ECLI:CZ:US:2016:2.US.1031.16.1
sp. zn. II. ÚS 1031/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: APB - PLZEŇ a. s., se sídlem Losiná 303, 332 04 Losiná, zastoupeného Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem Mikulášské nám. 11, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 29 ICdo 42/2015-356, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 102 VSPH 317/2014-241, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 79 ICm 2275/2012-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto dovolání stěžovatele, které společně s druhým žalobcem, společností LPR energy, s. r. o. (dále jen "druhý žalobce"), podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen napadený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byly zamítnuty žaloby stěžovatele a druhého žalobce. Těmi se domáhali vyloučení dvou větrných elektráren ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, společnosti CAMURRA, s. r. o. (dále jen "dlužník").
Větrné elektrárny byly prodány na základě kupní smlouvy uzavřené dne 26. 9. 2008 (dále jen "kupní smlouva") mezi stěžovatelem jako prodávajícím a společností S&M Develop, s. r. o. jako kupujícím (dále jen "kupující"). V kupní smlouvě bylo stanoveno, že kupující se stává vlastníkem větrných elektráren dnem úplného zaplacení kupní ceny, a dále že kupní smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oprávněnými zástupci obou smluvních stran. Kupující dále prodal větrné elektrárny na základě smlouvy ze dne 29. 9. 2008 dlužníkovi.
Městský soud v Praze dovodil, že vlastnické právo stěžovatele přešlo účinností kupní smlouvy na kupujícího a neztotožnil se se žalobní argumentací stěžovatele, že vlastnické právo k větrným elektrárnám mělo přejít na kupujícího teprve úplným zaplacením sjednané kupní ceny, jak bylo v kupní smlouvě stanoveno. Městský soud v Praze v napadeném rozsudku proto uzavřel, že stěžovateli nesvědčí vlastnické právo k větrným elektrárnám, které by vylučovalo jejich soupis do majetkové podstaty dlužníka.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími soudy porušily právo na autonomii vůle a svobodné individuální jednání účastníků kupní smlouvy, a to formalistickým výkladem norem podústavního práva, kterým odepřely autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat. Ujednání stanovené v kupní smlouvě, podmiňující přechod vlastnického práva k větrným elektrárnám zaplacením sjednané kupní ceny, není žádným zákonem výslovně zakázáno. Nebyl zde proto dán důvod k uplatnění státní moci v neprospěch stěžovatele tak, že toto ujednání bude bez dalšího shledáno neplatným a stěžovatel tím bude zbaven svého vlastnického práva k větrným elektrárnám bez jakékoliv náhrady.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na závěru, podle něhož za situace, kdy nebylo sporu o tom, že předmětem kupní smlouvy jsou nemovité věci, které nejsou předmětem evidence nemovitostí, tak v souladu s kogentní úpravou §133 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle které se v těchto případech nabývá vlastnictví okamžikem účinnosti kupní smlouvy, přešlo vlastnické právo k oběma větrným elektrárnám na kupujícího dnem podpisu smlouvy. Účinky převodu vlastnického práva k větrným elektrárnám tak podle obecných soudů nemohly být vázány na úplné zaplacení kupní ceny. K tomu Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nelze přehlédnout, že §601 občanského zákoníku umožňuje sjednat výhradu vlastnictví toliko v případě, že předmětem prodeje je movitá věc. Podle Nejvyššího soudu "převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, dochází dle §133 odst. 3 obč. zák. k nabytí vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy; zákon neumožňuje, aby strany sjednaly odklad účinků převodu vlastnického práva prostřednictvím výhrady vlastnictví. Význam kogentní úpravy §133 odst. 3 obč. zák. spočívá v důrazu na ochranu práv třetích osob, jakož i právní jistotu, když odložení účinků převodu vlastnického práva k věcem nemovitým neevidovaným v katastru nemovitostí by nebylo možné ze strany třetích osob ověřit a tyto by tak byly v nejistotě, zda prodávajícímu skutečně svědčí vlastnické právo k prodávané věci" (napadený rozsudek Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozsudku, s odkazem na svoji předchozí judikaturu, věnoval rovněž tomu, proč není možné ujednání v kupní smlouvě vyložit jako odkládací podmínku ve smyslu §36 odst. 2 občanského zákoníku. V podrobnostech postačí plně odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu (str. 5-6).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily ohledně nabytí vlastnického práva k větrným elektrárnám, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Stěžovatel ústavní stížnost pojal jako prostředek pro pokračování své polemiky se závěry obecných soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.
Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu