ECLI:CZ:NSS:2003:2.AZS.23.2003
sp. zn. 2 Azs 23/2003 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně:
S. N., zastoupené advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem Františkánská 7,
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2003, č. j. 59 Az
437/2003-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 24. 6. 2003 napadla žalobkyně (dále jen stěžovatelka)
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2003, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 30. 10. 2002,
č. j. OAM-2676/VL-10-P16-2002. Správní orgán svým rozhodnutím zastavil řízení o udělení
azylu stěžovatelce podle ustanovení §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., neboť stěžovatelka
se bez řádné omluvy ve dvou případech nedostavila k pohovoru za účelem objasnění důvodů
své žádosti o udělení azylu. Krajský soud v Plzni při posouzení věci vyšel z obsahu správního
spisu žalovaného, z něhož zjistil, že stěžovatelka dne 22. 5. 2002 podala návrh na zahájení
řízení o udělení azylu a téhož dne převzala poučení pro účastníky řízení o udělení azylu na
území ČR v jazyce rumunském. V době konání pohovorů měla hlášen pobyt v a.z. Č. Ú..
Podle evidenční karty žadatele dne 29. 9. 2002 z a. z. svévolně odešla. Předvolání k prvnímu
pohovoru na pracoviště v Č.Ú.dne 14. 10. 2002 žalovaný doručil uložením s odkazem na
ustanovení §24 odst. 2 zákona o azylu. Podle úředního záznamu ze dne 14. 10. 2002 se
žalobkyně k pohovoru bez sdělení důvodu nedostavila. Druhé předvolání k pohovoru na den
25. 10. 2002 bylo vyhotoveno dne 14. 10. téhož roku a pro doručení použit postup podle
ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. Podle úředního záznamu se žalobkyně dne
25. 10. 2002 k pohovoru rovněž bez sdělení důvodu nedostavila. Žalovaný z uvedeného
dovodil splnění zákonných podmínek uvedených v §25 písm. d) zákona o azylu a řízení ve
věci zastavil. V žalobě proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka žádala o znovuprošetření věci
vzhledem k tomu, že se nemůže vrátit domů, nemá kde bydlet, je pronásledována a nesouhlasí
s komunistickou politikou. V doplňku žaloby pak požadovala udělení politického azylu na
kratší dobu, dokud v její v její vlasti nedojde ke zlepšení situace. Krajský soud dospěl
k závěru, že žaloba by mohla mít naději na úspěch pouze za předpokladu, že by stěžovatelka
tvrdila nezákonnost postupu žalovaného podle §25 písm. d) zákona o azylu, nikoliv však
v případě, kdy její žalobní body obsahově směřují proti rozhodnutí meritornímu, které vydáno
nebylo. Žalobní body se tak zcela míjí s hlavními rozhodovacími důvody, na nichž žalovaný
své rozhodnutí postavil. Krajský soud v Plzni proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti dovozovala stěžovatelka naplnění důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka namítala, že o termínu konání
pohovoru nebyla vůbec uvědoměna a na místě proto nebyl postup podle ustanovení §24 odst.
2 zákona o azylu. Je sice pravdou, že v době, kdy mělo dojít k pohovoru, se stěžovatelka
nezdržovala v a. s., není však pravdou, že by se z a. s. vzdálila svévolně. Stěžovatelka byla
nucena při každém svém opuštění a. s. v Č. Ú. vyplnit propustku s uvedením adresy, kde se
bude zdržovat. S ohledem na tuto skutečnost bylo správnímu orgánu známo, kde se
stěžovatelka zdržuje, a nebyly tedy naplněny podmínky pro doručování podle ustanovení §24
odst. 2 zákona o azylu. S ohledem na tuto skutečnost trpí řízení před správním orgánem
vadou, kterou nelze odstranit, a podle názoru stěžovatelky je nutno řízení před správním
orgánem zopakovat. Pochybení Krajského soudu v Plzni pak spatřovala stěžovatelka v tom,
že k vadám řízení před správním orgánem měl dle ustanovení §76 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti a neomezit se na přezkoumání napadeného rozhodnutí
pouze v mezích žalobních bodů dle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. Napadla také výklad zásady
koncentrace řízení uvedený v tomto rozsudku. Závěrem žádala zrušení napadeného rozsudku
Krajského soudu v Plzni a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v mezích uplatněných důvodů kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná. Podle
ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. V daném případě stěžovatelka
skutečnost, že při každém svém opuštění a. s. v Č. Ú. vyplnila propustku s uvedením adresy,
kde se bude zdržovat, uvedla poprvé až ve své kasační stížnosti proti napadenému rozsudku.
Nic jí přitom nebránilo uvést tuto skutečnost již v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a
opřít o ni své žalobní body proti výroku o zastavení řízení. Krajskému soudu v Plzni pak nelze
vytýkat nedostatek postupu podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť bez
příslušných tvrzení stěžovatelky není ze správního spisu žádné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
patrné. Jedině v případě procesních vad, které jsou ze spisu zřejmé, by mohl krajský soud
posoudit, zda se jedná o vady takového charakteru a takové závažnosti, že brání přezkoumání
napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů a přihlédnout k nim proto z úřední
povinnosti. Za dané situace však krajský soud oprávněně dospěl k závěru, že žalobní body
uvedené v žalobě se zcela míjí s hlavními rozhodovacími důvody, na nichž žalovaný své
rozhodnutí postavil, a proto žalobu zamítl v souladu s ustanovením §78 odst. 7 s. ř. s. K
výkladu koncentrace řízení obsaženému v odůvodnění napadeného rozsudku pak Nejvyšší
správní soud ve stručnosti uvádí, že zde má charakter poznámky obiter dictum a není součástí
právní úvahy, o niž se výrok napadeného rozsudku opírá. Krajský soud v Plzni výslovně
uvedl, že stěžovatelka ve své žalobě provedla dispozici co do důvodu přezkumu, a proto ani
nebyl legální předpoklad pro odstraňování vad podání. Za této situace se Nejvyšší správní
soud provedeným výkladem zásady koncentrace blíže nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Správní orgán byl ve věci
úspěšný, nevznikly mu však náklady řízení přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 24. 11. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu