ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.177.2005
sp. zn. 2 Azs 177/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. S., právně
zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005,
sp. zn. 10 Az 39/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti
shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 9. 8. 2004,
č. j. OAM-759/VL-11-P17-2004, jímž mu nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek podle
§12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné posouzení právní otázky městským soudem a vady řízení před správním orgánem.
Stěžovatel připomíná, že on sám má sice ukrajinskou státní příslušnost, ovšem jeho
manželka I. S. je českou státní občankou a právě s ní by chtěl v ČR žít, konkrétně na P. 9 –
Č. m., kde jeho manželka vlastní byt. Stěžovatel u sebe shledává překážky vycestování
vyplývající z toho, že kromě jeho manželky v ČR žijí a podnikají již 12 let i jeho dva bratři i
s rodinami, a proto by v případě jeho nuceného odjezdu z ČR došlo k porušení článku 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen
„Evropská úmluva“). Napadené správní rozhodnutí obsahuje pouze citaci §91 zákona o
azylu, chybí však rozbor konkrétních skutkových zjištění, což zakládá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného. Žalovaný podle něj také neměl vycházet pouze ze Zprávy
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv z roku 2004 a z informací České
tiskové kanceláře, neboť se nejednalo o dostatečně aktuální informace, a neměly proto být
použity jako jeden z podkladů pro rozhodnutí žalovaného. Nebyla také vůbec vyžádána
Směrnice z Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v době rozhodování v dané věci.
Navíc má stěžovatel také za to, že u něj lze uplatnit azyl z humanitárních důvodů.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek městského soudu
a v doplnění kasační stížnosti žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu, trvá
na správnosti a zákonnosti svého rozhodnutí i rozsudku městského soudu a dodává,
že stěžovatel má k dispozici zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, který mu dává možnost
ochrany jeho pobytu na území ČR, jak o tom byl v předchozích řízeních uvědoměn. Žalovaný
proto navrhuje, aby byla stěžovatelova kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 25. 2. 2004 na základě žádosti, v níž
je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel v roce 1993 v ČR pracoval, byl zadržen
pro podezření z vloupání a vyhoštěn na Ukrajinu, nicméně v roce 1994 přijel do ČR znova
a v roce 1995 byl soudem opět vyhoštěn, přesto zde dále žil a pracoval. Znovu byl vyhoštěn
v roce 1999 a několik měsíců byl i ve výkonu trestu za maření úředního výkonu. V roce 2000
se oženil s českou státní občankou a v roce 2003 opět přijel do ČR, což mu umožnil fakt,
že po svatbě přijal manželčino příjmení. O azyl požádal ve snaze legalizovat pobyt v ČR.
Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 15. 7. 2004. Z tohoto pohovoru vyplývá, že do ČR odjel v roce 2003 za manželkou
a za prací a také proto, že měl na Ukrajině pořád smůlu. Doufal, že žádost o azyl mu umožní
vyřídit si v klidu všechny dokumenty a dosáhnout vymazání trestu doživotního zákazu pobytu
v ČR.
Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 9. 8. 2004, když uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že stěžovatel
vycestoval do ČR za prací, jelikož na Ukrajině neměl stálé zaměstnání, o udělení azylu
pak požádal z důvodu legalizace svého pobytu. Žalovaný posoudil stěžovatelova tvrzení
pohledem informací o jeho zemi původu, konkrétně Informací z databanky ČTK a Zprávy
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv z roku 2004. Důvodem stěžovatelova
odchodu z Ukrajiny byl tamní nedostatek pracovních příležitostí, tedy nepříznivá hospodářská
situace, která však podle žalovaného postihuje značnou část tamního obyvatelstva bez rozdílu
a nelze ji tedy označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Se snahou legalizovat
pobyt v ČR z důvodu rodinných vazeb odkázal žalovaný stěžovatele do rámce zákona
o pobytu cizinců. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle
§13 zákona o azylu a neudělil mu ani humanitární azyl. Neshledal ani důvody
pro konstatování překážky vycestování, když zjistil na základě výše označených informačních
zdrojů, že stěžovateli v zemi původu nehrozí skutečnosti vyjmenované v ustanovení
§91 zákona o azylu, zvláště když byl na Ukrajině v roce 2000 zrušen trest smrti.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu
v Praze odůvodněnou porušením několika vyjmenovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, a domněnkou, že splňoval podmínky pro udělení azylu stanovené
v §12 zákona o azylu a že na něj měla být vztažena překážka vycestování podle jeho §91.
Nesprávnost neshledání překážky vycestování přitom odůvodnil obdobně jako následně
v kasační stížnosti, tedy zejména poukazem na závaznost článku 8 Evropské úmluvy
ve vztahu k faktu, že je jeho manželka českou státní příslušnicí a má tedy právo s ní žít,
což mu není umožněno v režimu zákona o pobytu cizinců.
Městský soud v Praze tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem napadeným
nyní posuzovanou kasační stížností, když shledal, že stěžovatelovy námitky proti nedodržení
správního řádu uvedené v obecné rovině nejsou důvodné. Žalovaný dostatečně zjistil
skutkový stav, tedy zejména to, že stěžovatel je ke své žádosti o azyl motivován především
ekonomickými důvody a snahou o společné soužití s manželkou. Tyto důvody jej přitom
nekvalifikují pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Městský soud se ztotožnil
i s neudělením azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, které ostatně stěžovatel svou žalobou
ani nenapadal. Souhlasil i s tím, že nebyla shledána přítomnost překážek vycestování.
Stěžovatel pobýval na českém území nelegálně, opakovaně mu bylo uloženo správní
vyhoštění, musel si tedy být vědom případných potíží při nerespektování českých zákonů.
Nelze proto tvrdit, že by bylo nevztažením překážky vycestování porušeno jeho právo
na respektování rodinného života, neboť pomocí překážky vycestování nelze obcházet zákon
o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel podobně jako v žalobě brojí zejména proti tomu, že u něj nebyla shledána
překážka vycestování založená na tvrzeném rozporu jeho vycestování zpět do země původu
s článkem 8 Evropské úmluvy. Zdejšímu soudu v této otázce nezbývá, než se připojit
k jednotnému hlasu ve stěžovatelově azylovém řízení dosud zainteresovaných orgánů v tom
směru, že překážka vycestování není prostředkem k obcházení institutů zákona o pobytu
cizinců. Smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona o azylu
bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu
zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl,
vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě
či tělesné integritě. Z takových důvodů však stěžovatel po shledání překážky vycestování
nevolá, jak správně konstatoval zejména městský soud.
Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky
vycestování poukazem na ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor
vydání žadatele o azyl s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou
být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement,
tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit
ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo
dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud
by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země
Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému pohybu
zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího členství
v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské
úmluvy.
Lze tak konstatovat, že jakkoli zdejší soud nezpochybňuje tíživost stěžovatelovy
osobní situace, tato tíživost nespadá svou povahou do skupiny následků, před nimiž jsou
žadatelé o azyl chráněni ustanovením §91 zákona o azylu. Stěžovateli navíc odloučení
od jeho české manželky a zde žijících bratrů hrozí prvotně proto, že se mu nedaří dostát
požadavkům zákona o pobytu cizinců, neboť v době svého předchozího pobytu v ČR
v průběhu devadesátých let opakovaně překračoval hranice dané jeho pobytu režimem zákona
o pobytu cizinců, za což byl postižen i trestněprávně. Tyto potíže jej však nekvalifikují
pro poskytnutí azylu či pro shledání překážky vycestování. Pokud český vnitrostátní právní
řád zakotvuje ve svém zákoně o pobytu cizinců určité podmínky k tomu, aby stěžovatel mohl
žít se svou rodinou, nelze při neúspěchu v rámci těchto procesů úspěšně zkoušet postupy
podle zákona o azylu a při neúspěchu i zde namítat, že ČR nedostála svým mezinárodním
závazkům. Tyto závazky totiž v daném případě zakotvují povinnost státu poskytnout osobám
v jeho jurisdikci efektivní prostředky, jak se svých práv domoci, nepředstavují
však absolutizovanou záruku, že tyto osoby budou moci tato práva vykonávat i tehdy,
kdy v uplatnění těchto efektivních prostředků neuspějí.
Stěžovatelova námitka, že u něj měla být shledána překážka vycestování,
proto nemůže uspět, neboť žalovaný v této otázce neporušil hmotné právo a nelze ani shledat,
že by porušil procesní předpisy. Žalovaný se neomezil v odůvodnění svého rozhodnutí
k této otázce na citaci normy, jak tvrdí stěžovatel. Naopak věnoval této otázce čtyři odstavce
svého rozhodnutí, kde porovnal obsah zákonného ustanovení s faktickou situací stěžovatele
a s jeho tvrzeními konfrontovanými s Informacemi z databanky ČTK a s výše uvedenou
zprávou Ministerstva zahraničí USA. Není přitom vůbec zjevné, proč neměly být tyto
informační zdroje použity, jak tvrdí stěžovatel. Nelze shledat, že by byla předmětná zpráva
neaktuální, jak stěžovatel namítá, neboť byla vydána 25. 2. 2004, tedy necelého půl roku před
vydáním rozhodnutí žalovaného. Podobně účelovou je zjevně i námitka, že nebyla vyžádána
„Směrnice z Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“. Není jednak jasné, jestli
má stěžovatel na mysli metodickou Příručku procedur a kritérií pro přiznání postavení
uprchlíka, nebo jiný nezávazný dokument vydaný tímto orgánem, a zejména není zjevné,
z čeho odvozuje stěžovatel nezbytnost vyžádání tohoto dokumentu pro dané řízení,
ať už správní nebo soudní.
Poslední námitka obsažená v kasační stížnosti je založena na stěžovatelově výtce,
že mu nebyl udělen humanitární azyl. V této otázce je třeba nejprve odkázat na setrvalou
správní judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle
§14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní
právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je tedy
za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž
je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního
zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud
doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace, v nichž
je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními
výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci
dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem
humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo
zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště
těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Ani městský soud, ani Nejvyšší správní soud jistě nepopírají, že osobní situace
stěžovatele, tak jak byla zjištěna žalovaným a přezkoumána městským soudem, může být
subjektivně vnímána jako tíživá. Na straně druhé však není natolik zjevně a nesnesitelně
tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno
zjevnou libovůlí žalovaného, přitom pokud není na straně žalovaného zjevná libovůle, nebylo
úkolem městského soudu, aby do limitů správního uvážení žalovaného dále zasahoval.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci se městský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
a nelze shledat ani vady řízení před správním orgánem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu