ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.44.2004
sp. zn. 2 As 44/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce M. K.,
zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké
náměstí 45, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, České Budějovice,
U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2004, čj. 10 Ca 51/2004 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
přezkoumání a zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 17. 3. 2004,
čj. KUJCK 337/2004 ODSH. Tímto správním rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí
odboru dopravy Městského úřadu ve Strakonicích ze dne 28. 1. 2004,
čj. 6411/3411/B/03/IKr tak, že bylo vysloveno, že se stěžovatel uznává vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1
písm. f) a přestupku podle §30 odst. 1 písm. i) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
kterého se dopustil tím, že dne 27. 9. 2003 jel s osobním autem tov. zn. Peugeot Partner
v uzavřené části obce Strakonice, přičemž byl u prostoru letiště, na křižovatce se silnicí
III. třídy číslo 1726 kontrolován hlídkou Policie ČR; během silniční kontroly byl vyzván,
aby se podrobil orientační dechové zkoušce na zjištění, zda motorové vozidlo neřídí
pod vlivem alkoholu, což odmítl. Stěžovateli za toto jednání byla uložena pokuta ve výši
10 000 Kč a byl vysloven i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 18 měsíců od nabytí právní moci tohoto správního rozhodnutí. Dále bylo
rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit státu náklady řízení ve výši 500 Kč.
Stěžovatel se dovolává důvodů kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. s tím, že napadené správní rozhodnutí trpí vadami, pro které měl toto rozhodnutí
krajský soud zrušit. Lze též uvažovat o tom, že se jedná o nesrozumitelnost,
resp. nedostatek důvodů samotného rozhodnutí soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatel dále (v podrobnostech) poukazuje na to, že pokud jde o druhý důvod kasační
stížnosti, větší část odůvodnění napadeného rozsudku se zabývá popisem průběhu řízení
před správními orgány obou stupňů, obsahem napadeného rozhodnutí, obsahem žaloby
a následně pak popisem příslušných ustanovení správního řádu a přestupkového zákona,
kterými se měly správní orgány řídit, aby pak v podstatě jen obecně krajský soud
konstatoval, že všem požadavkům stanovených zákonem správní orgány vyhověly.
Odůvodnění:
napadeného rozsudku je pro svou obecnost v části, kde je místo pro úvahy
tohoto soudu, v podstatě nepřezkoumatelné.
Stěžovatel touto kasační stížností sleduje poslední možnost nápravy nesprávného
a nezákonného postupu správních orgánů, proti němuž nezasáhl na základě jeho žaloby
ani krajský soud. Stěžovatel je totiž přesvědčen o tom, že má-li být uznán vinným
přestupkem, v jehož důsledku je citelně zasaženo do jeho majetkové sféry a má-li být
omezen v možnosti řídit motorové vozidlo, pak by se mu mělo dostat bezchybného
správního řízení a bezvadného rozhodnutí správních orgánů, u kterých by neměl pocit,
že je v roli osoby, na kterou se od samého počátku nazírá jako na osobu,
která nepochybně své povinnosti porušila, přičemž na osoby policistů je pohlíženo zcela
neobjektivně jako na osoby postupující nezpochybnitelně řádným způsobem.
Stěžovatel se domnívá, že krajský soud pochybil, pokud napadené rozhodnutí
správního orgánu nezrušil. Správní orgán druhého stupně sám o sobě považuje
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně za nepřezkoumatelné a za neodpovídající
ust. §47 odst. 3 správního řádu. Takové správní rozhodnutí prvého stupně mělo být
zrušeno a tento správní orgán pak měl dostát požadavkům zákona o správním řízení
a vydat rozhodnutí nové řádně zdůvodněné. Místo toho však žalovaný v řízení o odvolání
rozhodl ve věci sám a vztáhl na sebe roli orgánu prvostupňového, ovšem bez možnosti
dalšího přezkumu řádným opravným prostředkem. Ani tak rozhodnutí krajského úřadu
neodpovídá požadavkům správního řádu na zákonné a kvalitní rozhodnutí ve vztahu
k odůvodnění, když toto odůvodnění je kompilací odůvodnění „prvostupňového“
rozhodnutí s reakcí na odvolací námitky stěžovatele s tím, že lze konstatovat,
že v některých směrech krajský úřad odvolací námitky vůbec nepochopil.
Krajský soud se nevypořádal se žalobou jako takovou. Spokojil se s velmi
zjednodušeným závěrem podle něho postačujícím pro zamítnutí žaloby, a to,
že v samotném prvopočátku kontroly stěžovatel dechovou zkoušku odmítl. Jde o ryze
formalistický přístup, který jen potvrzuje pocit stěžovatele o tom, že je ze strany
policejních orgánů a správních orgánů podstatné jen to, že nebylo uposlechnuto
jejich výzvy, aniž by byl dán prostor pro zjištění všech okolností daného případu.
Z obsahu spisového materiálu lze zjistit, že skutkový stav průběhu dané silniční kontroly
není zcela jasný, je zde řada nesrovnalostí časových, přičemž nebyly provedeny navržené
důkazy, které by mohly řadu nesrovnalostí osvětlit a prokázat tak tvrzení stěžovatele,
že nepovažoval silniční kontrolu za ukončenou.
Protože krajský soud nezrušil napadené rozhodnutí žalovaného, které nezrušilo
nesrozumitelné a nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, nemůže
takové soudní rozhodnutí obstát především z důvodů §103 dost. 1 písm. b) s. ř. s.
Správní řízení před správními orgány obou stupňů v podstatě schválené rozhodnutím
soudním, pak jen zcela jednoznačně preferuje formalistický přístup policie a správního
orgánu k občanu tohoto státu v tom směru, že je dávána přednost postihu jednání občana
při neuposlechnutí výzvy policisty, aniž by byly alespoň v nezbytné míře šetřeny okolnosti
takovéhoto případu a dále možnost prokázat, že stěžovatel v okamžiku, kdy řídil
motorové vozidlo vůbec pod vlivem alkoholu nebyl.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se necítí oprávněn
k posuzování napadeného rozsudku krajského soudu a proto se omezil pouze na části
dotýkající se jeho činnosti a odvolal se na obsah svého rozhodnutí a dále dodává.
Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, jenž konstatuje, že změnou odvoláním
napadeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně došlo k porušení právních
norem. Prvostupňové rozhodnutí správního orgánu sice dle odvolacího orgánu
nenaplňovalo zcela dikci ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, avšak tato vada byla
odstranitelná v průběhu odvolacího řízení, aniž by došlo k porušení práv účastníka řízení.
Správní řád stanovuje proces odvolacího řízení v ustanoveních §53 až 61, přičemž
dle ustanovení §59 odst. 2 je odvolací orgán povinen, jsou-li proto důvody, napadené
rozhodnutí změnit, či zrušit, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Stěžovatelem
uváděný postup, tj. zrušení rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu, který rozhodnutí
vydal k novému projednání a rozhodnutí, je v ustanovení §59 odst. 3 citovaného zákona
vázán zejména na důvody rychlosti nebo hospodárnosti, které jsou tedy v zákoně
výslovně uvedeny. V daném případě však pro takovýto postup neexistovaly důvody;
neboť skutek obviněného byl dostatečným způsobem prokázán, správní orgán první
instance soustředil před vydáním rozhodnutí dostatek důkazních materiálů,
které oprávněně posoudil a správně aplikoval na příslušné právní předpisy. Důkazy,
jež stěžovatel v průběhu prvoinstančního správního řízení navrhl, pak správní orgán
provedl.
Je tedy zřejmé, že správní orgán druhého stupně měl v rámci odvolacího řízení
dostatek podkladů jak k posouzení věci, tak k následnému rozhodnutí. Jelikož pak dospěl
k závěru, že obsah odůvodnění rozhodnutí není svou obsažitelností plně v souladu s výše
zmiňovaným ustanovením §47 odst. 3, rozhodl se tuto vadu odstranit, a tudíž došlo
ke změně napadeného rozhodnutí, přičemž rovněž rozhodl o změně výší obou uložených
sankcí. Důvody pro takovýto postup pak řádně a dostatečně v rozhodnutí o odvolání
odůvodnil.
Jak již bylo uvedeno, zákon o správním řízení výslovně umožňuje napadené
rozhodnutí v odvolacím řízení změnit, přičemž před tímto rozhodnutím nedošlo
k opatření žádného nového důkazního prostředku a odvolací orgán vycházel pouze
ze stavu věci tak, jak s ní byl v průběhu přestupkového řízení před správním orgánem
prvního stupně stěžovatel seznámen. Jelikož tedy nebyly provedeny nové důkazy,
nenastaly nové skutečnosti apod., nelze považovat tvrzení stěžovatele, že si na sebe
odvolací orgán vztáhl roli správního orgánu prvostupňového, a tím zbavil účastníka řízení
možnosti dalšího přezkumu řádným opravným prostředkem, za relevantní.
Dále žalovaný dovozoval, že nemůže obstát závěr, že jeho rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a zabýval se smyslem §30 odst. 1 písm. b),
bod 1 zákona o přestupcích. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a neshledal tuto stížnost
důvodnou. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
V prvé řadě nelze dovodit, že by napadený rozsudek krajského soudu byl
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Z tohoto rozhodnutí
lze dobře zjistit, v jaké věci a jak soud rozhodl, tj. že žalobu zamítl. Výrok rozsudku
není vnitřně rozporný, z rozhodnutí je možné rozeznat, co je výrok a co je odůvodnění
a kdo byl účastníkem řízení. Z odůvodnění rozsudku je pak zcela zřejmé,
o jaké skutečnosti soud opřel své rozhodnutí a z jakých právních úvah přitom vycházel.
Nemůže obstát tvrzení, že napadený rozsudek je „v podstatě“ nepřezkoumatelný
pro svou obecnost „v části, kde je místo pro úvahy soudu“. Krajský soud se podrobně
vypořádal (jak je zřejmé z obsáhlého odůvodnění napadeného rozsudku) se všemi
podstatnými skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu, a to nejen jejich
konstatováním, ale i zhodnocením po stránce skutkové i právní a dospěl
tak k jednoznačnému závěru, že skutková podstata §30 odst. 1 písm. i), bod 1 byla
naplněna, když bylo prokázáno, že stěžovatel při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit
život nebo zdraví lidí nebo poškodit majetek (při řízení motorového vozidla), se odmítl
podrobit dechové zkoušce. Důkazy v průběhu řízení před krajským soudem prováděny
nebyly, když ostatně stěžovatel (resp. jeho zástupkyně) při jednání uvedl, že provedení
takovýchto (dalších) důkazů nenavrhuje.
Nemůže obstát ani závěr, že stěžovateli byla ve správním řízení ve své podstatě
odňata jedna instance, když žalovaný namísto zrušení rozhodnutí orgánu prvého stupně
toto rozhodnutí změnil. V řízení o přestupcích (obdobně i v případě jiného správního
trestání) není možná změna rozhodnutí správního orgánu prvého stupně především
v případě, že by odvolací orgán opíral své rozhodnutí o postihu o jiný skutek
než rozhodnutí vydané v prvém stupni. Obdobně je tomu i v případě, že rozhodnutí
napadené odvoláním ve správním řízení by bylo nepřezkoumatelné pro nedostatečné
vymezení skutku (kdy by tedy nebylo zřejmé, pro jaké protiprávní jednání byl příslušný
účastník postižen).
O takovýto případ se však nejedná. Ve výroku citovaného rozhodnutí Městského
úřadu ve Strakonicích, odboru dopravy, je skutek jasně vymezen, když je zde uvedeno,
že stěžovatel dne 27. 9. 2003 řídil osobní automobil zn. Peugeot Partner, ve Strakonicích
na křižovatce se silnicí III/1726, u letiště byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR.
Na základě výzvy Policie ČR se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce el. přístrojem
Dräger. Žalovaný ve svém rozhodnutí stejný skutek jen podrobněji popsal. Navíc, tento
skutek byl správními orgány obou stupňů i stejně kvalifikován, přičemž základní změna
(pokud se týká výroku rozhodnutí) spočívá v tom, že žalovaný uložil stěžovateli nižší
sankci. Za této situace, kdy žalovaný právem dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn
dostatečně, se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji vypořádal se všemi
podstatnými skutečnostmi, když měl zato, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně plně neodpovídá požadavkům §47 odst. 3 správního řádu. Takovýto
postup je plně v souladu i se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení.
Ze všech těchto důvodů byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady řízení nad rámec
běžných výdajů nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu