ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.8.2011:55
sp. zn. 2 Azs 8/2011 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: L.H.L., zastoupené JUDr. Alžbětou
Prchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 11. 2010, č. j. 56 Az 89/2010 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2010, č. j. 56 Az 89/2010 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2010, č. j. OAM-220/ZA-14-ZA14-2010 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Brně
žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č. j. 56 Az 89/2010 - 25, zamítl.
Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní
ochrany, neboť jí byl v únoru 2010 zrušen trvalý pobyt, a to z důvodu, že opakovaně závažným
způsobem porušila veřejný pořádek (byla odsouzena za podplácení k trestu odnětí svobody
v délce 22 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dva roky). O mezinárodní ochranu
požádala také proto, že zde žijí její dvě nezletilé dcery, které se zde narodily a mají zde svůj
domov, vietnamský jazyk ovládají jen okrajově a neznají vůbec vietnamskou kulturu a zvyky.
Rovněž zde žije matka žalobkyně, která trpí diabetem a vyžaduje pomoc. O mezinárodní ochranu
tedy žalobkyně žádá z rodinných důvodů. Žalobkyně argumentovala především tím, že její děti
mají právo setrvat na území ČR, kde je jejich domov, a zároveň je nutné, aby s nimi žalobkyně
zůstala, neboť mají právo na to, aby je vychovávala jejich matka. V azylovém řízení žalobkyně
netvrdila, že z Vietnamu odešla kvůli pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Žalobkyně směřovala žalobní body proti výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle
§14 a §14a zákona o azylu. Co se týče humanitárního azylu, krajský soud konstatoval,
že žalovaný při svých úvahách nikterak nepochybil, zabýval se těmi skutečno stmi, které vyšly
v řízení najevo a měly být zváženy jako důvody pro možné udělení humanitárního azylu (rodinná,
sociální a ekonomická situace rodiny žalobkyně, její zdravotní sta v). Jeho úvahy o neudělení
této formy ochrany jsou logicky odůvodněné a srozumitelné.
Krajský soud dále nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že žalovaný porušil ustanovení §2
odst. 1 a 4, §3 a §50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný podle názoru krajského soudu postupoval v řízení
v souladu s právními předpisy, zjistil stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, poskytl
žalobkyni dostatečný prostor, aby uvedla vše, co považovala za důležité, bylo jí umožněno
seznámit se všemi podklady rozhodnutí a měla možn ost navrhnout jejich doplnění. Své
rozhodnutí žalovaný dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, zabýval se všemi
rozhodnými skutečnosti, vyvodil správné skutkové závěry a je zřejmé, jakými právními úvahami
se řídil; proto krajský soud shledal nedůvodnou i námitku porušení §68 odst. 3 správního řádu.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku porušení §14 odst. 2 písm. d) zákona
o azylu. Poukázal na fakt, že žalobkyně byla dlouhodobě držitelkou trvalého pobytu v ČR; tento
statut jí byl zrušen v souvislosti s prokázanou trestnou činností. Žalobkyně si je vědoma, že její
další pobyt v ČR je řešitelný podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Možnosti, které jí tento zákon poskytuje, jí však nevyhovují, neboť si chce zajistit
dlouhodobý pobyt a řízení v zemi původu by mohlo trvat až 270 dnů, a to s nejistým výsledkem.
Krajský soud tak zhodnotil, že popsaná situace žalobkyně neodůvodňuje udělení doplňkové
ochrany.
Dále krajský soud uvedl, že žalobkyni v zemi původu nehrozí nebezpečí ani vážná újma.
Přestože jsou její dcery a matka zvyklé žít v ČR, jejich návratu do země původu nic nebrání.
Rodinný život tedy mohou realizovat v zemi původu. Právo na soukromý a rodinný život,
tak jak je garantováno mezinárodním právem, nezaručuje právo na výběr nejvhodnějšího místa
k rozvíjení rodinného života. Pokud chce žalobkyně setrvat na území ČR, má možnost svůj pobyt
řešit podle zákona o pobytu cizinců. Bude sice povinna za tímto účelem vycestovat do Vietnamu
a respektovat lhůty stanovené k vyřízení žádosti, tato skutečnost však nemůže představovat
azylově relevantní důvod.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud provedl podle stěžovatelky restriktivní výklad §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, který nemá oporu v právních předpisech. Stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje
zákonnou definici citovaného ustanovení, a tedy i podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
Její vycestování z ČR by bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (publikováno pod č. 209/1992 Sb., dále též „Úmluva“). Stěžovatelka je přesvědčena,
že správní i soudní orgány jsou povinny při svém rozhodování respektovat hledisko nejlepšího
zájmu dítěte; měly proto přihlédnout k tomu, že se její nezletilé dcery se v ČR narodily, prožily
tu celý život a realizovaly zde své rodinné a soukromé interakce s okolím; v majoritní české
společnosti jsou sociálně i jazykově integrovány, zatímco vietnamsky se domluví již jen s obtížemi
a v zemi samotné nikdy nebyly. Ze všech těchto důvodů má stěžovatelka za to, že jejich rodinný
život není přenositelný do Vietnamu a není realizovatelný v jiné zemi než v ČR. Stěžovatelka trvá
na zachování svého práva na rodinný a soukromý život v ČR, a proto by její vycestování z území
bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy. V jejím případě absentuje kritérium nezbytnosti zásahu do jejího
soukromého a rodinného života; toto kritérium je totiž jedním z předpokladů aprobovaného
zásahu do práva podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsud ek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 7 As 8/2008 – 78 (všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán i krajsk ý soud nesprávně a v rozporu
se zásadou materiální pravdy vyhodnotily možnost žádat o pobytové oprávnění prostřednictvím
Zastupitelského úřadu ČR ve Vietnamu a realizovat tak rodinný a soukromý život
prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Usnesením vlády ČR č. 1205/2009 bylo sice zrušeno
plošné zastavení nabírání žádostí o dlouhodobá víza pro občany Vietnamu, nadále nicméně platí
omezení přijímání těchto žádostí. Faktická možnost podat úspěšně a efektivně žádost
o dlouhodobé vízum je minimální, a to i v důsledku celé řady negativní jevů, jako je korupce
v přístupu k zastupitelskému úřadu. K tomu stěžovatelka odkazuje na internetový zdroj (článek
v časopise Reflex ze dne 23. 8. 2007). Stěžovatelka je přesvědčena, že jí objektivně nesvědčí
možnost domáhat se na zastupitelském úřadu ČR ve Vietnamu pobytového oprávnění, a proto
ani není možné tímto způsobem celou situaci řešit. Z těchto důvodů navrhuje provést judikaturní
odklon od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71,
z něhož vycházel i krajský soud v napadeném rozsudku.
Stěžovatelka tak uzavírá, že její vycestování ze země by bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy,
a proto jsou v jejím případě naplněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační st ížnosti uvedl, že popírá její oprávněnost a zcela
se ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy s těžovatelky a je tedy
přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí,
například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 – 57.
V rozhodnutí posledně zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude
dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnut í krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýr azná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“
Nejvyšší správní soud zjistil, že v dané věci krajský soud pochybil při aplikaci procesního práva,
což mohlo mít vliv na výsledek projednávané věci. Kasační stížnost proto posoudil jako
přijatelnou.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.). Přitom přihlédl i k důvodům, které je povinen zkoumat z úřední
povinnosti podle §109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Jádrem kasační argumentace stěžovatelky je tvrzení, že její vycestování je v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, a to konkrétně s čl. 8 Úmluvy, který jí garantuje právo
na nerušený výkon jejího rodinného života; podle stěžovatelky nebylo v jejím případě splněno
kritérium nezbytnosti pro zásah do rodinného života podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatelka je tak
přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a o dst. 1 a odst. 2
písm. d) zákona o azylu.
Ustanovení §14a zákona o azylu stanoví, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude -li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Odstavec druhý písm. d) téhož ustanovení stanovuje,
že za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje, pokud by vyces tování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy je vždy na úvaze
správního orgánu a pokud jde o vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
(pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky), musí
primárně vážit, o porušení kterého mezinárodního závazku by mohlo dojít.
V daném případě jde o závazek státu respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu
čl. 8 Úmluvy. Tento článek konkrétně zaručuje právo na respektování rodinného a soukromého
života; ve svém odstavci prvém stanoví, že každý má právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a korespondence , v odstavci druhém pak stanoví, že státní orgán nemůže
do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod j iných.
Nejvyšší správní soud nejprve upozorňuje, že se ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého a rodinného života,
který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být
zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity
nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).
Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní
vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování. Otázku existence rodinného života ve smyslu čl. 8
Úmluvy je přitom dle Evropského soudu pro lidská práva třeb a posuzovat s ohledem na stav
v době, kdy zákaz pobytu nabyl právní moci (srov. například rozsudky ze dne ze dne 26. 9. 1997,
ve věci El Boujaidi proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001, ve věci Ezzouhdi proti
Francii, stížnost č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002, ve věci Yildiz proti Rakousku, stížnost
č. 37295/97, ze dne 15. 7. 2003, ve věci Mokrani proti Francii, a stížnost č. 52206/99, a ze dne
28. 6. 2007, ve věci Kaya proti Německu, stížnost č. 31753/02; vše dostupné
na http://echr.coe.int.).
Ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených
osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.
Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního
případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94)
a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky
čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý,
život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen
umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území, a případně,
zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z jeho judikatury přitom
vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné
(srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98).
Tomu ostatně odpovídá i svým způsobem výjimečný institut doplňkové ochrany, jehož
smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České
republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo,
z důvodů taxativně uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli
bezvýjimečně, z hledisek humanity založených na objektivních hrozbách), neúnosné,
nepřiměřené či jinak nežádoucí, požadovat jejich vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu
doplňkové ochrany vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země
původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace
institutu azylu, jsou i při rozhodování o (ne)udělení doplňkové ochrany do jisté míry určující
tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil rozhodné skutečnosti, především to,
že stěžovatelce bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 2. 2. 2010,
č. j. OAM-37510-6/MC-2009, zrušeno povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. a)
zákona o pobytu cizinců, přičemž jí byla stanovena lhůta k vycestování z území ČR v délce
30 dnů od právní moci rozhodnutí. Dne 11. 6. 2010 podala stěžovatelka žádost o udělení
mezinárodní ochrany z rodinných důvodů. V dané věci je podstatné i to, že stěžovatelka nebyla
správním rozhodnutím vyhoštěna. Byla povinna z území ČR vycestovat na základě výjezdního
příkazu, po zrušení povolení k trvalému pobytu.
Právní východiska, ze kterých krajský soud vycházel a které uvedl v odůvodnění
napadeného rozsudku, jsou obecně vzato správné a odpovídají výše konstatovaným právním
závěrům. Nelze však přehlédnout způsob, jakým krajský soud tyto obecné prá vní teze
a východiska aplikoval na konkrétní skutkový stav věci a jak vypořádal podstatná žalobní tvrzení
stěžovatelky; napadený rozsudek v tomto ohledu postrádá relevantní odůvodnění. Ve vztahu
k nemožnosti udělení doplňkové ochrany stěžovatelce krajský soud v podstatě ustal
na konstatování, že rodinný život může stěžovatelka realizovat v zemi původu; skutečnost,
že je (i se svými dcerami) na život v ČR zvyklá, jí nikterak nebrání v návratu do země původu.
Dle krajského soudu může stěžovatelka poté, co vycestuje z ČR, řešit svůj další pobyt zde
v režimu zákona o pobytu cizinců, a to především proto, že samotné vycestování, aniž by jí byl
udělen zákaz pobytu ve formě vyhoštění, jí nebrání vrátit se na území ČR, jakmile k tomu získá
patřičné oprávnění.
Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce nepřezkoumatelnosti
rozsudku pro nedostatek důvodů (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady
volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; rovněž proč považuje žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyšší právní soud v odůvodnění rozsudku krajského
soudu postrádá vypořádání tvrzení stěžovatelky o jejích inten zivních rodinných vazbách k území
ČR, o situaci jejích dvou nezletilých dcer, a o tom, že zásah do jejího rodinného života není
proporcionální ve vztahu k závažnosti jí spáchané trestné činnosti a potřebě chránit veřejný
pořádek.
Nelze dále přehlédnout, že krajský soud, ač uváděl, že vycházel z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, opomenul právní závěry v něm
vyjádřené aplikovat beze zbytku. Krajský soud z uvedeného rozsudku citoval pasáž, ze které
se podává, že zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České
republiky vytvořil, by, v souvislosti s čl. 8 Úmluvy, mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz
pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu. Jak však
již bylo uvedeno, v citovaném rozsudku se k dané otázce dodává, že „[p]ři posuzování důvodů
znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel
vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“ Je skutečností, že stěžovatelce
nebyl udělen dlouhodobý zákaz pobytu, bylo jí toliko zrušeno povolení k trvalému pobytu podle
§77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž jí byla stanovena lhůta k vycestování
z území ČR v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Stěžovatelka však upínala svou žalobní
argumentaci právě tím směrem, že již samotným vycestováním dojde k zásahu do jejího
rodinného života a že tento zásah bude mít dopad i do života jejích dvou nezletilých dcer,
narozených na území ČR; stěžovatelka se v žalobě dokonce dovolávala Úmluvy práv dítěte
(publikováno pod č. 104/1991 Sb.) a povinnosti správních orgánů dbát na zájem dítěte
při jakékoli své činnosti. Krajský soud však v tomto kontextu vůbec nevyložil, zda by již samotné
vycestování stěžovatelky bylo nepřiměřeným zásahem do jejíh o rodinného života a nedbal
ani zájmů nezletilých dětí ve smyslu Úmluvy o pr ávech dítěte.
Krajský soud dokonce ani neuvedl, zda má za to, že vycestováním vůbec dojde k zásahu
do stěžovatelčina rodinného života. Tato úvaha však byla předpokladem pro to, aby mohl
následně zkoumat, zda je takový zásah přiměřený, respektive, ve smysl u dikce čl. 8 odst. 2
Úmluvy, nezbytný v demokratické společnosti. Nejvyšší správní soud je, s ohledem na skutkový stav
věci, přesvědčen, že již i nucené vycestování samo o sobě představuje zásah do stěžovatelčina
práva na rodinný život (to ostatně připustil i žalovaný v napadeném rozhodnutí, přičemž i vyložil,
proč má za to, že je takový zásah odůvodněný). Stěžovatelka dlouhodobě žila na území ČR
legálním způsobem, má dvě nezletilé dcery vietnamské státní příslušnosti, přičemž obě
se narodily na území ČR. Obě dcery (ročníky narození 1997 a 2003) navštěvují základní školu,
hovoří česky a jsou plně sociálně integrovány v ČR. Vietnamsky se domluví jen obtížně a vůbec
neznají písmo, kulturu ani tradice Vietnamu. Tato výchozí skutková situace vytváří bezpochyby
velmi intenzivní rodinné vazby stěžovatelky k území ČR. Krajský soud vycházel z toho, že jediný
vztah, který stěžovatelka a její dcery mají k ČR, je to, že jsou zde zvyklé žít a že to jim samo
o sobě nebrání v přenosu jejich rodinného života do země původu. Tato úvaha však nemůže
obstát, neboť nevypořádává všechny relevantní skutkové a právní otázky, resp. některé skutkové
okolnosti, podstatné pro posouzení dané věci ani vůbec nebyly soudem zjišťovány (viz níže).
Krajský soud i žalovaný byli při svém rozhodování o podmínkách udělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu p ovinni zohlednit otázku,
zda je zásah do výkonu práva na rodinný život, chráněného čl. 8 Úmluvy, nezbytný v demokratické
společnosti a zda předmětné opatření (tj. povinnost vycestování cizince) je přiměřené sledovanému
legitimnímu cíli. V rámci posuzovaní této otázky je nutné hledat spravedlivou rovnováhu mezi
zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořád ku a předcházení zločinnosti
na straně jedné a zájmem stěžovatelky na ochraně rodinného života na straně druhé. Je tedy třeba
zvažovat povahu a závažnost spáchaného trestného činu a rizika, které stěžovatelka pro zákonem
chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jejím rodinným va zbám na území ČR. ESLP
k tomu uvádí, že vnitrostátní orgány mají při rozhodování o otázce, zda je zásah do výkonu práva
chráněného článkem 8 Úmluvy nezbytný v demokratické společnosti a zda je předmětné opatření
přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, určitý prostor pro uvážení (srov. Berrehab proti
Nizozemsku, rozsudek ze dne 21. 6. 1988, stížnost č. 10730/84). Podle ustálené judikatury
ESLP je tedy nutné ověřit, zda sporná opatření zachovávají spravedlivou rovnováhu mezi
dotčenými zájmy, tedy mezi právy dotčené osoby chráněnými Úmluvou na straně jedné a zájmy
společnosti na straně druhé.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný považoval zásah do rodinného
života stěžovatelky za odůvodněný s ohledem na závažnost jí spáchané trestné činnosti,
kdy se za pomoci úplatků pokoušela ovlivňovat řízení o povolení pobytu pro jiné cizince
vietnamské národnosti. Rodinnými vazbami stěžovatelky se však v této souvislosti relevantně
nezabýval. Z takto provedeného správního uvážení je patrné, že bylo provedeno nepřípustně
jednostranně. Tuto správní úvahu stěžovatelka pak zpochybňovala v žalobě, nicméně ani krajský
soud otázku nezbytnosti zásahu do jejího rodinného života podrobně nezkoumal,
a jeho rozsudek tak z hlediska zákona nemůže obstát.
Jelikož shledaná nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů
§[103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] činí napadený rozsudek per se nezákonným, Nejvyšší správní soud,
mimo vymezený rozsah kasační stížnosti, za podmínek vyplývajících z §109 odst. 3, věty
za středníkem s. ř. s., napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení bude tedy krajský soud povinen vypořádat podrobně všechny žalobní
námitky a především posoudí rovnováhu mezi zájmy státu na ochraně veřejné bezpečnosti
a předcházení zločinnosti a zájmy stěžovatelky na ochraně rodinného života, který vede na území
ČR.
Z hlediska rodinného života stěžovatelky bude třeba ověřit a zhodnotit všechny
okolnosti, které vytváří intenzivní vazby rodiny stěžovatelky k území ČR. Především jde
o skutečnost, že stěžovatelka zde dlouhodobě legálním způsobem pobývala a má zde dvě
nezletilé dcery, které se na území ČR narodily, nepřetržitě zde žijí a obě již nav štěvují základní
školu. Stěžovatelka též tvrdí, že dcery jsou plně sociálně i jazykově integrovány. Pokud by tomu
tak bylo, lze v rovině obecné jistě připustit, že pokud by (pro zachování nejužších rodinných
vazeb) byly dcery nuceny vycestovat se stěžovatelkou do země původu, znamenalo by to pro
ně jistě vytržení z dosud pro ně známého prostředí a přenesení do prostředí zcela cizího, na jehož
kulturu, zvyky a víceméně ani jazyk nejsou vůbec zvyklé. Vzhledem k tomu, že vyřízení
pobytového povolení na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji je vázáno na poměrně dlouhé lhůty,
přičemž výsledek je nejistý, znamenalo by vycestování do země p ůvodu pro obě dcery vytržení
ze známého prostředí a z povinné školní docházky minimálně na dobu tři čtvrtě roku až na jeden
rok. Vzhledem k jejich omezené schopnost dorozumět se ve vietnamském jazyce by zřejmě
nepřipadalo v úvahu jejich zařazení do tamního systému školního vzdělávání. Ve svém důsledku
by toto opatření v podobě vycestování z ČR znamenalo pro obě dcery stěžovatelky přeru šení
jejich dosavadní životní dráhy na dobu minimálně jednoho roku. Pro starší dceru stěžovatelky,
které je nyní 14 let, by nadto mohlo dojít k zásahu do její školní docházky ve velmi významném
období, kdy se rozhoduje o jejím budoucím studiu na střední šk ole. V tomto kontextu je třeba
brát ohled i na ustanovení Úmluvy o právech dítěte, kterou je ČR podle čl. 10 Ústavy vázána,
a to především na čl. 3, podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli
činnosti týkající se dětí uskutečňované orgány veřejné moci; podle čl. 9 jsou smluvní státy
povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, podle čl. 27
uznávají smluvní státy právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný,
duševní duchovní, mravní a sociální rozvoj. Na dalším místě by bylo vhodné, aby krajský soud
doplnil následující skutková zjištění, která nevyplývají ze správního spisu, avšak mohla by být
v dané věci podstatná. Jde především o zjištění, nakolik se povinnost vycestování sku tečně reálně
dotýká i dcer stěžovatelky; zda je například možné, aby byly svěřeny do péče nějaké blízké osoby
v ČR, popřípadě jejich otců. Ze skutkových zjištění totiž není ani zřejmé, zda stěžovatelka žije
po rozvodu s prvním manželem sama, nebo zda žije s otcem mladší dcery. Ze správního spisu
je pouze zřejmé, že matka stěžovatelky, která s nimi žije ve společné domácnosti, není schopná
péče o své vnučky, neboť z důvodu své nemoci sama vyžaduje péči.
Na druhou stranu bude třeba posoudit i povahu a závažnost trestné činnosti, které
se stěžovatelka dopustila, a to, zda taková trestná činnost ospravedlňuje nezbytnost natolik
intenzivního zásahu do jejího práva na rodinný život. Zde lze odkázat na judikaturu ESLP,
který vždy důsledně zvažuje rovnováhu mezi zájmem jednotlivce a zájmy společnosti jako celku,
a tudíž při posuzování čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přihlíží
i k závažnosti spáchaného trestného činu (k tomu viz například Laarej proti Francii, rozhodnutí
ze dne 16. 3. 1999, stížnost č. 41318/98, El Khaouli proti Francii, rozhodnutí ze dne 2. 3. 1999,
stížnost č. 40266/98, či Katanic proti Švýcarsku, rozhodnutí ze dne 5. 10. 2000, stížnost
č. 54271/00). K tomu, aby tuto úvahu mohl krajský soud vůbec provést, se zdejšímu soudu jeví
vhodným opatřit si rozsudek Okresního soudu v Jeseníku, kterým byla stěžovatelka odsouzena
k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu za spáchání trestného činu
podplácení. Tento trestní rozsudek totiž vůbec není součástí správního spisu.
Ve světle výše uvedeného tedy bude krajský soud povinen vypořádat všechny žalobní
námitky a především posoudit, zda žalobkyně splňuje podmínky doplňkové ochrany podle §14a
odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ve spojení s čl. 8 Úmluvy. Posoudí tak,
zda by vycestování stěžovatelky bylo v rozporu mezinárodními závazky ČR. V tomto kontextu
bude povinen vycházet z toho, zda je zásah do rodinného života, který by byl stěžovatelce
povinností vycestovat způsoben, nezbytný v demokratické společnosti a přiměřený ve vztahu ke sledovanému
legitimnímu cíli.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu