ECLI:CZ:US:1999:2.US.104.99
sp. zn. II. ÚS 104/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti obce B., zast. Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 8.12.1998 č.j. 22 Ca 124/98-23 za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Ing. K. M., zast. JUDr. P. M., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení a o návrhu téhož navrhovatele na zrušení §6 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.
Odůvodnění:
Obec B. podala dne 26. února 1999 ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 8. prosince 1998 č.j. 22 Ca 124/98-23 a navrhla zrušení tohoto rozhodnutí a spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení §6 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o půdě").
Navrhovatel uvedl, že Okresní úřad v Šumperku - okresní pozemkový úřad rozhodnutím z 2. února 1998 č.j. 4364/3292/99/8 rozhodl, že Ing. K. M. jako oprávněná osoba podle §2 odst. 2 písm. c) zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., je vlastníkem ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území B. dle katastru nemovitostí p.č. st.1 s domem č.p. 81 o výměře 4904 m2, zast. pl. a p.č. 17 o výměře 2075 m2, zahrada.Toto rozhodnutí bylo vydáno vůči obci B.u jako povinné osobě, která tyto nemovitosti nabyla do svého vlastnictví dne 24. května 1991 podle zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Obec B. podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem z 8. prosince 1998 č.j. 22 Ca 124/98 - 23, jenž nabyl právní moci 4. ledna 1999, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (jakož i rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Šumperku) byla porušena jeho ústavně zaručená ústavní práva zakotvená zejména v čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 až 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky. Nesouhlasí s právním názorem Krajského soudu v Ostravě, že samotné splnění podmínek stanovených v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. postačuje k vzniku restitučního nároku původního vlastníka nemovitosti (a pokud zemřel, osob uvedených v §2 odst. 2), odvolávajícím se na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 79/1998 Sb., který vychází z úvahy, že zákon č. 243/1991 Sb. zakládá samostatný nárok na restituci majetku nezávislý na vymezení pojmu oprávněné osoby v zákoně o půdě. Krajský soud v Ostravě dále poukazuje na §6 odst. 3 zákona o půdě, podle něhož, jestliže nemovitosti přešly do vlastnictví obce , má oprávněná osoba právo podle tohoto zákona proti obci, což je podle navrhovatele v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Ostravě se ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odvolal na svůj rozsudek a jeho odůvodnění.
Okresní pozemkový úřad v Šumperku se sice postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdal, ještě před tím se však k ústavní stížnosti obce B.a vyjádřil a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že na projednávaný případ dopadá zákon č. 243/1992 Sb., který se vztahuje na období od účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, za splnění podmínek uvedených v §2 zákona, přičemž tento zákon zakládá samostatný restituční nárok. Jelikož obec B. ke dni účinnosti zákona č. 243/1992 Sb., tedy 29.5.1992, vlastnila předmětné nemovitosti, byla shledána povinnou osobou podle §4 zákona a zároveň oprávněné osobě vzniklo vůči ní právo na vydání nemovitostí podle zákona o půdě.
Ing. K. M. jako vedlejší účastník řízení se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti dožadoval jejího zamítnutí, neboť jak pozemkový úřad, tak soud mu přiznaly právo na restituci nemovitého majetku v souladu se zákonem a neporušily ani Ústavu, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech.
Ze správního a soudního spisu Okresního pozemkového úřadu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 8. prosince 1998, který byl obci B. do rukou starosty doručen dne 4.ledna 1999, takže 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., byla dodržena, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Šumperku ze dne 2.2.1998 č.j. 4364/3292/99/8 ve výroku A/, jímž pozemkový úřad rozhodl, že Ing. K. M. jako oprávněná osoba je vlastníkem poloviny nemovitostí v katastrálním území B., parc..č. 1 zastavěná plocha s domem č.p. 81 a parcela č. 17 zahrada. K závěru, že opravný prostředek podaný stěžovatelem není důvodný, dospěl krajský soud po těchto úvahách: Zákonem č. 243/1992 Sb., který nabyl účinnosti 29.5.1992, byly upraveny některé otázky související se zákonem o půdě. K vydání zákona byla Česká národní rada zmocněna §7 odst. 2 zákona o půdě. Ustanovení §2 odst. 1 a 2 tohoto zákona stanoví podmínky, které musí splňovat oprávněné osoby. Jednou z nich je, že musí jít o majetek, který přešel na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ve správním řízení bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o čemž svědčí jako důkaz výměr bývalého Krajského národního výboru v Olomouci z 13.5.1949 potvrzující konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v Šumperku ze 16.8. 1945 č.j. 1/45, v němž se výslovně uvádí, že se jedná o nemovitosti -statek se zámkem v B.- a že se tato konfiskace týká zemědělského majetku. Zámek nelze posuzovat izolovaně od ostatních budov, které s ním tvořily funkční celek. Dále krajský soud uvedl, že došlo-li ke ztrátě majetku podle uvedených dekretů prezidenta republiky, nelze věc posuzovat podle §6 odst. 1 zákona o půdě, nýbrž podle zákona č. 243/1992 Sb., který byl vydán za účelem zmírnění některých dalších majetkových křivd. Na podporu tohoto názoru lze podle krajského soudu argumentovat též nálezem Ústavního soudu z 25.března 1998 sp. zn. Pl.ÚS 45/97 vyhlášeného pod č. 79/1998 Sb.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě včetně jeho odůvodnění a správního a soudního řízení, jež mu předcházela, a jak po stránce skutkových zjištění a jejich hodnocení, tak po stránce právního posouzení projednávané věci se s ním zcela ztotožnil. Pokud jde o postavení obce B. jako povinné osoby v daném případě, je třeba podle zákona o půdě (jeho nynějšího §6 odst. 5) vycházet z toho, že "Jestliže nemovitosti přešly do vlastnictví obce, má oprávněná osoba právo podle tohoto zákona vůči obci". Krajský soud v Ostravě, který se tímto zákonným ustanovením řídil, správně je vyložil a aplikoval, neporušil žádné ze stěžovatelových základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod případně mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Správnost právního posouzení této záležitosti Krajským soudem v Ostravě a z něho vyvozených závěrů se jeví natolik evidentní, že senát Ústavního soudu jednomyslně shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení zákona sdílí osud ústavní stížnosti, spolu s níž byl podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. podán, byla-li odmítnuta. Z toho důvodu byl odmítnut i návrh na zrušení §6 odst. 5 zákona o půdě podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 1999
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu