ECLI:CZ:US:2014:2.US.1121.14.1
sp. zn. II. ÚS 1121/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2013 č. j. 22 C 174/2011-35, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013 č. j. 17 Co 437/2013-59, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 4. 2013, č. j. 22 C 174/2011-35 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 10.500 Kč s úroky z prodlení jakožto náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 17 Co 437/2013 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, a bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel uvádí, že se jako poškozený připojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení vedeném pro trestný čin podvodu týkajícím se jím poskytnutého vkladu jako komanditisty do společnosti Joint Invest Action k.s. ve výši 10.000 Kč a zaplaceného emisního ážia 500 Kč. Trestní stíhání však skončilo odložením věci s odkazem na uplynutí promlčecí doby, totiž že vůči podezřelým nebylo zahájeno včas. Touto situací se stěžovatel cítí být poškozen, neboť přišel o možnost uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody a nemůže jej již uplatnit ani v řízení občanskoprávním, neboť mu k tomu uplynula promlčecí lhůta.
Stěžovatel upozorňuje, že demokratický právní stát, jímž je Česká republika, je povinen poskytnout odpovídající nástroje ochrany před porušováním majetkových práv ze strany třetích osob. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Blumberga proti Lotyšsku, č. 70930/01) vyplývá, že v případě, kdy k takovému zásahu do práva na pokojné užívání majetku dojde, vzniká pozitivní povinnost státu zajistit, že těm, jejichž práva budou porušena, budou dány k dispozici adekvátní a účinné prostředky nápravy, jejichž prostřednictvím se budou moci domáhat svých práv, včetně - kde to bude vhodné - nároků na náhradu za jakoukoliv utrpěnou újmu. Tam, kde má zásah do práv kriminální povahu, bude tato povinnost vyžadovat, aby státní orgány vedly účinné trestní vyšetřování a případně stíhání.
Zde však dle stěžovatele státní orgány selhaly, když nebyly schopny ani řádně zahájit trestní stíhání, a stěžovatel nyní nemá žádný efektivní prostředek, kterým by se mohl vůči pachatelům domoci ochrany majetku, a jeho pohledávka byla zmařena. Je proto přesvědčen, že požadovaná náhrada mu přísluší.
Obecné soudy, které mu náhradu nepřiznaly, dle jeho názoru porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Se stěžovatelem nutno v obecné rovině souhlasit, že je povinností států stíhat a trestat pachatele trestných činů a chránit tak své občany a jejich majetek. Jinou věcí však je, zda z této všeobecné povinnosti lze dovodit stěžovatelem tvrzený nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. v nynější věci. Obecné soudy dospěly k závěru, že nikoliv, přičemž svá rozhodnutí v tomto směru řádně a podrobně odůvodnily, kdy poukázaly na to, že stěžovatel má nyní svoji pohledávku uplatněnu v dosud neskončeném konkurzním řízení, a není tedy vyloučeno, že bude ještě (alespoň z části) uspokojena, a též, že pochybení, ke kterým došlo stran trestního řízení, samo o sobě nepředstavuje odškodnitelnou majetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak, když stěžovateli nic nebránilo své nároky i tak včas vznést v řízení občanskoprávním. Takovéto úvahy Ústavní soud nemá za jakkoliv nepřiléhavé.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu