ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.207.2005
sp. zn. 2 Azs 207/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M.
H., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Praha 4, Kloknerova
2212/10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 20. 4. 2005, č. j. 24 Az 483/2004 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Umara Switata se u r č u je částkou 3225 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 7. 2004, č. j. OAM-2373/VL-20-04-2004.
Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu
vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení
azylu a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti a v jejím doplnění uvádí, že o azyl žádá z obavy
z nespravedlivých soudních procesů, které jsou vedeny proti vojákům. Výslovně uplatňuje
důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak namítá, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Pokud si tedy nezajistil svědky,
kteří by tvrdili něco jiného, měl žalovaný věřit tvrzení stěžovatele uvedenému při pohovoru
dne 20. 7. 2004, tedy že je pronásledován v Makedonii a že má obavu o svůj život. Žalovaný
nemůže stěžovatelovu výpověď posuzovat na základě nepodloženého náz oru a předsudků,
ani je považovat za nevěrohodné pouze proto, že stěžovatel nedoložil ke svým tvrzením žádné
důkazy. Naopak žalovaný měl zohlednit čestné prohlášení stěžovatele, které učinil
v ručně psané žádosti. Stěžovatel také poukazuje na existenci humanitárních důvodů
s ohledem na zhoršení bezpečnostní situace v Makedonii. Obává se, že v případě návratu
by mohl být postižen i kvůli tomu, že v České republice požádal o azyl. Vzhledem
k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal též o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem. Navrhl proto,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel sice výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. (tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem, vady řízení před správním orgánem, které mohly ovlivnit zákonnost správního
rozhodnutí a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé), avšak k namítané
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí ničeho neuvádí a nelze se jí tedy zabývat.
Řádně uplatněný důvod kasační stížnosti totiž musí vedle zpravidla právních námitek
obsahovat – a to bezvýjimečně – skutková tvrzení. Konkrétní námitky uvedené v kasační
stížnosti tak lze podřadit pouze pod důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(stěžovatel se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu a krajský soud
toto nesprávně posoudil) a písm. b) citovaného ustanovení (žalovaný podle stěžovatele
nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a navíc jej nesprávně posoudil).
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 13. 7. 2004 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kde uvedl, že Makedonii opustil, protože byl odsouzen za účast ve válce
jako člen N. o. a. ke 4 letům odnětí svobody; odjel proto, aby se vyhnul nástupu do vězení.
Jak vyplynulo z protokolu o pohovoru k důvodům jeho žádosti, stěžovatel uvedl, že platila
amnestie pro všechny vojáky U., vyjma 45, mezi něž patřil i on. Uvedl, že nepatřil mezi
velitele ani nespáchal žádný vojenský trestný čin. Také sdělil, že nikdy nebyl na policii ani
před soudem, ale že mu matka říkala, že ho hledají policisté a později mu řekla, že byl
odsouzen ke 4 letům. Stěžovatel žádný „dokument“ o svém odsouzení neviděl, přesto zaplatil
převaděči a odešel do České republiky, neboť tady již dříve pobýval a znal to tu. Rovněž
uvedl, že nikdy žádné problémy s policií ani jinými státními orgány v Makedonii neměl.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 7. 2004 stěžovateli azyl neudělil pro nesplnění
podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rovněž vyslovil,
že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Dospěl
totiž k závěru, že stěžovatel netvrdí žádnou konkré tní skutečnost, která by naznačovala
pronásledování z některého azylově relevantního důvodu; jeho tvrzení o odsouzení
k odnětí svobody pouze za účast v U., navíc bez stěžovatelovy osobní účasti a řádného
procesu, považoval žalovaný za nevěrohodné. Podle všech informací totiž nejsou bývalí
bojovníci U. v Makedonii za své členství postihováni.
Stěžovatel zejména namítá, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zj ištěného stavu věci
a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. S touto námitkou však nemůže zdejší soud
souhlasit, naopak má zato, že si žalovaný ve vztahu ke stěžovatelovým tvrzením opatřil
podklady pro rozhodnutí zcela dostatečné. Je třeba si totiž uvědomit, že v řízení o udělení
azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Tato žadatelova aktivita
nemůže být nahrazena žádnou činností správního orgánu. Správní orgán pak zejména ověřuje
pravdivost a hodnověrnost stěžovatelem uveden ých skutečností a k tomu zajišťuje důkazy.
V daném případě stěžovatel tvrdil, že byl v Makedonii odsouzen za svoji účast v ozbrojených
jednotkách U.. Rovněž tvrdil, že se žádného výslechu na policii ani jednání u soudu
nezúčastnil a že se o odsouzení dozvěděl od své matky. Žalovaný na základě informací,
které měl o situaci v Makedonii k dispozici, považoval stěžovatelovo tvrzení za nevěrohodné
a vyzval jej proto, aby odsuzující rozsudek doložil. To však stěžovatel neučinil,
přestože jej údajně měla mít jeho matka. Vzhledem k tomu, že tento důkaz mohl předložit
pouze stěžovatel a žalovaný si jej nemohl sám opatřit, nelze jinak, než stěžovateli
jeho nepředložení přičíst k tíži. Nad rámec uvedeného je vhodné poukázat na to, že stěžovatel
tento rozsudek nepředlo žil ani při ústním jednání u Krajského soudu v Ostravě.
Pouze zde uvedl, že jej má jeho bratranec v T. a že byl podle něho odsouzen
na 3 roky (přestože ve správním řízení hovořil o 4 letech). Ani v řízení o kasační stížnosti
pak stěžovatel předmětný rozsud ek nedoložil. Bez ohledu na to, že by se jím Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat (§109 odst. 4 s. ř. s.), je třeba takové stěžovatelovo jednání považovat
za plně podporující závěr žalovaného i krajského soudu, tedy že stěžovatelova výpověď
týkající se odsouzení za účast v U. je smyšlená. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom,
že by žalovaný jeho tvrzení posuzoval na základě „nepodloženého názoru a předsudků“,
naopak žalovaný k ověření stěžovatelova tvrzení použil zprávy Ministerstva zahraničí USA,
Ministerstva vnitra Velké Británie a informace ČTK. Z těchto zdrojů pak zjistil, že bývalí
vojáci U. nejsou pro svoje členství postihováni a tedy nevěr ohodnost stěžovatelova
tvrzení. Pokud pak stěžovatel nedoložil žádný důkaz, který by dokazoval opak,
přestože jej (podle svého tvrzení) měl, resp. mohl mít k dispozici, nemohl postupovat
žalovaný jinak, než že mu azyl neudělil. Nic na tom nemůže změnit ani stěžovatelovo čestné
prohlášení, navíc pokud se jím poskytnuté informace liší (ve správním řízení tvrdil,
že byl uvězněn na 4 roky, při jednání u krajského soudu, pak ho vořil o 3 letech). Žalovaný
tak svojí povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav v ěci plně dostál a rozhodnutí
je vydáno zcela v souladu se zákonem. Zdejší soud má za to, že žádné další důkazy prováděny
být nemusely, neboť všechny podstatné skutečnosti žalovaný zjistil. Tvrzený důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neobstojí.
Stěžovatel dále tvrdí, že mu měl být azyl udělen. Při hodnocení důvodnosti
této námitky Nejvyšší správní soud vycházel z §12 zákona o azylu. Podle citovaného
ustanovení se azyl cizinci udělí, bude -li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec:
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel
v průběhu správního řízení i řízení před soudem uváděl, že mu v zemi původu hrozí uv ěznění
za účast v U.. Toto jeho tvrzení však žalovaný i krajský soud shledali nevěrohodným a jak je
zdůvodněno výše, Nejvyšší správní soud se s nimi zcela ztotožnil. Žádné jiné obtíže
stěžovatel nezmínil a zamítavé rozhodnutí krajského soudu je tak zcela v souladu se zákonem.
Pokud jde o možnost udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu, tak to je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy
včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu
z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž jeho neudělením nemůže
být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární
důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním
azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů,
věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem,
případně zda se nedopustil libovůle. Taková pochybení však v daném případě shledána
nebyla. Namítá-li stěžovatel, že by mohl být postihnut za to, že v České republice žádal
o udělení azylu, tak se jedná o novou skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poprvé
až v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud k ní s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s. nemůže
přihlížet. Nad rámec uvedeného je vhodné poukázat na to, že Makedonie je demokratickou
zemí a ze žádných zpráv ani informací nevyplývá, že by zde byli neúspěšní žadatelé o azyl
stíháni. Není tedy naplněn ani kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 3 x 1000 Kč za tři úkony právní služby – převzetí
a příprava věci a dvě písemná podání soudu týkající se věci samé a 3x 75 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 3225 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu