ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.88.2006
sp. zn. 2 As 88/2006 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: JUDr. J. P.,
zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České
Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7,
adresa pro doručování: pošt. schr. 21/P, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 12 Ca 151/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2005,
č. j. OSZ-19-118/VO-Že-2005, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2005,
č. j. OSZ-57037-17/VD-Ku-2005, vydanému ve věci zániku nároku na příspěvek za službu
(správní orgán první instance rozhodl, že příspěvek za službu činící 9569 Kč měsíčně za dobu
od 1. 9. 2005 do 9. 9. 2005 ve výši 2871 Kč obdrží stěžovatel v září 2005. V odůvodnění
rozhodnutí se uvádí, že od 10. 9. 2005, tj. ode dne vzniku nároku stěžovatele na starobní
důchod, stěžovateli příspěvek za službu nenáleží).
Ve své kasační stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu odvolacího řízení před
žalovaným skutečně požádal žádostí ze dne 7. 9. 2005 o přiznání starobního důchodu, tedy
změnil svoji původní volbu učiněnou dne 11. 7. 2005, v níž se na základě zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon o
služebním poměru“) rozhodl pro výplatu příspěvku za službu. Z toho, že stěžovatel změnil
svoji volbu, ovšem žalovaný podle stěžovatele při rozhodování o odvolání vůbec nevycházel.
Stěžovatel má navíc za sporné, jak jeho úkon ze dne 7. 9. 2005 (pozn. Nejvyššího správního
soudu: stěžovatel v kasační stížnosti hovoří o „úkonu (…) ze dne 11. 7. 2005“, nicméně
z kontextu je zřejmé, že míní žádost o starobní důchod ze dne 7. 9. 2005) vůbec hodnotit,
neboť v něm výslovně neodvolává svoji původní volbu, i když toto odvolání lze dovodit
z obsahu samotné listiny (jde o opak původní volby). Stěžovatel se v této souvislosti dovolává
analogie s institutem výpovědi zaměstnance z pracovního poměru. Podle §44 odst. 3 zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce z roku 1965“; s účinností od 1. 1.
2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce; dále jen „zákoník práce z roku
2006“) totiž platí, že výpověď může být odvolána pouze se souhlasem druhého účastníka.
Stěžovatel tedy má za to, že jeho úkonu ze dne 7. 9. 2005 nelze přikládat jakýkoliv význam,
neboť absentuje souhlas správního orgánu s takto provedenou změnou volby. Tento souhla s
pak podle stěžovatele nelze dovodit ani z obsahu správní žalobou napadeného rozhodnutí,
neboť to bylo vedeno zcela odlišnými důvody.
Stěžovatel dále konstatuje, že na danou věc lze nahlížet i z pohledu sociální situace,
do které by se dostal, kdyby trval na svém přesvědčení o právu na výplatu příspěvku za službu
a o starobní důchod nepožádal. V takovém případě by neměl nárok ani na jeden příjem
a dostal by se do tíživé sociální situace. Podle jeho názoru se mu tedy nelze divit, že byť
nebylo ještě prvoinstanční rozhodnutí správního orgánu pravomocné a vykonatelné, volil
tzv. menší zlo, aby si zajistil alespoň nějaký příjem finančních prostředků. Stěžovatel tedy
uzavírá, že úkon, který podle názoru městského soudu zapříčinil nedůvodnost jeho žaloby,
učinil pod tlakem vyvolaným nezákonným postupem správního orgánu prvního stupně, aby se
nedostal do tíživé sociální situace.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval právní názor
vyjádřený v kasační stížností napadeném rozsudku a odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, v níž byla otázka vztahu příspěvku za službu a starobního důchodu již
vyřešena (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 - 115).
Dále konstatoval, že služební poměr policisty vzniká mocenským aktem služebního
funkcionáře a výrazně se tedy odlišuje od pracovního poměru, který je typickým poměrem
soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. V souvislosti s odvolacím řízením
podle zákona o služebním poměru nelze podle žalovaného aplikovat zákoník práce z roku
1965. Služební funkcionář není povinen vyjádřit souhlas se změnou volby oprávněného.
Žalovaný dále uvedl, že volba oprávněného podle §118 odst. 2 zákona o služebním
poměru nijak nesouvisí se sociální situací stěžovatele. Jestliže stěžovatel zvolil starobní
důchod, nemůže být k jeho sociální situaci přihlíženo.
Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako zcela nedůvodnou zamítl.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Spornou právní
otázkou k posouzení Nejvyšším správním soudem je, zda skutečnost, že ten, komu
je vyplácen příspěvek za službu podle služebního zákona a kdo původně projeví vůli, aby mu
byl příspěvek za službu vyplácen i poté, kdy mu vznikne nárok na starobní důchod, a následně
před skončením správního řízení ve věci zastavení výplaty příspěvku za službu (vedeného
na základě nesprávného právního názoru správního orgánu, že dnem předcházejícím dni
vzniku nároku na starobní důchod zanikne nárok na příspěvek za službu) z důvodu obavy ze
sociální nouze požádá o starobní důchod, má i nadále nárok na výplatu příspěvku za službu.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Prvoinstanční správní orgán, ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva
vnitra, rozhodl dne 22. 8. 2005 pod č. j. OSZ-57037-17/VD-Ku-2005 ve věci zániku nároku
na příspěvek za službu tak, že stěžovatelův příspěvek za službu činící 9569 Kč měsíčně obdrží
stěžovatel za dobu od 1. 9. 2005 do 9. 9. 2005 ve výši 2871 Kč v září 2005. Rozhodnutí bylo
odůvodněno tím, že stěžovateli dne 10. 9. 2005 vznikne nárok na starobní důchod a že ode
dne vzniku tohoto nároku mu nenáleží přípěvek za službu (správní orgán v této souvislosti
poukázal na §116 odst. 4 zákona o služebním poměru).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém především namítal, že je
nutno vzít v úvahu, že žádostí ze dne 11. 7. 2005 žádal o příspěvek za službu, čímž uplatnil
právo subjektivní volby v souladu s §118 odst. 2 služebního zákona. Postup správního orgánu
první instance, který zánik nároku na příspěvek za službu spojuje se vznikem nároku na
starobní důchod, podle stěžovatele fakticky znemožnil aplikaci §118 odst. 2 o služebním
poměru, resp. zcela vyloučil aplikaci určené zákonné volby vzájemným rozporem s
§116 odst. 4 téhož zákona.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 20. 10. 2005, č. j. OSZ-19-118/VO-Že-2005,
odvolání stěžovatele zamítl. Podle žalovaného v případě stěžovatele nedošlo dne 10. 9. 2005
k souběhu nároku na příspěvek za službu a starobní důchod, neboť nárok na starobní důchod
vznikl dnem 10. 9. 2005 a nárok na příspěvek za službu zanikl dnem 9. 9. 2005. Žalovaný
konstatoval, že jedině v případě předčasného starobního důchodu je možné uplatnit právo
na subjektivní volbu výplaty jiné dávky než příspěvku za službu.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, kterou městský soud svým výše uvedeným
rozsudkem zamítl. V odůvodnění soud především uvedl, že mezi účastníky je sporná otázka,
zda stěžovateli zanikl nárok na příspěvek za službu v souvislosti se vznikem nároku
na starobní důchod podle ustanovení §116 odst. 4 zákona o služebním poměru, když zároveň
v ustanovení §118 odst. 2 téhož zákona je stanoveno, že při souběhu nároku na příspěvek
a nároku na starobní důchod má poživatel možnost vol by mezi nárokem na příspěvek
za službu a nárokem na starobní důchod. Městský soud dále uvedl, že vznikne-li poživateli
příspěvku za službu nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem
za službu a starobním důchodem. Starobní důchod si oprávněný zvolí podáním žádosti
o přiznání nebo vyplacení důchodu. Jsou-li pak splněny podmínky nároku na starobní důchod
i na jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod, zanikne jeho
nárok na příspěvek za službu a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek
za službu, může o starobní důchod požádat i později, neboť to žádný zákon nevylučuje.
V souzené věci ovšem stěžovatel podle městského soudu nejprve sdělil, že si volí
nadále výplatu příspěvku za službu, avšak v průběhu správního řízení své stanovisko změnil
tím, že požádal o přiznáním starobního důchodu. Tím podle soudu stěžovateli zanikl nárok
na příspěvek za službu ve smyslu §116 odst. 4 zákona o služebním poměru. Zamítavý výrok
napadeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
prvoinstanční rozhodnutí, proto soud hodnotil jako nakonec ve výsledku správný s ohledem
na stěžovatelovu volbu učiněnou v průběhu správního řízení. Městský soud ovšem zdůraznil,
že se samotným odůvodněním napadeného správního rozhodnutí nesouhlasí, a odkázal na své
vlastní odůvodnění.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Po právní stránce je s ohledem na více než roční konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu (viz jeho precedenční rozsudek ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 - 115,
viz dále jeho rozsudky ze dne 7. 3. 2007, č. j. 2 As 65/2006 - 72, ze dne 14. 3. 2007,
č. j. 2 As 68/2006 - 60, a ze dne 27. 4. 2007, č. j. 5 As 71/2006 - 86, které právní názor dříve
vyjádřený potvrdily a výslovně na něj odkázaly; všechny rozsudky jsou dostupné
na www.nssoud.cz) není pochyb o tom, že nárok na příspěvek za službu zaniká dnem vzniku
nároku na důchod na základě podání žádosti o starobní důchod a že existuje možnost volby
tím, kdo jej má pobírat, mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem. Právní názor
vyjádřený ve shora jmenovaných rozhodnutích lze shrnout tak, že nárok na příspěvek
za službu podle §116 odst. 4 zákona o služebním poměru zaniká pouze v tom případě,
že policista při souběhu nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle
§118 odst. 2 téhož zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku
na důchod byl deklarován správním rozhodnutím.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že výše uvedený právní názor nebyl
podkladem rozhodnutí žalovaného. Tato námitka je zcela trefná, neboť žalovaný v odvolacím
rozhodnutí skutečně vycházel ze svého původního právního názoru, který byl shora citovanou
judikaturou popřen a který dnes nezastává ani žalovaný (viz obsah jeho vyjádření ke kasační
stížnosti). Samotná skutečnost, že správní orgán vydal své rozhodnutí na základě nesprávného
právního názoru, by však podle judikatury soudů ještě nemusela bez dalšího vést ke zrušení
tohoto rozhodnutí, bylo-li by ve výsledku správné a netrpělo-li by nějakou jinou vadou
způsobující jeho nezákonnost, k níž by správní soud musel ať již k žalobní námitce či ex
officio přihlédnout (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 - 64, dostupný na www.nssoud.cz; srov. podobný názor
vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 279/99, svazek č. 16,
nález č. 142 Sb. n. u. ÚS).
Po skutkové stránce není pochyb, že stěžovatel žádostí ze dne 7. 9. 2005, podanou
15. 9. 2007, tj. v průběhu odvolacího řízení před žalovaným, uplatnil nárok na starobní
důchod od 10. 9. 2005 a že rozhodnutím ze dne 11. 1. 2006 mu byl starobní důchod od
10. 9. 2005 přiznán. Znamenalo by to tedy, že uplatněním volby starobního důchodu by mu
zanikl nárok na příspěvek za službu. I když tedy žalovaný vycházel ve svém rozhodnutí
z nesprávného právního názoru, nemohlo by jeho rozhodnutí ve výsledku vyznít jinak než tak,
že stěžovatel nadále nebude mít nárok na výplatu příspěvku za službu, neboť mu vznikne
nárok na výplatu starobního důchodu. Za této situace by proto městský soud postupoval zcela
správně, pokud by žalobu stěžovatele zamítl s tím, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného sice
neobstojí, ovšem ve výsledku je správné.
Výše popsaný důsledek, tj. zánik nároku na příspěvek za službu, by ovšem nenastal
v případě, že by úkon stěžovatele spočívající v žádosti o starobní důchod měl být považován
za neexistentní nebo za mající jiný obsahem než bezpodmínečnou žádost o starobní důchod,
tj. volbu starobního důchodu zahrnující v sobě stejně bezpodmínečné implicitní vzdání
se nároku na příspěvek za službu.
Nejvyšší správní soud vychází z teze, že veřejné a soukromé právo v moderní
společnosti nejsou dva světy oddělené „čínskou zdí“, v nichž by platila zcela a principiálně
odlišná pravidla, nýbrž dvě sféry jednoho ve své podstatě jednotného a uceleného právního
řádu. Vztah soukromého a veřejného práva chápe Nejvyšší správní soud v souladu
s převažujícími doktrinálními trendy poslední doby (viz např. Maurer: Allgemeines
Verwaltungsrecht, 15. vyd., C. H. Beck, München 2004, str. 47-51, Hendrych a kol.: Správní
právo. Obecná část, 6. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 21-25) jako vztah obecného
a zvláštního práva. Jinak řečeno, soukromé právo upravuje práva a povinnosti subjektů
práv bez ohledu na jejich specifickou povahu z hlediska jejich role při výkonu veřejné moci
(v tomto smyslu má v právu soukromém stát stejné postavení jako kterákoli jiná právnická či
fyzická osoba); oproti tomu veřejnoprávními je taková podmnožina množiny všech právních
vztahů, která je charakterizována tím, že v daném právním vztahu je alespoň jeden z jeho
subjektů vykonavatelem veřejné moci. Teorie veřejného práva jako zvláštního práva
k „obecnému“ právu soukromému pak je v praxi cenná jednak tím, že – zejména při zapojení
dílčích komponent dalších teorií rozlišení obou základních sfér práva (zájmové, subordinační,
organické v její původní podobě) – dokáže normy veřejného a soukromého práva od sebe
vcelku efektivně a jednoznačně rozlišit, jednak tím, že umo žňuje „subsidiárně“ použít
i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá
a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný
smysl a účel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 50/2005 - 53, publikovaný pod č. 1034/2007 Sb. NSS).
V soukromém právu platí, že právní úkon osoby způsobí právní následek s tímto
úkonem spojený pouze za předpokladu, že není stižen neplatností. Podobný institut
neplatnosti právního úkonu policisty zná i služební zákon v ustanovení §145, který obsahově
odpovídá ustanovení §242 zákoníku práce z roku 1965 a je též podobný úpravě v současném
zákoníku práce z roku 2006 (viz jeho §18 a násl.), která zásadně vychází z úpravy
v občanském právu, či úpravě v obecné normě občanského práva, zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanském zákoníku. Všem zmíněným zákonům je společné, že úkon osoby je neplatný,
nebyl-li učiněn mj. svobodně. Jakkoli právní úprava vztahující se na řízení ve věcech
starobního důchodu, tj. zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a zákon č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), podobné výslovné vyjádření požadavku, aby úkon, má-li mít právní
účinky, byl učiněn svobodně, nemá, nutno mít uvedený požadavek za obecné pravidlo
soukromého práva platné zásadně i v právu veřejném (není -li veřejnoprávní úpravou
explicitně či implicitně vyloučeno, přičemž taková výluka by se musela opírat o ústavně
konformní důvody, zejména sloužit ochraně jiné ve srovnání se svobodou jednotlivce
obdobně důležité ústavní hodnoty a respektovat princip proporcionality). Uvedený výklad
je ostatně reflexí čl. 1 věty první Listiny základních práv a svobod, jednoho z klíčových podle
níž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.
Stěžovatel nicméně netvrdí, že by žádost o starobní důchod nepodal svobodně. Tvrdí
v podstatě (alespoň takto lze interpretovat jeho vyjádření v kasační stížnosti), že ji podal
v ekonomické tísni, neboť měl za to, že vzhledem k tehdejšímu právnímu názoru žalovaného
ztrácí naději na pokračování výplaty příspěvku za službu a že k zajištění své existence
potřebuje aspoň starobní důchod. Tíseň takovéto intenzity však nelze ani náznakem považovat
za důvod pro to, aby jeho žádost o starobní důchod bylo možno posoudit jako učiněnou nikoli
svobodně. Příklon k opačnému názoru by znamenal, že každý výběr z různých alternativ
řešení určité životní situace by byl omezením svobody. Ve skutečnosti stěžovatel měl
k dispozici účinné právní prostředky, kterými mohl za svůj – jak se později ukázalo, v eskrze
správný – právní názor bojovat. V případě, že by stěžovatel nepodal žádost o důchod,
žalovaný by vzhledem k právnímu názoru, který tehdy zastával, rozhodl obsahově stejně, jako
ve skutečnosti stalo, takže by proti jeho rozhodnutí stěžovatel byl nuce n podat, nechtěl-li by
se s ním smířit, správní žalobu. V rámci řízení o správní žalobě by ovšem mohl navrhnout
přiznání odkladného účinku správní žaloby (§73 s. ř. s.), kterým by mohly být negativní
účinky rozhodnutí žalovaného, jímž se stěžovateli fakti cky odnímal příspěvek za službu,
sistovány do rozhodnutí o žalobě (totéž by obdobně připadalo v úvahu v případném řízení o
kasační stížnosti, pokud by se stěžovatel se svým právním názorem neprosadil v řízení před
městským soudem). V každém případě měl stěžovatel k dispozici účinné a vcelku jednoduše
použitelné právní prostředky na ochranu před nesprávným právním názorem žalovaného
a postupem z něj vyplývajícím. Proto nelze ekonomickou situaci stěžovatele považovat
za faktor, který by z jím podané žádosti o starobní důchod činil úkon učiněný nikoli
svobodně.
Obiter dictum jeví se vhodné poznamenat, že ani eventuelní argumentace tím,
že stěžovatel nemohl předvídat, že se právní názor žalovaného v důsledku judikatury soudů
v budoucnu změní a že proto z tohoto důvodu nelze brát jeho žádost o starobní důchod jako
úkon, který by měl mít pro něho negativní důsledek spočívající v zániku nároku na příplatek
za službu, není v jeho konkrétním případě na místě, jakkoli si obecně opodstatněnost podobné
argumentace lze představit, a sice zejména v situacích zásadních a překvapivých judikatorních
obratů, s nimiž by průměrně kvalifikovaný právník nemohl počítat ani při vynaložení patřičné
odborné péče (za takový by bylo lze zřejmě považovat příkladmo náhled na existenci a formu
soudní ochrany proti nezákonné daňové kontrole, jak byl vyjádřen v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110,
publikovaném pod č. 735/2006 Sb. NSS). Právní názor, který stěžovatel zastával, byl totiž
vcelku velmi dobře hajitelný, konzistentní a racionálně vyargumentovaný, navíc se jednalo
o právní názor nikoli nový (Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho judikatorní činnosti
známo, že již koncem roku 2002 byl uvedený právní názor součástí žalobní argumentace
ve věci obdobné věci stěžovatele, o které nakonec rozhodoval Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, publikovaným pod č. 81/2004 Sb.
NSS, třebaže v tomto rozsudku ještě uvedenou argumentaci meritorně nezhodnotil, jelikož
rozhodnutí správního orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost právě pro nevypořádání
se s uvedenou argumentací žalobce v rámci správního řízení) a policisty nacházejícími
se v obdobném postavení jako stěžovatel ve správních a soudních řízeních často užívaný.
Stěžovatel proto mohl a měl mít rozumný stupeň důvěry, že systém ochrany práv v České
republice nakonec zajistí, že se uvedený názor v jeho případě také jako názor správný prosadí,
bude-li jej důsledně hájit. Proto bylo spravedlivé po stěž ovateli požadovat, aby tento názor,
chtěl-li se dobrat svých práv, skutečně důsledně hájil a aby svoji právní pozici nepoškodil
faktickým vzdáním se její obrany tím, že požádal o starobní důchod. Pokud tak přesto učinil,
nezbývá než aby nesl následky svého jistě po zralé úvaze učiněného rozhodnutí, které – jak
shora vyloženo – nelze považovat za nesvobodné.
Nedůvodná je též námitka, že absentuje souhlas správního orgánu s volbou učiněnou
stěžovatelem dne 11. 7. 2005. Písemným podáním z tohoto dne se stěžovatel pokusil
dosáhnout toho, aby mu byl nadále vyplácen příspěvek za službu. Reakcí na tento přípis
ze strany správního orgánu bylo naopak sdělení správního orgánu první instance ze dne
12. 8. 2005, v němž byl vyjádřen opačný právní názor (že stěžovatel žádné právo volby mezi
starobním důchodem a příspěvkem za službu nemá), a následně i rozhodnutí téhož orgánu
o tom, že stěžovateli příspěvek za službu nenáleží, potvrzené rozhodnutím stěžovatele.
Žalovaný a předtím správní orgán první instance zde jednostranným aktem, vrchnostensky
a bez toho, aby právní úprava vyžadovala jakýkoli souhlas stěžovatele jako účastníka řízení
s obsahem rozhodnutí k tomu, aby mělo vůči stěžovateli právní účinky, rozhodli o nároku
stěžovatele na výplatu příspěvku za službu. Analogi cké užití institutu souhlasu s odvoláním
výpovědi, jak je upraven v §44 odst. 3, části věty před středníkem zákoníku práce z roku
1965 (ve znění rozhodném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného), vůbec nepadá v úvahu,
neboť pro to chybí jakékoli důvody. Důvodem analogického použití právní normy (souboru
právních norem) na případ řídící se jinou (jinými) právními normami zásadně může být jen
„mezera“ v právu, kterou je třeba „vyplnit“ pravidlem chování vytvořeným analogií. Nic
takového však v právní úpravě „konkurence“ příspěvku za službu a starobního důchodu
u policistů neexistuje. Právní úprava je zřetelná v tom, že výběr mezi tím či oním druhem
dávky je činěn především projevem vůle policisty (samozřejmě za splnění dalších podmínek
pro její přiznání), přičemž procedura rozhodování vůbec nepočítá s tím, že by k odvolání
dřívějšího projevu vůle bylo třeba souhlasu správního orgánu, vůči němuž byl tento projev
vůle učiněn, a ani nelze vidět žádný věcný důvod, proč by tomu tak mělo být, který by měl
vytvářen onu „mezeru“ v právu. V případě stěžovatele je navíc režim jednostranného
vrchnostenského rozhodování o nároku na výplatu určité veřejnoprávní dávky (byť na základě
podání žádosti) v řadě ohledů nesrovnatelný s režimem ukončování soukromoprávního
pracovněprávního vztahu sledem vzájemně adresovaných jednostranných právních úkonů,
takže není vůbec na místě považovat absenci právní úpravy „souhlasu“ správního orgánu
s volbou učiněnou stěžovatelem za „mezeru“ v právu, kvůli které by se mělo uvažovat o užití
analogie. Následná žádost o starobní důchod pak podléhá speciální právní úpravě v zákoně
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, kde se rovněž jedná o jednostranné rozhodování
správního orgánu o veřejnoprávní dávce; zde má jistě význam projev vůle stěžovatele, kterým
o starobní důchod požádal, a – shora již zmíněný – implicitní projev vůle vzdát se pro případ
přiznání nároku na výplatu starobního důchodu nároku na výplatu příspěvku za službu. Obě
řízení, tj. o odnětí příspěvku za službu a řízení a o přiznání star obního důchodu, však
navzájem nejsou podmíněna jinak než tím, že výplata jedné dávky vylučuje výplatu dávky
druhé, a že tedy výběr jedné z dávek učiněný policistou vede k nevyplácení druhé dávky.
Prostor pro užití analogie proto vůbec není dán, tím méně pak prostor pro analogické užití
ustanovení o souhlasu s odvoláním výpovědi.
Stěžovatel dále považuje za nesprávný způsob, jakým městský soud posoudil jeho
přípis z 11. 7. 2005, kterým v souladu s §118 odst. 2 zákona o služebním poměru požádal,
aby mu byl nadále vyplácen příspěvek za službu. Tato žádost stěžovatele v žádném případě
nezakládá překážku, aby stěžovatel následně (v očekávání, že mu tento příspěvek nebude
přiznán, a v úmyslu získat od státu alespoň určité prostředky na živobytí) požádal o přiznání
starobního důchodu (dne 7. 9. 2005). Jak shora vyloženo, touto žádostí stěžovatel implicitně
rezignoval na případné další vyplácení příspěvku za službu, takže i když v žádosti o starobní
důchod výslovně neodvolal svoji původní volbu ze dne 11. 7. 2005, nutno mít za to, že tak
učinil mlčky tím, že tuto druhou žádost podal. Rovněž bylo výše podrobně argumentováno,
proč i za situace, že tak učinil v obavě z vážného zhoršení své sociální situace, je spravedlivé
po něm požadovat, aby nesl následky svého rozh odnutí v podobě toho, že bude nadále
dostávat toliko starobní důchod.
V.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že tato není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
VI.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu