ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.46.2008:58
sp. zn. 2 Azs 46/2008 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: A. K., zast. Mgr. Janem Bažantem, advokátem
v Mladé Boleslavi, Palackého 267, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. 11. 2007, č. j. 46 Az 27/2007 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, č. j. 46 Az 27/2007 – 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 8. 2007, č. j. OAM-10-346/LE-C09-C09-2007
(dále jen „napadené rozhodnutí“) žalované Ministerstvo vnitra, postupem dle §16 odst. 1 písm.
g) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky,
v tehdy platném znění (dále jen „zákon o azylu“), zamítlo žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Praze žalobou, který ji shora
zmiňovaným rozsudkem zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že v posuzované věci byly
splněny podmínky pro postup dle §16 odst. 1 písm. g) zákona azylu, neboť žalobce neuvedl
v průběhu řízení žádnou skutečnost nasvědčující závěru, že byl na Ukrajině nebo v Rusku
pronásledován pro svou národnost (žalobce v žalobě tvrdil, že je židovského původu a vyznání
a z tohoto důvodu byl v zemích bývalého Sovětského svazu terčem útoků). Krajský soud tedy
neshledal, že by byl stěžovatel v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 nebo §14a zákona o azylu; neprokázalo se též, že by měl mít pro svou
národnost důvodné obavy z návratu „do státu ze kterého odešel“ a že by mu v této zemi hrozilo
nebezpečí nějaké újmy ve smyslu zákona o azylu. Pokud jde o možnost udělení doplňkové
ochrany, zde krajský soud konstatoval, že rozhodl -li žalobce podle §16 zákona o azylu tak,
že se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá, rozhodl tím současně jak o neudělení azylu,
tak i o neudělení doplňkové ochrany.
Tento rozsudek napadl žalobce (dále jen „s těžovatel“) včas podanou kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Předně namítal, že krajský soud nesprávně posoudil zamítnutí jeho
žádosti žalovaným jako zjevně nedůvodné, přestože již ve správním řízení výslovně uváděl,
že je prokazatelně osobou bez státní příslušnosti, žádný stát s jeho převzetím na své území
nevyslovil souhlas a že ačkoli byla jeho osoba ztotožněna, není považován za občana Ukrajiny
ani Ruské federace. Poukázal v této souvislosti na článek 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení
osob bez státní příslušnosti (která má dle článku 1 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR aplikační
přednost před zákonem), z něhož vyplývá že smluvní státy nevyhostí, s výjimkou důvodu národní
bezpečnosti nebo veřejného pořádku, osoby bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na jejich území.
Obdobně §121 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, stanoví, že (pouze)
vysloví-li jiný stát souhlas s přijetím osoby bez státního občanství, může být vyhoštěna na základě správního
vyhoštění do tohoto státu. Dle názoru stěžovatele je tedy osoba bez státního občanství povinna strpět
vyhoštění pouze za situace, kdy je druhý stát ochoten ji přijmout. O takový případ jde
i v projednávané věci, neboť stěžovatel je osobou bez státní příslušnosti a s jeho přijetím na své
území žádný stát souhlas nevyslovil. Tato skutečnost měla být zohledněna též z pohledu
možného přiznání doplňkové ochrany; jestliže by stěžovateli návratem do státu posledního
bydliště hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, bylo by jeho vycestování v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu]. Stěžovatel dále
vyjádřil názor, že rozhodnutí žalovaného se dostatečně n ezabývalo možností udělení mezinárodní
ochrany dle §14 zákona o azylu (humanitární azyl). Stěžovatel konečně vyjádřil nesouhlas
se způsobem, jakým byl zjištěn skutkový stav v projednávané věci, a to jak ve vztahu k řízení
správnímu (pohovor měl být veden účelově, tak aby žalobce potvrdil, že jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany je motivována toliko ekonomicky), tak i v řízení před krajským soudem
(nesprávná protokolace).
Žalovaný ve svém vyjádření k věci poukázal na skutečnost, že stěžovatel namítal svůj
židovský původ až v řízení před krajským soudem; bez ohledu na to ani tato skutečnost nemůže,
dle jeho názoru, představovat důvod pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo §14a
zákona o azylu. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy
přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí,
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS),
případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57 (dostupném na www.nssoud.cz).
V rozhodnutí posledně zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude
dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajské ho soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“ Právě
takové zásadní pochybení Nejvyšší správní soud zjistil v daném případě v postupu krajského
soudu a kasační stížnost proto posoudil jako přijatelnou.
Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v tom, že stěžovatel skutečně
v řízení před žalovaným žádný z azylově relevantních důvodů ve smyslu §12 zákona o azylu
neuvedl. Jelikož pro přezkoumávání rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu
platí obecné principy přezkumu správních rozhodnutí, bylo povinností krajského soudu
vycházet ze skutkového a právního vztahu, který zde byl v době vydání rozhodnutí žalovaného
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy krajský soud aproboval závěr žalovaného, že stěžovatel v rámci
předcházejícího správního řízení neuvedl žádný důvod, pro který by mu bylo lze udělit azyl,
pak tento názor zcela obstojí a v podrobnostech lze plně odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.
Krajský soud taktéž správně poznamenal, že mezinárodní ochrana je poskytována jak
ve formě azylu, tak i ve formě tzv. doplňkové ochrany [§1 písm. b), §2 8 odst. 1, věta před
středníkem zákona o azylu]. Skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu neprokázal existenci
žádného azylově relevantního důvodu tedy ještě neznamená, že by nebylo povinností správního
orgánu zabývat se též tím, zda v případě tohoto žadatele nejsou splněny podmínky pro udělení
doplňkové ochrany. V tomto směru tedy krajský soud zcela přiléhavě konstatoval, že rozhodl- li
žalovaný v procesním režimu §16 odst. 1 zákona o azylu, rozhodl tím zamítavě o obou formách
mezinárodní ochrany.
Při přezkumu rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany rozhoduje soud nejen v plné
jurisdikci, ale (v souladu se zásadou non-refoulement ) je povinen vycházet ze skutkového stavu
v době svého rozhodování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, dostupný na www.nssoud.cz). S tím je spojena i jeho povinnost provést
případně i důkazy dosud neprovedené, ukáže-li se to pro posouzení podmínek udělení doplňkové
ochrany jako potřebné. Z tohoto pohledu tedy argumentaci stěžovatele (byť poprvé uplatněnou
až v žalobě) jíž namítal potíže v zemích bývalého Sovětského svazu (Ukrajina, Rusko) z důvodu
svého židovského původu a vyznání, nemohl krajský soud zcela pominout, aniž by se zabýval
tím, zda nelze tato tvrzení podřadit pro některý z důvodů pro udělení doplňkové ochrany
ve smyslu ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud se však k této otázce vůbec
nevyjádřil a bez jakéhokoli hodnocení uzavřel, že „ pokud žalovaný rozhodl podle §16 odst. 1 zákona
o azylu rozhodl tedy současně o neudělení azylu i doplňkové ochrany. Z tohoto důvodu nebyl povinen zvlášť
rozhodovat o udělení nebo neudělení doplňkové ochrany“. Je tedy zcela zřejmé, že závěry krajského soudu
k otázce (ne)existence podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu nejsou
přezkoumatelné.
Přestože Nejvyšší správní soud shledal nepřezkoumatelným toliko shora uvedený dílčí
závěr krajského soudu, nezbylo mu, než pro tuto vadu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ] zrušit
napadený rozsudek jako celek (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.), neboť se nejedná
o případ, kdy je nepřezkoumatelnost spojena toliko s výrokem skutkově či právně oddělitelným
od zbytku výrokové části rozsudku (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího sprá vního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
V dalším řízení krajský soud nejprve posoudí, zda je či není a priori vyloučeno podřazení
stěžovatelových tvrzení pod některý z případů uvedených v §14a odst. 2 zákona o azylu;
v kasační stížnosti stěžovatel poukazoval na písm. d) citovaného ustanovení (touto právní
kvalifikací však soud pochopitelně není vázán). Dojde-li krajský soud k závěru, že taková
možnost zcela vyloučena není, bude jeho povinností zabývat se tím, jaká je země původu
stěžovatele. Tato otázka zůstala v průběhu správního i soudního řízení dosud zcela
nepovšimnuta; v případě hodnocení konkrétních skutkových okolností pro posouzení existence
podmínek pro udělení doplňkové ochrany má však zásadní význam. Výše citovaná zákonná
úprava totiž implikuje algoritmus postupu při zjišťování a hodnocení relevantních skutečností
(s výjimkou případů zjevné nedůvodnosti, jak bylo již uvedeno výše). Prvotním krokem tak musí
být vždy zjištění země původu žadatele; teprve poté lze logicky provést zjištění týkající se situace
v této zemi a vyhodnocení skutkového příběhu žadatele. Zde Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že v případě osoby bez státního občanství je za zemi původu nutno považovat stát jejího
posledního trvalého bydliště (v případě doplňkové ochrany viz. §14a odst. 1 zákona o azylu).
Z legální definice tohoto pojmu uvedené v §2 odst. 8 zákona o azylu vyplývá, že trvalým bydlištěm
se pro účely tohoto zákona rozumí stát, ve kterém osoba bez státního o bčanství před vstupem na území pobývala
a vytvořila si k tomuto státu vazby trvalejší povahy. Z obsahu správního i soudního spisu je zřejmé,
že stěžovatel se před příchodem na území České republiky zdr žoval střídavě v Rusku, Litvě
a Turecku; naposledy (dle jeho tvrzení) bydlel v Rusku, odkud přicestoval ilegálně na území ČR.
Toto zjištění však samo o sobě nepostačuje k přijetí závěru o trvalém bydlišti stěžovatele,
neboť dosud nebylo zjišťováno, ke které z uvedených zemí si stěžovatel vytvořil „vazby trvalejší
povahy“. Zde jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel se, dle vlastního
vyjádření, cítí být Rusem (současně se však hlásí k národnosti židovské), na straně druhé však byl
v době svého vazebního stíhání kontaktován zástupcem zastupitelského úřadu Ukrajiny. Již tyto
indicie navozují, dle názoru Nejvyššího správního soudu, pochybnosti o tom, zda zemí trvalého
bydliště stěžovatele je Rusko; tato nejistota je ostatně patrna i z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného i krajského soudu, kde je opakovaně vyslovován závěr, že nic nenasvědčuje závěru,
dle kterého by byl stěžovatel pronásledován na území Ukrajiny či Ruska. Tento právní názor
je pro krajský soud závazný (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o tomto
návrhu není třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu