ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.216.2005
sp. zn. 2 Azs 216/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci
žalobkyně: nezl. T. S., v řízení zastoupena zákonnou zástupkyní matkou A.S.,
právně zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2004, č. j. 14 Azs 157/2004 - 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2004,
č. j. 14 Az 157/2004 - 21, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále také jen „stěžovatelka“) prostřednictvím své zákonné zástupkyně
včasnou kasační stížností napadla shora uvedený rozsudek, kterým byla její žaloba zamítnuta
a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ve správním řízení nebyl žalobkyni udělen azyl
podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto, že se na žalobkyni
nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka napadla rozsudek v celém rozsahu z důvodů tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení (ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů - dále jen „s. ř. s.“), z důvodu vady řízení, neboť správní orgán vycházel
ze skutečností, které nemají oporu ve spise a proto měl krajský soud napadené správní
rozhodnutí zrušit (ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.), a z důvodů nepřezkoumatelnosti
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). V doplnění
kasační stížnosti pak uvedla, že v řízení před soudem došlo k procesním vadám,
neboť žalobkyně nesouhlasila s tím, aby soud projednal věc v její nepřítomnosti. Tuto svou
žádost soudu podala dne 19. 5. 2004, soud o žalobě rozhodl bez jednání až dne 10. 12. 2004.
Napadený rozsudek navrhovala zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s obsahem kasační stížnosti nesouhlasil a navrhoval
její zamítnutí, neboť se se všemi námitkami stěžovatelky ve správním řízení vypořádal
a její postup v řízení považuje za snahu legalizovat pobyt na území České republiky.
K doplnění kasační stížnosti žalovaný uvedl, že zákonná zástupkyně stěžovatelky převzala
příslušné poučení podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. dne 13. 5. 2004, své vyjádření k soudu
však odeslala až dne 29. 5. 2004. Stanovenou lhůtu tak stěžovatelka zmeškala, a proto soud
rozhodl věc bez nařízení jednání.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl žalobu a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že účastník ve lhůtě dvou týdnů svůj
nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání nevyjádřil. Žalobkyně sice soudu zaslala
vyjádření, že nesouhlasí, aby bylo rozhodnuto bez jednání, ale ačkoliv příslušné poučení
převzala dne 13. 5. 2004, vyjádření odeslala nejdříve dne 29. 5. 2004 a stanovenou lhůtu
tak zmeškala. Dále krajský soud v odůvodnění hodnotil důvodnost podané žaloby.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ust. §109
odst. 2, 3 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná v tom směru, že v řízení před krajským soudem došlo k vadě, která může
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
Podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s., soud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Toto zákonné ustanovení stanoví předpoklady (fikci souhlasu), kdy může soud
o žalobě rozhodnout bez jednání. Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení
ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání
(srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České
republiky). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání,
tato výjimka však musí být vykládána zejména s ohledem na zájmy účastníka řízení,
neboť je to tento účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje a tento účastník také s řízením
disponuje.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s právním názorem, že samotným uplynutím
zákonné dvoutýdenní lhůty by účastník řízení pozbyl svého práva trvat na nařízení jednání,
i když svým následným postupem dává najevo, že na nařízení jednání trvá. Uvedená lhůta
slouží k tomu, aby účastník ve vymezené lhůtě měl možnost posoudit svůj postup v dané věci
(např. i s ohledem na vyjádření druhého účastníka řízení) a zvážil své další procesní jednání.
Pokud takovou lhůtu zmešká a svůj úkon (nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání)
soudu zašle až následně (nicméně však do doby, než soud o žalobě rozhodne), nelze vycházet
z toho, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání samotným zmeškáním této lhůty.
Jak bylo shora uvedeno, účastník řízení má obecně právo, aby věc byla projednána
s nařízením jednání, může však souhlasit s tím, že tohoto svého práva nevyužije.
Lhůta stanovená v ust. §51 odst. 1 s. ř. s. však není lhůtou propadnou, po jejímž uplynutí
by účastník řízení již nemohl svůj procesní návrh učinit. Takový výklad by byl podle názoru
Nejvyššího správního soudu v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Zásadou při projednání žaloby soudem je její veřejné projednání za přítomnosti
účastníků řízení (již zmiňovaný článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky). Rozhodování bez nařízení jednání podle
ust. §51 odst. 1 s. ř. s. sice stanoví právní fikci souhlasu s takovým postupem, pokud účastník
ve dvoutýdenní lhůtě svůj nesouhlas soudu nesdělí, nicméně samo o sobě ještě nestanoví
takovou koncentraci řízení, aby po uplynutí této lhůty by již účastník svého ústavního práva
trvat na nařízení jednání nemohl využít. Úprava, kdy procesní předpis sám koncentraci řízení
stanoví, musí vycházet z odůvodněných specifik různých druhů řízení a obecně nemůže
být zdůvodněna pouze možností soudu rozhodnout věc bez nařízení jednání, ale především
zájmy účastníků řízení. Pokud procesní předpisy s procesním úkonem ve stanovené lhůtě
spojují koncentraci řízení, vždy tak musí učinit výslovně (srov. např. ust. §71 odst. 2 s. ř. s.,
které přímo neumožňuje rozšíření žaloby po skončení lhůty, ust. §119a odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že později
uplatněné rozhodné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem pouze za splnění dalších
podmínek, ust. §175 odst. 1 občanského soudního řádu, které omezuje právo žalovaného
podat námitky proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu do tří dnů).
Všechny shora uvedené případy tzv. koncentrace řízení jsou odůvodněny především
zájmy samotných účastníků řízení, tedy osob, které přímo s řízením disponují. Možnost
rozhodnout věc bez nařízení jednání však takový přesah do právní sféry účastníků řízení
nemá, neboť stanoví určitý procesní postup soudu při projednání věci. Účastník řízení
podle názoru Nejvyššího správního soudu má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla
projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Je pouze na jeho vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud účastník sám na využití
tohoto svého práva netrvá, jedná se pouze o jeho rozhodnutí, a z něho potom případně vychází
další postup soudu při projednání věci. Pokud však tohoto svého práva využít chce, nelze mu
jej upřít s ohledem na uplynutí dvoutýdenní zákonné lhůty podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s.,
neboť takový postup účastníkovi řízení bez rozumného důvodu upírá jeho ústavně zaručené
právo na veřejné a ústní projednání věci.
Lze tak uzavřít, že právo účastníka trvat na nařízení ústního jednání nezanikne
uplynutím lhůty podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s., a pokud účastník svůj nesouhlas sdělí
po uplynutí této lhůty, ale pouze do doby, kdy bude o žalobě rozhodnuto, musí soud
tento jeho procesní návrh respektovat.
V daném případě tímto způsobem krajský soud nepostupoval, a proto Nejvyššímu
správnímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení (ust. §110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude krajský soud postupovat dále tak, že nelze o věci rozhodnout
bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem nesouhlasila.
Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud dodává, že v tomto svém rozhodnutí zatím
nikterak nehodnotil důvody, pro které krajský soud žalobu zamítl, neboť se zaměřil
pouze na otázku naplnění podmínek pro postup podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne též o nákladech řízení účastníků
jak v řízení žalobním, tak i v řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu