ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.47.2009:63
sp. zn. 2 Azs 47/2009 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. K., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou,
advokátkou se sídlem Dřevařská 25, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.
3. 2009, č. j. 56 Az 127/2008 – 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2009, č. j. 56 Az 127/2008 - 32,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2008, č. j. OAM-677/VL-20-ZA09-2006, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobci (dále jen „stěžovatel“) mezinárodní ochranu
pro nesplnění podmínek zakotvených v ustanoveních §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
[2] Stěžovatel podal dne 6. 6. 2006 žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl,
že je ugandské národnosti, křesťanského vyznání a že není a ani v minulosti nikdy nebyl
členem žádné politické strany. Svou vlast opustil dne 15. 5. 2006, protože začal mít potíže
se svou homosexuální orientací. Homosexualita je v Ugandě trestná a několik jeho přátel
již bylo zatčeno. Stěžovatel dále uvedl, že pracoval v gay klubu v Kampale. Klub patřil
stěžovatelovu partnerovi, který byl rovněž zatčen. Do Kampaly odešel stěžovatel v roce
2002 z rodného Gulu kvůli tamním válečným událostem. Ve válce ztratil oba rodiče.
Stěžovatel popsal svoji cestu do České republiky. Uvedl, že nejdříve odjel z Ugandy
autobusem do Keni a pokračoval v cestě do Tanzanie, dále cestoval letecky do Belgie
a odtud rovněž letecky do České republiky. Stěžovatel měl schengenské vízum do České
republiky, kam přicestoval 26. 5. 2006. Celkem vedl žalovaný se stěžovatelem 5 pohovorů
(26. 7. 2006, 21. 3. 2007, 26. 7. 2007, 27. 3. 2008 a 11. 7. 2008). Obsah těchto pohovorů
je zachycen v napadeném rozhodnutí žalovaného, ve kterém jsou pak následně popsány
údajné nesrovnalosti, které žalovaný ve výpovědích stěžovatele shledal.
[3] Stěžovatel v průběhu dvou let vypovídal při pohovorech víceméně konzistentně, nicméně
provedením dalších důkazů došel žalovaný k závěru, že jím uváděné údaje nejsou příliš
reálné. Žalovaný totiž zjistil, že podle příslušných evidencí nebylo nikdy vydáno české
ani portugalské vízum (o němž stěžovatel rovněž tvrdil, že je měl) na jméno stěžovatele,
a že není žádný záznam o přicestování stěžovatele do České republiky. Podle žalovaným
opatřeného vyjádření příslušných orgánů je prakticky nemožné, aby stěžovatel legálně
letecky přicestoval do České republiky, aniž by o tom existoval záznam.
[4] Stěžovatel dále vypovídal, že pracoval v Kampale v gay klubu. Žalovaný prostřednictvím
dožádání zajistil vyjádření zastupitelského úřadu ČR v Nairobi, jehož pracovníci navštívili
v Kampale místo, kde se měl předmětný klub nacházet. Podle tohoto vyjádření na udané
adrese žádný klub není a v celé ulici není žádná budova, která by měla více než dvě
podlaží, přestože stěžovatel opakovaně uváděl, že klub se nachází ve čtvrtém patře.
[5] Žalovaný při posuzování stěžovatelovy žádosti vycházel též z materiálů a informací,
které popisují politickou a ekonomickou situaci v Ugandě, konkrétně ze Zprávy
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Ugandě ze dne 8. 3. 2006 za rok
2005, Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR, č.j. 116616/2008-LPTP ze dne
9. 6. 2008 a rovněž z aktuálních informací ohledně situace v Ugandě obsažených
v databázi ČTK.
[6] Na základě provedeného dokazování žalovaný konstatoval, že jím zjištěné skutečnosti
svědčí o nedůvěryhodnosti stěžovatelovy osoby. To vedlo žalovaného k přesvědčení,
že skutečnosti uváděné stěžovatelem jsou pouze výrazem jeho snahy uvést jiné – azylově
relevantnější – důvody ke svému odchodu z vlasti, než které skutečně mohl mít.
Proto žalovaný rozhodl, že se stěžovateli azyl neuděluje.
[7] Při přezkoumávání podmínek doplňkové ochrany žalovaný konstatoval, že informace
o zemi původu neodůvodňují závěr, že by stěžovateli v zemi původu hrozila újma,
která by odůvodňovala udělení doplňkové ochrany. Stejně tak došel žalovaný k závěru,
že stěžovatel neuvedl žádné informace, které by svědčily o tom, že by jeho vycestováním
mohly být porušeny mezinárodní závazky ČR. Z těchto důvodů žalovaný rozhodl,
že se stěžovateli doplňková ochrana neuděluje.
[8] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Brně shora
uvedeným rozsudkem zamítl. Ve svém rozhodnutí krajský soud zhodnotil postup
žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí a došel k závěru, že žalovaný neporušil
žádné ustanovení procesního předpisu. Dokazování provedené žalovaným shledal krajský
soud jako dostatečné a napadené rozhodnutí jako srozumitelně a přesvědčivě
odůvodněné.
[9] Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v hodnocení stěžovatelova azylového příběhu
jako nevěrohodného. Dále soud uvedl, že přestože je z informací opatřených
stěžovatelem i žalovaným zřejmé, že v Ugandě dochází k diskriminaci osob s jinou
než většinovou sexuální orientací, nemůže tato obecná situace být sama o sobě důvodem
pro udělení azylu stěžovateli, byl-li jeho příběh shledán nevěrohodným. Soud zhodnotil
nesrovnalosti mezi tvrzeními stěžovatele a ostatními informacemi jako natolik významné,
že znemožňují shledat u stěžovatele podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
[10] Ve vztahu k rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany se krajský soud omezil
na konstatování, že pokládá za vyloučenou obavu (vyslovenou stěžovatelem ve správní
žalobě), že by se ugandské orgány mohly dozvědět o obsahu stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu a homosexualita by mohla být stěžovateli připsána. Rovněž
konstatoval, že zjištěná nevěrohodnost stěžovatele má význam i pro rozhodování
o doplňkové ochraně, když odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Azs 88/2005 - 77 (in: www.nssoud.cz).
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody spatřuje
v okolnostech spadajících do ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Tuto kasační stížnost stěžovatel dále doplnil svým podáním ze dne 30. 4. 2009.
[12] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku pronásledování
ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu a důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a)
a b) zákona o azylu.
[13] Dále stěžovatel namítá, že skutková podstata, z níž žalovaný při vydání svého rozhodnutí
vycházel, nemá dostatečnou oporu ve spisech, respektive je s nimi v rozporu. Stěžovatel
vytýká žalovanému, že svůj závěr o nedůvěryhodnosti stěžovatele opřel též o provedené
sexuologické vyšetření, které (jak je i v posudku samém konstatováno) nemá patřičnou
relevanci. Dále se stěžovatel domnívá, že nesrovnalosti pramenící ze skutečnosti,
že se nepodařilo ověřit okolnosti stěžovatelova příjezdu do České republiky, nejsou
s to zpochybnit stěžovatelovu důvěryhodnost. Naopak se stěžovatel domnívá, že fakt,
že v průběhu dvou let vypovídal při pohovorech ohledně své cesty konzistentně,
osvědčuje jeho důvěryhodnost.
[14] V neposlední řadě pak stěžovatel namítá, že žalovaný své rozhodnutí o neudělení
doplňkové ochrany zcela nedostatečně odůvodnil, když se nijak nevypořádal s důsledky,
jaké by pro stěžovatele mohl mít návrat do země původu. Taktéž vytkl stěžovatel
žalovanému, že se v celém rozhodnutí nedostatečně vypořádává se situací v zemi původu
stěžovatele.
[15] Svůj závěr o důvodnosti obav ze závažných následků, jež by stěžovateli mohly hrozit
v případě návratu do země původu, podpořil stěžovatel též sdělením, že 31. 3. 2009 vyšla
v ugandských novinách The New Vision News informace o tom, že je po stěžovateli
vyhlášeno pátrání. Tuto informaci nemohl stěžovatel, dle svého vyjádření, uplatnit dříve,
neboť ji noviny zveřejnily až po vydání rozhodnutí krajského soudu.
[16] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[17] Žalovaný ve svém vyjádření setrvává na svém stanovisku o nevěrohodnosti azylového
příběhu stěžovatele. Dále uvedl, že ve svém rozhodnutí neshledal žádná pochybení,
neboť stěžovatel nesplnil podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Žalovaný
se rovněž domnívá, že odchod stěžovatele ze země původu nebyl motivován žádným
z azylově relevantních důvodů. Námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Přijatelnost kasační stížnosti [§104a s. ř. s.]
[18] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, aby mohla být shledána přijatelnou. Nejvyšší správní
soud se vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně
věnoval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006
(publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS), kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost
se prakticky může jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly plně nebo vůbec řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tak tomu bylo
i v daném případě, neboť část stěžovatelem uplatněných důvodů kasační stížnosti,
konkrétně zkoumání azylové relevantnosti příslušnosti k sexuální menšině v Ugandě,
nebyla dosud řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V. Posouzení případu Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná,
přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[20] Stěžovatel své výhrady vůči napadenému rozsudku, potažmo proti rozhodnutí
žalovaného, strukturoval podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a výslovně uplatnil důvody
obsažené pod písm. a), b) a d) cit. ustanovení. Ohledně označení kasačního důvodu
zakotveného pod písm. d) (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu), kterým by se zdejší
soud musel z povahy věci zabývat přednostně, jelikož toliko přezkoumatelné rozhodnutí
soudu může být hodnoceno z hlediska zákonností či vad správního řízení, se však
dopustil omylu, jelikož ve skutečnosti stěžovatel polemizuje s přezkoumatelností
rozhodnutí správního orgánu a nikoliv soudu. Vady správního řízení přitom spadají
pod písm. b) a nikoliv d) citovaného ustanovení. Proto se v dalším Nejvyšší správní soud
zabýval toliko důvodností námitek vztažených pouze k ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s.
[21] V obecné rovině je třeba uvést, že azylové řízení (resp. řízení o udělení mezinárodní
ochrany) je specifické tím, že rozhodnutí správního orgánu má naprosto zásadní dopad
do právní sféry jeho adresáta. Tento dopad je velmi citelný zejména v případě,
kdy správní orgán pochybí a nerozpozná rizika hrozící žadateli v jeho zemi původu,
což má za následek jeho nucený návrat do země původu. Takové pochybení může mít
závažný následek nejen pro žadatelovu právní sféru, nýbrž též pro jeho fyzickou integritu.
Vzhledem k tomuto specifiku vystupuje v azylovém řízení více než jinde do popředí
povinnost správních orgánů náležitě objasňovat skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).Po prostudování spisového
materiálu má však Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci za to, že této své
povinnosti žalovaný nedostál v dostatečné míře.
[22] Žalovaný zaměřil své dokazování zejména na prověření důvěryhodnosti stěžovatele.
Opatřil dostatečné důkazy pro svůj závěr, že je prakticky vyloučeno, aby stěžovatel
přicestoval do ČR tak, jak uváděl. O příletu stěžovatele není žádný záznam
v elektronických evidencích ani v hraničních průvodkách, které se používají v situacích,
kdy elektronická evidence dočasně nefunguje. V tomto směru lze se žalovaným souhlasit,
že výpověď stěžovatele jeví vážné nedostatky, které nejsou pouze dílčími
nesrovnalostmi ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008,
č. j. 2 Azs 49/2008 - 83 (plný text rozhodnutí je dostupný na www.nssoud.cz) a vedou
k závěru, že se věci patrně neodehrály tak, jak je stěžovatel při pohovorech víceméně
konzistentně podával.
[23] Problematické jsou však skutkové závěry žalovaného ohledně existence či neexistence
gay klubu, v němž měl stěžovatel pracovat. Žalovaný totiž na jedné straně
prostřednictvím dožádání zajistil vyjádření zastupitelského úřadu ČR v Nairobi, podle
něhož na udané adrese nestojí žádná budova, která by měla více než dvě podlaží (přičemž
stěžovatel soustavně vypovídal, že klub se nacházel ve čtvrtém patře); na druhé straně
se však žalovaný nijak nevypořádal s tím, že je ve správním spise na č. l. 47 založena
fotografie, na níž jsou tužkou vyznačeny některé orientační body a též budova,
v níž se měl gay klub nacházet. Situace na fotografii odpovídá plánku, který vyhotovil
stěžovatel a který je založen ve správním spise na č. l. 85. Žalovaný a následně ani krajský
soud se nezabývali rozporem mezi fotografií a plánkem na jedné straně a vyjádřením
zastupitelského úřadu na straně druhé. V situaci, kdy si tyto důkazy navzájem odporují,
bylo na místě pokusit se zajistit od zastupitelského úřadu nejen písemné vyjádření,
ale např. též fotografie míst, která jeho pracovníci navštívili, popřípadě bylo možno
pokusit se zjistit, kde byla vlastně pořízena fotografie založená ve spise, jež má
zobrazovat místa navštívená pracovníky zastupitelského úřadu. Pokud žalovaný dospěl
k závěru, že takové důkazy nejsou nutné, měl ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit,
jaké úvahy ho při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti vedly k tomu,
že se rozhodl upřednostnit informace z vyjádření zastupitelského úřadu v Nairobi
před shora označenými listinami založenými ve spise.
[24] Žalovaný založil svoje rozhodnutí rovněž na závěru (který přejal rovněž krajský soud),
že stěžovatel tvrzení týkající se své sexuální orientace uváděl pouze s cílem podpořit svou
žádost o udělení mezinárodní ochrany relevantními důvody. Jestliže se totiž žalovaný
domníval, že stěžovatel o své sexuální orientaci hovoří pouze proto, aby podpořil svou
žádost azylově relevantními argumenty, měl provést dokazování, v jehož rámci by tuto
sexuální orientaci zjistil přesně. Jak ostatně plyne ze spisu, stěžovatel s příslušným
vyšetřením vyslovil souhlas. O toto vyšetření se sice žalovaný pokusil, když zajistil
vyšetření stěžovatele sexuologem. Předmětné vyšetření však nevedlo k jednoznačnému
závěru. Lékař se totiž v závěru posudku vyjádřil tak, že homosexuální orientace
stěžovatele nebyla provedeným vyšetřením potvrzena ani vyloučena (viz č. l. 78).
Žalovaný měl proto za takové situace postupovat tak, že by opatřil další důkazy, například
nechal by provést podrobné expertní vyšetření, jehož provedení v závěru svého posudku
doporučil psychiatr a sexuolog MUDr. O. T. Teprve v situaci, kdy by byla sexuální
orientace stěžovatele postavena najisto jako heterosexuální, bylo by možno uvažovat
o motivech, jež žalovaný stěžovateli přisuzuje. Jestliže však nebyly další důkazy směřující
ke zjištění stěžovatelovy sexuální orientace provedeny (například proto, že by jejich
opatření bylo spojeno s těžko překonatelnou překážkou), měl žalovaný vycházet
z informací uvedených stěžovatelem v duchu obecně platné zásady in dubio pro libertate.
Skutečnost že žalovaný za takto nejasné skutkové situace upřednostnil tu z variant
příběhu, která je pro stěžovatele méně příznivá, aniž by tento postup přesvědčivě
a důkazně podloženě odůvodnil, zásadně zpochybňuje konečné závěry, zaujaté
ve vydaném správním rozhodnutí.
[25] Lze proto učinit dílčí závěr, že kasační námitka stěžovatele týkající se nedostatečného
zjišťování skutkového stavu žalovaným je ve shora popsaném smyslu důvodná
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[26] Ke správnosti posouzení řešené právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] je třeba
nejprve uvést, že tento kasační důvod je dle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu naplněn tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav aplikuje jiný právní předpis,
než který měl správně použít, resp. jej neaplikuje, ačkoliv tak měl správně učinit,
popřípadě ustanovení správně aplikovaného právního předpisu chybně interpretuje.
[27] V kasační stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytkl, že nesprávně posoudil právní
otázku, zda je u něj dán důvod pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu.
Krajský soud svůj závěr ohledně této otázky odůvodnil
takto:„Soud ve shodě se správním
orgánem dospěl k závěru, že zjištěné nesrovnalosti mezi tvrzeními žalobce a ostatními informacemi jsou
natolik významné, že znemožňují shledat u žalobce podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle
§12 zákona o azylu.“
[28] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, je otázka posouzení důvěryhodnosti žadatele o azyl
v rámci azylového řízení velmi důležitá. Jestliže správní orgán nerozhodl o zamítnutí
žádosti o azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
(tj. pro uvádění zjevně nevěrohodných skutečností žadatelem o azyl) a přikročil
k posuzování splnění podmínek §12 zákona o azylu, má otázka důvěryhodnosti žadatele
význam zejména pro zjišťování skutkového stavu. Správní orgán tak může například dojít
k závěru, že ze skutečností uvedených žadatelem nebude vycházet při stanovení
skutkového stavu, neboť jeho výpověď není věrohodná.
[29] Pokud však správní orgán na základě provedeného dokazování konstatuje určitý skutkový
stav a zkoumá, zda tento skutkový stav vyhovuje podmínkám §12 zákona o azylu
(tj. zda může mít stěžovatel odůvodněnou obavu z pronásledování), nemůže znovu
přičítat žadateli k tíži fakt, že nevypovídal věrohodně. Pokud totiž následně krajský soud
dospěl k závěru, že nelze stěžovateli udělit azyl podle §12 zákona o azylu pro jeho
nevěrohodnost, svědčí to o tom, že krajský soud interpretoval §12 zákona o azylu tak,
že - nad rámec podmínek v něm uvedených - musí být žadatel o udělení azylu ještě navíc
věrohodný. Takovou interpretaci však Nejvyšší správní soud nepokládá za správnou,
a proto pokládá za důvodnou stěžovatelovu kasační námitku, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku.
[30] Přestože se tedy stěžovatel žalovanému nejevil být důvěryhodným, neznamená to ještě,
že nemá nárok na žádnou právní ochranu. Ve světle povinnosti ČR (a tudíž i jejích
orgánů) ctít stěžovatelova základní práva (srov. čl. 1 odst. 1 in fine Ústavy) pokládá
Nejvyšší správní soud za zcela nedostatečný způsob, jakým se žalovaný a následně
i krajský soud vypořádali se stěžovatelovou argumentací týkající se rizik, jež mu hrozí
po případném návratu do země původu a která by mohla odůvodňovat udělení
doplňkové ochrany podle §14a (v tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná,
že právo na doplňkovou ochranu svědčí i osobám nedůvěryhodným a dokonce
i zločincům). Žalovaný uvedl svou domněnku, že stěžovatel tvrzení týkající se své
sexuální orientace uváděl pouze s cílem podpořit svou žádost o mezinárodní ochranu
relevantními důvody. Krajský soud se pak vyjádřil, že rizika pro svou osobu spojoval
stěžovatel takřka výhradně s existencí gay klubu v Kampale, která se následně ukázala
jako málo pravděpodobná. Dále pak uvedl, že i při posuzování splnění podmínek pro
udělení doplňkové ochrany je zapotřebí zohlednit zjištěnou stěžovatelovu nevěrohodnost.
Tento svůj závěr podpořil krajský soud citací rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2005, č. j. 6 Azs 88/2005 - 77, www.nssoud.cz.
[31] Žádný z těchto závěrů však nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech. Závěr
krajského soudu je pak dokonce v příkrém rozporu s vyjádřeními stěžovatele založenými
ve správním spise. Stěžovatel se totiž od počátku azylového řízení vyjadřoval tak,
že v zemi původu mu hrozí nebezpečí z důvodu jeho sexuální orientace. Již ve své žádosti
o azyl hovořil o rizicích, která mu v Ugandě jako homosexuálovi hrozí. Podrobněji tato
rizika rozvedl v dalším pohovoru (záznam na listech č. 23 a 24 správního spisu). V obou
případech stěžovatel mluví o rizicích plynoucích už z pouhé homosexuální orientace.
[32] Ve vztahu k citovanému rozsudku č. j. 6 Azs 88/2005 - 77 podotýká Nejvyšší správní
soud, že se tento vztahuje k odlišné situaci. Podstatou námitky stěžovatele v předmětném
řízení (stěžovatelem byl správní orgán, jehož rozhodnutí, jímž žadateli neudělil azyl
a konstatoval též neexistenci překážky vycestování dle tehdy platného §91 zákona
o azylu, krajský soud zrušil) bylo, že krajský soud postupoval nesprávně, když zrušil
rozhodnutí stěžovatele o neexistenci překážky vycestování, neboť stěžovatel rozhodl
věcně správně a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když s námitkami ohledně
individuálních rizik hrozících výlučně stěžovateli se vypořádal tak, že přesvědčivě
vysvětlil, proč stěžovatelovu výpověď nezohlední při zjišťování skutkového stavu (právě
pro nevěrohodnost stěžovatele, který v rámci azylového řízení vypovídal rozporně)
a s obecnými riziky spojenými se situací v zemi původu se vypořádal tak, že zajistil
dostatek informací o zemi původu, z nichž učinil závěr, že žadatelem uváděná rizika
nejsou v daném místě a čase pravděpodobná. Rozsudek Nejvyššího správního soudu tedy
aproboval situaci, kdy správní orgán zjistí skutkový stav, přičemž nevyjde ze žadatelovy
výpovědi (u níž přesvědčivě vysvětlí, proč ji pokládá za nevěrohodnou), a následně
konstatuje, že tu nejsou rizika, jež by bránila návratu žadatele do země původu. V žádném
případě tudíž nelze citovaný rozsudek vykládat tak, že by nevěrohodnost žadatele
per se bránila udělení mezinárodní ochrany takovému žadateli.
[33] Ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o zemi původu (založené ve správním spise
na č.l. 114 - 127) vyplývá, že podmínky ve vyšetřovací vazbě a ve vězení jsou v Ugandě
takové („Podmínky ve věznicích zůstaly drsné a často životu nebezpečné, zejména v důsledku velice
nedostatečného financování vězeňských zařízení státem. Kromě toho se objevilo několik zpráv o tom,
že pracovníci bezpečnostních orgánů a stráže mučí vězně.“ … „Podle jednoho odhadu drží věznice vězně
v takovém počtu, který přibližně třikrát překračuje jejich plánovanou kapacitu.“ … „ Přestože nebyly
k dispozici žádné statistiky, existovaly zprávy o úmrtích ve vazbě, která byla způsobena nedbalostí
a špatnými podmínkami, například odepřením lékařské péče.“), že už samotný pobyt v těchto
zařízeních by bylo lze kvalifikovat jako mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené
pod č. 209/1992 Sb. (dále též jen „Úmluva“). Z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (např. Rozsudek druhé sekce ESLP ve věci Said proti Nizozemsku ze dne
5. 7. 2005, stížnost č. 2345/02, §46) vyplývá, že hrozilo-li by stěžovateli po návratu
do země původu uvěznění ve shora popsaných podmínkách, porušila by ČR
stěžovatelovým vyhoštěním svůj mezinárodně právní závazek.
[34] Pro posouzení rizik hrozících stěžovateli je proto zapotřebí zjistit především obsah
ugandských právních předpisů zakazujících homosexualitu a způsob, jakým jsou tyto
předpisy v praxi aplikovány. Jestliže už sama příslušnost k sexuální menšině vytváří
značnou pravděpodobnost, že bude stěžovatel v zemi původu uvězněn či vystaven
útokům nestátních původců operujících za tolerance vlády, je zřejmé, že je u stěžovatele
dán důvod pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[35] Nad rámec uvedeného upozorňuje Nejvyšší správní soud, že při posuzování rizik
hrozících stěžovateli je třeba brát v úvahu nejen stěžovatelovu skutečnou sexuální
orientaci, ale též sexuální orientaci, o níž se lze důvodně domnívat, že bude stěžovateli
připsána v zemi původu. Z tohoto důvodu bude u stěžovatele dán důvod pro udělení
doplňkové ochrany i v případě, kdy bude platit, že už sama příslušnost k sexuální menšině
zakládá značnou pravděpodobnost uvěznění či újmy od nestátních skupin a vyjde-li
najevo, že bez ohledu na skutečnou sexuální orientaci stěžovatele mu bude v Ugandě
připsána orientace homosexuální.
[36] Pokud by vyšlo najevo, že sama homosexuální orientace je sice zdrojem určitých obtíží
v domovském státě (srov. např. obtíže, jimž byl vystaven jiný stěžovatel pro svou
homosexuální orientaci a které Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, , www.nssoud.cz, vyhodnotil jako nedosahující míry
nutné pro udělení azylu), nicméně není důvodem k uvěznění a nehrozí ani reálné
nebezpečí vážné újmy od nestátních skupin, bylo by zapotřebí zjistit, zda se v minulosti
stěžovatel dopustil jednání (či zda mu reálně může být takové jednání připsáno), které
by zakládalo pravděpodobnost, že bude zatčen či napaden. Pokud by tu taková
„kriminální“ minulost stěžovatele byla, mohlo by se jednat – vzhledem k výše popsaným
poměrům v ugandských věznicích – opět o důvod udělení doplňkové ochrany
dle ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[37] Teprve v případě, že by bylo zjištěno, že uvěznění či napadení nestátními skupinami hrozí
pouze v případě spáchání jednání, jehož se stěžovatel nedopustil a ani nelze předpokládat,
že by mu takové jednání mohlo být připsáno, bylo by lze uzavřít, že stěžovatelovým
vyhoštěním (v důsledku neudělení mezinárodní ochrany) nedojde k porušení
mezinárodního závazku České republiky.
[38] Jak Nejvyšší správní soud ukázal, je v posuzovaném případě zapotřebí zodpovědět ještě
řadu dílčích otázek, s nimiž se měl žalovaný ve svém rozhodnutí vypořádat. Protože
tak zjevně neučinil, uznal Nejvyšší správní soud též tuto kasační námitku za důvodnou.
VI. Shrnutí
[39] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru,
že žalovaný si při zjišťování skutkového stavu počínal tak, že založil existenci kasačního
důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a krajský soud měl proto jeho
rozhodnutí zrušit. Dále Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud nesprávně
interpretoval ustanovení §12 zákona o azylu, tedy nesprávně posoudil relevantní právní
otázku. Ve vztahu k řešení právní otázky stěžovatelova nároku na udělení doplňkové
ochrany konstatuje Nejvyšší správní soud, že se žalovaný nevypořádal s řadou otázek,
jež měly zásadní význam pro posouzení daného nároku, a proto zhodnotil jeho
rozhodnutí ve vztahu k tomuto nároku jako nepřezkoumatelné.
[40] S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení pro naplnění důvodů kasační stížnosti obsažených v §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
[41] V dalším řízení bude zapotřebí vzít v úvahu i nové skutečnosti, které stěžovatel sdělil
v doplnění kasační stížnosti, tj. fakt, že je po něm v Ugandě údajně vyhlášeno pátrání.
Jakkoliv procesní předpisy nepřipouštějí v řízení před soudem skutkové novoty, je v dané
situaci zapotřebí uplatnit mezinárodněprávní dokumenty, které mají dle čl. 10 Ústavy
přednost před zákonnými procesními předpisy. V souladu se svou předchozí judikaturou
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75,
www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, www.nssoud.cz) konstatuje Nejvyšší správní soud,
že na dodržování procesních předpisů nelze trvat, vedl-li by takový postup k porušení
mezinárodních závazků České republiky. V daném případě existují obavy,
že by případným vrácením stěžovatele do země původu mohlo dojít k porušení čl. 3
Úmluvy a též čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, vyhlášené
pod č. 208/1993 Sb. Proto je zapotřebí použít všech důkazů, jejichž pomocí lze zjistit,
zda jsou tyto obavy reálné.
[42] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu