutačů, je bezpochyby vhodnější dát
přednost před komplikovaným slovním popisem těchto poutačů, obrazové ukázce. Takový
postup se jeví nejen jako vhodnější pro řádné zjištění stavu věci, ale rovněž hospodárnější a
rychlejší. V tom smyslu je třeba také chápat i sdělení obsažené v rozsudku městského soudu,
který uvádí, že „fotografie nebyly pře dloženy jako samostatný důkaz a byly svědkem předloženy
k dokreslení toho, co uvedl ve své výpovědi“ s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Pokud
pak svědecké výpovědi byl přítomen i stěžovatel, resp. jeho zástupci, kteří se s fotografiemi řádně
seznámili (což jednoznačně plyne z protokolu), nelze takový postup považovat za nezákonný.
Námitka porušení §29 zákona č. 207/2000 Sb. tak nebyla shledána důvodnou.
Dále stěžovatel namítá, že předseda žalovaného posoudil v rozkladovém řízení rozhodné
skutečnosti zcela odlišně, než byly posouzeny v předchozím řízení a že jeho rozhodnutí nemá
oporu v předložených důkazech. Zdůrazňuje, že US patent č. 4 972 614 se od vzoru č. 1 liší,
přičemž tyto rozdíly jsou jasně patrné a vyvolávají celkový odlišný dojem.
Podle §36 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích,
účinného v době podání přihlášky, tj. 11. 9. 1992 (který je třeba použít při posuzování zápisné
způsobilosti v souladu s přechodnými ustanoveními §46 odst. 1 a 2 zákona č. 207/2000 Sb.:
„Přihlášky průmyslových vzorů, o nichž nebylo před nabytím účinnosti tohoto zákona rozhodnuto, se projednají
podle tohoto zákona. Splnění podmínek zápisu průmyslového vzoru do rejstříku se hodnotí podle zákona platného
v době podání přihlášky. V ztahy z průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku před nabytím účinnosti tohoto
zákona se řídí ustanoveními tohoto zákona. Vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé se však
posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku.“ ), se za průmyslov ý vzor podle tohoto zákona
považuje vnější úprava výrobku, která je nová a průmyslově využitelná. Podle §36 odst. 2 tohoto
zákona průmyslovým vzorem není: „a) technické a konstrukční řešení; b) přenesení známé vnější úpravy
výrobku na výrobek jiného druhu nebo vnější úprava vytvořená zvětšením či zmenšením známé vnější úpravy
výrobku; c) záměna materiálu pro vnější úpravu výrobku; d) architektonické řešení stavby; e) vnější úprava
výrobku zjistitelná jen při zvláštní pozornosti; f) barva, není- li ji užito ve spojení s tvarem, s obrysem nebo
s kresbou“.
Ustanovení §37 zákona č. 527/1990 Sb. rozumí vnější úpravou výrobku plošnou nebo
prostorovou úpravu „spočívající zejména ve tvaru, v obrysu, v kresbě nebo v uspořádání barev či v kombinaci
těchto znaků“. Podle §38 tohoto zákona je průmyslový vzor nový, „nebyl-li před dobou, od níž přísluší
přihlašovateli právo přednosti (§48 a 49), znám v České a Slovenské Federativní Republice nebo v zahraničí
z veřejně dostupných pramenů, zejména nebyl -li zobrazen nebo popsán ve zveřejněných tiskovinách nebo nebyl -li
veřejně využíván, vystaven, přednesen nebo předveden“. Právo přednosti vzniká přihlašovateli podáním
přihlášky průmyslového vzoru (§48 odst. 1 citovaného zákona).
V daném případě tak měli žalovaný i jeho předseda posoudit zápisnou způsobilost
průmyslového vzoru č. 1 a 3 ze skupiny průmyslových vzorů hromadně zapsaných do rejstříku
pod č. 24340 o názvu Víceúčelový reklamní poutač. Zápisnou způsobilost ke dni podání
přihlášky pak v souladu s §29 zákona č. 207/2000 Sb. mohli posuzovat toliko v mezích důvodů
uplatněných navrhovatelem na výmaz (osobou zúčastněnou na řízení). Ze znaků zápisné
způsobilosti napadeného průmyslového vzoru pak osoba zúčastněná na řízení zpochybnila toliko
novost reklamního poutače, neboť namítala a důkazními prostředky dokládala, že shodné
reklamní poutače byly před podáním přihlášky známy a veřejně využívány v USA.
Z rozhodnutí předsedy žalovaného vyplynulo, že novost posuzoval pohledem
předložených důkazních prostředků, kterými byly: vyobrazení reklamního poutače z US patentu
č. 4 972 614, technický výkres znázorňující „V“ poutač, dopis Myrona Laibleho, který se týká
používání poutačů ve tvaru „V“ v USA, zprávy amerických společností, které se zabývají stavbou
deskových reklamních poutačů (součástí zpráv bylo rovněž vyobrazení těchto poutačů)
a svědecká výpověď Ing. R. Předseda žalovaného pak v souladu s §34 odst. 5 správního řádu
hodnotil každý tento důkaz podle své úvahy jednotlivě, jakož i všechny ve vzájemné souvislosti,
přičemž podrobně porovnal jednotlivá vyobrazení předložená jako důkaz s napadenými vzory č.
1 a 3 (viz str. 9- 17 rozhodnutí). Na základě toho pak shledal, že předmětné průmyslové vzory
nebyly před datem práva přednosti nové a nesplňovaly tak podmínku zápisu. Dospěl totiž
k závěru, že se od reklamních poutačů veřejně využívaných v USA, jejichž fotografie a nákresy
předložila osoba zúčastněná na řízení, odlišují toliko v nepodstatných vzhledových detailech a
prvcích konstrukční povahy, které nelze zahrnout do rozsahu ochrany. Jak správně poukazuje
městský soud v napadeném rozsudku na str. 15, úvaha o tom, zda jsou napadené průmyslové
vzory nové, je správním uvážením správního orgánu, který je provede na základě volného
hodnocení důkazů, jež musí být vyjádřeno v odůvodnění rozhodnutí. Správní orgán je povinen
řádně se vypořádat se všemi navrženými důkazy a jejich hodnocení musí být provedeno v souladu
se zásadami logiky, přičemž skutkové závěry mají odpovídat provedeným důkazům.
K možnostem soudního přezkumu správního uvážení se Nejvyšší správní soud vyjadřoval
již ve vícero svých rozhodnutí: např. v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, uveřejněn ve Sb. NSS pod č. 906/2006, uvedl, že „ absolutní či neomezené
správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě
z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou
důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu“. V rozsudku
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46, zveřejněném ve Sb. NSS pod č. 416/2004,
pak poukázal na to, že „ úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho od borné dozorové kompetenci
ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném
rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav,
a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošl o k vybočení z mezí a hledisek stanovených
zákonem“. V mezích stanovených zmíněnými rozhodnutími pak městský soud také správní
uvážení řádně přezkoumal a shledal, že se předseda žalovaného dostatečným způsobem zabýval
všemi důkazy a v rozhodnutí je podrobně rozebráno, proč považuje varianty č. 1 a 3 za nikoli
nové. Nejvyšší správní soud s tímto závěrem zcela souhlasí, neboť i on považuje odůvodnění
správního rozhodnutí za přesvědčivé, je z něho jasně seznatelné jaké důkazy a jakým způsobem
byly hodnoceny, přičemž závěry v něm obsažené odrážejí řádně zjištěný skutkový stav. Předseda
žalovaného tak dostál své povinnosti a jeho závěry nevybočují ze stanovených mezí. Nelze
tak souhlasit se stěžovatelem, že by rozhodnutí pře dsedy žalovaného nemělo oporu
v předložených důkazech. Zjistil-li předseda, že průmyslové vzory č. 1 a 3 nebyly v době zápisu
nové, je jeho závěr o výmazu z rejstříku z důvodu zápisné nezpůsobilosti zcela v souladu
se zákonem.
Pokud jde o stěžovatelem zmíněné odlišnosti patentu US od průmyslového vzoru č. 1,
tak i s nimi se předseda žalovaného ve svém rozhodnutí řádně vypořádal, když poukázal na to,
že se jedná jen o nepodstatné vzhledové detaily, které nemají vliv na vnější tvar nebo obrys
výrobku a odlišnosti v prvcích konstrukční povahy, které nelze zahrnout do rozsahu
průmyslového vzoru (str. 12). I tento závěr nevybočuje z mezí správního uvážení, je v dostatečné
míře podložen důkazy a ve správním rozhodnutí podrobně zdůvodněn.
Namítá-li stěžovatel, že je závěr předsedy žalovaného odliš ný od předchozí rozhodovací
praxe žalovaného v podobných případech ohledně hodnocení prvků vnější úpravy
a tím je porušeno právo na stejné rozhodování ve stejných případech, nemůže s ním Nejvyšší
správní soud souhlasit. Je samozřejmě třeba se stěžovatelem souhlasit v tom, že správní řízení
je mj. ovládáno zásadou legitimního očekávání, vyslovenou i ve stěžovatelem citovaném
rozhodnutí Ústavního soudu, která, zjednodušeně řečeno, požaduje, aby orgány veřejné moci
rozhodovaly „v podobných věcech podobně“ a pokud tak nečiní dochází k porušení principu
rovnosti v právech účastníků. V daném případě však zdejší soud takové pochybení neshledal.
Stěžovatel je totiž spatřuje v odlišném závěru správního orgánu prvního stupně (žalovaného)
a správního orgánu druhého stupně (předsedy žalovaného). Odlišné závěry správního orgánu
instančně nadřízeného vůči závěrům orgánu instančně podřízeného jistě nelze považovat
za porušení zmíněného principu, neboť ten dopadá pouze na orgány téhož stupně. V opačném
případě by totiž zcela postrádal smysl institut řádných opravných prostředků ve správním řízení,
neboť kdykoli by odvolací (rozkladový) orgán zaujal odlišný právní názor než orgán prvního
stupně a ten také vtělil do svého rozhodnutí, porušil by podle stěžovatele zásadu legitimn ího
očekávání, poněvadž by se odchýlil od závěrů zaujatých v rozhodnutí prvního stupně. Je zřejmé,
že je takový závěr zcela nepřijatelný. Porušení zásady legitimního očekávání by tak stěžovatel
mohl účinně namítat pouze ve vztahu k rozhodovací praxi předsedy žalovaného v obdobných
případech. To však nečiní, neboť poukazuje pouze na to, že rozhodnutí předsedy je v rozporu
se závěry zaujatými dříve žalovaným.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že předseda žalovanéh o ve svém rozhodnutí odkázal
na terminologii zákona č. 207/2000 Sb., který však nebyl platný ke dni podání návrhu. Stěžovatel
směřuje na stranu 12 rozhodnutí, kde je uvedeno: „(...) Jelikož se jedná o znaky vyplývající
z konstrukčního řešení (předurčené technickou funkcí), nepatří k charakteristickým znakům vnější úpravy
výrobků.“ a str. 16 s textem „(..) je nutno konstatovat, že se jedná o konstrukční prvky (předurčené technickou
funkcí)“. Stěžovatel má pravdu v tom, že slovního spojení obsaženého v závorce je rovněž
použito v §7 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., podle jehož odst. 1 se při hodnocení způsobilosti
průmyslového vzoru k zápisu „nepřihlíží ke znakům, které jsou předurčeny technickou funkcí průmyslového
vzoru“. Na druhou stranu tato skutečnost nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Jednak v tomto případě nedošlo k aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 207/2000 Sb.,
což ostatně stěžovatel ani netvrdí. Navíc se jedná o slovní spo jení uvedené toliko v závorce
a použité k dokreslení hlavního sdělení, tj. že konstrukční řešení, r esp. prvky nejsou předmětem
ochrany průmyslového vzoru. Terminologie zmíněného hlavního sdělení pak nachází svůj odraz
přímo v zákoně č. 527/1990 Sb., který ve svém §36 odst. 2 písm. a) uvádí, že průmyslovým
vzorem není „technické a konstrukční řešení“. Podle naposled citovaného zákona také předseda
žalovaného v daném řízení správně postupoval. Ani důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. tedy nebyly shledány naplněnými.
Pokud jde o námitky, že se navržený důkaz „US patent č. 4 972 614“ týká pouze
napadené varianty č. 1 a žalovaný tak pochybil jestliže jej vztáhl i k variantě č. 3, že byl tento
patent předložen osobou zúčastněnou v anglickém jazyce bez úředního překladu do češtiny
a nebyl jím tak řádně proveden důkaz, a námitku, že se zmíněný patent zabývá rotačním
reklamním zařízením, nemohl se jimi Nejvyšší správní soud zabývat. Stěžovatel totiž tyto námitky
účinně neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoli tak učinit mohl, a jedná se tak o námitky nepřípustné
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
Totéž je pak třeba uvést ve vztahu k námitce, že §29 zákona č. 207/2000 Sb. ve znění
účinném v době podání návrhu, nepřipouštěl svědeckou výpověď, nýbrž preferoval důkazy, které
bylo možno k návrhu reálně předložit. K tomu považuje zdejší soud za vhodné (nad rámec
nezbytného odůvodnění) poukázat na výše citované znění §29 odst. 1 a §40 zákona
č. 207/2000 Sb. Z těchto ustanovení pak plyne, že jako důkaz lze použít veškeré důkazní
prostředky, na které správní řád z roku 1967 pamatuje: tedy všechny prostředky, jimiž lze zjistit
a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy (§34 odst. 1 správního
řádu); místo důkazu však nelze použít čestné prohláše ní. Není tak možné souhlasit
se stěžovatelovou domněnkou, že v řízení o výmazu je možné použít jako důkaz jen takový
prostředek, který lze reálně přiložit k návrhu. Pokud totiž §29 zákona č. 207/2000 Sb. požaduje
k návrhu předložit „důkazní prostředky, o které se opírá“, je zřejmé, že se jedná jen o takové důkazní
prostředky, které přiložit lze. V případě těch, které objektivně není možné k návrhu přiložit
(např. právě výpověď svědka), zcela jistě postačí jejich jednoznačné označení. Tomuto závěru
také nasvědčuje poslední věta odst. 1 předmětného ustanovení, která výslovně hovoří o „ označení
důkazů, kterých se návrh dovolává“. Takový postup je pak zcela v sou ladu se zásadou hospodárnosti
a rychlosti řízení, k jejímuž naplnění popsané ustanovení směřuje. Naopak v rozporu
s požadavkem spolehlivého zjištění stavu věci (§3 odst. 4 správního řádu) by byl výklad
uskutečněný stěžovatelem, který by určité důkazní prostředky vylučoval z řízení o výmazu jenom
proto, že je nelze přiložit k návrhu. Mnohdy totiž určité skutečnosti není možné prokázat jinak,
než např. právě svědeckou výpovědí.
Vzhledem ke všemu uvedenému shledal Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zákonným a uplatněné důvody v kasační stížnosti n ezjistil; nemohlo tak dojít
ani k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele. Kasační stížnost proto zamítl jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 a 5 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl, žalovanému náklady řízení nevznikly a osobě zúčastněné
na řízení soud žádnou povinnost, v souvislosti s jejímž splněním by jí vzniklo právo na náhradu
nákladů, neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu