ECLI:CZ:US:2009:2.US.1054.09.1
sp. zn. II. ÚS 1054/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. P., proti postupu Okresního soudu v Ústí nad Labem v řízení sp. zn. 14 C 246/2000 a proti postupu Ministerstva spravedlnosti ČR v řízení č. j. 470/2008-ODSK-ODSK/5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k přepravě dne 23. 4. 2009 se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že "(1) Okresní soud v Ústí nad Labem průtahy v řízení ve věci žaloby sp. zn. 14 C 246/2000 o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání porušil právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že nesprávnou aplikací práva došlo a nadále dochází k porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a (2) že Ministerstvo spravedlnosti České republiky nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 odst. 1 zákona č. 82/1994 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), způsobilo průtahy ve věci žádosti o odškodnění a porušilo tak právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu, ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny." Dále se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud ve smyslu nálezů sp. zn. I. ÚS 5/96 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707), sp. zn. IV. ÚS 55/94 (N 42/2 SbNU 35) a sp. zn. II. ÚS 71/99 (N 83/30 SbNU 281) uložil oběma dotčeným orgánům, aby v neodůvodněných průtazích nepokračovaly.
Právní předchůdce stěžovatelky podal v červnu roku 2000 žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví, přičemž v rámci svého dispozičního práva několikrát upravil svůj žalobní návrh, neboť měl v rámci vypořádání zájem na rozdělení věci podle zákona č. 72/1994 Sb. Okresní soud svým usnesením ze dne 8. 7. 2005 č. j. 14 C 246/2000-193 změnu žaloby nepřipustil. V důsledku nezrušení spoluvlastnictví soudem v přiměřené době do dnešní doby došlo ze strany žalobců k podání několika žalob (na vydání bezdůvodného obohacení, na bránění v užívání společných nemovitostí, na nepovolenou a neoprávněnou stavbu a žalobu ve správním soudnictví na nečinnost stavebního úřadu v Ústí nad Labem). V roce 2004 se právní předchůdce stěžovatelky obrátil na předsedkyni Okresního soudu v Ústí nad Labem se stížností na průtahy, která byla shledána částečně oprávněnou (viz Spr 1537/2004). V červnu roku 2007 se stěžovatelka obrátila na okresní soud znovu se stížností na průtahy a zároveň na krajský soud se žádostí o určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci dvou podání ke krajskému soudu (žaloby pro zmatečnost k usnesení č. j. 14 C 246/2000-343 a odvolání proti usnesení č. j. 14 C 246/2000-336). Krajský soud v Ústí nad Labem návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který by směřoval k předložení odvolání, 12. 7. 2007 pro předčasnost odmítl (8UL 7/2007-8). Též návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (zadání vyhotovení prohlášení vlastníka a následné nařízení jednání v lednu roku 2008) krajský soud dne 4. 1. 2008 zamítl (8UL 12/2007-4), neboť se ztotožnil se způsobem vyřízení stížnosti na průtahy místopředsedkyní okresního soudu, která byla zhodnocena jako nedůvodná (St 39/2007). Krajský soud též zdůraznil, že vyžadovaný procesní úkon nemá povahu ryze procesního úkonu a přesahuje rámec procesních úkonů vymezených o. s. ř. i kompetenci krajského soudu vyplývající z ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). To, že soud dosud nerozhodl ani v prvním stupni, a usnesení soudu č. j. 14 C 246/2000-193 a č. j. 14 C 246/2000-343 považuje stěžovatelka za nezákonné a svévolné.
Stěžovatelka se dále obrátila podáním ze dne 29. 2. 2008 a následně doplněním žádosti ze dne 16. 4. 2008 na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu škody ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žádost měla být vyřízena do 16. 10. 2008, avšak ministerstvo dosud žádost nevyřídilo a na urgence nereaguje.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je nepřípustná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že lze ústavní stížnost podat teprve až po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud připomíná, že novelou zákona o soudech a soudcích, provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., byl do právního řádu s účinností od 1. července 2004 včleněn nový institut, a to návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k tomuto prostředku sloužícímu k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení, aby stěžovatel prokázal, že tento prostředek poskytnutý mu zákonem k ochraně jeho práv v řízení před obecnými soudy vyčerpal. V daném případě je zřejmé, že stěžovatelka podala krajskému soudu návrh na provedení procesního úkonu, který byl však krajským soudem jako nedůvodný zamítnut. Závěr obecného soudu, tj. že stěžovatelkou vyžadovaný procesní úkon nemá povahu ryze procesního úkonu a že svou povahou jde o návrh soudu na určitý způsob řešení sporu, lze aprobovat a stejně tak lze aprobovat to, že požadované nařízení jednání vázané na předchozí požadavek na vyžádání prohlášení vlastníka je nutno vzhledem k charakteru tohoto požadavku považovat za bezpředmětné. V daném případě se proto jeví jako nezbytné, pokud se chce stěžovatelka domáhat vyslovení výše uvedených výroků Ústavním soudem, aby znovu využila procesní prostředky, které ji zákon o soudech a soudcích poskytuje a které se Ústavnímu soudu jeví za dané situace jako přiléhavé prostředky nápravy. Z výše uvedeného je zřetelné, že stěžovatelka při návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu řádně nepostupovala, což vede Ústavní soud k závěru, že doposud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, jež zákon k ochraně práva poskytuje a daný návrh je nutno znovu podat, aby mohla být ústavní stížnost hodnocena jako přípustná.
Stěžovatelce je ovšem nutno přisvědčit, že postup obecných soudů je značně zdlouhavý a že by obecné soudy měly vystupovat aktivněji při řešení stěžovatelčina, jakkoliv skutkově i právně komplikovaného, případu. Ústavnímu soudu je také známo to, že řízení u soudů v regionu severní Čechy probíhají abnormálně dlouhou dobu, což je v přímém rozporu s požadavkem efektivní ochrany subjektivních práv. Přesto Ústavní soud nemůže rezignovat na požadavku vyčerpání procesních prostředků poskytovaných stěžovatelce zákonem o soudech a soudcích. Daným případem se může zabývat Ústavní soud až tehdy, nebude-li vyhověno stěžovatelčině řádně podanému návrhu.
Co se týče námitek vůči postupu Ministerstva spravedlnosti, je nutno stěžovatelku odkázat na postup v rámci prostředků, které pro řešení daného problému nabízí obecné soudnictví. Předběžné projednání nároku má dle ust. §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, obligatorní charakter (analogicky srov. rozsudek NS ČSR sp. zn. 2 Cz 38/76 ze dne 30. 12. 1976). Svým charakterem nejde v případě uplatnění nároku u úřadu o formu správního řízení, nýbrž jde o postup mající zabránit sporům (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář - 2. vydání. C. H. Beck, 2007, str. 111). V ust. §15 odst. 2 daného zákona, podle něhož domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. V daném případě nebyl stěžovatelčin nárok vůbec uspokojen, a proto Ústavní soud plně odkazuje na postup v rámci soustavy obecného soudnictví. Ani v tomto ohledu nemůže být ústavní stížnost hodnocena jako přípustná (srov. obdobně usnesení III. ÚS 3136/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona. Za této situace již soudce zpravodaj nevyzýval stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti (absence právního zastoupení, které je v řízení před Ústavním soudem podle ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu obligatorní).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj