ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.89.2008:54
sp. zn. 2 As 89/2008 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a
soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. U.,
zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem Nemocniční 13, Ostrava 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, správa Severomoravského kraje, odbor dopravní
policie, se sídlem 30. dubna 24, Ostrava, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2008, č. j. 58 Ca 89/2007 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí včas podanou kasačn í stížností proti shora označenému
usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla odmítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal zrušení
uložené blokové pokuty a přezkoumání rozhodnutí správy Severomoravského kraje Policie ČR
(dále „žalovaný“) ze dne 15. 11. 2007, č. j. PSM -964/DS-2007, které stěžovatel považuje
za nezákonné. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovateli sdělil, že neshledal důvody pro zahájení
přezkumného řízení podle ustanovení §95 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., neboť nebyly
shledány důvody pro změnu či zrušení rozhodnutí vydaného oddělením hlídkové služby
Okresního ředitelství Policie ČR Olomouc v blokovém řízení.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., so udní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), namítá
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a vady řízení před správním orgánem. Stěžovatel uvádí, že nesouhlasil s přestupkem
za porušení ustanovení §70 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za který mu byla
podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, uložena
bloková pokuta ve výši 2500 Kč, kterou nezaplatil na místě. Kromě uvedeného přestupku začali
totiž policisté stěžovateli vytýkat další provinění (chybné zajištění nákladu, nesprávně zapsané
číslo řidičského průkazu v profesním průkazu, přetížení), přičemž stěžovatel t ento nátlak
nevydržel a se vším souhlasil. Stěžovatel poukazuje na ujištění ze strany policistů, že „policista
má pravdu vždy, že jsou tam tři a jim se bude vždy věřit“ . Dále uvádí, že jej policisté „donutili pod
psychickým nátlakem podepsat papír a poté z jistil, že to je na místě nezaplacená pokuta“.
Stěžovatel namítá, že k podpisu pokutového bloku byl v rozporu s ustanovením
§73 odst. 2 věta druhá donucen pod hrozbou a netaktním jednáním ze strany policistů. Tvrdí,
že nebyl poučen o tom, že v případě jeho nesouhlasu by s ním na místě bylo sepsáno oznámení
o dopravním přestupku, které by potom bylo postoupeno k dalšímu projednání. Stěžovatel uvádí,
že vůbec nevěděl, co podepisuje.
Poté stěžovatel podal podnět k zahájení přezkumného řízení, k čemuž však žalovaný
neshledal důvod.
Stěžovatel dále namítá, že ve věci nebyl soudem vyslechnut. Ten se vůbec nezabýval
jím předloženými důkazy, které v kasační stížnosti jmenuje, a spokojil se pouze s důkazy
žalovaného.
Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Žalovaný se ke kasační stížnosti na výzvu soudu nevyjádřil.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu s
ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu ke kasačním námitkám plyne, že stěžovateli byla uložena bloková
pokuta za přestupek podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně za nezastavení vozidla na červený
světelný signál „stůj“, který mu přikazuje zastavit vozidlo. Tato pokuta nebyla zaplacena na místě.
Z fotokopie bloku série CB/2004, B0945066, je zřejmé, že stěžovatel pokutový blok, na kterém
byly mj. vyznačeny jeho identifikační údaje (jméno a příjmení, datum narození, bydliště), doba,
místo a popis přestupkového jednání dne 6. 10. 2007, vlastnoručně podepsal, což ostatně
stěžovatel v dalších svých podáních nikterak nerozporoval.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl
na základě ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §68 písm. a) s. ř. s.
stěžovatelův návrh jako nepřípustný. Přestože stěž ovatel podal kasační stížnost z důvodů
obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., z jejího obsahu je zjevné,
že ve skutečnosti namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí jeho návrhu
[ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Vzhledem ke skutečnosti, že krajský soud nepřistoupil
k meritornímu projednání věci, Nejvyšší správní soud z povahy věci nemůže přezkoumávat
kasační stížnost z jiných důvodů než právě z důvodu vymezeném v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. (v iz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Předmětem sporu je proto výhradně přípustnost návrhu stěžovatele, kte rou krajský soud
neshledal z důvodu, že stěžovatel nevyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné
prostředky. Pro řešení tohoto sporu je klíčový charakter blokového řízení jakožto zvláštního
druhu řízení o přestupcích, jehož byl stěžovatel účastníkem. V blokovém řízení lze přestupek
projednat uložením pokuty, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku
je ochoten pokutu zaplatit [§84 odst. 1 zákona o přestupcích]; končí uložením pokuty, proti
kterému se nelze odvolat.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že k povaze řízení o blokové pokutě se dostatečně
vyjádřil již v rozsudku ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 48 (publ. pod č. 505/2005 Sb.
NSS, dostupném na www.nssoud.cz) a od z de vysloveného právního názoru nespatřuje žádný
rozumný důvod jakkoliv se odchylovat ani v nyní projednávané věci. Z citovaného rozsudku
je proto pro stručnost zopakovat následující:
„Posuzuje-li Nejvyšší správní soud charakter uložení blokové pokuty z hlediska přímého dopadu do sféry
stěžovatelčiny, tj. do stěžovatelčiných subjektivních práv, pak dospívá k závěru, že uložení pokuty v blokovém
řízení představuje akt vydaný příslušným správním orgánem s cílem autoritativně zasáhnout do právních vztahů
osoby obviněné z přestupku jako účastníka řízení o přestupku. Jde tedy o rozhodnutí mající podobu
individuálního správního aktu. Jsou tak splněny podmínky podávané z §65 odst. 1 s. ř. s., tj. jde o úkon
správního orgánu, jímž se osobě, která se přestupku dopustila, zakládá povinnost zaplatit pokutu. ... Jednou
z podmínek přípustnosti vydání rozhodnutí v blokovém řízení je podle §84 odst. 1 zákona o přestupcích
skutečnost, že osoba, která se měla přestupku dopustit, je ochotna pokutu zaplatit. Další podm ínkou podávanou
z téhož ustanovení, jež musí být kumulativně s první podmínkou splněna pak je, že přestupek je spolehlivě zjištěn.
V případě, že by ten, kdo se měl dle názoru správního orgánu přestupku dopustit, nepovažoval přestupek
za spolehlivě zjištěný, případně by z jiného důvodu nebyl ochoten pokutu zaplatit, bylo by třeba otázky skutkové
a právní týkající se spáchání správním orgánem tvrzeného přestupku, posuzovat a bylo by tak potřeba provádět
ve věci dokazování. To by probíhalo v „běžném“ správním řízení. Zahájení takového správního řízení
o přestupku je tedy fakticky v dispozici té osoby, jež se měla přestupku dopustit, byť je zahajováno správním
orgánem, neboť právě této osobě je dáno na výběr, zda využije svého práva na to, aby spáchání přestupku bylo
správním orgánem prokazováno a aby bylo řádně prováděno skutkové i právní hodnocení jejího jednání. Faktická
dispozice osoby obviněné z přestupku je tu tedy dána tím, že osoba, jež se měla přestupku dopustit, buď považuje
přestupek za spolehlivě zjištěný, nehodlá o něm vést takové řízení, v němž by byly posuzovány jak otázky
skutkové, tak otázky právní, a souhlasí se sankcí, jež je jí v blokovém řízení ukládána, nebo přestupek nemá
za prokázaný a nesouhlasí tedy se zaplacením pokuty, přičemž využívá s vého práva, jež jí nelze odepřít,
na zahájení správního řízení o přestupku.“
Důkaz souhlasu se splněním podmínek udělení blokové pokuty u pokut na místě
nezaplacených představuje vlastnoruční podpis přestupce na příslušném pokutovém bloku.
Pravost svého podpisu přitom stěžovatel nezpochybnil. Je proto třeba vycházet z toho,
že stěžovatel svým podpisem stvrdil spolehlivé zjištění přestupku a současně vyjádřil svou vůli,
aby ve věci nebylo vedeno další řízení za účelem posouzení právních a skutkových otázek
přestupku, a souhlasil s uloženou sankcí. Za situace, kdy se stěžovatel spokojil s ukončením věci
v blokovém řízení, aniž by využil svého práva na to, aby s ním bylo vedeno další řízení o jednání,
které mělo být přestupkem, není možné s odkazem na ustanovení §68 písm. a) s. ř. s. považovat
žalobu stěžovatele za přípustnou.
Konformitou výše uvedeného výkladu řízení o blokové pokutě s principy obsaženými
v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.), která je vzhledem
k čl. 10 Ústavy součástí právního řádu, se Nejvyšší správní soud zabýval již ve výše citovaném
rozsudku ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 48. V této souvislosti je nutné zdůraznit,
že stěžovatel měl možnost využít ochrany práv zaručených citovaným článkem Úmluvy v dalším
řízení o přestupku za předpokladu, že by vyjádřil svůj nesouhlas s uložením pokuty v blokovém
řízení.
Namítá-li stěžovatel, že k podpisu pokutového bloku byl donucen pod psychickým
nátlakem policistů, který popisuje tak, že mu policisté z důvodu jeho nesouhlasu s přestupkem
začali vytýkat chybné zajištění nákladu, nesprávné zapsání čísla řidičského průkazu v profesním
průkazu a také jeho vozidlo podezírali z přetížení, Nejvyšší správní soud musí konstatovat,
že se jedná toliko o tvrzení, ke kterým stěžovatel nepředložil žádný důkaz. Ke kontrole vozidla
a dokladů řidiče jsou policisté bezesporu oprávněni a upozorňování na možné sankce, které jsou
spojené se zjištěnými či potencionálními proviněními řidiče, není možné bez dalšího považovat
za nátlakové jednání. Pokud by ostatně měl stěžovatel za to, že se ze strany policistů jednalo
o projev věcně neodůvodněného až šikanózního jednání, mohl se proti němu bránit
v případném dalším řízení, pokud by výtky policistů vyústily např. až v rozhodnutí o přestupku.
Jediným relevantním důkazem je však za dané situace blok na pokutu na místě nezaplacenou.
Jako velmi nepravděpodobné pak lze hodnotit stěžovatelovo tvrzení, že ho po licisté
donutili pod psychickým tlakem podepsat papír a teprve poté zjistil, že je to na místě uložená
pokuta. Na pokutovém bloku (část A) je totiž těsně nad podpisem stěžovatele jako přestupce
uvedena věta: „Potvrzuji, že jsem dnešního dne převzal blok a složenku na pokutu na místě
nezaplacenou“. Stěžovatel tak měl jistě dostatečnou možnost seznámit se s tím, co vlastně
podepisuje.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že nebyl ze strany policistů poučen o možnosti dalšího řízení
o jednání, které mělo být přestupkem. Na pokutovém bloku (část B) je nicméně čitelně uvedeno,
že „Proti uložení této pokuty se nelze odvolat “, a proto pokud policisté stěžovateli po podpisu
pokutového bloku údajně řekli „teď se odvolejte“, nemohl toto spíše ironické tvrzení policistů
stěžovatel brát důvodně vážně, byť by takové jednání ze strany policejního orgánu nebylo možné
kvalifikovat jinak, než jako jednání krajně nevhodné, které by navíc bylo v rozporu se základní
povinností příslušníka bezpečnostního sboru chovat se a jednat tak, aby svým jednáním neohrozil
dobrou pověst bezpečnostního sboru [§45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů].
Lze shrnout, že krajský soud postupoval správně, když žalobní návrh stěžovatele odmítl
jako nepřípustný, neboť stěžovatel měl možnost si zvolit, zda využije dalšího řízení o svém
jednání, které mělo být přestupkem, s výhledem na možnost využití opravných prostředků
a případné soudní ochrany, nebo zda se spokojí s řešením svého jednání uložením pokuty
v blokovém řízení, čímž se zároveň vzdá možnosti odvolání.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst . 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží.
Žalovaný v řízení plně úspěšný sice byl, nicméně ze spisu plyne, že mu žádné náklady nevznikly,
když ani nepodal vyjádření ke kasační stížnosti. Proto soud rozhodl, že se mu nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu