ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.240.2014:27
sp. zn. 2 Azs 240/2014 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. K., zastoupen JUDr.
Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalov aného ze dne 25. 6. 2013,
č. j. OAM-313/ZA-06-HA03-R2-2010, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014, č. j. 56 Az 10/2013 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho výše specifikované
rozhodnutí, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, žalobci pak byla přiznána náhrada nákladů
řízení ve výši 6800 Kč. Zrušeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci přiznána mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azy lu ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud v napadeném rozsudku shledal důvodnými obě stěžovatelem uplatněné
námitky, a to jak namítanou nesprávnost závěru uvedeného v odůvodnění výroku správního
rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu, že v zemi původu žalobce žije jeho babička, a proto
je jeho návrat možný, tak námitku, že v úvahách ohledně doplňkové ochrany stěžovatel
nezvažoval žalobcovu osobní situaci, především to, že v České republice žije od svých třinácti let
se svou matkou, která zde má povolen pobyt, prakticky nemluví kazašsky, je zde plně integrován
a v zemi původu nemá žádné sociální ani ekonomické vazby. Stěžovatel tedy pochybil, neboť
skutkový stav, který vzal za základ svého rozhodnutí je v rozporu se spisem (babička žijící
v Kazachstánu) a také proto, že pro výrok o neudělení doplňkové ochrany neměl stěžovatel
dostatek důvodů.
Stěžovatel v kasační stížnosti proti oběma výrokům napadeného rozsudku uvádí důvody
podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“); brojí totiž proti nesprávnému posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatel se domnívá, že jeho rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem a obsahuje
řádné odůvodnění. Má za to, že se zabýval všemi okolnostmi případu relevantními z hlediska
možného udělení mezinárodní ochrany, vyhodnotil je a pečlivě odůvodnil, proč nejsou důvodné
pro udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatel u žalobce neshledal hrozící
vážnou újmu v případě návratu do země původu dle §14a odst. 2 zákona o azylu, a důvody, které
ve své argumentaci použil krajský soud, považuje proto za irelevantní. Pokud jde o argumentaci
ohledně babičky žalobce, je dle stěžovatele nepodstatné, zda tato žije v Kazachstánu a zda
je schopna žalobci pomoct, neboť žalobce je zletilou osobou a může se do země původu vrátit
sám. Pokud stěžovatel zmiňoval babičku žalobce, odkazoval tím pouze na jeho vlastní prohlášení,
které zpochybňuje jeho tvrzení o neexistenci jakýchkoli vazeb v zemi původu. Stěžovatel
neshledává důvod, aby se u zletilého žadatele o udělení mezinárodní ochran y zkoumala rodinná
a sociální situace v případě jeho návratu do vlasti, jelikož tento požadavek soudu nemá oporu
v zákoně.
Co se týče zkoumání rodinného a soukromého života žalobce, je stěžovatel přesvědčen,
že jeho rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečné. K uvedenému stěžovatel podporuje svoji
argumentaci citacemi z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, nebo ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 – 92. Stěžovatel konstatuje,
že v případě žalobce se nedá hovořit o skutečném a fungujícím rodinném životě. I v případě
existence společné domácnosti s matkou stěžovatel zdůrazňuje, že žalobce je zletilý a v návratu
do země původu mu nebrání žádná hrozící vážná újma, což bylo doloženo aktuálními
informacemi o zemi původu žalobce. Opomenout nelze ani skutečnost předchozího nelegálního
pobytu žalobce a účelové vstoupení do azylového řízení. Stěžovatel uzavírá,
že je nezpochybnitelným faktem, potvrzeným jednotnou judikaturou Nejvyššího správního
soudu, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o le galizaci pobytu v ČR, neboť
pro takový účel obsahuje právní řád jiné nástroje.
Kasační stížnost dle stěžovatele svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy,
neboť se jedná o zásadní pochybení soudu, který rozhodl v rozporu se zákonem i ustálenou
soudní judikaturou. Povinnost zkoumat existenci rodinných vazeb zletilého žalobce v zemi
původu jde nad rámec zákona a soud rovněž nepodloženě spekuloval o možných rodinných
vazbách žalobce na území ČR, přestože byly shromážděny podklady dosvědčující neexistenci
skutečného rodinného života žalobce v ČR. Soud také nerespektoval judikaturu ohledně
nemožnosti legalizace pobytu prostřednictvím azylového řízení. Stěžovatel proto považuje
kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. pro naplnění důvodů přijatelnosti, jak
je vymezuje usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti , a
konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec
s požadovaným vzděláním. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
příslušná kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl podán
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů“.
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat mj. „tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“.
Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zopakovat, že podle jeho
konstantní judikatury platí, že „i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo vnitra, lze považovat kasační
stížnost za přijatelnou, pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného
nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu “.
(rozsudek ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, publ. pod č. 1143/2007 Sb. NSS ).
Přitom platí, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti kasační stížnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57).
V projednávané věci však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozhodnutí
krajského soudu neshledal, a kasační stížnost je proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelná.
Z formulace jednotlivých kasačních námitek a ze samotného napadeného rozsudku
je patrné, že krajský soud žádný stěžejní postoj v rámci hmotného či procesního práva nezaujal
a stěžovateli především vytkl rozpor odůvodnění neudělení humanitárního azylu se spisovým
materiálem [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ] a dále absenci patřičného odůvodnění ve vztahu
k doplňkové ochraně, tedy nedostatek důvodů rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)]. Právě
s tím se stěžovatel odmítá smířit. Za takové situace jde o přijatelnosti kasační stížnosti jen stěží
uvažovat. Pro dosažení lepší srozumitelnosti a vyjasnění celkové situace však Nejvyšší správní
soud považuje za účelné se k jednotlivým námitkám stručně vyjádřit.
První okruh námitek se vztahuje k odůvodnění neudělení humanitárního azylu. Žalobce
v žalobě namítal, že stěžovatel vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, pokud jde
o jeho rodinné vazby v zemi původu, protože žalobcova babička již na území Kazachstánu nežije.
Krajský soud dovodil, že stěžovatel považoval přítomnost rodinného příslušníka žalobce v zemi
původu, který mu může pomoct v případě jeho návratu, za zásadní pro neudělení humanitárního
azylu. Tomuto závěru nelze, s ohledem na znění odůvodnění napadeného rozhodnutí, ničeho
vytknout. Stěžovatel, až na uvedení zletilosti žalobce, žádným jiným způsobem neudělení
humanitárního azylu neodůvodnil. Ačkoli tedy stěžovatel tvrdil, že posuzoval rodinnou, sociální
a ekonomickou situaci, je zřejmé, že se zabýval toliko situací rodinnou, tj. přítomností babičky
žalobce v Kazachstánu, a vyšel tak z nesprávně zjištěného skutkového stavu, resp. ze skutkového
stavu, který je v rozporu se spisovým materiálem, když žalobce již na pohovoru dne 30. 8. 2010
a stejně tak na doplňkovém pohovoru dne 25. 2. 2013 uvedl výslovně, že v Kazachstánu nemá
nikoho, ani rodinu, ani známé. Stěžovatel vycházel pouze z vyjádření žalobce ze dne 16. 6. 2010
provedeného v průběhu řízení o správním vyhoštění, ačkoli se jednalo o výpověď tři roky starou,
která byla navíc v rozporu s výpověďmi novějšími. Ačkoli si je Nejvyšší správní soud vědom,
že udělení humanitárního azylu závisí na volné úvaze sprá vního orgánu, z odůvodnění
jeho rozhodnutí musí být zřejmé, o co se jeho úvahy opíraly a z jakých podkladů při své úvaze
vycházel. V §14 zákona o azylu se setkáváme z hlediska teorie správního práva jak se správním
uvážením („lze udělit humanitární azyl“), tak i neurčitým pojmem („důvod hodný zvláštního
zřetele“), jak se k tomu také několikrát vyslovil Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích
(srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Správní uvážení sice stojí
na existenci široké volnosti k úvaze správního orgánu, není mu však dána možnost tzv. absolutní
volné úvahy. Správní orgán musí při posuzování každého případu individuálně zkoumat,
zda žadatelův případ není právě oním případem hodným zvláštního zřetele. Soudy zásadně
nejsou oprávněny do diskreční pravomoci správního orgánu zasahovat. Úkolem soudu je pouze
přezkoumat rozhodnutí z hlediska dodržení procesních předpisů, tzn. zda uvážení správního
orgánu je v souladu se správním řádem, nevybočilo z jeho mezí a zda se k výsledku došlo
správným procesním postupem a zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů
(srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46, ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 – 64). V nyní projednávané
věci sice stěžovatel své rozhodnutí ohledně neudělení humanitárního azylu odůvodnil, avšak
učinil tak v rozporu s obsahem spisového materiálu. Existencí důvodů hodných zvláštního zřetele
se pak vůbec nezabýval. Poněvadž je rozhodnutí správního orgánu v rozporu s obsahem
spisového materiálu, nutno uzavřít, že závěr krajského soudu o jeho nezákonnosti není
rozhodovacím excesem odůvodňujícím přijatelnost kasační stížnosti.
Pokud se jedná o druhý okruh argumentace stěžovatele, tj. ohledně posouzení doplňkové
mezinárodní ochrany §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu ve vztahu k rodinnému a osobnímu
životu žalobce, nutno souhlasit s krajským soudem, že rozhodnutí stěžovatele odůvodnění
v tomto směru postrádá. Stěžovatel se zabýval toliko obecně bezpečností situací v Kazachstánu,
hodnotil situaci osob, které se do Kazachstánu vrátily, a poukázal na to, že stěžovatel ze země
původu vycestoval spolu s matkou s motivem získání lepších životních podmínek a vzdělání.
Jak ale plyne z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, publikováno
pod č. 2289/2011 Sb. NSS): „Žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných
forem této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují“ (podtrženo NSS). Nutno tedy aprobovat
závěr krajského soudu, který dovodil, že stěžovatel pochybil, nezabýval-li se ve vztahu
k doplňkové ochraně osobní situací stěžovatele, ač to s ohledem na konkrétní skutkový stav věci
učinit měl, neboť tyto skutečnosti vyšly v řízení najevo. Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se stěžovatelem, že krajský soud odkazoval na nepřípadnou judikaturu, když z citovaných
rozhodnutí plyne toliko to, že je nutno vážit také rodinný a soukromý život a že zásah spočívající
v nuceném vycestování není tak silný v případě cizinců, kteří na území ČR přišli v pozdějším
věku, jako v případě osob, které se v ČR narodily nebo se do ní přistěhovaly v nízkém věku.
S ohledem na skutkové okolnosti nyní projednávané věci je zřejmé, že je tato judikatura vhodná.
V nyní projednávané věci je totiž nesporné, že žalobce přijel na území České republiky spolu
se svou matkou v době, kdy mu bylo 13 let. Od této doby zde žije, připravoval se na budoucí
povolání, má tu přítelkyni a je v České republice plně integrován. Pokud jde o zemi jeho původu,
nemá v ní žádné sociální ani ekonomické vazby, nehovoří kazašským jazykem a ruským se sice
domluví, neumí jím však ani číst, ani psát. S ohledem na tyto skutečnosti, které byly stěžovateli
v době rozhodování známy, bylo na místě se jimi zabývat ve vztahu k posouzení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a to s ohledem na mezinárodní závazky
plynoucí z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidskýc h práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; právo
na respektování rodinného a soukromého života). Jak ostatně konstatoval rovněž stěžovatel,
ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu a priori nevylučuje, že by zásah do rodinného
a soukromého života cizince mohl představovat důvod pro udělení doplňkové mezinárodní
ochrany. Napadené rozhodnutí ve vztahu k doplňkové ochraně odůvodnění ohledně
soukromého a rodinného života žalobce zcela postrádá, a je tedy v tomto ohledu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud pouze okrajově upozorňuje,
že i ve vztahu k výroku o neudělení azylu se stěžovatel zabýval toliko eventuálním rodinným
životem žalobce, nikoliv však již jeho životem soukromým.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že neshledává ničeho nezákonného ani v tom,
že krajský soud v závěru napadeného rozsudku upřesnil, čím se má stěžovatel v dalším řízení
zabývat. Takový postup je krajskému soudu umožněn ust. §78 odst. 5 s. ř. s. Namítá-li stěžovatel,
že není jeho povinností zabývat se osobní a rodinnou situací žalobce v případě jeho návratu
do vlasti, taková povinnost v nyní projednávané věci vyvstala pouze s ohledem na již
konstatované pochybení stěžovatele, tedy že odůvodnění neudělení humanitárního azylu
je v rozporu s provedeným dokazováním, a je tedy nutné tento rozpor odstranit. Krajský soud
stěžovateli nařídil zejména vyhodnotit rodinné a sociální vazby žalobce v České republice
a jeho integraci s ohledem na délku pobytu v České republice (tj. rovněž soukromý život žalobce)
a posoudit, zda se nejedná o onen výjimečný případ, kdy lze ud ělit doplňkovou ochranu
podle §14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Přestože primárně nelze prostřednictvím azylového řízení žádat o legalizaci pobytu v ČR,
neboť pro takový účel disponuje právní řád ČR jinými prostředky, v nyní projednávané věci
nutno vzít v potaz rovněž to, že stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění v době, kdy ještě
nebyl zletilý, s odkladem do doby zletilosti. V takovém případě se však jeví užití prostředků podle
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nedostatečným. Žalobce může sice využít institut
odstranění tvrdosti správního vyhoštění podle §122 odst. 1 tohoto zákona, dle kterého v „době,
po kterou nelze podle rozhodnutí o správním vyhoštění cizinci umožnit vstup na úz emí, policie cizinci udělí vízum
nebo povolí vstup na území, jestliže důsledkem neudělení víza nebo nepovolení vst upu by byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince,“ dobu pobytu však lze stanovit nejdéle na 30 dnů
(odst. 3 stejného ustanovení). Tato právní úprava tak tedy není srovnatelná s možností udělení
některé z forem mezinárodní ochrany za situace, která postihla žalobce, a neumožňuje mu tedy
legalizovat jeho pobyt na území ČR. Na druhou stranu, tato skutečnost není pro řízení o kasační
stížnosti vůbec relevantní, neboť bylo shledáno, že napadené rozhodnutí trpí takovými vadami,
pro které došlo k jeho zrušení již v řízení před krajským soudem.
Nedůvodné je konečně i konstatování stěžovatele ohledně podání žádosti o mezinárodní
ochranu po poměrně dlouhé době nelegálního pobytu v ČR. Ze spisu plyne, že žalobce nabyl
zletilosti dnem 25. 2. 2010 a do dne 30. 6. 2010 bylo platné žalobci udělené vízum za účelem
strpění pobytu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána dne 24. 8. 2010, tj. necelé
dva měsíce poté. Tuto lhůtu nelze považovat za tak dlouhou, aby z ní bylo lze usuzovat na to,
že se stěžovatel o své pobytové záležitosti náležitě nestaral.
Celkově lze ovšem uzavřít, že nebyly naplněny podmínky přijatelnosti kasační stížnosti,
a proto byla podle §104a s. ř. s. odmítnuta.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu