ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.36.2010:58
sp. zn. 2 As 36/2010 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. G.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem se sídlem Olomouc, Žerotínovo nám. 8,
proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova
40a, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. 2. 2010, č. j. 58 Ca 50/2009 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2009, č. j. KUOK 99415/2009 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Magistrátu města
Olomouce (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 10. 7. 2009,
č. j. SmOl/AŘMV/2/0795/2009/Hýbl, kterým byl žalobce uznán vinným, že porušením
ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), spáchal přestupek podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f)
bod 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), a to opakovaně, v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců.
Za to mu byla podle ustanovení §22 odst. 8 zákona o přestupcích, s přihlédnutím k ustanovení
§12 odst. 1 téhož zákona, uložena pokuta ve výši 4000 Kč a sankce zákazu činnosti, spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř měsíců.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 1. 2. 2010, č. j. 58 Ca 50/2009 - 25, zamítl.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že oznámení o zahájení přestupkového
řízení a předvolání k ústnímu jednání ze dne 15. 4. 2009 bylo žalobci doručeno dne 27. 4. 2009.
Ústní jednání bylo nařízeno na 5. 5. 2009. Podle úředního záznamu ze dne 4. 5. 2009 žalobce
telefonicky omluvil svoji neúčast z důvodu zahraniční cesty, kterou správní orgán prvého stupně
akceptoval. Písemná omluva pak byla tomuto orgánu doručena dne 18. 5. 2009. Následně byl
žalobce předvolán k ústnímu jednání na 16. 6. 2009; předvolání bylo žalobci doručeno dne
23. 5. 2009. Žalobce se k ústnímu jednání nedostavil a správní orgán projednal přestupek
v jeho nepřítomnosti, neboť shledal, že má dostatek podkladů, aby tak mohl učinit. Dříve než
bylo ve věci vydáno rozhodnutí, byla dne 17. 6. 2009 správnímu orgánu prvého stupně doručena
písemná omluva, v níž žalobce uvedl, že je od 15. 6. 2009 v pracovní neschopnosti. Toto podání
doložil potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 15. 6. 2009. Tuto omluvu správní
orgán prvého stupně opět akceptoval a následně žalobce předvolal k ústnímu jednání
na 7. 7. 2009; předvolání bylo žalobci doručeno dne 29. 6. 2009. Jelikož se žalobce nedostavil,
projednal správní orgán prvého stupně přestupek v jeho nepřítomnosti, o čemž sepsal záznam,
v němž shrnul provedené důkazy, a dne 10. 7. 2009 vydal rozhodnutí ve věci. Toto rozhodnutí
bylo žalobci doručováno dne 13. 7. 2009; žalobce si vyzvedl zásilku po uložení na poště dne
23. 7. 2009. Dne 14. 7. 2009 bylo správnímu orgánu prvého stupně doručeno podání žalobce,
datované dnem 8. 7. 2009, které bylo k poštovní přepravě předáno dne 13. 7. 2009. Tímto
podáním se žalobce omlouval za svoji neúčast na ústním jednání dne 7. 7. 2009 s odůvodněním,
že je stále v pracovní neschopnosti (nepřetržitě od 15. 6. 2009). K tomuto připojil potvrzení
ošetřujícího lékaře, podle kterého byl žalobce dne 29. 6. 2009 kontrolován, jeho pracovní
neschopnost byla ukončena, neboť si neplatí nemocenské pojištění, přesto je však práce
neschopen a další kontrola byla stanovena na 21. 7. 2009.
Z hlediska vypořádání žalobních námitek se krajský soud nejprve vyjádřil k výhradám
žalobce, zpochybňujícím oprávněnost projednání jeho přestupkové věci v nepřítomnosti.
Na straně žalobce byl, dle jeho tvrzení, důležitý důvod, pro který se na ústní jednání nemohl
dostavit. Omluvu sice odeslal s jistým zpožděním, ale za dané situace tak nemohl učinit dříve,
neboť v rozhodné době trpěl akutním zánětem močových cest, provázeným nesnesitelnými
bolestmi a byl pod medikací silných antibiotik a sedativ. Při posouzení této námitky vycházel
krajský soud především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 7 As 9/2009 – 66 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
který podrobně vykládá ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích. Poukázal na skutkové
odlišnosti nyní posuzované věci a věci řešené v citovaném rozsudku; především shledal
rozdílnost v tom, že žalobce měl v místě svého bydliště k dispozici minimálně telefon, jehož
prostřednictvím se mohl z jednání včas omluvit. Z lékařské zprávy ze dne 28. 7. 2009, kterou
žalobce předložil v odvolacím řízení, vzal krajský soud za prokázané, že u žalobce došlo dne
29. 6. 2009 (a zejména dne 30. 6. 2009) ke zhoršení zdravotního stavu; dne 1. 7. 2009 byl v zásadě
imobilní; nejpozději dne 7. 7. 2009 pak došlo (i dle tvrzení žalobce) k částečnému zlepšení jeho
zdravotního stavu. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že žalobce mohl i z místa
svého bydliště svou nepřítomnost u ústního jednání konaného dne 7. 7. 2009 omluvit minimálně
telefonicky i v době, kdy jeho zdravotní stav byl zhoršený. Nikterak přitom nezlehčoval obtížnost
a bolestivost průběhu onemocnění žalobce, nicméně konstatoval, že uskutečnění stručného
telefonického hovoru se správním orgánem prvého stupně v době od 29. 6. 2009 (kdy nejdříve
došlo u žalobce ke zhoršení zdravotního stavu) do 7. 7. 2009 (kdy nejpozději došlo ke zlepšení
jeho zdravotního stavu) bylo možné. Krajský soud sice přisvědčil žalobci v tom, že samotný
telefonát obecně není řádným podáním ve smyslu §37 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a stejně tak případné elektronické podání
bez zaručeného elektronického podpisu je nutné ve lhůtě 5 dnů ve smyslu §37 odst. 4 správního
řádu doplnit písemným podáním, ale tato úprava se nevztahuje na omluvu z ústního jednání.
Správní řád totiž nestanoví, jakou formou se má předvolaný správnímu orgánu omluvit, je tedy
v zásadě možný jakýkoliv způsob. Zde krajský soud připomněl, že správní orgán prvého stupně
přitom již dříve jen na základě telefonické omluvy žalobci vyhověl. Z tvrzení žalobce dovodil
krajský soud i to, že měl zřejmě v místě bydliště k dispozici počítač a internetové připojení.
Nic mu tedy nebránilo, pokud měl skutečně přístup k internetu, v tom, aby nejpozději dne
7. 7. 2009, prakticky v reálném čase, prostřednictvím veřejné datové sítě, byť bez zaručeného
elektronického podpisu, svou neúčast s uvedením jeho důvodu omluvil, neboť i tento způsob
je možný. Zdůraznil přitom, že d oba, která může následovat od okamžiku, kdy je účastník
schopen zaslat správnímu orgánu omluvu není bezbřehá a neohraničená, ale musí se tak stát bez
odkladu poté, co objektivní překážky, které podání omluvy bránily, pominou. Krajský soud tak
uzavřel, že tyto překážky u žalobce pominuly nejpozději dne 7. 7. 2009; nejpozději tohoto dne byl
již schopen se u správního orgánu prvého stupně omluvit telefonicky, či prostřednictvím veřejné
datové sítě. To, že tak neučinil, lze přičítat jen k jeho tíži. Bylo rovněž odpovědností žalobce,
jakou formu omluvy zvolí tak, aby byla bezodkladně nejen předána k přepravě, ale rovněž
bez zbytečného odkladu správnímu orgánu prvého stupně také doručena. Za omluvu učiněnou
bezodkladně tedy krajský soud neuznal písemnou omluvu, kterou žalobce, dle svého tvrzení,
předal p. N. teprve 7. 7. 2009 večer a ten ji podal k poštovní přepravě až dne 13. 7. 2009.
Jako nedůvodnou shledal krajský soud i námitku, dle které měl správní orgán prvého
stupně v okamžiku, kdy se žalobce nedostavil k ústnímu jednání dne 7. 7. 2009, u ošetřujícího
lékaře žalobce ověřovat, zda pracovní neschopnost žalobce stále trvá či nikoliv. Je totiž
povinností účastníka řízení o přestupku, aby svou neúčast u ústního jednání včas a řádně omluvil
(§74 odst. 1 zákona o přestupcích, §59 in fine správního řádu), a není povinností správního
úřadu, aby zjišťoval sám ze své iniciativy, z jakého důvodu se obviněný z přestupku k ústnímu
jednání nedostavil.
Za nedůvodné označil krajský soud konečně námitky, jimiž žalobce správnímu orgánu
prvého stupně vytýkal údajné nedostatky v předvolání k ústnímu jednání na den 7. 7. 2009,
jež se týkají následků nedostavení. Dle názoru krajského soudu je z tohoto poučení
bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobce byl poučen o následcích nedostavení se bez řádné
a náležité omluvy k ústnímu jednání, a to včetně možnosti projednání věci v jeho nepřítomnosti.
Zároveň krajský soud podotkl, že je věcí obviněného z přestupku, zda se k ústnímu jednání, které
slouží v prvé řadě k zachování jeho práv (tj. práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu
kladou za vinu, a k důkazům o nich, práva uplatnit skutečnosti a navrhovat důkazy na svou
obhajobu, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí atd.), dostaví, anebo se svou neúčastí (řádně
a bezodkladně neomluvenou) zbaví možnosti uplatnění těchto práv, včetně seznámení
se s podklady rozhodnutí. Posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro projednání věci
v nepřítomnosti obviněného z přestupku, je v dispozici výhradně správního orgánu, který
na základě své úvahy může přistoupit, v souladu s ustanovením §74 odst. 1 zákona
o přestupcích, k projednání věci v nepřítomnosti obviněného, popřípadě může zvolit jiný postup
(například postup podle ustanovení §60 nebo §62 správního řádu).
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že s většinou názorů krajského soudu se ztotožňuje
a dostatečně si uvědomuje podíl své viny na pozdním odeslání omluvného dopisu. Úvahy
krajského soudu o možnosti telefonické či elektronické omluvy považuje za logické, nicméně
podotýká, že jeho zdravotní stav se začal zlepšovat až v odpoledních hodinách dne 7. 7. 2009;
v té době již bylo ústní jednání pravděpodobně skončené a stěžovatel musel plnit další povinnosti
vůči obchodním partnerům, zákazníkům a ostatním orgánům státní správy.
Stěžovatel argumentuje především tím, že k ústnímu jednání na den 7. 7. 2009 byl
předvolán; nejednalo se o prosté oznámení termínu dalšího ústního jednání, nýbrž o předvolání
k ústnímu jednání. Předvolání účastníka řízení je podle správního řádu institut určený k zajištění
účelu a průběhu řízení. Stěžovatel je toho názoru, že pokud správní orgán prvého stupně
vyžadoval jeho účast na ústním jednání a využil tedy formu předvolání, měl na tomto postupu
trvat a po jeho nedostavení se měl použít další, kvalitativně vyšší zajišťovací prostředek. Postup
správního orgánu prvého stupně, který věc projednal v nepřítomnosti stěžovatele, by byl snad
pochopitelný, kdyby provedl nové důkazy, které by změnily důkazní stav natolik, že by jej již
stěžovatel mohl svojí výpovědí ovlivnit jen hypoteticky. To se však nestalo, neboť vycházel jen
z podkladů, obsažených ve spise postoupeném Policií ČR, přičemž na ústním jednání nebyly
žádné důkazy doplněny. Stěžovatel napadá i kvalitu důkazů, neboť správní orgán prvého stupně
vycházel z úředních záznamů policistů, i když mu nic nebránilo provést jejich výslechy.
Stěžovatel chápe, že je věcí správního orgánu, aby posoudil, zda jsou dány předpoklady
pro projednání věci v nepřítomnosti obviněného, nicméně má za to, že není možné,
aby si předvolával účastníka řízení jen proto, aby mu na ústním jednání sdělil, že „účast na jednání
není jeho právem, nýbrž povinností a že věc může projednat i v jeho nepřítomnosti“. Stěžovatel trvá na tom,
že v poučení připojeném v předvolání, oproti rozsáhlé pasáži o represivních opatřeních, zcela
zaniká část o možném projednání přestupku v nepřítomnosti. Samotné použití institutu
předvolání nepovažuje za vadu, ale pokud je předvolání doplněno hrozbou sankcí, pak
se jednoznačně jedná o projev státní moci, nikoliv o umožnění uplatnění práv. Jestliže správní
orgán může věc projednat v nepřítomnosti účastníka, nechť ho předvolá s upozorněním, že věc
může projednat i v jeho nepřítomnosti; v takovém případě ale nemůže hrozit sankcemi
pro případ, že se nedostaví. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy
ČR. Stěžovatel považuje za zmatečné, je-li v předvolání uvedeno, že se dostavit musí a současně
uvedeno, že se dostavit nemusí, že je přestupek možno projednat v nepřítomnosti. Zmatečnost
poučení měla bezprostřední souvislost s kvalitou stěžovatelovy omluvy z jednání. Stěžovatel
se totiž mylně domníval, že bez jeho přítomnosti nelze věc projednat a legitimně očekával
opětovné předvolání, případně předvedení a nikoliv projednání přestupku v nepřítomnosti. Tento
omyl mu nemůže jít k tíži.
Stěžovatel konečně brojí proti tomu, že správní orgán prvého stupně sepsal o projednání
přestupku dne 7. 7. 2009 záznam. Podle ustanovení §18 odst. 1 správního řádu se totiž o ústním
jednání sepisuje protokol. Nebyla tedy dodržena zákonná forma protokolu, a tudíž je možno mít
pochybnosti o tom, zda vůbec byly provedeny důkazy. Tento nedostatek považuje
za neodstranitelnou vadu řízení, která způsobuje nedostatek důvodů rozhodnutí a tím jeho
nepřezkoumatelnost. Stěžovatel si je vědom, že tuto námitku nevznesl v žalobě, nicméně má
za to, že se jedná o natolik závažné pochybení, že se jím měl krajský soud zabývat i bez návrhu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
V dané věci jde především o posouzení, zda byly splněny podmínky pro projednání
přestupku v nepřítomnosti stěžovatele, jakožto obviněného z přestupku, podle ustanovení §74
odst. 1 zákona o přestupcích, tedy zda nedošlo k porušení práva stěžovatele na to, aby věc byla
projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Výkladem ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích se Nejvyšší správní soud již
podrobně zabýval, přičemž například v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66,
konstatoval, že „podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích lze věc projednat v nepřítomnosti obviněného
z přestupku jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednávání dostavit nebo se nedostaví
bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Za vadu řízení se pak považuje, pokud věc bude projednána
v nepřítomnosti obviněného, který se nedostavil bez náležité omluvy, ale je tady existence důležitého důvodu.
Z hlediska nutné součinnosti obviněného z přestupku však musí správní orgán i při existenci důležitého důvodu
zhodnotit i závažnost skutečnosti, pro kterou mu obviněný nedoručil náležitou omluvu. Na druhou stranu
náležitá omluva vždy předpokládá existenci důležitého důvodu. Hodnocení toho, zda se v konkrétním případě
jedná o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení.
Proto i důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního ústního jednání, již nemusí být dostatečný
i pro jeho další přeložení. (…) Ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích hovoří o „náležité omluvě“
a ustanovení §59 zákona č. 500/2004 Sb. o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů“.
Z těchto ustanovení proto nelze dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě
před očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. Obecně proto
náležitou omluvou či bezodkladnou omluvou správnímu orgánu může být i omluva učiněná s určitým odstupem
času po události, která měla nastat, jež podle konkrétních okolností splňuje znaky náležité či bezodkladné omluvy
správnímu orgánu.“ Dále se z citovaného rozsudku podává, že „i omluva (učiněná) s určitým
odůvodněným časovým odstupem po události, která bránila obviněnému z přestupku v účasti u ústního jednání
(např. náhlé onemocnění, úraz, hospitalizace, upoutání na lůžko, které bránily uvedené omluvě), může podle
konkrétních okolností splňovat znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.“ V nyní posuzované
věci má Nejvyšší správní soud zato, že krajský soud, v kontextu shora uvedených závěrů,
přesvědčivě posoudil a odůvodnil, proč nepovažoval stěžovatelovu omluvu ze dne 8. 7. 2009,
podanou k poštovní přepravě dne 13. 7. 2009 a doručenou správnímu orgánu prvého stupně dne
14. 7. 2009, za bezodkladnou, respektive za učiněnou se zdůvodnitelným časovým odstupem.
Krajský soud na základě všech skutkových zjištění zhodnotil, že stěžovatel byl nejpozději dne
7. 7. 2009 již schopen u správního orgánu prvého stupně svou neúčast na ústním jednání omluvit,
a to minimálně telefonicky nebo elektronicky; to stěžovatel ostatně připouští, byť tvrdí, že tomu
tak bylo až v odpoledních hodinách, kdy bylo jednání již nejspíše ukončeno. Dovodil-li krajský
soud, že stěžovatel odeslal písemnou omluvu až dne 13. 7. 2009 a správnímu orgánu byla
doručena až dne 14. 7. 2009, nelze ji považovat za bezodkladně učiněnou, tedy (slovy zákona)
náležitou, Nejvyšší správní soud se s tímto názorem krajského soudu zcela ztotožňuje a podotýká,
že zákon o přestupcích koncipuje řízení o přestupku v prvním stupni jako řízení s ústním
jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednáním přestupku před správním
orgánem prvého stupně, za účasti řádně předvolaného obviněného je sledována
(a také garantována) právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny
či neviny, tedy obecně právo na spravedlivý proces. Účast obviněného na ústním jednání
o přestupku je jeho imanentním procesním právem; proto je i jeho přítomnost správním orgán
vyžadována a je předvoláván podle ustanovení §59 správního řádu. Na druhou stranu poskytuje
ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích možnost projednat přestupek za tam vymezených
podmínek i v nepřítomnosti obviněného. Jestliže se tedy řádně předvolaný obviněný nedostaví
k ústnímu jednání, aniž by se náležitě (tedy i bezodkladně) omluvil s uvedením důležitého
důvodu, pro který se nemohl dostavit, nelze správnímu orgánu vyčítat, že na osobní účasti
obviněného netrval a věc skutečně projednal a rozhodl na základě podkladů obsažených
ve správním spise, shledával-li je (a to je podstatné) dostatečnými pro zjištění stavu věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže stěžovatel polemizuje se způsobem zjišťování skutkového
stavu věci jen z podkladů obsažených ve správním spise, nelze než uvést, že pokud měl správní
orgán skutkový stav věci postaven na jisto na základě takových podkladů a nepovažoval-li
za nutné doplnit dokazování, byl zcela jednoznačně oprávněn o věci rozhodnout,
a to i bez provedení výslechu stěžovatele, který se vlastní vinou připravil o potenciální možnost
takto ustavený skutkový stav korigovat.
Dále je vhodné uvést, že pokud stěžovatel namítá, že se jeho zdravotní stav sice počal
zlepšovat dne 7. 7. 2009 avšak až v odpoledních hodinách a že v té době již bylo ústní jednání
pravděpodobně skončené, lze doplnit úvahy krajského soudu v tom smyslu, že stěžovatel mohl
zcela jistě učinit bezodkladnou telefonickou, popřípadě elektronickou omluvu hned ve středu
8. 7. 2009 v ranních hodinách, případně později, kdy to jeho zdravotní stav umožňoval; v každém
případě však dříve, než dne 13. 7. 2009.
Na dalším místě stěžovatel namítal zmatečnost poučení, obsaženého v předvolání na ústní
jednání dne 7. 7. 2009, neboť mu údajně nebylo jasné, zda se dostavit musí či nikoliv. K této
kasační námitce je zdejší soud nucen konstatovat, že její formulace je vnitřně rozporná
a nekonzistentní, tudíž se s ní může vypořádat pouze v obecné rovině. Institutem předvolání
se vytváří předpoklady nejen pro efektivní projednání přestupku, nýbrž i pro efektivní uplatnění
všech procesních práv obviněného, a to především zajištění jeho práva na projednání přestupku
na ústním jednání v jeho přítomnosti. „Vzhledem ke klíčovému významu ústního jednání v přestupkovém
řízení a vzhledem k závažnosti následků nedostavení se k tomuto jednání musí proto být předvolání učiněno
v takové formě, která nevzbuzuje pochybnosti, zda obviněný z přestupku byl řádně předvolán.“ (již zmiňovaný
rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66). Zajišťování účasti osob
obviněných z přestupku cestou předvolání podle ustanovení §59 správního řádu je zcela běžným
postupem ve správní praxi. Z citovaného ustanovení se, mimo jiné, podává, že správní orgán
předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Pojem nutnosti
není možno vykládat jako podmínku sine qua non, tedy že by snad zaviněná neúčast předvolaného
vždy bránila rozhodnutí ve věci; ostatně právě zákonná možnost rozhodnout bez účasti
obviněného z přestupku, je toho jasným dokladem. Předvolání musí být písemné a doručuje
se do vlastních rukou s dostatečným předstihem. Musí v něm být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké
věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že tak neučiní.
Všechny tyto zákonné náležitosti předvolání splňovalo a poučení v něm obsažené se Nejvyššímu
správnímu soudu jeví zcela srozumitelným. Je naprosto zřetelně seznatelné, jaké právní následky
mohou být vůči předvolávané osobě uplatněny, v případě jejího nedostavení se bez náležité
omluvy nebo bez důležitého důvodu. Možnými alternativními právními následky jsou jednak
předvedení (§60 správního řádu), uložení pořádkové pokuty [§62 odst. 1 písm. a) správního
řádu] nebo právě projednání věci v nepřítomnosti obviněného podle ustanovení §74 odst. 1, věty
druhé zákona o přestupcích. Předvolané osobě vzniká doručením předvolání povinnost dostavit
se na určené místo v čase, který byl v předvolání uveden. Pokud se ze závažných důvodů nemůže
dostavit, je povinna se bezodkladně a s uvedením relevantních důvodů správnímu orgánu
omluvit. Pokud tak neučiní, hrozí jí, že vůči ní může správní orgán uplatnit některý z negativních
právních následků, a to zcela v rámci jeho vlastního uvážení (zvolený postup musí, pochopitelně,
reálně sledovat naplnění cíle správního řízení a nesmí být nezdůvodněným omezením procesních
práv účastníka). Všechny shora naznačené varianty jsou zákonem předpokládané instituty, které
mohl správní orgán v konkrétním případě a ve stanovených mezích aplikovat. Samotným
využitím některého z těchto právních nástrojů ze strany správního orgánu tak nemohlo dojít
k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Jinými slovy, stěžovatel byl povinen se na základě řádně doručeného předvolání dostavit
na ústní jednání, popřípadě se bezodkladně omluvit v případě, že nastanou důležité důvody, které
by mu v účasti bránily. Poté, co se na ústní jednání nedostavil, zvolil správní orgán prvého stupně
postup podle ustanovení §74 odst. 1, věty druhé zákona o přestupcích a za splnění tam
uvedených podmínek projednal věc dne 7. 7. 2009 v nepřítomnosti stěžovatele. Absence
bezodkladně učiněné omluvy pak vyústila ve vydání rozhodnutí dne 10. 7. 2009. Jak již bylo
uvedeno shora, omluva doručená až dne 14. 7. 2009 nebyla učiněna bezodkladně po odpadnutí
překážky, bránící stěžovateli v řádné účasti na ústním jednání, přičemž časová prodleva mezi
konáním ústního jednání a doručením omluvy nemohla být považována za odůvodněnou, mohl-li
stěžovatel prakticky v reálném čase omluvit svoji neúčast telefonicky nebo elektronicky;
že disponoval v místě svého domácího léčení potřebnými prostředky, ostatně ani nepopíral.
Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytýká, že nepřihlédl ex officio k tomu, že nebyla
dodržena zákonná forma průběhu projednání přestupku v nepřítomnosti stěžovatele dne
7. 7. 2009. O tomto procesním postupu sepsal správní orgán prvého stupně záznam, zatímco
podle stěžovatele měl být sepsán protokol podle ustanovení §18 odst. 1 správního řádu. Tuto
námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou a připomíná, že řízení ve správním
soudnictví je založeno na dispoziční zásadě, vyjádřené v ustanovení §75 odst. 2, větě první
s. ř. s., a §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., dle kterých soud přezkoumá napadené výroky
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73, publikovaného pod č. 1546/2008 Sb. NSS, se k tomu podává, že soudní
řád správní „[v]ýslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě nicotnosti
rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení (§76 – pozn. NSS). Z povahy vady pak postup
z moci úřední přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
a to proto, že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních
námitek.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu se pak i výslovně podává, že krajský soud
nemůže sám (tedy bez žalobní námitky) přihlédnout k procesní vadě, ve smyslu ustanovení §76
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Výtka stěžovatele je jednoznačně výhradou k procesnímu postupu
při provádění dokazování; nedostatek důvodů rozhodnutí (nepřezkoumatelnost) s tímto
případným procesním deficitem bez dalšího dovodit nelze. Při absenci konkrétního žalobního
bodu tedy krajský soud nebyl povinen (ale ani oprávněn) zabývat se nyní namítanou procesní
vadou z vlastní iniciativy.
Konečně zpochybňuje-li stěžovatel relevanci důkazů provedených ve správním řízení,
zde nelze přehlédnout, že v žalobě ničeho v tomto směru nenamítal (jak ostatně sám v kasační
stížnosti připustil); jedná se tak o kasační námitku nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává, neboť nebylo prokázáno, že by mu nějaké
náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu