ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.45.2010:68
sp. zn. 2 As 45/2010 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J. P.,
zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému
Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2010, č. j. 17 Ca 4/2009 -
33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2010, č. j. 17 Ca 4/2009 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2009, č. j. DSH/14433/08 (dále jen „napadené rozhodnutí“)
zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále jen „správní
orgán prvého stupně“) ze dne 10. 10. 2008, č. j. VNITŘ/D/5352/08, kterým byl žalobce uznán
vinným, že porušením ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, spáchal přestupek podle ustanovení §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Za to mu byla
podle ustanovení §22 odst. 9 zákona o přestupcích, ve spojení s ustanovením §12 odst. 1 téhož
zákona, uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou
u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 17 Ca 4/2009 - 33, zamítl.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že rozhodnutím správního orgánu
prvého stupně byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že dne
29. 2. 2008 v 7:45 hod v Plzni, na místní komunikaci v ulici Úslavská, ve směru od ulice
Habrmanova směrem k ulici Táborská, zastavil (v blízkosti budovy haly Lokomotiva) s vozidlem
tovární značky Nissan Patrol, registrační značky x, následně začal couvat a zadní částí vozidla
narazil do vozidla, řízeného řidičem C., tovární značky Opel Vivaro, registrační značky x, který jel
po stejné vozovce ve stejném směru a který zastavil za vozidlem žalobce.
Krajský soud konstatoval, že dle názoru žalobce správní orgány obou stupňů opřely svá
skutková zjištění o vině žalobce za způsobení dopravní nehody toliko o záznam kamerového
systému sportovní haly Lokomotiva. Tento důkaz však žalobce považuje za procesně
nepoužitelný, neboť je v rozporu s právem na ochranu jeho osobnosti. Tuto námitku neshledal
krajský soud důvodnou s tím, že podkladem pro vydání rozhodnutí může být prakticky cokoliv,
co má určitou vypovídací hodnotu pro dané řízení, může přispět ke zjištění stavu věci a bylo
získáno v souladu se zákonem. Výčet důkazních prostředků uvedených v zákoně č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) je pouze demonstrativní.
Důkazem proto může být i záznam z kamerového systému. Získaný kamerový záznam byl
jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí a sloužil k prokázání viny žalobce. Dle názoru
krajského soudu je tento záznam legálně získaným důkazem, který správní orgán mohl použít
k objasnění deliktu. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že správní orgán prvého stupně
tento záznam za účasti žalobce přehrál a žalobce se k němu mohl vyjádřit. Kamerové záběry,
pořízené kamerou z haly Lokomotiva, která směřovala na vchod a prostranství před halou
a současně zabírala provoz na pozemní komunikaci před touto halou, zobrazovaly místo veřejně
přístupné, přičemž z tohoto záznamu nebylo zjištěno (a to ani při zvětšení, které provedl
žalovaný), že by tímto způsobem bylo možné identifikovat osoby řidičů nebo tabulky
registračních značek vozidel. Totožnost řidičů byla v dané věci zjištěna až Policií České republiky.
Krajský soud se proto ztotožnil se závěry správních orgánů, že použitím kamerového záznamu
jako důkazu nebyla zasažena osobnostní práva žalobce ani jeho soukromí.
Krajský soud se dále zabýval námitkou nedostatečného zjištění skutkového stavu věci.
Konstatoval, že žalobce tvrdil, že z kamerového záznamu nebylo jednoznačně zjistitelné, zda
od zastavení obou vozidel a následného couvání a popojetí vozidla Nissan nedošlo k žádnému
pohybu vozidla Opel vpřed, a tedy že ke střetu vozidel došlo právě v průběhu couvání vozidla
žalobce. Záznam z kamery haly je jako důkaz procesně nepoužitelný a na základě ostatních
důkazů nelze jeho vinu potvrdit ani vyvrátit. Nehodový děj nebyl zcela osvětlen, neboť proti
sobě stojí tvrzení řidiče C. a tvrzení žalobce. Tuto námitku shledal krajský soud taktéž
nedůvodnou, přičemž (bez dalšího) zopakoval, jak správní orgány danou věc hodnotily,
tj. že dovodily, že žalobce při couvání ohrozil za ním stojící vozidlo Opel. Dále krajský soud
uvedl, že správní orgány obou stupňů záznam z kamery vyhodnotily jako důkaz přípustný
a na jeho základě dovodily, že prvé vozidlo Nissan zastavilo, za ním pak bezkolizně zastavilo
vozidlo Opel, za kterým zastavilo následně další vozidlo. Poté vozidlo Nissan couvalo, částečně
překrývalo pohled na vozidlo Opel, takže byla vidět pouze střecha tohoto vozidla. Po zastavení
vozidla Nissan (po předchozím manévru couvání) následovalo popojetí tohoto vozidla vpřed
a zastavení. Bezprostředně poté vystoupil řidič vozidla Opel, který šel k vozidlu Nissan, a poté
z vozidla vystoupil také řidič vozidla Nissan. Správní orgány obou stupňů tak dospěly k závěru,
že od zastavení obou vozidel, couvání a popojetí vozidla Nissan vpřed nedošlo k žádnému
pohybu vozidla Opel vpřed, z čehož dovodily, že ke střetu vozidel muselo dojít v průběhu
couvání vozidla Nissan, tj. vozidla žalobce. O popsaném průběhu události svědčí, dle správních
orgánů, i chování řidičů po nehodě. Obsah kamerového záznamu, dle jejich názoru, potvrzuje
svědeckou výpověď řidiče C., nikoliv žalobce. Krajský soud k tomu ze správního spisu ověřil, že
správní orgány měly dostatek podkladů pro určení nehodového děje na základě záznamu kamery,
a jejich závěry, ohledně příčiny vzniku dopravní nehody a jejího zavinění, pak, dle názoru soudu,
mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování a v odůvodnění správních rozhodnutí.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že jádrem celé věci je posouzení, zda záznam
z kamerového systému, který byl instalován soukromou osobou a který snímá veřejné
prostranství (veřejnou komunikaci), je procesně použitelným důkazem ve správním řízení.
Stěžovatel byl uznán vinným z přestupku toliko na základě takového záznamu; na základě
ostatních v řízení provedených důkazů by jeho vina být prokázána nemohla. Správní orgány
i krajský soud dovodily, že tento důkaz je procesně použitelným, neboť jej lze podřadit pod
demonstrativní výčet ustanovení §51 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel má ovšem za to, že
soukromý kamerový záznam, zaznamenávající dění na místní komunikaci, procesně použitelným
důkazem není. Jiný výklad odporuje principům právního státu a porušuje ústavní právo na
respektování soukromí a ochranu osobnosti. Stěžovatel zde odkázal na čl. 7 odst. 1 a čl. 10
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na ustanovení §11 a §12
občanského zákoníku. Podle posledně zmiňovaných ustanovení mohou být totiž obrazové
snímky a obrazové záznamy, týkající se fyzické osoby, pořízeny nebo použity jen s jejím
svolením. Svolení není třeba pouze k účelům úředním na základě zákona či pro zpravodajství.
V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že kamerový systém na sportovní hale je
systémem soukromým, tj. že se nejedná o systém městské či státní policie. Jeho provozování
přitom nebylo povoleno žádným správním rozhodnutím ani jiným obdobným aktem. Záznamy,
pořízené takovým soukromým kamerovým systémem, nelze, dle názoru stěžovatele, ve správním
řízení použít, neboť by to znamenalo porušení práva na nedotknutelnost osoby a jejího
soukromí.
Argumentace krajského soudu a správních orgánů založená na tom, že kamera směřovala
na vchod a prostranství před halou a že pouze současně (jako vedlejší produkt) zabírala provoz
na přilehlé pozemní komunikaci a že z těchto záběrů ani nebylo možné identifikovat registrační
značky vozidel ani identitu jednotlivých osob, nemůže podle názoru stěžovatele obstát.
Kamerový záznam, pořízený takovým způsobem, buď bez dalšího je, nebo není procesně
použitelným důkazem. Okolnosti kvality takového záznamu a jeho rozlišovací schopnosti
v tomto směru nehrají žádnou roli. Každý subjekt si může snímat svůj majetek, ale pokud přitom
snímá i veřejnou komunikaci, bez souhlasu jejího vlastníka a zde se pohybujících osob, nelze
takový záznam použít ve správním ani soudním řízení. Soukromé záznamy, zachycující veřejné
prostranství, obecně pro dokazování používat nelze.
Prolomení zásady nepoužitelnosti soukromých nahrávek, zachycujících veřejná
prostranství a pohybující se občany, by vedl v konečném důsledku k soukromému sledování osob
a k přenášení výhradně veřejnoprávní pravomoci k odhalování protiprávních jednání
na soukromé subjekty. Nelze připustit, aby soukromé subjekty monitorovaly veřejná prostranství
a následně předávaly tyto nahrávky správním orgánům a orgánům činným v trestním řízení.
Stejně jako nemůže soukromý subjekt měřit rychlost vozidel na pozemních komunikacích
a zjištěné přestupky předávat policii, nemůže snímat dění na pozemních komunikacích a svá
zjištění předávat dál. Tato zásada musí platit i v případě, kdy si soukromý záznam vyžádá policie
z vlastní iniciativy. Stěžovatel je přesvědčen, že vlastník sportovní haly Lokomotiva jedná
protiprávně, pokud vedle svého majetku snímá kamerovým systémem i veřejnou komunikaci.
Důkaz kamerovým záznamem tedy neměl být vůbec ve správním řízení použit.
K samotnému obsahu tohoto záznamu stěžovatel dodává, že z něj stejně nemůže být jeho vina
prokázána, neboť správní orgány z něj dovozují skutečnosti, které z něj dovozovat nelze nebo
je alespoň nelze dovozovat bez odborných znalostí (znalecký posudek).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kamerový záznam je procesně
přípustným důkazem (§51 odst. 1 správního řádu), který byl proveden spolu s dalšími důkazy,
a to svědeckou výpovědí druhého účastníka dopravní nehody pana C., spolu s podklady
od policejního orgánu. Kamerový záznam snímá vchod a prostranství před halou Lokomotiva
a současně snímá i provoz na pozemní komunikaci před ní; ta je veřejně přístupná. Ze záznamu
(ani při jeho zvětšení) není možná identifikace řidičů nebo registračních značek vozidel.
Osobnostní práva či soukromí stěžovatele tak nemohlo být v žádném případě porušeno. Stejně
tak jako byl děj zachycen kamerou, mohl jej vnímat svědek události. V rámci trestních řízení
se záznamy z bezpečnostních kamerových systémů používají zcela běžně jako důkazy o jednání
pachatele trestného činu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Současně přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu i ve smyslu
ustanovení §109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Podstatou sporu v dané věci je posouzení dostatečnosti provedených skutkových zjištění;
klíčovou je přitom otázka, zda je záznam ze soukromého kamerového systému, umístěného
na nemovitosti, přípustným důkazem ve správním řízení. Podle názoru stěžovatele skutkový stav
zjištěný ve správním řízení neobstojí, neboť v případě nepřípustnosti použití důkazu záznamem
kamerového systému nelze jeho vinu prokázat jen na základě ostatních v řízení provedených
důkazů. Za předpokladu přípustnosti použití tohoto důkazu stěžovatel namítá, že z obsahu
kamerového záznamu správní orgány dovozují zjištění, která z něj dovodit nelze, nebo alespoň
ne bez odborných znalostí (znalecký posudek).
Krajský soud zhodnotil kamerový záznam jako důkaz přípustný (což blíže odůvodnil);
k námitce neúplně zjištěného skutkového stavu ovšem pouze konstatoval, jak správní orgány
hodnotily obsah kamerového záznamu, a že z něj dovodily, že potvrzuje svědeckou výpověď
řidiče C., nikoliv stěžovatele. Dále krajský soud podotkl, že správní orgány měly dostatek
podkladů pro určení nehodového děje, přičemž jejich závěry o vině stěžovatele mají dostatečnou
oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší správní soud se z úřední povinnosti nejdříve zabýval posouzením
přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Z judikatury zdejšího soudu (srov. například rozsudky
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz) se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže:
není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené či proč
subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných
žalobních námitek. Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02, všechny dostupné z http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů,
představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost
soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné
rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
V kontextu výše uvedeného shledává Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu, v části týkající se vypořádání námitky neúplného zjištění skutkového stavu správními
orgány, nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud totiž při vypořádávání
posuzované námitky pouze zopakoval, jaká skutková zjištění dovodily správní orgány,
a co se týče obsahu kamerového záznamu, i zde jen zopakoval, jaký děj z něj správní orgány
zjistily a jak jej posoudily. Krajský soud se však ke skutkovému stavu sám nikterak nevyjádřil
a dokonce ani nevyslovil, že by se případně se skutkovými zjištěními správních orgánů
ztotožňoval a proč. Nevypořádal tak v tomto směru vznesenou žalobní argumentaci stěžovatele,
který výslovně zpochybňoval správními orgány zjištěný průběh nehodového děje, tj. jakým
způsobem k nehodě došlo; rozporoval i způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, a rovněž uváděl,
že k posouzení průběhu nehodového děje měly správní orgány přizvat znalce. Krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku nikterak nepopsal, jakým způsobem si sám utvářel závěr
o skutkovém ději, nýbrž toliko zopakoval skutková zjištění správních orgánů, která navíc ani
výslovně neaproboval. Ze zkoumané části odůvodnění rozsudku nelze ani zjistit, proč krajský
soud považoval stěžovatelovu žalobní argumentaci v tomto směru za vyvrácenou a mylnou.
Tento nedostatek napadeného rozsudku způsobuje v řešené části jeho nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů, což je samo o sobě dostatečným důvodem pro jeho zrušení. Na krajském
soudu tedy bude, aby řádně posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí žalovaného
z hlediska klíčové právní argumentace, tj. aby vyhodnotil úplnost skutkových zjištění v tom
směru, zda dávají dostatečný podklad pro to, aby bez jakýchkoli pochybností bylo postaveno
na jisto, že stěžovatel zavinil předmětnou dopravní nehodu a že tím spáchal přestupek podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Stejně tak se krajský soud vyjádří
k námitce, že si správní orgány měly k posouzení nehodového děje přizvat znalce.
Konstatovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nicméně nebrání tomu, aby
se Nejvyšší správní soud vyjádřil ke správnosti úvah krajského soudu, pokud jde o použitelnost
jednoho z důkazů, o nějž se opírají obě správní rozhodnutí, a sice o kamerový záznam.
Stěžovatel v použití kamerového záznamu pořízeného soukromým subjektem bez jeho
souhlasu spatřuje kolizi s jeho právy vyplývajícími, v rovině podústavního práva, z §11 a §12
občanského zákoníku. Bez bližší argumentace hovoří o zásahu do svého práva na ochranu
soukromí a odkazem na úpravu zakotvenou v §12 odst. 2 a 3 občanského zákoníku evidentně též
směřuje k právu na ochranu před neoprávněným pořizováním a používáním záznamů své
podoby a projevů osobní povahy. V takovém případě je nutno nejprve posoudit, zda provedením
kamerového záznamu vůbec mohlo k atakování těchto práv dojít, a to s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem věci.
Především tak bude nutno vyhodnotit, zda pořízený záznam vůbec mohl vstoupit
do soukromí dané osoby; existuje jistě zásadní rozdíl ve vnímání soukromí například v prostorech
obydlí na straně jedné a v prostorech veřejných, označených upozorněním na provádění
kamerového monitoringu, na straně druhé. Mezi takto příkladmo hrubě naznačenými
referenčními situacemi (lze si, pochopitelně, představit i jiné, extrémnější) se musí ubírat prvotní
úvaha příslušného orgánu, jenž kamerový záznam získal (pro tuto úvahou lze zatím ponechat
stranou, kdo a za jakých okolností jej pořídil – o tom viz dále). Jistým vodítkem zde může být
i rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) týkající se výkladu
čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), dle kterého má každý právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a korespondence (v rovině ústavního práva jsou tato práva
deklarována v čl. 7 odst. 1 Listiny). Zde je ovšem třeba upozornit, že ochrana soukromí
poskytovaná vnitrostátním právem (§12 občanského zákoníku) je širší, než ochrana poskytovaná
Úmluvou; touto optikou je pak třeba přistupovat i k judikatuře ESLP. K otázce pořizování
audiovizuálních záznamů veřejných prostranství ve vztahu k ochraně soukromí se ESLP vyslovil
v tom smyslu, že běžný provoz bezpečnostních kamer sám o sobě, ať už na ulici nebo
ve veřejných prostorách, jako jsou obchodní centra nebo policejní stanice, neaktivuje užití čl. 8
Úmluvy, neboť slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu. Pokud je monitorováno veřejné
prostranství z bezpečnostních důvodů a tuto scénu sleduje pracovník bezpečnostní služby
v televizi s uzavřeným okruhem, pak je takováto situace v podstatě obdobná tomu, kdy při
průchodu veřejným prostranstvím může být člověk viděn ostatními lidmi, kteří jsou přítomni
[k tomu viz rozhodnutí ve věcech Perry proti Spojenému království (stížnost 63737/00), ze dne
17. 7. 2003 a Peck proti Spojenému království (stížnost 44647/98), ze dne 28. 1. 2003]. Důležitým
faktorem pro posouzení toho, zda je určitá skutečnost chráněna čl. 8 Úmluvy, je pak i posouzení,
nakolik je daná aktivita zaznamenávané osoby veřejná, respektive veřejnosti přístupná; obecně
platí, že dle ESLP nelze o existenci soukromí na ulicích (jak je tomu i v nyní posuzovaném
případě) prakticky hovořit.
Zaznamenání podoby a počínání osoby v konkrétním místě a čase lze posoudit i jako
pořízení obrazového záznamu týkajícího se fyzické osoby, které taktéž požívá ochrany před
zneužitím, v souladu s výslovnou dikcí §12 odst. 1 občanského zákoníku. Podmínkou sine qua non
však je způsobilost takového záznamu identifikovat zaznamenanou osobu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 936/2005; rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Aby mohlo dojít k neoprávněnému zásahu
do tohoto osobnostního práva, musí být takový projev bez svolení dotčené osoby či zákonné
licence (podrobněji viz dále) minimálně zaznamenán; z hlediska řešené problematiky s ním pak
navíc musí být následně nakládáno. Platí tedy, že předmětné osobnostní právo nemůže být
obrazovým záznamem atakováno, nepostačí-li tento záznam k identifikaci osoby; v opačných
případech je nutno vycházet z toho, že k zásahu do tohoto práva došlo, neboť takový projev
je zaznamenán a je s ním nakládáno pro potřeby dokazování.
Lze tedy vyslovit první dílčí závěr, a sice že není-li, s přihlédnutím ke konkrétním
aspektům věci, myslitelné, aby obrazový záznam osoby mohl vůbec zasáhnout do jejího práva
na soukromí či práva na ochranu před neoprávněným pořizováním a používáním obrazových
záznamů fyzické osoby, je takový záznam použitelný v rámci dokazování v sankčním řízení,
a to bez ohledu na to, zda s takovým postupem vyslovila dotčená osoba souhlas.
Pokud není zásah do předmětných osobnostních práv ve smyslu předchozího odstavce
vyloučen, musí jako další krok, který je při posouzení použitelnosti obrazového záznamu nutno
učinit, následovat zjištění, kdo jej opatřil. Existuje totiž zcela zásadní rozdíl v tom, zda byl (nejen)
obrazový záznam pořízen, byť i nepřímo (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 4. 2008,
č. j. 1 As 12/2008 - 67), orgánem veřejné moci, či zda je jeho původcem soukromá osoba.
Zjednodušeně řečeno, existoval-li mezi pořizovatelem záznamu a dotčenou osobou (do jejíhož
osobnostního práva bylo záznamem zasaženo) vztah vertikální, musí být takový postup zákonem
výslovně předpokládán a musí být striktně splněny všechny podmínky zákonem vyžadované;
existuje-li mezi těmito subjekty vztah horizontální, nelze takový záznam, i při nesplnění všech
s tím spojených zákonných omezení, pro potřeby dokazování a priori vyloučit. Pro nyní
posuzovanou věc lze od případů prvně zmiňovaných odhlédnout (sporný kamerový záznam byl
pořízen soukromou osobou); v podrobnostech lze pak odkázat na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009 – 119, kde je problematika (audio)záznamu provedeného
pro potřeby dokazování správním orgánem, bez souhlasu a vědomí nahrávané osoby, podrobně
rozebrána.
Je-li tedy najisto postaveno, že předkládaný důkazní prostředek byl pořízen ve vztahu
horizontálním a může představovat zásah do osobnostní sféry zaznamenané osoby, je nutno
zabývat se dále tím, zda byl při pořizování tohoto záznamu dodržen zákon. V rovině obecné
postačí jen stručně konstatovat, že obě shora zmiňovaná osobnostní práva jsou garantována §11
a §12 občanského zákoníku; dojde-li u nich k neoprávněnému zásahu, lze se proti němu bránit
postupem dle §13 občanského zákoníku. Kromě této obecné, soukromoprávní úpravy je těmto
právům poskytována ochrana i předpisy práva veřejného; v případě práva na ochranu soukromí
je (se zřetelem k nyní řešené problematice) nutno zmínit zejména zákon č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních
údajů“) – viz §1 tohoto zákona.
V rovině občanskoprávní lze konstatovat, že zásah do shora uvedených osobnostních
práv je v souladu se zákonem pouze tehdy, dala-li k tomu dotčená osoba souhlas (dle okolností
věci lze připustit i souhlas konkludentní – například při vstupu do prostor zřetelně označených
upozorněním na provádění kamerového střežení); u práv uvedených v §12 odst. 1 občanského
zákoníku lze soulad se zákonem dovodit i v případech pokrytých zákonnou, zpravodajskou
či jinou licencí, ve smyslu §12 odst. 2 občanského zákoníku (viz též rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004).
Pokud je kamerové snímání prováděno nikoli náhodně, ale systematicky a je-li z něho
prováděn záznam, umožňující následně provést identifikaci osoby (§3 odst. 4 zákona o ochraně
osobních údajů a contrario), jde mimo jakoukoli pochybnost o zpracování osobních údajů [§4
písm. a) a e) zákona o ochraně osobních údajů] a tato činnost proto podléhá též reglementaci
citovaného zákona. Za této situace (odhlédne-li se od případů, kdy jde o součást plnění úkolů
uložených zvláštními zákony – viz například §3 odst. 6 zákona) je tedy provedení kamerového
záznamu (tedy zpracovávání osobních údajů) zásadně podmíněno souhlasem dotčené osoby [§5
odst. 2 věta první zákona o ochraně osobních údajů, ve spojení s §4 písm. m) citovaného
zákona]. Není-li tohoto souhlasu, a není-li zároveň dána některá z výjimek z tohoto pravidla,
uvedených v §5 odst. 2 větě druhé citovaného zákona [nejčastěji připadá v úvahu písm. e)
citovaného ustanovení], jde o zpracovávání osobních údajů prováděné v rozporu se zákonem
a dochází tím tedy i k neoprávněnému zásahu do soukromí dotčené osoby (viz §1 zákona
o ochraně osobních údajů).
V této souvislosti je též třeba vyjádřit se i k důsledkům případného zjištění, že kamerový
systém, z něhož byl záznam pořízen, není řádně registrován u Úřadu pro ochranu osobních údajů
(tato otázka je sporná i v nyní posuzované věci). Není sporu o tom, že každý, kdo hodlá jako
správce zpracovávat osobní údaje, je povinen (vyjma případů uvedených v §18 zákona o ochraně
osobních údajů) učinit u Úřadu kvalifikované oznámení (§16 odst. 1 a 2 zákona). Nedojde-li
k jeho odložení (§16 odst. 4 in fine zákona) nebo k vydání rozhodnutí o nepovolení zpracování
osobních údajů (§17 odst. 2 in fine zákona), dojde k zápisu ohlášených údajů do registru
a oznamovatel může začít osobní údaje zpracovávat (§16 odst. 3 zákona). Dle názoru
Nejvyššího správního soudu zápis do registru má pouze ty účinky, že (zejména ve vztahu k třetím
osobám –viz §35 odst. 2 zákona) aprobuje, že bude-li oznámený kamerový systém provozován
v souladu s podmínkami oznámení (§16 odst. 2 zákona), dochází jím ke zpracování osobních
údajů v souladu se zákonem. Provozování kamerového systému bez tohoto oznámení má tak
[kromě sankční odpovědnosti provozovatele – srov. §44 odst. 2 písm. i) a §45 odst. 1 písm. i)
zákona] pouze ten následek, že má-li být jím pořízený záznam použit jako důkaz ve správním
či soudním řízení, bude nutné provést celkové posouzení, zda docházelo ke zpracovávání
osobních údajů v rozporu se zákonem či nikoliv. Pro opačný závěr, tedy že provozování
kamerového systému bez předchozího oznámení a zápisu do registru má bez dalšího za následek
neoprávněnost zpracovávání osobních údajů, nelze v zákoně nalézt oporu.
S ohledem na shora uvedené tak zbývá vyslovit se k situaci, kdy kamerový záznam,
pořízený soukromou osobou, zasahuje do řešených osobnostních práv jiné osoby, přičemž nebyl
pořízen v souladu se zákonem.
Jak již bylo výše naznačeno, v případech, kdy mezi pořizovatelem obrazového záznamu
a subjektem, který je na něm zaznamenán, existuje horizontální vztah, nemusí ani případné
porušení právních předpisů chránících osobnostní práva dotčeného subjektu vždy a nutně
znamenat nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku jako důkazu. V těchto případech proto
bude nutné provést jistý test proporcionality, kdy na straně jedné bude uvažováno o legitimitě
cíle, kterého má být prostřednictvím provedení tohoto důkazu dosaženo, na straně druhé musí
být posouzena přiměřenost užitého postupu, a to vždy přísně individuálně. Jde tak nejen
o posouzení konfliktu jednoho ze základních práv garantovaných Listinou, tedy práva na ochranu
soukromí (čl. 7 odst. 1) a zájmu společnosti na ochraně před deliktním jednáním a na tom, aby
tato jednání byla odhalena a potrestána, ale především o konfrontaci práva na (zjednodušeně
řečeno) ochranu soukromí zaznamenané osoby s taktéž ústavně zaručenými právy (zejména
v čl. 7 odst. 1, čl. 10 Listiny) osoby, která záznam pořídila (například pro potřeby případně
uplatňovaného nároku na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním). Ústavní soud se
opakovaně vyslovil v tom smyslu, že připouští-li Listina průlom do tohoto základního práva,
musí pro něj být dán závažný důvod; východiskem konkrétních úvah je pak maxima, dle které lze
základní právo či svobodu omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody,
a to v nezbytně nutném rozsahu (viz nález ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94). „Při úvaze
o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny
možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, která stojí na stejné
úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě
zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví čl. 4
odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl
základních práv“. (nález ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05). Ostatně i ESLP se ve svém
rozhodování přiklonil k názoru, že čl. 8 Úmluvy nepředstavuje jen povinnost státu zabránit
neoprávněným vrchnostenským zásahům do soukromého života, ale implikuje i přijetí opatření
k zajištění respektování tohoto práva ve vztazích mezi jednotlivci. V těchto případech je „nutno
nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a zájmem jednotlivce, přičemž smluvní státy mají
k posouzení určitý prostor.“ (Botta proti Itálii, stížnost č. 21439/93). Zájem na odhalení a potrestání
společensky nežádoucího chování tedy především nemůže a priori převážit nad ústavně
zaručeným právem na nedotknutelnosti soukromí osoby či obecněji její integrity. Kromě samotné
závažnosti protispolečenského jednání, stran kterého je řízení vedeno, je tak vždy (a především)
nutno uvážit, jaký byl důvod pořízení kamerového záznamu soukromou osobou, tedy sledovala-li
jím legitimní, obecně právem aprobovaný cíl, či naopak jeho účelem bylo například neoprávněně
zasahovat do práv jiného (zejména cílené narušování soukromí). Směřoval-li například k ochraně
majetku pořizovatele, je nutno uvážit, zda pořízení kamerového záznamu bylo jediným možným
způsobem k dosažení tohoto cíle, či zda se nabízely i jiné možnosti, méně zasahující do právní
sféry jiných osob. Dle okolností věci tak lze uvažovat o intenzitě potřeby provádění kamerového
monitoringu se záznamem (například předchozí ataky na majetek pořizovatele), způsobu pořízení
záznamu (například byly-li kamery snímající veřejně přístupná místa ukryté, či naopak viditelné
a prostor opatřen odpovídajícím upozorněním, zda se jednalo o záznam provedený náhodně
či jednalo-li se o cílený monitoring konkrétní osoby), okolnostech, za nichž do šlo k záznamu
[místo, čas a očekávání třetích osob s tím spojená z hlediska předpokládané míry soukromí
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08)]
či o následném účelu použití takového záznamu (zda nedošlo ke zneužití deklarovaného legálního
cíle prováděného kamerového monitoringu k jiným účelům) apod.
Z uvedeného je zřejmé, že při posuzování proporcionality cílů a použitých prostředků
může v praxi nastat celá škála různých modalit; nelze proto dát jednotný a univerzálně použitelný
návod, jak má být prováděn.
Bez významu pro danou problematiku není ani fakt, že v praxi trestní justice
je přípustnost (audio)vizuálních záznamů provedených soukromými osobami pro potřeby
dokazování akceptována, nevybočí-li pořizovatel ze shora naznačených limitů. Zmínit lze
například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ve kterém
se konstatuje, že „[s] ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl
k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto
zaznamenán (…) Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování
práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva
na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod“. Obdobně Nejvyšší soud ČR judikoval například v usneseních ze dne 23. 7. 2008,
sp. zn. 5 Tdo 769/2008 a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1340/2009.
Za zmínku stojí taktéž usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS
2425/09. Jakkoli tímto rozhodnutím byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou
neopodstatněnost (a nelze mu tak přiznat precedenční účinky nálezu), právní názor v něm
vyslovený přesně dopadá i na nyní posuzovanou problematiku a není důvod jej nezmínit. Ústavní
stížností bylo namítáno nezákonné pořízení důkazu (záznamu z průmyslové kamery
poškozeného) použitého v trestním řízení, a to pro absenci souhlasu odsouzeného a nesplnění
oznamovací povinnosti pořizovatele (poškozeného) ve smyslu ustanovení §16 zákona o ochraně
osobních údajů. Ústavní soud k této argumentaci uvedl, že „[a]čkoli nesplnění oznamovací povinnosti
dle ustanovení §16 zákona o ochraně osobních údajů je přestupkem [srov. §44 odst. 2 písm. i) citovaného
zákona], nelze jej hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek
absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou. Jedná se o formální pochybení v záležitosti
administrativního charakteru ve vztahu ke správnímu orgánu, které však nutně neimplikuje neoprávněnost
instalace záznamového zařízení či nepřípustnost důkazního prostředku takto pořízeného (…) [L]ze dát
za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod
ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí
ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost
a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (…) Běžné použití
bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde
slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (…)
[P]oškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku
a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro
nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným
zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace
průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně
zaručeného práva na ochranu soukromí.“ Podstatné přitom je, že Ústavní soud tuto úvahu založil
na premise, dle které nestanoví-li právní předpis (trestní řád) žádnou kategorizaci vad, jimiž může
být zatíženo dokazování, je nutné „nepoužitelnost důkazů vyvozovat v každém konkrétním případě zvlášť,
a to především s ohledem na charakter vady řízení, vliv na konkrétní důkaz a význam tohoto důkazu pro
řízení“. Vzhledem k tomu, že mezi úpravou trestního řádu a správního řádu nejsou v tomto
ohledu žádné principiální rozdíly, lze vyjádřený názor vztáhnout i na dokazování prováděné
ve správním (sankčním) řízení.
Pokud jde o způsob, jakým se krajský soud s otázkou použitelnosti kamerového záznamu
v dané věci vypořádal, pak z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že pouze bez dalšího uvedl,
že kamerový záznam je přípustným důkazem a že má za to, že se jedná o důkaz legálně získaný,
jehož použitím nemohlo žádným způsobem dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele.
Taková argumentace zcela evidentně nepostačuje. K tomu, aby bylo možno považovat kamerový
záznam za zákonným způsobem získaný důkaz, je nutno se vypořádat se všemi shora uvedenými
aspekty této problematiky, což krajský soud neučinil. V úvaze krajského soudu pak zcela
absentuje vypořádání se s žalobní námitkou protiprávnosti pořizování kamerového záznamu
z důvodu absence správních povolení či jiných správních aktů k provozování kamerového
systému. V této části je proto opět rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
S ohledem na konstatovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku se Nejvyšší
správní soud nemůže vyslovit konkrétně k tomu, jak by jednotlivé žalobní námitky měly být
meritorně vypořádány; svůj úsudek o těchto otázkách musí nejprve přezkoumatelným způsobem
vyslovit krajský soud a až tyto jeho závěry pak mohou být kasačním soudem případně
přezkoumány v rámci nového řízení o kasační stížnosti, bude-li takový návrh podán. Pro další
průběh řízení lze již nyní alespoň poukázat na skutečnosti, které musí být v rámci nového
rozhodnutí krajským soudem zhodnoceny. Především nelze přehlédnout, že z úředního záznamu
ze dne 20. 8. 2008, č. j. VNITŘ/D/11910/08, založeného ve správním spise, vyplývá,
že vlastníkem sportovní haly Lokomotiva je Statutární město Plzeň, které rovněž provozuje
kamerový systém, na této budově umístěný. Na sportovní halu byl instalován z důvodu ostrahy
objektu a ochrany majetku Statutárního města Plzně. Lze tedy vycházet z toho, že město zde
provozuje kamerový systém v rámci své samostatné působnosti (v souvislosti se správou svého
majetku), proto při jeho provozování nepůsobí jako orgán veřejné moci, vykonávající veřejnou
správu. Dále je zjevné, že kamerový systém byl viditelně umístěn na budově sportovní haly
Lokomotiva, a proto je zřejmé, že k pořizování kamerových záznamů nedocházelo utajeně (dle
sdělení provozovatele ovšem ohlašovací povinnost ve smyslu §16 zákona o ochraně osobních
údajů splněna nebyla). Monitorováno bylo veřejné prostranství před budovou, kde, jak již bylo
výše opakovaně konstatováno, lze existenci soukromí dotčených osob považovat prakticky
za vyloučenou. Z hlediska posouzení sporné otázky je taktéž podstatné zabývat se tím, zda vůbec
mohl být stěžovatel dotčen na svém právu na ochranu před neoprávněným pořizováním
a použitím záznamu své podoby, tedy zda vůbec bylo možné jeho osobu vizuálně (tedy podobou
či prostřednictvím jeho charakteristické fyziognomie apod.) z pořízeného záznamu objektivně
ztotožnit. Ze záznamu by tudíž musely být zjevné určité charakteristické rysy a skutečnosti,
na základě kterých by bylo možno stěžovatele přímo nebo nepřímo identifikovat. Krajský soud
k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že „záběr kamery z haly Lokomotiva, který směřoval na vchod
a prostranství před halou a současně zabíral provoz na pozemní komunikaci před touto halou, zobrazoval místo
veřejně přístupné a z tohoto záznamu nebylo zjištěno, a to ani při zvětšení, které provedl správní orgán druhého
stupně, že by byla možná identifikace řidičů nebo tabulek registračních značek vozidla. Totožnost řidičů byla
zjištěna až PČR.“ Odkázal tak opět jen na zjištění správních orgánů. Nejvyšší správní soud nemůže
než uvést, že k tomu, aby krajský soud mohl z této premisy vycházet, měl sám provést důkaz
přehráním předmětného záznamu (založeného ve správním spisu), což však neučinil. Pouhé
ztotožnění se se závěry správních orgánů zde není namístě, neboť nejde o listinu založenou ve
správním spisu a je proto nutné provést ji odpovídajícím způsobem (tedy za použití
odpovídajícího technického zařízení); z obsahu soudního spisu ani z odůvodnění rozsudku
neplyne, že by se tak stalo.
Lze tak uzavřít, že shora konstatovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.] neumožnila Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout jinak, než tento
rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před
středníkem s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem zde vysloveným
(§110 odst. 3 s. ř. s.). Na krajském soudě nyní bude, aby v intencích výše uvedeného doplnil
svá skutková zjištění, doplnil absentující právní úvahy a aby posuzovanou věc v rozsahu všech
žalobních námitek řádně vypořádal a odůvodnil.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu