ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.26.2006:75
sp. zn. 2 Azs 26/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobkyně: A. CH., zastoupena JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se
sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31. 10. 2005, č. j. 55 Az 271/2004 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, č. j. 55 Az 271/2004 – 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále označována jako „stěžovatelka“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 12. 2004, č. j. OAM-3126/VL-10-ZA08-2004. Tímto rozhodnutím
správního orgánu jí nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném
ke dni rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o azylu“), a bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka velmi podrobně a konkrétně rozvádí, proč má za to,
že jí vzhledem k politické situaci na Pobřeží slonoviny měl být udělen azyl podle §12 zákona
o azylu či přinejmenším u ní shledána překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Podle
ní žalovaný v první řadě nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť si neopatřil dostatečně úplné
a spolehlivé informace o situaci v zemi původu stěžovatelky. Dále žalovaný podle stěžovatelky
nesprávně posoudil její situaci jako azylově irelevantní. Krajský soud pak konečně opomenul
vypořádat se s námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, čímž
zatížil svůj rozsudek vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti. Má za to, že jak
jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány
zákonně.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění
novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele a zda je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu přijatelnosti
kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57 (první z uvedených
publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS, obě dostupná též na www.nssoud.cz), v nichž dospěl
k závěru, že o kasační stížnost přijatelnou se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná, neboť rozhodnutí krajského soudu je stiženo zásadní procesní vadou, která mohla
mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky. Přesah vlastních zájmů stěžovatelky
je tak třeba v posuzované věci vidět v zájmu na patřičné ochraně procesních práv účastníků řízení
jako nástroje k ochraně jejich práv hmotných.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, přičemž shledal, že řízení před
krajským soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. K takové vadě je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlédnout
z úřední povinnosti. Zmíněna vada tkví v tom, že krajský soud jednal a rozhodl o žalobě, která
nebyla projednání způsobilá. Ačkoli v ní byl obsažen žalobní bod, vylíčení rozhodných
skutečností a výtky vůči žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného byly natolik nekonkrétní
a neurčité, že na základě takové žaloby nemohlo být rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumáno,
jelikož nebyl vymezen věcný rozsah takového přezkumu.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2
a 3 s. ř. s.) musí obsahovat „žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné“; podle písm. e) pak též musí
být uvedeno, „jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést“. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, k tomu uvedl, že „ustanovení
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci
a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní
argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo
nicotné“. Rozšířený senát dodal, že „líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou
určitých »obvyklých« nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska
soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou
pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem
vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit
své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady
je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně
konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesu učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany
jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její
možnost náležité procesní obrany.“
Podle rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je žalobce „též povinen vylíčit, jakých
konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko
s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný,
typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené,
a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
Výše uvedené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu se bezezbytku
vztahují i na věc stěžovatelky. Stěžovatelka ve své žalobě z 24. 9. 2004 vedle formálních
náležitostí, stručné rekapitulace správního řízení a obsahu rozhodnutí žalovaného a toho,
že napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, pouze uvedla, že byla nucena opustit zemi
původu z důvodu tíživé životní situace způsobené okolnostmi, jež uvedla v azylovém řízení,
a že tak učinila, neboť nenalezla jiné reálně uskutečnitelné východisko než pokusit se nalézt
podmínky pro bezpečný a důstojný život v cizí zemi. Chtěla se prý pokusit o to, aby v ČR dostala
příležitost žít v bezpečí a za podmínek, na které má právo každý člověk; v zemi původu
jí to údajně umožněno nebylo. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě nichž by výše
uvedené obecné úvahy vztáhla ke své konkrétní životní situaci. Neuvedla, proč opustila zemi
původu a co konkrétně jí v ní bránilo důstojně žít, a neozřejmila ani další skutečnosti,
na základě nichž by bylo možno usuzovat na případnou nezákonnost rozhodnutí žalovaného.
Vůči tomuto rozhodnutí ostatně neuvedla ani žádné konkrétní právní výtky; omezila se pouze
na povšechné konstatování, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav a na základě toho vydal
nesprávné rozhodnutí. V jakých ohledech jsou však skutková zjištění žalovaného nesprávná
a v čem konkrétně spočívá nesprávnost jeho rozhodnutí, však stěžovatelka neuvedla.
Ve stěžovatelčině žalobě nepochybně byly obsaženy žalobní body (výtka nesprávného
zjištění skutkového stavu žalovaným a nesprávných právních závěrů žalovaného o tom, že není
důvodu udělit žalobkyni azyl resp. shledat u ní překážku vycestování). Jak totiž už Nejvyšší
správní soud vyslovil, „za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno
považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené
správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné“ (viz jeho rozsudek ze dne 2. 8. 2007,
č. j. 2 Azs 54/2007 - 42, publikovaný na www.nssoud.cz). Za této situace proto byl krajský soud
povinen podle §37 odst. 5 věty první s. ř. s. usnesením vyzvat stěžovatelku k odstranění vady její
žaloby spočívající v nekonkrétnosti žalobních bodů a stanovit k tomu lhůtu. Bylo toho třeba
proto, že u žaloby s nekonkrétními žalobními body není jasný rozsah přezkumné činnosti
krajského soudu (ta je zásadně – viz §75 odst. 2 věta první s. ř. s., podle níž „soud přezkoumá
v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí“ – vymezena právě obsahem žalobních bodů).
Obsahem žalobních bodů je ostatně zásadním způsobem předurčen i rozsah případné přezkumné
činnosti Nejvyššího právního soudu v řízení o kasační stížnosti. Jak totiž Nejvyšší správní soud
uvedl ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 34, publikovaném
pod č. 685/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, „důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní
právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby)
upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní
či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.“
Podle toho, zda a jak by byla vada žaloby, spočívající v nekonkrétnosti žalobních bodů,
odstraněna, by pak krajský soud dále postupoval. To však krajský soud neučinil; namísto toho
nekonkrétní žalobu věcně projednal a rozhodl o ní. Takový postup krajského soudu mohl
mít zcela zásadní vliv na zákonnost jeho rozsudku, neboť přezkum rozhodnutí žalovaného
pak měl fakticky charakter obecné a nutně jen povrchní revize jeho správnosti, aniž by se soud
do hloubky zabýval otázkami, které byly mezi stěžovatelkou a žalovaným sporné (jaké otázky
to byly, totiž krajský soud ani nemohl vědět, neboť to z nekonkrétní žaloby nemohl zjistit).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že projednáním žaloby s nekonkrétními žalobními
body bylo řízení před krajským soudem stiženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozsudku. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu z tohoto důvodu podle
§110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm krajský soud v první
řadě postupem podle §37 odst. 5 věty první s. ř. s. vyzve stěžovatelku ke konkretizaci žalobních
bodů. Bude třeba, aby stěžovatelka upřesnila, v jakých konkrétních ohledech má skutková zjištění
žalovaného za neúplná či jinak nedostatečná nebo nesprávná a v jakých konkrétních právních
úvahách se podle jejího názoru dopustil žalovaný pochybení, dospěl-li k závěru, že u stěžovatelky
nejsou dány důvody pro udělení azylu resp. pro shledání překážky vycestování. Vhodné bude
vyzvat stěžovatelku též k navržení důkazů, jimž by chtěla svá tvrzení prokázat (neuvedení důkazů
však samo o sobě nemůže způsobit neprojednatelnost žaloby). Podle toho, jaký výsledek bude
mít úsilí o odstranění vady žaloby, pak bude krajský soud dále postupovat.
Vlastními stížními body kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť
to nebylo možné. Účelem řízení o kasační stížnosti je přezkoumat rozhodnutí krajského soudu,
tj. prověřit správnost procesních postupů a skutkových a právních úvah a závěrů krajského
soudu. Stížní námitky ve své podstatě napadají správnost rozhodnutí žalovaného a obsahují
skutkovou a právní argumentaci, která by měla být uplatněna nejprve v rámci žalobních bodů.
V řízení před krajským soudem však zatím taková argumentace nezazněla, neboť v něm doposud
nebyl vůbec vymezen okruh skutkových a právních otázek, kterými se na základě žaloby
stěžovatelky má zabývat krajský soud. Nejprve je tedy třeba, aby se argumentací, jež byla
obsažena v kasační stížnosti, zabýval krajský soud (bude-li uplatněna v rámci konkretizace
žalobních bodů) a teprve poté mohou být případně závěry krajského soudu podrobeny přezkumu
Nejvyšším správním soudem.
Jelikož Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 věta první s. ř. s.). Krajský soud je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto zrušovacím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu