ECLI:CZ:US:1997:2.US.103.96
sp. zn. II. ÚS 103/96
Nález
Druhý senát Ústavního soudu České republiky
rozhodl dne 28.
května 1997 ve věci ústavní stížnosti V. M.a M. M. proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 12 Co 660/95
potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 20.9.
1995, sp. zn. 9 C 89/95, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
1. V. M. a M. M. ústavní stížností ze dne 5. 4. 1996, která
byla podána k poštovní přepravě dne 9.4. 1996 a následujícího dne
doručena Ústavnímu soudu, napadli výše uvedený rozsudek Krajského
soudu v Plzni, jímž tento soud v plném rozsahu potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Klatovech ze dne 20.9. 1995, sp. zn. 9 C 89/95.
Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelů,
kterým se domáhali
a) uložení povinnosti čs. státu - Okresnímu úřadu v Klatovech
vrátit vše, co dostal na základě darovací smlouvy ze dne
6.1. 1977,
b) uložení povinnosti Okresnímu úřadu v Klatovech,že nesmí
s nemovitostmi nakládat,
c) prohlášení za protiprávní a od počátku neplatné veškeré
dispozice bývalého ONV a jeho právního nástupce Okresního
úřadu v Klatovech stran pozemků uvedených v soudních
rozsudcích, a to rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze
dne 20.5. 1991 ve věci sp. zn. 5 C 119/90 a rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13.1. 1992 ve věci sp. zn.
9 Co 464/91 a jakéhokoliv nakládání s těmito nemovitostmi,
d) vyslovení od samého počátku neplatnosti práva osobního
užívání pozemku parc. č. 317/1 v kat. úz. R.,
e) určení, že jsou původními a nepřetržitými vlastníky
pozemku parc. č. 317/1 v kat. úz. R.,
f) uložení povinnosti čs. státu nahradit škodu.
Stěžovatelé podali ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna
podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem. Ústavní stížnost směřuje proti napadanému rozsudku v té
části, ve které byl zamítnut návrh na určení vlastnického práva.
V odůvodnění návrhu stěžovatelé uvedli, že - dle jejich
názoru - byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni porušen
ústavní princip obsažený v čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny
základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech
vlastníků stejný zákonný obsah a stejnou ochranu. Z tohoto
principu vyplývá ústavně zajištěná ochrana vlastnického práva,
která byla navrhovatelům údajně odepřena. Protože svoje vlastnické
právo považují stěžovatelé za právo existující, a to podle
pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, že darovací smlouva, na
jejímž základě došlo k darování pozemku státu, je neplatná, nejde
v jejich případě o spor o existenci vlastnického práva, ale o jeho
ochranu.
2. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje
předepsané obsahové i formální náležitosti a že byla podána včas
(za první den lhůty se považuje den, kdy napadený rozsudek nabyl
právní moci, tj. 8.2. 1996, konec lhůty připadl na neděli 7.4.
1996, nejbližším následujícím pracovním dnem bylo úterý 9. 4.
1996, v němž byla stížnost odeslána).
K posuzované věci nejprve vyžádal Ústavní soud od Okresního
soudu v Klatovech spis sp. zn. 9 C 89/95 a od Krajského soudu
v Plzni a od vedlejšího účastníka Okresního úřadu Klatovy
vyjádření k ústavní stížnosti podle §42 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb.
Ve svém vyjádření ze dne 16.10. 1996 předsedkyně senátu
Krajského soudu v Plzni uvedla, že odvolací soud potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Klatovech, neboť shledal, že řízení před soudem
prvního stupně netrpělo procesními vadami, které by upřely
navrhovatelům právo na spravedlivý proces. Krajský soud
konstatoval, že odpůrce, tj. čs. stát - Okresní úřad Klatovy,
nebyl v řízení pasivně legitimován, neboť plnění získané na
základě darovací smlouvy ze dne 6.1. 1977 nedrží. Z tohoto důvodu
zamítl návrh žalobců již soud prvního stupně a odvolacímu soudu
nezbylo než prvostupňový rozsudek jako věcně správný potvrdit.
Dále odkázala předsedkyně senátu na písemné odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti jako
nedůvodné.
Vedlejší účastník, čs. stát - Okresní úřad Klatovy, se
k ústavní stížnosti vyjádřil podáním ze dne 18.10. 1996. Přednosta
okresního úřadu v něm nejprve poukázal na neplatnost darovací
smlouvy ze dne 6.1. 1977, jež byla pravomocně potvrzena dne 20.2.
1992. Poté navrhovatelé požádali Okresní úřad Klatovy o vydání
pozemku parc. č. 317/1 v kat. úz. R.. Protože okresní úřad
odpověděl, že pozemek nemá ve svém držení, neboť bývalý MNV
Vrhaveč na uvedeném pozemku zřídil zahrádkářskou kolonii a pozemek
přenechal do užívání jednotlivým zahrádkářům, podali žalobci návrh
u soudu. Vedlejší účastník dále vyjádřil přesvědčení, že Okresní
soud v Klatovech i Krajský soud v Plzni rozhodly v souladu
s občanským zákoníkem, když podle §457 obč. zákoníku je každý
z účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle
ní získal. Ustanovení §458 odst. 1 obč. zákoníku stanoví, že
v případě nemožnosti plnění musí být poskytnuta peněžní náhrada.
V daném případě k takové situaci údajně došlo a manželé M. měli
možnost o tuto náhradu žádat. Na toto právo byli upozorněni již
v řízení před soudem I. stupně, striktně jej odmítli. Kromě toho
upozornil okresní úřad také na předchozí soudní řízení, v nichž se
žalobci neúspěšně domáhali svých práv k pozemku parc. č. 317/1
v kat. úz. R.. Závěrem vyjádření vedlejší účastník žádá, aby návrh
stěžovatelů byl zamítnut, a to s odůvodněním, když by podle jeho
úsudku vyhověním došlo k zásahu do vlastnických práv všech
zahrádkářů, kteří se stali vlastníky svých pozemků přímo ze
zákona, a i v tomto případě by došlo k porušení Listiny základních
práv a svobod.
3. Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Klatovech ve
věci sp. zn. 9 C 89/95 zjistil, že stěžovatelé se původně domáhali
vynesení rozsudku, podle něhož by byl Okresní úřad Klatovy povinen
vydat vkladuschopné prohlášení týkající se několika pozemků v kat.
úz. R. a nahradit škodu. Posléze petit návrhu upřesnili
a doplnili. Podstatou návrhu byla skutečnost, že rozsudkem
Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 5 C 119/90 bylo určeno, že
darovací smlouva, kterou stěžovatelé uzavřeli dne 6.1. 1977, jako
dárci s čs. státem, zast. finančním odborem ONV Klatovy, jako
obdarovaným, je neplatná. Touto darovací smlouvou stěžovatelé
darovali státu pozemky v kat. úz. R. a v kat. úz. Vrhaveč, kromě
jiného, také pozemek parc. č. 317/1. Ústavní soud si proto vyžádal
spis ve věci sp. zn. 5 C 119/90, z něhož vyplynulo, že stěžovatelé
se návrhem podaným dne 22.6. 1990 domáhali vyslovení neplatnosti
darovací smlouvy, kterou státu převedli pozemky v uvedených kat.
územích. Převod byl vynucen pod bezprávnou výhrůžkou, neboť byl
požadován jako podmínka pro převod mlýna z čs. státu na
stěžovatele (mlýn jim byl v r. 1959 znárodněn, nadále v něm
bydleli). Okresní úřad Klatovy navrhoval zamítnutí žaloby
a současně upozorňoval na možné uplatnění restitučních předpisů,
včetně souběžně schvalovaného zákona o půdě. Okresní soud
rozsudkem ze dne 20.5. 1991 žalobě vyhověl. Důvodem absolutní
neplatnosti darovací smlouvy byla okolnost, že k darování došlo
pod nátlakem, tudíž projev vůle dárců nebyl učiněn svobodně, čímž
byla vyloučena jedna z podstatných náležitostí právního úkonu.
Proti rozsudku podal odvolání Okresní úřad Klatovy, opětovně
namítal kolizi se zákonem o půdě. Protože došlo po uzavření
darovací smlouvy k přidělení některých pozemků do osobního
užívání, byl při jednání u odvolacího soudu výslovně formulován
zájem Okresního úřadu Klatovy na tom, aby se otázka pozemků
přidělených do osobního užívání řešila podle zákona o půdě.
Krajský soud v Plzni rozsudek potvrdil (rozsudkem ze dne 13. 1.
1992 sp.zn. 9 Co 464/91), odůvodnil také použití občanského
zákoníku při údajné kolizi se zák. č. 229/1991 Sb. Rozsudek nabyl
právní moci dne 24.2. 1992 (opravné usnesení, kterým se měnilo
nesprávné parcelní číslo jednoho z pozemků, nabylo právní moci dne
28.1. 1995). Okresní úřad Klatovy podal dovolání pro údajné
nesprávné právní posouzení věci (s opětovným odkazem na zák. č.
229/1991 Sb.). Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl (usnesení ze dne
22.9. 1992 sp.zn. 3 Cdo 38/92), neboť nebylo přípustné.
Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelé podali žaloby vůči
fyzickým osobám, kterým bylo zřízeno podle dřívější právní úpravy
k dotčeným pozemkům právo osobního užívání. Např. ze spisu
Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn. 7 C 138/92 plyne, že
stěžovatelé se domáhali vyklizení pozemku parc. č. 317/13 v kat.
úz. R., který vznikl z původního pozemku parc. č. 317/1.
Stěžovatelé v žalobě namítali, že se považují za vlastníky tohoto
pozemku, neboť jejich vlastnické právo bylo prokázáno v řízení
o neplatnost darovací smlouvy. Stěžovatelé dále tvrdili, že jsou
neplatné i ostatní právní úkony, které byly provedeny na základě
neplatné darovací smlouvy. Potvrzovali, že se obrátili na
pozemkový úřad, jenž jejich žádost nevyřídil. Dále uváděli, že
je-li smlouva, kterou přešlo na stát jejich vlastnictví, neplatná,
jsou strany povinny vrátit si navzájem plnění podle §457 obč.
zákoníku.
Okresní soud v Klatovech žalobu rozsudkem ze dne 23.12. 1992
zamítl. V odůvodnění, mimo jiné, konstatuje, že žalované v tomto
sporu je třeba považovat za řádné vlastníky pozemku, neboť byli
osobními uživateli tohoto pozemku a s účinností zák. č. 509/1991
Sb. se stali vlastníky pozemku. Okresní soud také tvrdí, že nelze
zpochybňovat legalitu a účinnost správního rozhodnutí o přidělení
pozemku do osobního užívání, když je třeba vycházet z presumpce
platnosti vydaného správního rozhodnutí znamenající, že nebylo-li
takové rozhodnutí zákonným postupem zrušeno, je třeba je považovat
za platné a účinné.
Stěžovatelé se odvolali, když argumentovali opětovně svým
nepřetržitým vlastnictvím, a tudíž i nezákonností rozhodnutí
o přidělení pozemků do osobního užívání. Krajský soud v Plzni
potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když souhlasil s jeho závěry.
Navíc připojil závěr o případném použití §458 odst. 1 obč.
zákoníku (nelze-li vrátit plnění, poskytne se peněžitá náhrada).
Krajský soud rozhodl o přípustnosti dovolání, neboť šlo
o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatelé možnost podat dovolání využili. Posuzovali v něm
vzájemný vztah obou vlastnických práv a domáhali se ochrany podle
Listiny. Polemizovali také s možným použitím zák. č. 229/1991 Sb.
Vrchní soud v Praze, jako soud dovolací, dovolání zamítl. Vrchní
soud především dospívá k závěru, že dnem 1. ledna 1992 sporný
pozemek vlastnicky patřil odpůrcům. Soud dále vysvětluje možnosti
přezkumu dohody o předání a převzetí pozemku a možnosti přezkumu
rozhodnutí o přidělení pozemku (č.l. 54 dole, č.l. 55 nahoře),
včetně případného překročení výměr. Ze zjištěného pak vyvozuje, že
účinky ustanovení §872 odst. 4 obč. zákoníku nelze vyloučit,
a proto bránilo vzniklé a již existující vlastnické právo odpůrců
tomu, aby právní moc rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy měla
navrhovateli předvídaný důsledek, totiž že vlastníky předmětného
pozemku jsou oni.
S ohledem na výsledek řízení podali stěžovatelé již 25.10.
1994 první ústavní stížnost (byla vedena pod sp. zn. III. ÚS
164/94), a to proti 26 rozsudkům Okresního soudu v Klatovech,
Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze. Usnesením
Ústavního soudu ze dne 4. ledna 1995 byl jejich návrh odmítnut,
neboť stěžovatelé nebyli v řízení před Ústavním soudem řádně
zastoupeni.
Poté podali stěžovatelé další ústavní stížnost (byla vedena
pod sp. zn. IV. ÚS 33/95), kterou se domáhali zrušení týchž
rozsudků jako v předešlé ústavní stížnosti. Ústavní soud svým
usnesením ze dne 3. dubna 1995 návrh odmítl, neboť shledal, že
ústavní stížnost byla podána opožděně.
Po neúspěchu u Ústavního soudu podávají dne 20.4. 1995
V. a M. M. žalobu u Okresního soudu v Klatovech na vydání
vkladuschopného prohlášení ke všem pozemkům a na náhradu škody
(viz výše). Okresní soud žalobu zamítl. Proti rozsudku podali M.
odvolání, krajský soud rozsudek potvrdil. Proti tomuto rozsudku
směřuje projednávaná ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS
103/96.
4.Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí,
není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich
soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti
postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv
a svobod. Nedostatek takového postupu však Ústavní soud
v projednávané věci, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod
sp.zn. 9 C 89/95, nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti
soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení
důkazů zakotvená v §132 občanského soudního řádu. V rámci volného
hodnocení důkazů dospěl krajský soud v rozsudku ze dne, 8.1.1996
sp. zn. 12 Co 660/95, (napadeném ústavní stížností) na základě
zápisu v katastru nemovitostí k závěru, že žalovaný čs. stát
- Okresní úřad Klatovy není v řízení o předmětné nemovitosti
pasivně legitimován, neboť vlastníkem jsou fyzické osoby. Za této
situace nelze, a to zejména s odkazem na zápis v katastru
nemovitostí, závěru krajského soudu ohledně pasivní legitimace nic
vytknout.
Ústavní soud při této příležitosti považuje za vhodné
objasnit případnou konkurenci dvou vlastnických práv, a to
vlastnického práva původních vlastníků a vlastnického práva
vzniklého transformací z předchozího osobního užívání pozemku
(podle §872 odst. 1 obč. zákoníku - ve znění účinném po
novelizaci provedené zák. č. 509/1991 Sb. s účinností od 1.1.
1992).
Podle právní úpravy účinné do 31.12. 1991 vznikalo právo
osobního užívání na základě dvou právních skutečností: rozhodnutí
o přidělení pozemku a dohody o zřízení práva osobního užívání
pozemku, k níž byla nezbytná registrace státním notářstvím (právo
osobního užívání vzniklo až registrací dohody). Na rozdíl od
smluvních převodů, kde se - až na zákonem stanovené minimální
výjimky - uplatňuje jednoznačná zásada nemo plus iuris ad alium
transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného
více práv, než má sám), byl při vzniku práva osobního užívání
zvolen přidělovací princip, který vyžadoval pravomocné
a vykonatelné rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemku.
Z tohoto hlediska je proto nezbytné zabývat se povahou
uvedeného rozhodnutí, zejména se zaměřením na jeho účinky
v případě, že stát nebyl vlastníkem pozemku, který byl rozhodnutím
přidělen. Povaha účinků rozhodnutí je závislá na rozlišování
vadných a nulitních správních aktů (zejména s důrazem na důvody
vedoucí k nulitě a na zásadu presumpce správnosti správního aktu).
Ústavní soud vychází ze závěru, že pokud by šlo o nicotný akt
(paakt), nevznikly by z něj žádné právní následky, na rozdíl od
neplatného aktu, u něhož se uplatní presumpce jeho správnosti (do
doby zrušení jeho účinků).
Hodnotí-li Ústavní soud z tohoto pohledu rozhodnutí ONV
Klatovy o přidělení pozemku do osobnímu užívání, musí konstatovat,
že okolnost neexistence vlastnického práva státu k přidělovanému
pozemku nemohla mít vliv na neúčinnost rozhodnutí. Rozhodnutí ONV
bylo rozhodnutím orgánu státní správy (projevem státní moci
a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka). V posuzovaném
případě nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by některé
z rozhodnutí ONV v Klatovech o přidělení pozemku do osobního
užívání nebylo vydáno ve správním řízení. Stěžovatelé, kteří
v době přidělování nebyli již považováni za vlastníky
přidělovaných pozemků, nebyli účastníky řízení, ani zjevně proti
platnosti darovací smlouvy v té době nic nenamítali. ONV Klatovy
vycházel z toho, že darovací smlouva je platná a že přidělovaný
pozemek je ve vlastnictví státu. Soudní rozhodnutí, jímž bylo
určeno, že darovací smlouva je neplatná (s účinky ex tunc), nabylo
právní moci až za několik let po vydání rozhodnutí o přidělení
pozemků. Z pohledu pozdějšího soudního rozhodnutí jsou rozhodnutí
ONV o přidělení pozemků vadná, neboť jimi byly přiděleny pozemky,
které v "socialistickém společenském vlastnictví" podle tehdejšího
znění §199 obč. zákoníku nebyly. Navzdory uvedené právní vadě
nebylo a není možno zrušit tato rozhodnutí ani v rámci přezkoumání
mimo odvolací řízení, především proto, že podle §67 odst. 1 zák.
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), rozhodnutí,
kterým byl účastníkovi dán souhlas k občanskoprávnímu nebo
pracovněprávnímu úkonu, nelze mimo odvolací řízení zrušit nebo
změnit, jestliže účastník řízení nabyl práv v dobré víře. Dobrá
víra fyzických osob nebyla ničím zpochybněna (na základě
rozhodnutí jim vzniklo právo, aby s nimi byly uzavřeny
občanskoprávní dohody). Pro rozhodnutí proto platí předpoklad
souladu s právem (správnosti) správního aktu, dokud nebude zrušeno
nebo změněno, k čemuž v posuzovaném případě nemůže již dojít
(vzhledem ke lhůtám pro přezkum). Proto Ústavní soud zastává
názor, že rozhodnutí o přidělení pozemků nelze považovat za akty
nicotné (od počátku neexistující).
V návaznosti na rozhodnutí ONV Klatovy byly uzavřeny dohody
o osobním užívání. Je třeba podotknout, že fyzickým osobám vzniklo
právní mocí rozhodnutí o přidělení pozemku právo na uzavření
dohody, na druhé straně vznikla povinnost státu takovou dohodu
uzavřít (tuto povinnost mu ukládalo platné a pravomocné, i když
vadné, rozhodnutí orgánu státní správy, které zrušeno nebylo
a zrušit je ani není možné). Proto také platně vzniklo fyzickým
osobám právo osobního užívání pozemků. Jestliže takové osobě
svědčilo právo osobního užívání ke dni 31.12. 1991, dnem 1.1.
1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. K tomuto
okamžiku je také nutno vztáhnout zánik vlastnického práva
původního vlastníka (ať již státu, nebo jiného subjektu).
Postupu obecných soudů nelze z uvedených důvodů nic vytknout,
ani pokud jde o posouzení případné konkurence dvou vlastnických
práv, a to vlastnického práva původních vlastníků a vlastnického
práva, vzniklého transformací ex lege z předchozího práva osobního
užívání pozemku s účinností od 1.1.1992.
Je na stěžovatelích, aby pro ochranu svých práv využili
všechny prostředky, které právní řád nabízí, včetně započatého
řízení podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů.
5. Ústavní soud neshledal, že by v řízení u Okresního soudu
v Klatovech a u Krajského soudu v Plzni byla stěžovatelům odepřena
ochrana jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 věty
druhé Listiny základních práv a svobod. Ze všech výše uvedených
důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí, tj. návrh zamítl dle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 28.5. 1997