ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.67.2005
sp. zn. 2 Azs 67/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
G. G., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2004,
č. j. 60 Az 87/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 4. 2004,
č. j. OAM-1436/VL-10-12-2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu).
Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo
přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Konkrétně pak popisuje problémy, které měla s věřitelem a kvůli kterým odešla z Ukrajiny.
Domnívá se, že tyto její problémy naplňují význam pojmu pronásledování ve smyslu
§2 odst. 6 zákona o azylu, neboť se jí podle jejího přesvědčení nedostane účinné ochrany
ze strany ukrajinských orgánů. Krajský soud pak pochybil, když se dostatečně nevypořádal
s otázkou, zda v daném případě nebyly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu. S ohledem na problémy, které jí věřitelé způsobují,
a rovněž na skutečnost, že na území České republiky vede spořádaný život, se stěžovatelka
domnívá, že by mohla naplňovat důvody pro udělení humanitárního azylu. Vzhledem
k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádala také o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje svoje rozhodnutí i rozhodnutí
krajského soudu za vydaná v souladu s právními předpisy a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 29. 3. 2004 požádala stěžovatelka
o udělení azylu. Ve své žádosti uvedla, že na Ukrajině měla finanční problémy,
neboť si v roce 2003 vypůjčila 3000 USD a nedokázala je splatit. Kvůli potížím s věřitelem,
který jí začal vyhrožovat, odjela v září 2003 do České republiky. Od té doby zde žije.
Vzhledem k tomu, že jí bylo uděleno správní vyhoštění, požádala o azyl. Při pohovoru
k důvodům svojí žádosti potvrdila, že jediným důvodem jejího odchodu do České republiky
byla snaha o vydělání peněz a že o azyl požádala pouze proto, aby se vyhnula výkonu
rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť stěžovatelka podala žádost o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení azylu dříve. Proti tomu
podala stěžovatelka žalobu, kde namítala porušení tam vyjmenovaných ustanovení správního
řádu, dále §12 a §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, rovněž zpochybnila absenci výroku
o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a vyslovila domněnku, že na udělení
humanitárního azylu má nárok.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. – nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Domnívá se totiž, že nebyly naplněny podmínky pro zamítnutí
její žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a naopak jí měl
být udělen humanitární azyl. Dále také namítá, že soud pochybil, když se nedostatečně
vypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu
z humanitárního důvodu. Uplatňuje tak rovněž důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – vadu řízení před soudem.
Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud pochybil, když se nedostatečně vypořádal
s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního
důvodu. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nemůže souhlasit, neboť jak vyplynulo
z napadeného rozsudku, krajský soud, který je v řízení o žalobě zásadně vázán uplatněnými
žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.), se stěžovatelčinou námitkou dostatečným způsobem
zabýval. Uvedl totiž, že žalovaný nepochybil, když nerozhodoval o udělení azylu
z humanitárního důvodu, neboť o neudělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu
se rozhoduje pouze tehdy, pokud je zjištěno, že v určitém případě nejsou důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. V daném případě by takové rozhodování bylo nadbytečné,
neboť žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Uvedené odůvodnění
je zcela dostačující a také správné.
Posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem se totiž sestává z řady procesních
a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné
provázanosti a také souslednosti. Pokud v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností
taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen
ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne žádost, aniž by v řízení zjišťoval
existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14
zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle
§12 citovaného zákona. Tento důvod však žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat,
neboť postupoval podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, podle kterého se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny,
ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Zjistil totiž, že stěžovatelka, která je v České
republice již od září 2003, podala žádost o udělení azylu až na konci března 2004, a to pouze
z toho důvodu, aby se vyhnula hrozícímu vyhoštění. Obě podmínky obsažené v §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu tak byly naplněny a žalovaný postupoval v souladu se zákonem,
když žádost stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, a nebyl
tak povinen se zabývat důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
o azylu. Nejvyšší správní soud sdílí závěry ve věci přijaté žalovaným i krajským soudem
a v řízení neshledal nezákonnost ani vady řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
Nad rámec uvedeného je třeba poukázat na to, že udělení tzv. humanitárního azylu
neboli azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy
příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl
tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech.
Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem či zda se nedopustil libovůle.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu