ECLI:CZ:US:2011:2.US.1112.11.1
sp. zn. II. ÚS 1112/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem Vackova 44, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 6 Tdo 690/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 5 To 85/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006 sp. zn. 39 T 10/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, zejména pak čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným tím, že společně s dalšími obžalovanými v úmyslu soustavně se obohacovat neodváděním cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty s vědomím, že spolčení, na jehož činnosti se účastní, je spolčením více osob s vnitřní průběžně optimalizovanou organizační strukturou, rozdělením funkcí, se vztahy faktické podřízenosti a nadřízenosti v rámci plnění dílčích úkolů a dělbou činností, zaměřené na soustavné páchání trestně činností, s čímž byli srozuměni, společně způsobili, že při dovozech pohonných hmot ze Slovenské republiky do České republiky nebyly tyto pohonné hmoty zavedeny do evidence Celní správy ČR a nebylo z nich tak vyměřeno a vybráno clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty, neboť příslušné celní a dovozní doklady k těmto dovozům pohonných hmot byly opatřeny padělanými či neoprávněně užitými pravými celními razítky, přičemž za výše uvedené období se jednalo o celkem 400 dovozů pohonných hmot realizovaných automobilovými cisternami.
Dále je ve výroku tohoto rozsudku popsáno jednání každého z obžalovaných konkrétně.
Dle rozhodnutí soudu prvního stupně tak obžalovaní společně způsobili zkrácením daně z přidané hodnoty ve výši 50.079.255,- Kč, zkrácením spotřební daně ve výši 133.009.170,- Kč a cla ve výši 5.104.024,- Kč celkovou škodu České republice ve výši 188.192.449,- Kč.
Tímto jednáním tedy - podle uvedeného rozsudku - stěžovatel spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona a trestný čin účast na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, za což byl stěžovatel odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a tří měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen, ohledně stěžovatele a některých další odsouzených zrušen v celém rozsahu. Stěžovatel byl odvolacím soudem uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. l, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona a byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona. Byl mu rovněž uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Odvolací soud upravil skutkovou větu, pokud jde o popis jednání obžalovaných jako členů zločinného spolčení, neboť dospěl v tomto směru k odlišným závěrům než soud prvého stupně. Odvolací soud má za to (str. 85), že společenství jednotlivých obžalovaných v této trestní věci vykazuje znaky organizované skupiny, neboť šlo právě o spojení více osob s dělbou činností a úkolů mezi jednotlivými členy, přičemž tato činnost byla plánována a koordinována, nebyly zde však dány znaky přísné hierarchie a určitých úkonů nutných pro přijetí za člena této skupiny, absentuje trestání členů skupiny při důsledném nedodržování všech pravidel a šlo tedy v tomto směru o jakési volnější spojení osob pouze za účelem páchání konkrétní trestné činnosti se zištným záměrem, byť po delší časové období. Takovéto společenství nelze podřadit pod pojem zločinného spolčení se všemi znaky ve smyslu §89 odst. 17 a následně §163a odst. 1 tr. zákona.
Napadeným usnesení Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu I. stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona. Výše uvedených trestných činů se nedopustil, protože nenaplnil jejich subjektivní stránku. To proto, že ke spáchání trestného činu krácení daně a podobné povinné platby a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se vyžaduje úmysl a na tento v jeho případě nelze usoudit.
Vyjádření obžalovaného F. Z. k činnosti celé skupiny obžalovaných i jednotlivým aktérům je pečlivě vyhodnoceno v samotném odůvodnění rozsudku v této trestní věci, kdy obžalovaný Z. je jak ze strany státního zástupce tak soudu I. stupně pasován do role ,,korunního svědka" a je ze strany soudu jednoznačně hodnocen jako osoba naprosto důvěryhodná. Proto prý stěžovatel zcela oprávněně namítnul tu skutečnost, že výpověď obžalovaného Z. hovořící v jeho prospěch, nebyla orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení náležitě prověřena a vyhodnocena, přičemž není pochyb o tom, že na Celním úřadu Břeclav dlouhodobě bujela organizovaná trestná činnost jejich zaměstnanců, o níž vypovídá hromadné propuštění ze služebního poměru a následné vyšetřování a trestní stíhání celníků a to i těch, kteří v této trestní věci vypovídali.
V průběhu přípravného řízení a ani v řízení před soudem samým, nebyla jediným věrohodným a nevyvratitelným důkazem prokázána vědomá spojitost mezi osobou stěžovatele a osobou obžalovaného C. Soud I. stupně však dospěl k názoru o spojení obžalovaných C a stěžovatele, a to zejména ze záznamu o sledování č. 2 ze dne 29. 1. 2004 a 30. 1. 2004 a záznamu ze sledování č. 3 ze dne 1. 2. 2004. Tyto záznamy však mají podle stěžovatele nulovou vypovídající hodnotu a vzhledem k jejich způsobu získání jsou naprosto procesně nezpůsobilé.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, její podstatu tvoří námitky, které směřují zejména do skutkové roviny dané věci.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá i požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je třeba - z hlediska ústavněprávního - uvést, že nalézací soud i odvolací soud ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze ani soudu druhého stupně (který poněkud pozměnil právní kvalifikaci učiněnou soudem prvního stupně) - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
K namítané absenci subjektivní stránky trestného činu lze pouze odkázat na rozsáhlé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, které čítá celkem 170 stran. Zavinění stěžovatele je rozebráno zejména na str. 154 až 156, a to na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Tato skutková zjištění převzal do svého rozhodnutí posléze i soud odvolací.
K výpovědi obžalovaného Z. je opět třeba připomenout, že Ústavní soud do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není až na výjimky zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Tuto výpověď, a to ve vztahu jak ke stěžovateli, tak i k ostatním obžalovaným rozebral nalézací soud podrobně na str. 145 a násl. rozsudku a dospěl k závěrům, které vyústily k uznání viny obžalovaných.
Obecně lze ústavní stížnost zhodnotit tak, že stěžovatel svými námitkami pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil před obecnými soudy a kterou tyto soudy, v napadených rozhodnutích, vyvrátily. Tím však opomíjí roli Ústavního soudu, který - jak již bylo uvedeno - není obecným soudům nadřízen, není další opravnou instancí v rámci obecného soudnictví; je toliko ochráncem ústavnosti. Rovinu ústavnosti však nedosahuje jakákoli námitka skutková, nýbrž jen námitka odůvodňující pochybení soudů ve skutkové rovině v intenzitě extrémnosti, excesu. Takovou povahu však námitky stěžovatele - izolovaně polemizující s jednotlivými souslovími napadených rozsudků, nepřihlížející ke kontextu celé věcí - mít nemohou. Není totiž úkolem Ústavního soudu zabývat se perfektcionalisticky každou takovou námitkou, která svým charakterem povahy ústavnosti zjevně nedosahuje.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí obou nižších soudů jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícími právními závěry neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
K porušení základních práv a svobod pak nedošlo ani napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu v podstatě aproboval. Nejvyšší soud - v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu - vytyčil hlediska přezkumu v dovolacím řízení (pochybení v rovině skutkové v intenzitě extrémnosti) a dospěl k závěru, že tímto kritériem napadená rozhodnutí obstojí.
Závěrem lze snad pouze dodat, že Ústavní soud usneseními sp. zn. I. ÚS 1052/11 a I. ÚS 1093/11 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost i ústavní stížnosti spoluobžalovaných F. J. a P. H., směřující proti totožným rozhodnutím obecných soudů.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu