ECLI:CZ:US:2011:2.US.1157.11.1
sp. zn. II. ÚS 1157/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 89/2010 ze dne 15. 12. 2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2011, domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege ve smyslu čl. 39 Listiny a zásada presumpce neviny vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny. V důsledku porušení zmiňovaných práv došlo následně i k zásahu do jeho práva na ochranu osobní svobody dle čl. 8 Listiny, neboť stěžovatel byl podle svých slov odsouzen k trestu odnětí svobody protiústavním způsobem.
Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 48 T 6/2009-1732 ze dne 10. 8. 2010 shledal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle §67 odst. 1, za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 2.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců. K odvolání stěžovatele (a vedle toho i k odvolání matky a otce stěžovatele) Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem sp. zn. 5 To 89/2010 ze dne 15. 12. 2010 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, jež měl být proveden ve věznici s ostrahou. Odvolací soud rozhodl znovu i o peněžitém trestu, který uložil ve výměře 250 denních sazeb ve výši 2.000,- Kč, přičemž náhradní trest pro případ jeho nevykonání stanovil ve výši šesti měsíců.
Ve stížnostním návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním s tím, že jeho přípustnost závisí na úvaze Nejvyššího soudu, proto z důvodu procesní opatrnosti podává i projednávanou ústavní stížnost.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. 2. 2011 připustil, že dovolání podané podle ustanovení §265a odst. 1 a 2 trestního řádu nemusí být vždy vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 trestního řádu) "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). "Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu a ústavní stížnost odmítnout). Jestliže však dojde k uplatnění dovolání souběžně s ústavní stížností, pak je zřejmé, že soudní řízení nadále probíhá, a tedy že dotčený subjekt dosud jím podaný mimořádný opravný prostředek plně nevyčerpal ..... Až na případy předpokládané ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje (v určitém smyslu) jednu z výjimek z principu subsidiarity ústavní stížnosti, platí, že ústavní stížnost lze projednat teprve poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Úkolem Ústavního soudu není obecně napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je tento soud povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné."
Ústavní soud v citovaném usnesení dodal, že otázku, zda námitky, obsažené v podaném dovolání, naplňují některý z dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 trestního řádu, je oprávněn posoudit toliko Nejvyšší soud. Pokud by Ústavní soud k tomuto kroku přistoupil sám, nepřípustně by tím, v rozporu s výše vyloženými zásadami ústavněprávního přezkumu, zasahoval do činnosti obecné justice. Na druhé straně vyčkáváním na rozhodnutí dovolacího soudu, by Ústavní soud zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Stěžovatel může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, v níž bude moci mimo jiné rovněž zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude stěžovatel mít zachovánu lhůtu pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (k variantám možného rozhodování Nejvyššího soudu a vlivu výsledku dovolacího řízení na běh lhůty k podání ústavní stížnosti srov. podrobně již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3394/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj